177. Dozvěděl jsem se též, že pokud má člověk v okamžiku smrti zbožné a nábožensky zaměřené myšlenky, andělé ho v těchto myšlenkách udržují. Bylo mi také řečeno, že umírající obvykle myslí na věčný život a jen zřídka na spásu nebo štěstí. Proto je andělé v myšlenkách na věčný život udržují.

449. Byl jsem uveden do stavu necitlivosti tělesných smyslů, tedy téměř do stavu umírání. Můj vnitřní život i s myšlením však zůstal nedotčen, abych mohl pozorovat a zapamatovat si, co se se mnou děje a co se děje s těmi, kteří jsou probouzeni z mrtvých. Zpozoroval jsem, že mé tělesné dýchání bylo téměř úplně potlačeno a zůstalo mi jen vnitřní dýchání, tedy dýchání mého ducha, spojené se slabým a tichým dýcháním těla.

Nejprve bylo ustaveno spojení mezi tlukotem mého srdce a nebeským královstvím, neboť toto království je souvztažné se srdcem člověka. Spatřil jsem také anděly tohoto království, některé v dálce a dva sedící u mé hlavy. Proto mi byly odňaty veškeré mé vlastní pohnutky, zůstalo mi však myšlení a vnímání. V tomto stavu jsem zůstal několik hodin.

Duchové kolem mě se pak vzdálili, neboť se domnívali, že jsem zemřel. Ucítil jsem také sladkou vůni, jež jako by pocházela z balzamovaného těla. Přiblíží-li se totiž nebeští andělé, pak vše, co souvisí s mrtvým tělem, sladce voní, a když tuto vůni cítí duchové, nemohou se přiblížit. Tímto způsobem se také zabraňuje zlým duchům přiblížit se k duchu člověka, když je uváděn do věčného života.

Andělé, kteří seděli u mé hlavy, byli tiší; pouze sdíleli své myšlenky s mými. Pokud duch člověka jejich myšlenky přijímá, andělé vědí, že je ve stavu, kdy může být vyveden z těla. Své myšlenky se mnou sdíleli pohledem do mého obličeje - tak se totiž v nebesích sdílejí myšlenky.

Protože mi bylo ponecháno myšlení a vnímání, abych se dozvěděl a zapamatoval si, jak dochází k probouzení ze smrti, postřehl jsem, že tito andělé nejprve zkoumají mé myšlení, zda je podobné myšlení umírajících, kteří obyčejně myslí na věčný život, a že chtějí mou mysl v těchto myšlenkách udržet. Později mi bylo řečeno, že duch člověka je při umírání těla tak dlouho udržován ve svých posledních myšlenkách, až se vrátí k myšlení pocházejícímu z jeho obecné neboli vládnoucí pohnutky ve světě.

Zejména jsem pozoroval a také cítil, jak jsou hlubší prvky mé mysli (tedy mého ducha) určitým způsobem přitahovány a jakoby vytahování z těla. Bylo mi řečeno, že to činí Pán a že tím dochází ke vzkříšení.

450. Když jsou nebeští andělé u probuzeného člověka, neopouštějí ho, neboť milují každého. Je-li však duch takový, že nevydrží dlouho ve společenství nebeských andělů, sám touží vzdálit se od nich. Když se tak stane, přicházejí andělé z Pánova duchovního království, kteří mu zprostředkují vnímání světla - předtím totiž nic nevidí, jen myslí.

Bylo mi také ukázáno, jak k tomu dochází. Viděl jsem, jak andělé jakoby odvíjejí pokrývku z mého levého oka směrem k nosní přepážce, aby se oko otevřelo a prozřelo. Duchům se zdá, že se to tak skutečně děje, je to však jen zdání. Když se pak tato pokrývka zdála odtažena, objevilo se jasné, avšak ještě tlumené světlo, jako když člověk při prvém procitnutí hledí skrze oční víčka. Toto polosvětlo se mi jevilo v nebeských barvách, ale později mi bylo řečeno, že bývá různé. Pak jsem cítil, jako by mi bylo něco něžně odvíjeno z obličeje. Tímto odvinutím jsem byl uveden do duchovního myšlení. I toto odvíjení z obličeje je jen zdáním, neboť se jím zpodobňuje, jak člověk přechází z přírodního myšlení v myšlení duchovní. Andělé se pak s největší péčí snaží, aby od probuzeného člověka nevyšla žádná představa, která by neměla přídech lásky. Pak mu řeknou, že je duchem.

Když duchovní andělé novému duchu umožní vnímat světlo, dělají pak pro něj vše, co si jen může v tomto stavu přát. Nakolik to může pochopit, poučují ho o druhém životě. Je-li však duch takový, že nechce být poučován, pak po svém probuzení touží vzdálit se od společnosti těchto andělů. Opět to ale nejsou andělé, kteří ho opouštějí, ale odděluje se od nich on sám. Andělé milují každého a nic si nepřejí víc než pomáhat lidem, učit je a vést je do nebe. To je jejich největším potěšením.

Když se duch takto oddělí, přijmou ho mezi sebe dobří duchové. I oni pro něj dělají, co mohou, dokud jsou v jeho společnosti. Jestliže však život člověka ve světě byl takový, že nemůže ve společnosti těchto dobrých duchů vydržet, touží vzdálit se i od nich. To se opakuje tak dlouho a tak často, dokud se nepřidruží k takovým duchům, jejichž charakter zcela souhlasí s jeho životem ve světě. U nich pak nalézá svůj život - a co je podivuhodné, vede pak podobný život jako ve světě.