177. Dozvěděl jsem se též, že pokud má člověk v okamžiku smrti zbožné a nábožensky zaměřené myšlenky, andělé ho v těchto myšlenkách udržují. Bylo mi také řečeno, že umírající obvykle myslí na věčný život a jen zřídka na spásu nebo štěstí. Proto je andělé v myšlenkách na věčný život udržují.

450. Když jsou nebeští andělé u probuzeného člověka, neopouštějí ho, neboť milují každého. Je-li však duch takový, že nevydrží dlouho ve společenství nebeských andělů, sám touží vzdálit se od nich. Když se tak stane, přicházejí andělé z Pánova duchovního království, kteří mu zprostředkují vnímání světla - předtím totiž nic nevidí, jen myslí.

Bylo mi také ukázáno, jak k tomu dochází. Viděl jsem, jak andělé jakoby odvíjejí pokrývku z mého levého oka směrem k nosní přepážce, aby se oko otevřelo a prozřelo. Duchům se zdá, že se to tak skutečně děje, je to však jen zdání. Když se pak tato pokrývka zdála odtažena, objevilo se jasné, avšak ještě tlumené světlo, jako když člověk při prvém procitnutí hledí skrze oční víčka. Toto polosvětlo se mi jevilo v nebeských barvách, ale později mi bylo řečeno, že bývá různé. Pak jsem cítil, jako by mi bylo něco něžně odvíjeno z obličeje. Tímto odvinutím jsem byl uveden do duchovního myšlení. I toto odvíjení z obličeje je jen zdáním, neboť se jím zpodobňuje, jak člověk přechází z přírodního myšlení v myšlení duchovní. Andělé se pak s největší péčí snaží, aby od probuzeného člověka nevyšla žádná představa, která by neměla přídech lásky. Pak mu řeknou, že je duchem.

Když duchovní andělé novému duchu umožní vnímat světlo, dělají pak pro něj vše, co si jen může v tomto stavu přát. Nakolik to může pochopit, poučují ho o druhém životě. Je-li však duch takový, že nechce být poučován, pak po svém probuzení touží vzdálit se od společnosti těchto andělů. Opět to ale nejsou andělé, kteří ho opouštějí, ale odděluje se od nich on sám. Andělé milují každého a nic si nepřejí víc než pomáhat lidem, učit je a vést je do nebe. To je jejich největším potěšením.

Když se duch takto oddělí, přijmou ho mezi sebe dobří duchové. I oni pro něj dělají, co mohou, dokud jsou v jeho společnosti. Jestliže však život člověka ve světě byl takový, že nemůže ve společnosti těchto dobrých duchů vydržet, touží vzdálit se i od nich. To se opakuje tak dlouho a tak často, dokud se nepřidruží k takovým duchům, jejichž charakter zcela souhlasí s jeho životem ve světě. U nich pak nalézá svůj život - a co je podivuhodné, vede pak podobný život jako ve světě.