597. Noe představuje novou církev zvanou Stará církev na rozlišení od Nejstarší církve, která byla před potopou, zatímco Stará církev až po potopě. Duchovní stavy těchto církví se navzájem od sebe velmi lišily. V Nejstarší církvi lidé dostali od Pána schopnost vyciťovat dobro a na základě toho i pravdu. Ve Staré církvi zvané Noe lidé měli svědomí, které jim pomáhalo poznávat dobro a pravdu.

Rozdíl mezi duchovním stavem Nejstarší a Staré církve spočívá tedy v tom, že v Nejstarší církvi lidé měli vyciťování, zatímco ve Staré měli místo vyciťování svědomí. Vyciťování není svědomí - andělé či lidé, jejichž duchovní úroveň je nebeská, pravdu a dobro vyciťují, ti však, kdo jsou na tzv. duchovní úrovni duchovního vývoje, mají svědomí. Nejstarší církev byla na nebeské úrovni, Stará církev na úrovni duchovní.

II. Členové Nejstarší církve měli bezprostřední zjevení od Pána prostředkované osobním kontaktem s duchy a anděly a také pomocí vizí a snů. Tímto způsobem jim byla dána povšechná znalost toho, co je dobro a co je pravda. Poté, co získali toto obecné povědomí, byly tyto obecné principy potvrzeny mnoha vhledy získanými pomocí vyciťování. Tyto jednotlivé prožitky byly či nebyly v souladu s obecným principem, ke kterému se vztahovaly, což byli lidé Nejstarší církve schopni rozlišit na základě vyciťování. Stejný je duchovní stav nebeských andělů.

III. Obecnými principy Nejstarší církve byly nebeské a věčné pravdy - např. že Pán řídí vesmír, že všechno dobro a pravda pochází od Pána, že vše, co je člověku vlastní, je jen samé zlo, že sám o sobě je člověk mrtvý, že Pán je zdrojem všeho života atd. Lidé této církve vyciťovali od Pána nespočet dalších skutečností, které tyto pravdy podporovaly a potvrzovaly. Láska byla pro ně nejdůležitější složkou víry. Prostřednictvím lásky jim Pán umožnil vyciťovat všechno, co patří k víře, a tak láska jim byla vírou, jak bylo již řečeno dříve (viz č. 32, 202, 398). Stará církev však byla zcela jiná, jak se dozvíme díky Boží milosti později.

32. I. Láska a víra jsou nazvány velkými světly a poté je láska nazvána větší světlo a víra menší světlo. O lásce je řečeno, že vládne ve dne a o víře, že vládne v noci. Tato tajemství byla skryta, a to zejména proto, že v současné době stěží existuje nějaká láska a tudíž stěží nějaká víra (pozn. překl.: psáno před r. 1757, v němž proběhl poslední soud - viz Swedenborgova knížka „Poslední soud“), jak sám Pán předpověděl v evangeliu:

„Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí.“ (Matouš 24:29)

Pán nyní dovolil toto tajemství odhalit. Sluncem je zde myšlena láska, která se zatemní neboli pohasne. Měsícem je myšlena víra, která nedá světlo. Hvězdy znázorňují znalosti víry, jež padají z nebe a jež jsou mocnostmi nebeskými.

II. Nejstarší církev neuznávala žádnou jinou víru, než lásku samu. Také andělé nejvyššího nebe neznají jinou víru než víru, která vychází z lásky. Celé nebe je nebem lásky, protože v nebi není žádný jiný život než život lásky, který je zdrojem veškerého nebeského štěstí. Toto štěstí je tak velké, že se nedá popsat ani jeho zlomek a ani by si je nikdo nedokázal představit. Lidé, kteří jsou pod vlivem této lásky, milují Pána z celého srdce. Jsou si však vědomi toho, že všechna láska pochází od Pána, stejně jako všechen život, který je produktem lásky samotné, a tedy také všechno štěstí. Vědí, že lidé nemohou být zdrojem opravdové lásky, ani života, ani štěstí. To, že je to Pán, z Něhož vychází všechna láska, je také znázorněno velkým světlem nebo sluncem při Jeho proměnění, protože je psáno:

„A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“ (Matouš 17:2)

Nejvnitřnější záležitosti člověka jsou znázorněny tváří a to, co vzniká na základě těchto vnitřních věcí, je znázorněno oděvem. Slunce zde reprezentuje Božství Pána neboli Jeho lásku a světlo Jeho člověčenství neboli moudrost, která z této lásky pochází.