32. I. Láska a víra jsou nazvány velkými světly a poté je láska nazvána větší světlo a víra menší světlo. O lásce je řečeno, že vládne ve dne a o víře, že vládne v noci. Tato tajemství byla skryta, a to zejména proto, že v současné době stěží existuje nějaká láska a tudíž stěží nějaká víra (pozn. překl.: psáno před r. 1757, v němž proběhl poslední soud - viz Swedenborgova knížka „Poslední soud“), jak sám Pán předpověděl v evangeliu:

„Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí.“ (Matouš 24:29)

Pán nyní dovolil toto tajemství odhalit. Sluncem je zde myšlena láska, která se zatemní neboli pohasne. Měsícem je myšlena víra, která nedá světlo. Hvězdy znázorňují znalosti víry, jež padají z nebe a jež jsou mocnostmi nebeskými.

II. Nejstarší církev neuznávala žádnou jinou víru, než lásku samu. Také andělé nejvyššího nebe neznají jinou víru než víru, která vychází z lásky. Celé nebe je nebem lásky, protože v nebi není žádný jiný život než život lásky, který je zdrojem veškerého nebeského štěstí. Toto štěstí je tak velké, že se nedá popsat ani jeho zlomek a ani by si je nikdo nedokázal představit. Lidé, kteří jsou pod vlivem této lásky, milují Pána z celého srdce. Jsou si však vědomi toho, že všechna láska pochází od Pána, stejně jako všechen život, který je produktem lásky samotné, a tedy také všechno štěstí. Vědí, že lidé nemohou být zdrojem opravdové lásky, ani života, ani štěstí. To, že je to Pán, z Něhož vychází všechna láska, je také znázorněno velkým světlem nebo sluncem při Jeho proměnění, protože je psáno:

„A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“ (Matouš 17:2)

Nejvnitřnější záležitosti člověka jsou znázorněny tváří a to, co vzniká na základě těchto vnitřních věcí, je znázorněno oděvem. Slunce zde reprezentuje Božství Pána neboli Jeho lásku a světlo Jeho člověčenství neboli moudrost, která z této lásky pochází.