[ÚVODNÍ POZNÁMKA AUTORA]

Tajemství nebe - věci v Písmu svatém neboli v Pánově slově, které byly odhaleny - stojí ve výkladových oddílech nazvaných VNITŘNÍ SMYSL SLOVA. Pokud jde o povahu tohoto smyslu, viz to, co bylo na toto téma předloženo ze zkušenosti v letech 1767-1777, 1869-1879 a navíc v hlavním textu díla, v bodech 1-5, 64-66, 167, 605, 920, 937, 1143, 1224, 1404, 1405, 1408, 1409, 1502 konec, 1540, 1659, 1756, 1783, 1807.

MARVELY - věci viděné ve světě duchů a v andělském nebi - byly umístěny v oddílech před a za každou kapitolou. V tomto prvním svazku jsou to tyto oddíly:

KAPITOLA 1, 6

KAPITOLA 2, 67

KAPITOLA 3, 190

KAPITOLA 4, 324

KAPITOLA 5, 460

KAPITOLA 6, 554

KAPITOLA 7, 701

---

Úvodní poznámky překladatele

Autor – Emanuel Swedenborg – napsal tuto knihu latinsky a pořídil si také vlastní latinský, co nejdoslovnější překlad Bible z hebrejštiny a z řečtiny, aby co nejpřesněji zachoval vnitřní smysl textu. Tento Swedenborgův překlad budeme používat, pokud to bude potřeba na doplnění nebo upřesnění českého překladu biblického textu. Na začátku každé kapitoly je uveden ekumenický překlad biblického textu, kterým se kapitola bude zabývat. Při výkladu jednotlivých veršů probírané biblické kapitoly a také při citaci nejrůznějších biblických úryvků je vždy uveden ten český překlad, který nejvíce odpovídá Swedenborgovu překladu dotyčného textu. (Jestliže se jedná o jiný než ekumenický překlad, je uveden název překladu.) Pokud český překlad odpovídající překladu Swedenborgovu neexistuje, je uvedený překlad doplněn a upřesněn tak, aby bylo zřejmé, v čem se odlišuje od Swedenborgova překladu. Biblické citáty jsou tištěny kurzívou. Jednᬠli se o celý verš, který je vysvětlován, je kurzíva vytištěna tučně a podtržena. Jednᬠli se pouze o jednotlivá slova (z biblických veršů), jejichž vnitřní smysl je objasňován, je kurzíva tučně, ale nepodtržena. Další biblické citáty, které doplňují vysvětlovaný text, jsou psány obyčejnou kurzívou.

První český překlad knihy Tajemství nebe, spolu ještě s překlady knih Vysvětlená Apokalypsa (z latinského originálu Apokalypsa Explicata) a Odhalená Apokalypsa (z latinského originálu Apocalypsa Revelata), pořídil v letech 1921-1951 pan B. J. Musil. Tyto překlady bohužel nebyly nikdy oficiálně vydány. Pokud je nám známo, jsou uchovány pouze ve strojopisech, a to u potomků někdejších přátel p. Musila, kteří si těchto překladů velmi cení.

Kdo byl Emanuel Swedenborg?

Emanuel Swedenborg se narodil jako Emanuel Swedberg ve Stockholmu ve Švédsku 29. ledna 1688. Byl třetím dítětem a druhým synem děkana Jespera Swedberga a jeho manželky Sáry Behmové. Otec E. Swedenborga byl prvním kaplanem královského pluku, poté profesorem teologie a později biskupem Švédské luteránské církve. Roku 1719 nová královna Ulrika Eleonora povýšila Emanuela Swedberga a jeho sourozence do šlechtického stavu (tehdy bylo zvykem taková povýšení udělovat dětem biskupů za zásluhy jejich otců) a příjmení rodiny bylo změněno na Swedenborg.

Zájem o vědu probudil ve Swedenborgovi jeho švagr Erik Benzelius, knihovník na univerzitě v Uppsale, který se s velkým zaujetím zabýval matematikou a přírodními vědami. Po ukončení univerzitního studia filozofie odjel Swedenborg ve svých dvaceti letech do ciziny, aby si zde doplnil vzdělání. V Londýně bydlel u různých obchodníků, od nichž se mnohému praktickému naučil. Studoval také práce Newtonovy, které uvedl do Švédska, studoval matematiku v Oxfordu, vedl dlouhé diskuse s astronomy Flamsteedem a Halleyem. Dá se říci, že Swedenborg využil každé příležitosti k setkáním s nejlepšími mysliteli své doby. Když coby starší člověk pohlédl zpět na toto období svého života, uvědomil si, že to byl začátek přípravy na jeho celoživotní dílo.

Po více než dvou letech strávených v Anglii navštívil Swedenborg Holandsko, Francii a Německo. V té době měl připraveny plány pro realizaci čtrnácti mechanických vynálezů, například:

Loď, která může kdekoliv sestoupit i s posádkou pod mořskou hladinu a značně poškodit nepřátelské loďstvo.

Univerzální hudební nástroj, který by umožnil člověku, jenž nemá hudební vzdělání, zahrát všechny melodie zapsané na papíře v notách.

Létající kočár neboli dopravní prostředek, který by se mohl vznášet ve vzduchu.

Metodu, která by zjišťovala přání a stavy mysli analýzou.

Po pěti letech se Swedenborg vrátil do Švédska a začal spolupracovat s velkým švédským vynálezcem Christopherem Polhemem a vydával na své vlastní náklady časopis, který je nyní Švédskou královskou vědeckou akademií uznáván jako její první vědecký časopis. Swedenborg také pracoval dvacet pět let ve vedoucí pozici v oblasti důlního inženýrství. To ho udržovalo v kontaktu s každodenním životem, ale v té době byl též aktivní ve světě vědy. Byl průkopníkem v geologii a napsal první švédskou učebnici algebry. Navíc byl v Evropě známý jako významný filozof. Z jeho pera vzešla tato velká filozofická díla: Filozofické a mineralogické práce, Základní principy přírodních věcí, Nekonečné a konečné příčiny stvoření, Uspořádání království duše (tělo je zde chápáno jako království duše), Království duše (další díl).

Swedenborg se ve svých dílech podrobně zabýval lidskou duší, zejména ho zajímalo – jako mnohé filozofy v 18. století – kde je její sídlo. Ve své knize „Království duše“ (vydané roku 1744 – 45) si Swedenborg uvědomil, že se dostal až na práh duše – došel tak daleko, jak mu tehdejší vědecké metody dovolovaly. Uvědomění si této skutečnosti ho přivedlo až k zásadnímu obratu v jeho životě – z filozofa se stal teologem. Swedenborg byl vždycky křesťanským filozofem odsuzujícím tajný ateistický materializmus, který se rozšířil mezi mnoha jeho vědeckými kolegy. Všechny svoje filozofické práce napsal proto, aby ukázal, že existuje realita, která je nad fyzickým světem.

Práci nazvanou latinsky Arcana Coelestia, česky přeloženo jako Tajemství nebe, publikoval Swedenborg v Londýně v letech 1749 – 1756. V této knize je podrobně vysvětlen vnitřní neboli duchovní smysl biblických knih Genesis (tj. 1. Mojžíšova) a Exodus (tj. 2. Mojžíšova). V průběhu výkladu těchto knih Swedenborg často přidává i výklad různých dalších biblických citátů, které se nějak tematicky dotýkají právě probíraného biblického textu. Navíc jsou mezi jednotlivé kapitoly vloženy pasáže na různá specifická témata týkající se Nebeských nauk. Text knihy Tajemství nebe je rozdělen do kapitol, které odpovídají biblickým kapitolám. Každá jednotlivá kapitola je dále rozdělena do článků, jež jsou očíslovány pořadovými čísly od čísla 1 do čísla 10 837.

Překlad prvního dílu knihy Tajemství nebe čtenáři předkládá výklad prvních šesti kapitol Genesis (tj. články č. 1-683). Výchozím textem jsou – s přihlédnutím k latinskému originálu Arcana Coelestia – dva anglické překlady, a to The Heavenly Arcana, překlad upravený Rev. Johnem Faulknerem Pottsem z r. 1956 a Secrets of Heaven od Lisy Hyatt Cooperové z r. 2008.

67. KAPITOLA 2

Díky Boží milosti mi bylo umožněno poznat vnitřní smysl Slova Božího, v němž jsou obsažena nejhlubší tajemství, která nebyla dosud nikomu známa. Nikdo se o nich nemůže dozvědět, dokud se neseznámí s tím, jaký je život po smrti, protože velmi mnoho z toho, co je obsaženo v Bibli, se vztahuje k tomuto dalšímu životu. Bylo mi dovoleno zveřejnit, co jsem viděl a slyšel během těch let, kdy jsem se stýkal s duchy a anděly.

920. V tomto verši (Genesis 8:20) je obecně popsána bohoslužba Staré církve, a to oltářem a zápalnými obětmi, které byly základními elementy ve všech reprezentativních bohoslužbách. Nejprve však je potřeba popsat, jaká byla bohoslužba Nejstarší církve a jak došlo k tomu, že lidé začali uctívat Pána symbolickým způsobem. V Nejstarší církvi měli lidé totiž pouze vnitřní bohoslužbu – takovou, jaká je v nebi, protože člověk Nejstarší církve komunikoval s nebem tak, že tvořili jedno. Způsobem komunikace bylo vyciťování, o kterém jsme se již několikrát zmínili. Protože tito lidé byli andělskými lidmi, byli lidmi vnitřními. Sice svými smysly vnímali vnější skutečnosti, které patřily tělu a světu, příliš se však o ně nestarali. V jednotlivých objektech, jež jejich smysly vnímaly, vyciťovali něco Božského a nebeského. Když např. viděli vysokou horu, nezabývali se představou hory, ale představou výšky. K představě výšky se váže představa nebe a Pána. Tak došlo k tomu, že o Pánu se říká, že je na výsostech (což znamená ve výšinách) a je nazýván Nejvyšší a Vznešený. Z toho důvodu byly později bohoslužby k Pánu slouženy na horách. Totéž platí o všech dalších jevech a předmětech. Když například lidé Nejstarší církve přemýšleli o ránu, nemysleli na dobu, kdy začíná den, ale na to, co patří k nebi a co se podobá ránu a svítání v lidské mysli. Z toho důvodu Pána nazývali např. ráno, východ či rozbřesk.

Podobně když viděli strom, jeho plody a listy, nesoustředili se na tyto konkrétní jednotlivosti, ale vnímali v nich zobrazeného člověka – v plodech lásku a účinnou lásku k bližnímu a v listech víru. Na základě toho nejenže přirovnávali člověka ke stromu a také k rajské zahradě a to, co je v jeho nitru, k ovoci a listům, ale také člověka tak nazývali. Tímto způsobem přemýšleli lidé, kteří měli andělský a nebeský způsob uvažování.

II. Každý si může uvědomit, že to, co je na určitém celku obecné, ovlivňuje všechny jeho jednotlivosti. To platí také o všem, co vnímáme smysly – o tom, co slyšíme i o tom, co vidíme. Člověk nevěnuje tomu, co vnímá svými smysly, příliš velkou pozornost, jestliže tyto vjemy zapadají dostatečně do celkového obrazu vnímané skutečnosti. Ti lidé, kteří jsou dobře naladěni, vnímají to, co vidí a slyší ve stejném duchu, tedy jako veselé a radostné. Naopak ti, kdo jsou zachmuřeni, vnímají to, co slyší a vidí jako smutné a depresivní. Emocionální ladění těchto lidí je zcela prostupuje a způsobuje, že všechno, co vidí a slyší, je v kontextu této jejich nálady. To, co do tohoto jejich ladění nezapadá, dostatečně nevnímají, jako by to ani neexistovalo. U lidí Nejstarší církve to bylo stejné – cokoli viděli svýma tělesnýma očima, bylo pro ně nebeské, každá jednotlivost se jim zdála být živá. Z toho vyplývá, že jejich bohoslužba byla vnitřní a nikoli vnější.

III. Když však začala kvalita církve upadat, k čemuž docházelo mezi potomky Nejstarší církve, schopnost vyciťování – neboli komunikování s nebem – se začala ztrácet a situace se měnila. Na objektech vnímaných smysly tito lidé přestávali vidět jako dříve to, co je nebeské, ale viděli hlavně to, co je světské, a to tím více, čím méně schopnosti vyciťovat jim zůstalo. Nakonec jejich poslední potomci, kteří žili bezprostředně před potopou, vnímali na objektech už pouze to, co je světské, tělesné a pozemské. Tímto způsobem bylo nebe odděleno od lidstva a spojení mezi nimi už bylo jenom nepatrné. Lidé začali komunikovat s peklem a z něho získali svůj obecný pohled na svět, v němž pramenily jejich jednotlivé představy. Jestliže se v této situaci k nim dostala nějaká nebeská myšlenka nebo představa, nezajímali se o ni, až nakonec nebyli ochotni připustit existenci ničeho duchovního nebo nebeského. Duchovní stav člověka se tímto způsobem změnil a zvrátil.

IV. Protože Pán tento vývoj duchovního stavu člověka předvídal, zajistil uchování nauky víry, aby se lidé mohli dozvědět, co je nebeské a co je duchovní. Toto učení bylo nashromážděno členy Nejstarší církve, kteří jsou v Písmu známi pod jménem Kain a Enoch. Proto je řečeno, že na Kaina bylo dáno znamení, aby ho nikdo nezabil (viz č. 393-394), a o Enochovi, že ho Bůh vzal (viz č. 519-521). Tato nauka obsahovala symbolická a všelijaká tajemná prohlášení, která spočívala v označení různých objektů na zemi, které měly duchovní význam. Byly to např. hory nebo jitro a východ, které zobrazovaly nebeské skutečnosti a Pána, dále různé druhy stromů a jejich ovoce, jež symbolizovaly člověka a jeho nebeské kvality apod. Takovéto poznatky obsahovala nauka, kterou tito lidé shromáždili na základě symbolů a zobrazení Nejstarší církve, a jejich spisy byly tudíž podobného charakteru. Protože v této nauce obdivovali to, co bylo Božské a nebeské a také to, co bylo starodávné, bylo jim dovoleno založit svou bohoslužbu na podobných základech. To byl počátek jejich bohoslužby na horách, v hájích a mezi stromy a také počátkem stavění sloupů nebo soch pod širým nebem a později oltářů a zápalných obětí, které se pak staly hlavním elementem jejich bohoslužby. Taková bohoslužba byla nejprve u Staré církve a později přešla na potomstvo a také se rozšířila mezi sousedními národy. O tom a o mnoha dalších záležitostech bude díky Boží milosti řečeno ještě více později (viz č. 1238, 1241 a 2180).