47. Že se duchem rozumí život člověka, je zřejmé z obvyklého způsobu mluvy. Říká se, že člověk, když umírá, vypouští ducha - duchem se v tomto smyslu myslí život spojený s dýcháním. Slovo duch [spiritus] je totiž odvozeno od výrazu dýchání [respiratio]; proto je také v hebrejštině jen jedno slovo pro duch i vítr.

V člověku jsou dva zdroje života: jedním je pohyb srdce a druhým dýchání plic. Duchem a také duší se vlastně myslí život povstávající z dýchání plic. Na příslušném místě ukážeme, že tento život působí jednotně s rozumovým myšlením člověka a že život povstávající z pohybu srdce působí jednotně s láskou jeho vůle.

Že se duchem ve Slovu míní život člověka, je zřejmé z následujících veršů:

Odnímáš jim ducha a hynou, v prach se navracejí. (Žalmy 104:29)

Pamatoval, že jsou tělo, duch, který odchází, (Žalmy 78:39)

Když jeho duch odchází, on se vrací do země. (Žalmy 146:4)

Chizkijáš naříkal, že odchází život jeho ducha. (Izajáš 38:16)

Okřál duch Jákoba. (1. Mojžíšova 44:27)

Lité modly jsou klam, ducha v nich není. (Jeremiáše 51:17)

Toto praví Panovník Hospodin suchým kostem: „Hle, Já do vás uvedu ducha a oživnete. Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!” I vešel do nich duch a oni ožili. (Ezechiel 37:5-6, 9-10)

Ježíš vzal dceru za ruku. I vrátil se jí duch a hned vstala. (Lukáše 8:54-55)