The Bible

 

Pláč Jeremjášův 2

Study

   

1 Jak hustým oblakem prchlivosti své přikryl Pán dceru Sionskou! Shodil s nebe na zem slávu Izraelovu, aniž se rozpomenul na podnože noh svých v den prchlivosti své.

2 Sehltil Pán beze vší lítosti všecky příbytky Jákobovy, zbořil v prchlivosti své ohrady dcery Judské, udeřil jimi o zem, v potupu uvedl království i knížata její.

3 Odťal v rozpálení hněvu všecken roh Izraelův, odvrátil zpět pravici svou od nepřítele, a rozpáliv se proti Jákobovi jako oheň plápolající, pálí do cela vůkol.

4 Natáhl lučiště své jako nepřítel, postavil pravici svou jako protivník, i zbil všecky nejzdařilejší z lidu, a vylil do stánku dcery Sionské jako oheň prchlivost svou.

5 Učiněn jest Pán podobný nepříteli, sehltil Izraele, sehltil všecky paláce jeho, zkazil ohrady jeho, a rozmnožil v lidu Judském zámutek a žalost.

6 Mocí zajisté odtrhl jako od zahrady plot svůj, zkazil stánek svůj, v zapomenutí uvedl Hospodin na Sionu slavnost a sobotu, a v prchlivosti hněvu svého zavrhl krále i kněze.

7 Zavrhl Pán oltář svůj, v ošklivost vzal svatyni svou, vydal v ruku nepřítele zdi a paláce Sionské; křičeli v domě Hospodinově jako v den slavnosti.

8 Uložiltě Hospodin zkaziti zed dcery Sionské, roztáhl šňůru, a neodvrátil ruky své od zhouby; pročež val i zed kvílí, a spolu mdlejí.

9 Poraženy jsou na zem brány její, zkazil a polámal závory její; král její i knížata její mezi pohany. Není ani zákona, proroci také její nemívají vidění od Hospodina.

10 Starší dcery Sionské usadivše se na zemi, mlčí, posýpají prachem hlavy své, a přepasují se žíněmi panny Jeruzalémské, svěšují k zemi hlavy své.

11 Zhynuly od slz oči mé, zkormoutily se vnitřnosti mé, a vykydla se na zem játra má, pro potření dcery lidu mého, když i nemluvňátka a prsí požívající na ulicích města se svírají.

12 A říkají matkám svým: Kdež jest obilé a víno? když se jako zraněný svírají po ulicích města, a vypouštějí duše své na klíně matek svých.

13 Kohoť za svědka přivedu? Koho připodobním k tobě, ó dcero Jeruzalémská? Koho tobě přirovnám, abych tě potěšil, panno dcero Sionská? Nebo veliké jest jako moře potření tvé. Kdož by tě zhojiti mohl?

14 Proroci tvoji předpovídali tobě lživé a ničemné věci, a neodkrývali nepravosti tvé, aby odvrátili zajetí tvé, ale předpovídali tobě těžkosti, oklamání a vyhnání.

15 Všickni, kteříž jdou cestou, tleskají nad tebou rukama, diví se a potřásají hlavou svou za tebou, dcero Jeruzalémská, říkajíce: To-li jest to město, o němž říkávali, že jest nejkrásnější a utěšením vší země?

16 Všickni nepřátelé tvoji rozdírají na tebe ústa svá, hvízdají a škřipí zuby, říkajíce: Sehlťme ji. Totoť jest jistě ten den, jehož jsme očekávali; jižtě nastal, vidíme.

17 Učinil Hospodin to, což byl uložil, splnil řeč svou, kterouž přikazoval ode dnů starodávních, bořil bez lítosti, a obveselil nad tebou nepřítele, povýšil rohu protivníků tvých.

18 Vykřikovalo srdce jejich proti Pánu. Ó ty zdi dcery Sionské, vylévej jako potok slzy dnem i nocí, nedávej sobě odpočinutí, aniž se spokojuj zřítelnice oka tvého.

19 Vstaň, křič v noci, při počátku bdění, vylévej jako vodu srdce své před oblíčejem Páně; pozdvihuj k němu rukou svých za život dítek svých svírajících se hladem, na rohu všech ulic, a rci:

20 Pohleď, Hospodine, a popatř, komu jsi tak kdy učinil? Zdaliž jídají ženy plod svůj, nemluvňátka rozkošná? Zdaliž mordován býti má v svatyni Páně kněz a prorok?

21 Leží na zemi po ulicích mladý i starý, panny mé i mládenci moji padli od meče, zmordoval jsi je, a zbil v den prchlivosti své bez lítosti.

22 Svolal jsi jako ke dni slavnosti z vůkolí ty, jichž se velice straším, a nebylo v den prchlivosti Hospodinovy, kdo by ušel neb pozůstal. Kteréž jsem na rukou pěstovala a vychovala, ty nepřítel můj do konce zhubil.

   

From Swedenborg's Works

 

Apocalypse Explained #606

Study this Passage

  
/ 1232  
  

606. And the angel whom I saw standing upon the sea and upon the earth.- That this signifies the Lord, to whom all things of heaven and the church are subject, is evident from the signification of an angel coming down out of heaven, as denoting the Lord (see above, n. 593); and from the signification of standing upon the sea and upon the earth, as denoting to whom all things of heaven and the church are subject (see above, n. 600:1-2); hence by standing upon them is signified that they are subject to Him.

Thus in David:

"Thou madest him to have dominion over the works of thy hands; thou hast put all things under his feet" (Psalm 8:6).

This is said of the Lord, whose dominion over all things of heaven and the church, is meant by all things being put under His feet.

And in Isaiah:

"I will make the place of my feet honourable" (60:13).

The place of the feet of the Lord, in the general sense, means all things of heaven and the church, because the Lord as the Sun is above the heavens; but, in a particular sense, by the place of His feet is signified the church, for the Lord's church is with men in the natural world, and the Natural is the ultimate, in which the Divine closes, and upon which it rests, as it were. For this reason the church on earth is also called the footstool of the Lord; as in the same prophet:

"The earth is my footstool" (66:1; Matthew 5:35).

Also in Lamentations:

"He hath cast down from heaven unto the earth the beauty of Israel, nor doth he remember his footstool" (2:1).

And in David:

"We will go into his tabernacles; we will bow down at his footstool" (Psalm 132:7).

This also is said of the Lord, and by His footstool is signified the church on earth.

[2] From these things it is evident that by standing upon the sea and upon the earth, when used in reference to the Lord, is signified that all things of heaven and the church are subject to Him. But specifically the sea and the earth, upon which He set His feet, signify the ultimate heaven, and the church on earth, as just stated. For the upper parts of the body of the angel, signify the higher heavens, because they correspond to them; for the inmost heaven corresponds to the head, the middle heaven, to the breast, as far as the loins, and the ultimate heaven to the feet, but the church on earth, to the soles of the feet, therefore this latter is meant by His footstool. It may be concluded from this correspondence that in general and particular by the angel standing upon the sea and upon the earth, by whom the Lord is meant, represented the whole heaven, for the Lord is heaven, and His Divine Human forms it according to the image of itself, for this reason the whole heaven in the sight of the Lord is as one man, and corresponds to all things of man, consequently heaven is also called the Grand Man (Maximus Homo). See what is said on this subject in Heaven and Hell 59-102).

  
/ 1232  
  

Translation by Isaiah Tansley. Many thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.