The Bible

 

Genesis 4

Study

   

1 Adam pak poznal Evu ženu svou, kterážto počavši, porodila Kaina a řekla: Obdržela jsem muže na Hospodinu.

2 A opět porodila bratra jeho Abele. I byl Abel pastýř ovcí, a Kain byl oráč.

3 Po mnohých pak dnech stalo se, že obětoval Kain z úrody zemské obět Hospodinu.

4 Ano i Abel také obětoval z prvorozených věcí stáda svého, a z tuku jejich. I vzhlédl Hospodin na Abele a na obět jeho.

5 Na Kaina pak a na obět jeho nevzhlédl. Protož rozlítil se Kain náramně, a opadla tvář jeho.

6 I řekl Hospodin Kainovi: Proč jsi se tak rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá?

7 Zdaliž nebudeš příjemný, budeš-li dobře činiti? Pakli nebudeš dobře činiti, hřích ve dveřích leží; a pod mocí tvou bude žádost jeho, a ty panovati budeš nad ním.

8 I mluvil Kain k Abelovi bratru svému. Stalo se pak, když byli na poli, že povstav Kain proti Abelovi bratru svému, zabil jej.

9 I řekl Hospodin Kainovi: Kdež jest Abel bratr tvůj? Kterýž odpověděl: Nevím. Zdaliž jsem já strážným bratra svého?

10 I řekl Bůh: Co jsi učinil? Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země.

11 Protož nyní zlořečený budeš i od té země, kteráž otevřela ústa svá, aby přijala krev bratra tvého z ruky tvé.

12 Když budeš dělati zemi, nebude více vydávati moci své tobě; tulákem a běhounem budeš na zemi.

13 I řekl Kain Hospodinu: Většíť jest nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla.

14 Aj, vyháníš mne dnes z země této, a před tváří tvou skrývati se budu, a budu tulákem a běhounem na zemi. I přijde na to, že kdo mne koli nalezne, zabije mne.

15 I řekl mu Hospodin: Zajisté kdo by koli zabil Kaina, nad tím sedmnásobně mštěno bude. Pročež vložil Hospodin znamení naKaina, aby ho žádný nezabil, kdo by jej koli nalezl.

16 Tedy odšed Kain od tváři Hospodinovy, bydlil v zemi Nód, k východní straně naproti Eden.

17 Poznal pak Kain ženu svou, kterážto počala a porodila Enocha. I stavěl město, a nazval jméno města toho jménem syna svého Enoch.

18 I narodil se Enochovi Irád, a Irád zplodil Maviaele, Maviael pak zplodil Matuzaele, a Matuzael zplodil Lámecha.

19 Vzal sobě pak Lámech dvě ženy; jméno jedné Ada, a jméno druhé Zilla.

20 I porodila Ada Jábale, kterýž byl otec přebývajících v staních a stádo pasoucích.

21 A jméno bratra jeho Jubal; ten byl otec všech hrajících na harfu a nástroje hudebné.

22 A Zilla také porodila Tubalkaina, kterýž byl řemeslník všelikého díla od mědi a od železa. Sestra pak Tubalkainova byla Noéma.

23 I řekl Lámech ženám svým, Adě a Zille: Slyšte hlas můj, ženy Lámechovy, poslouchejte řeči mé, že jsem zabil muže k ráně své a mládence k zsinalosti své.

24 Jestližeť sedmnásobně pomštěno bude pro Kaina, tedy pro Lámecha sedmdesátekrát sedmkrát.

25 Poznal pak ještě Adam ženu svou, i porodila syna a nazvala jméno jeho Set; nebo řekla: Dal mi Bůh jiné símě místo Abele, kteréhož zabil Kain.

26 Setovi pak také narodil se syn, a nazval jméno jeho Enos. Tehdáž začalo se vzývání jména Hospodinova.

   

From Swedenborg's Works

 

Tajemství nebe #920

Study this Passage

  
/ 10837  
  

920. V tomto verši (Genesis 8:20) je obecně popsána bohoslužba Staré církve, a to oltářem a zápalnými obětmi, které byly základními elementy ve všech reprezentativních bohoslužbách. Nejprve však je potřeba popsat, jaká byla bohoslužba Nejstarší církve a jak došlo k tomu, že lidé začali uctívat Pána symbolickým způsobem. V Nejstarší církvi měli lidé totiž pouze vnitřní bohoslužbu – takovou, jaká je v nebi, protože člověk Nejstarší církve komunikoval s nebem tak, že tvořili jedno. Způsobem komunikace bylo vyciťování, o kterém jsme se již několikrát zmínili. Protože tito lidé byli andělskými lidmi, byli lidmi vnitřními. Sice svými smysly vnímali vnější skutečnosti, které patřily tělu a světu, příliš se však o ně nestarali. V jednotlivých objektech, jež jejich smysly vnímaly, vyciťovali něco Božského a nebeského. Když např. viděli vysokou horu, nezabývali se představou hory, ale představou výšky. K představě výšky se váže představa nebe a Pána. Tak došlo k tomu, že o Pánu se říká, že je na výsostech (což znamená ve výšinách) a je nazýván Nejvyšší a Vznešený. Z toho důvodu byly později bohoslužby k Pánu slouženy na horách. Totéž platí o všech dalších jevech a předmětech. Když například lidé Nejstarší církve přemýšleli o ránu, nemysleli na dobu, kdy začíná den, ale na to, co patří k nebi a co se podobá ránu a svítání v lidské mysli. Z toho důvodu Pána nazývali např. ráno, východ či rozbřesk.

Podobně když viděli strom, jeho plody a listy, nesoustředili se na tyto konkrétní jednotlivosti, ale vnímali v nich zobrazeného člověka – v plodech lásku a účinnou lásku k bližnímu a v listech víru. Na základě toho nejenže přirovnávali člověka ke stromu a také k rajské zahradě a to, co je v jeho nitru, k ovoci a listům, ale také člověka tak nazývali. Tímto způsobem přemýšleli lidé, kteří měli andělský a nebeský způsob uvažování.

II. Každý si může uvědomit, že to, co je na určitém celku obecné, ovlivňuje všechny jeho jednotlivosti. To platí také o všem, co vnímáme smysly – o tom, co slyšíme i o tom, co vidíme. Člověk nevěnuje tomu, co vnímá svými smysly, příliš velkou pozornost, jestliže tyto vjemy zapadají dostatečně do celkového obrazu vnímané skutečnosti. Ti lidé, kteří jsou dobře naladěni, vnímají to, co vidí a slyší ve stejném duchu, tedy jako veselé a radostné. Naopak ti, kdo jsou zachmuřeni, vnímají to, co slyší a vidí jako smutné a depresivní. Emocionální ladění těchto lidí je zcela prostupuje a způsobuje, že všechno, co vidí a slyší, je v kontextu této jejich nálady. To, co do tohoto jejich ladění nezapadá, dostatečně nevnímají, jako by to ani neexistovalo. U lidí Nejstarší církve to bylo stejné – cokoli viděli svýma tělesnýma očima, bylo pro ně nebeské, každá jednotlivost se jim zdála být živá. Z toho vyplývá, že jejich bohoslužba byla vnitřní a nikoli vnější.

III. Když však začala kvalita církve upadat, k čemuž docházelo mezi potomky Nejstarší církve, schopnost vyciťování – neboli komunikování s nebem – se začala ztrácet a situace se měnila. Na objektech vnímaných smysly tito lidé přestávali vidět jako dříve to, co je nebeské, ale viděli hlavně to, co je světské, a to tím více, čím méně schopnosti vyciťovat jim zůstalo. Nakonec jejich poslední potomci, kteří žili bezprostředně před potopou, vnímali na objektech už pouze to, co je světské, tělesné a pozemské. Tímto způsobem bylo nebe odděleno od lidstva a spojení mezi nimi už bylo jenom nepatrné. Lidé začali komunikovat s peklem a z něho získali svůj obecný pohled na svět, v němž pramenily jejich jednotlivé představy. Jestliže se v této situaci k nim dostala nějaká nebeská myšlenka nebo představa, nezajímali se o ni, až nakonec nebyli ochotni připustit existenci ničeho duchovního nebo nebeského. Duchovní stav člověka se tímto způsobem změnil a zvrátil.

IV. Protože Pán tento vývoj duchovního stavu člověka předvídal, zajistil uchování nauky víry, aby se lidé mohli dozvědět, co je nebeské a co je duchovní. Toto učení bylo nashromážděno členy Nejstarší církve, kteří jsou v Písmu známi pod jménem Kain a Enoch. Proto je řečeno, že na Kaina bylo dáno znamení, aby ho nikdo nezabil (viz č. 393-394), a o Enochovi, že ho Bůh vzal (viz č. 519-521). Tato nauka obsahovala symbolická a všelijaká tajemná prohlášení, která spočívala v označení různých objektů na zemi, které měly duchovní význam. Byly to např. hory nebo jitro a východ, které zobrazovaly nebeské skutečnosti a Pána, dále různé druhy stromů a jejich ovoce, jež symbolizovaly člověka a jeho nebeské kvality apod. Takovéto poznatky obsahovala nauka, kterou tito lidé shromáždili na základě symbolů a zobrazení Nejstarší církve, a jejich spisy byly tudíž podobného charakteru. Protože v této nauce obdivovali to, co bylo Božské a nebeské a také to, co bylo starodávné, bylo jim dovoleno založit svou bohoslužbu na podobných základech. To byl počátek jejich bohoslužby na horách, v hájích a mezi stromy a také počátkem stavění sloupů nebo soch pod širým nebem a později oltářů a zápalných obětí, které se pak staly hlavním elementem jejich bohoslužby. Taková bohoslužba byla nejprve u Staré církve a později přešla na potomstvo a také se rozšířila mezi sousedními národy. O tom a o mnoha dalších záležitostech bude díky Boží milosti řečeno ještě více později (viz č. 1238, 1241 a 2180).

  
/ 10837  
  

Přeložil: rev. Mgr. Pavel Heger Jazyková úprava: Mgr. Květoslava Hegrová; Návrh a zpracování obálky: dr. Jan Buchta, Vydáno vlastním nákladem r. 2017 ISBN 978-80-270-1572-6