The Bible

 

Genesis 30

Study

   

1 Viduci pak Ráchel, že by nerodila Jákobovi, záviděla sestře své, a řekla Jákobovi: Dej mi syny; pakli nedáš, umru.

2 Pročež rozhněval se velmi Jákob na Ráchel, a řekl: Zdali já jsem za Boha, kterýžť nedal plodu života?

3 Řekla ona: Hle, děvka má Bála; vejdi k ní, aby rodila na kolena má, a budu míti já také syny z ní.

4 I dala mu Bálu děvku svou za ženu; a všel k ní Jákob.

5 Tedy počavši Bála, porodila Jákobovi syna.

6 I řekla Ráchel: Soudil Bůh při mou, a uslyšel také hlas můj, a dal mi syna. Protož nazvala jméno jeho Dan.

7 Opět počavši Bála, děvka Ráchel, porodila syna druhého Jákobovi.

8 I řekla Ráchel: Tuhé jsem odpory měla s sestrou svou, a všakť jsem přemohla. A nazvala jméno jeho Neftalím.

9 Viduci pak Lía, že by přestala roditi, vzala Zelfu děvku svou, a dala ji Jákobovi za ženu.

10 A porodila Zelfa, děvka Líe, Jákobovi syna.

11 Protož řekla Lía: Již přišel zástup. A nazvala jméno jeho Gád.

12 Porodila také Zelfa děvka Líe syna druhého Jákobovi.

13 A řekla Lía: To na mé štěstí; nebo šťastnou mne nazývati budou ženy. A nazvala jméno jeho Asser.

14 Vyšel pak Ruben v čas žně pšeničné, a nalezl pěkná jablečka na poli, a přinesl je Líe matce své. I řekla Ráchel Líe: Dej mi, prosím, těch jableček syna svého.

15 Jížto ona odpověděla: Máloť se snad zdá, že jsi vzala muže mého; chceš také užívati jableček syna mého? I řekla Ráchel: Nechažť tedy spí s tebou této noci za jablečka syna tvého.

16 Když pak navracoval se Jákob s pole večer, vyšla Lía proti němu, a řekla: Ke mně vejdeš; nebo ze mzdy najala jsem tě za jablečka syna svého. I spal s ní té noci.

17 A uslyšel Bůh Líu; kterážto počala a porodila Jákobovi syna pátého.

18 I řekla Lía: Dal mi Bůh mzdu mou, i potom, když jsem dala děvku svou muži svému. Pročež nazvala jméno jeho Izachar.

19 A počala opět Lía, a porodila šestého syna Jákobovi.

20 I řekla Lía: Obdařil mne Bůh darem dobrým; již nyní bydliti bude se mnou muž můj, nebo porodila jsem mu šest synů. A nazvala jméno jeho Zabulon.

21 Potom porodila dceru; a nazvala jméno její Dína.

22 A rozpomenuv se Bůh na Ráchel,uslyšel jí, a otevřel život její.

23 Tedy počala a porodila syna, a řekla: Odjal Bůh pohanění mé.

24 A nazvala jméno jeho Jozef, řkuci: Přidejž mi Hospodin syna jiného.

25 Stalo se pak, když porodila Ráchel Jozefa, řekl Jákob Lábanovi: Propusť mne, ať odejdu na místo své a do země své.

26 Dej mi ženy mé a dítky mé, za kteréž jsem sloužil tobě, ať odejdu; nebo ty znáš službu mou, kterouž jsem sloužil tobě.

27 I řekl mu Lában: Jestliže nyní nalezl jsem milost před očima tvýma, zůstaň se mnou, nebo v skutku jsem poznal, že požehnal mi Hospodin pro tebe.

28 Řekl také: Oznam mi ze jména mzdu svou a dámť ji.

29 Jemužto odpověděl: Ty víš, jak jsem sloužil tobě, a jaký byl dobytek tvůj při mně.

30 Nebo to málo, kteréž jsi měl přede mnou, zrostlo velmi, a požehnalť Hospodin, jakž jsem k tobě nohou vkročil. A nyní, kdy pak já své hospodářství opatrovati budu?

31 A řekl: Coť mám dáti? Odpověděl Jákob: Nedávej mi nic. Jestliže mi učiníš toto, zase pásti budu a ostříhati dobytka tvého:

32 Projdu skrze všecka stáda tvá dnes, vyměšuje z nich každé dobytče peřesté a strakaté, a každé dobytče načernalé mezi ovcemi, a strakaté a peřesté mezi kozami; a takové budou mzda má.

33 A osvědčena potom bude spravedlnostpřed tebou, když přijde na mzdu mou: Cožkoli nebude peřestého, neb strakatého mezi kozami, a načernalého mezi ovcemi, za krádež bude mi to počteno.

34 I řekl Lában: Hle, ó by tak bylo, jakž jsi mluvil.

35 A odloučil toho dne kozly přepásané na nohách a strakaté, a všecky kozy peřesté a strakaté, všecko, na čemž byla místa bílá, všecko také načernalé mezi dobytkem, a dal v ruce synů svých.

36 Uložil pak mezi sebou a Jákobem místo vzdálí tří dní cesty; a Jákob pásl ostatek dobytka Lábanova.

37 Nabral pak sobě Jákob prutů topolových zelených, a lískových a kaštanových; a poobloupil s nich po místech kůru až do bělosti, kteráž byla na prutech.

38 A nakladl těch prutů tak obloupených do žlábků a koryt, (v nichž bývá voda, k nimž přicházel dobytek, aby pil), proti dobytku, aby počínaly, když by přicházely píti.

39 I počínaly ovce, hledíce na ty pruty, a rodily jehňata přepásaná na nohách, a peřestá i strakatá.

40 Potom ta jehňata odloučil Jákob, a dobytek stáda Lábanova obrátil tváří k těm přepásaným na nohách, a ke všemu načernalému; a své stádo postavil obzvlášť, a neobrátil ho k stádu Lábanovu.

41 A bylo, že kdyžkoli silnější připouštíny bývaly, kladl Jákob ty pruty před oči ovcem do koryt, aby počínaly, hledíce na pruty.

42 Když pak pozdní dobytek připouštín býval, nekladl jich; a tak býval pozdní Lábanův a ranný Jákobův.

43 Vzrostl tedy muž ten náramně velmi, a měl dobytka mnoho, děvek i služebníků, velbloudů i oslů.

   

From Swedenborg's Works

 

Arcana Coelestia #3951

Study this Passage

  
/ 10837  
  

3951. For hiring I have hired thee with my son’s dudaim. That this signifies that it was thus promised from forethought is evident from the signification of “hiring to hire” as being that which is promised; as is also evident from what goes before. That it is from foresight, is because all the conjunction of truth with good, and of good with truth, in man, is effected from foresight; that is, from the Lord’s Providence. For the subject here treated of is the conjunction of good with truth, and of truth with good, and thus the good that is appropriated to man. For good is not good in man until it has been conjoined with truth. And as all good comes from the Lord, that is, all the appropriation of good through its conjunction with truth, it is therefore here said, “from foresight.” The Lord’s Providence is especially concerned with this conjunction. By means of it man becomes man, and is distinguished from the brute animals; and he becomes man insofar as he receives of it; that is, insofar as he permits the Lord to effect it. This therefore is the good that is with man; and no other good that is spiritual and that remains to eternity, is possible.

[2] Moreover the goods of the external man, which so long as the man lives in the world are the delights of life, are good only insofar as they partake inwardly of this good. For example, the good of riches. Insofar as riches have spiritual good within them, that is, insofar as they have as their end the good of the neighbor, the good of our country or the public good, and the good of the church, so far they are good. But they who conclude that the spiritual good of which we are speaking is not possible in a condition of worldly opulence, and who therefore persuade themselves that to make room for heaven they must divest themselves of such things, are much mistaken.

For if they renounce their wealth, or deprive themselves of it, they can then do good to no one, nor can themselves live in the world except in misery and thus can no longer have as their end the good of the neighbor, and the good of their country, nor even the good of the church, but themselves only, that they may be saved, and become greater than others in the heavens. Moreover, when they divest themselves of worldly goods, they expose themselves to contempt, because they make themselves of low estimation in the sight of others, and consequently useless for performing services and discharging duties. But when they have the good of others as their end, they then have also as an end, or as means, a state of being in the capability of effecting this end.

[3] The case herein is precisely as it is with the nutrition of a man, which has as its end that he may have a sound mind in a sound body. If a man deprives his body of its nourishment, he deprives himself also of the condition needed for his end; and therefore he who is a spiritual man does not despise nourishment, nor even its pleasures; and yet he does not hold them as his end, but only as a means that is of service to his end. From this as an example we can judge of all other things.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.