The Bible

 

Genesis 22

Study

   

1 Když pakty věci pominuly, zkusil Bůh Abrahama, a řekl k němu: Abrahame! Kterýžto odpověděl: Teď jsem.

2 I řekl: Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v obět zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.

3 Tedy vstav Abraham velmi ráno, osedlal osla svého a vzal dva služebníky své s sebou, a Izáka syna svého; a nasekav dříví k oběti zápalné, vstal a bral se k místu, o němž pověděl mu Bůh.

4 Třetího pak dne pozdvihl Abraham očí svých, a uzřel to místo zdaleka.

5 A řekl Abraham služebníkům svým: Pozůstaňte vy tuto s oslem, já pak a dítě půjdeme tamto; a pomodlíce se, navrátíme se k vám.

6 Tedy vzal Abraham dříví k zápalné oběti, a vložil je na Izáka syna svého; sám pak nesl v ruce své oheň a meč. I šli oba spolu.

7 Mluvě pak Izák Abrahamovi otci svému, řekl: Otče můj! Kterýž odpověděl: Co chceš, synu můj? A řekl: Aj, teď oheň a dříví, a kdež hovádko k zápalné oběti?

8 Odpověděl Abraham: Bůh opatří sobě hovádko k oběti zápalné,synu můj. A šli předce oba spolu.

9 A když přišli k místu, o němž mu byl mluvil Bůh, udělal tu Abraham oltář, a srovnal dříví; a svázav syna svého, vložil ho na oltář na dříví.

10 I vztáhl Abraham ruku svou, a vzal meč, aby zabil syna svého.

11 Tedy zavolal na něho anděl Hospodinův s nebe a řekl: Abrahame, Abrahame! Kterýžto odpověděl: Aj, já.

12 I řekl jemu: Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň; neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne.

13 A pozdvih Abraham očí svých, viděl, a hle, skopec za ním vězel v trní za rohy své. I šel Abraham a vzal skopce toho, a obětoval jej v obět zápalnou místo syna svého.

14 A nazval Abraham jméno místa toho: Hospodin opatří. Odkudž říká se do dnes: Na hoře Hospodinově opatří se.

15 Zvolal pak anděl Hospodinův na Abrahama podruhé s nebe,

16 A řekl: Skrze sebe samého přisáhl jsem, praví Hospodin, poněvadž jsi učinil tu věc, že jsi neodpustil synu svému, jedinému svému:

17 Požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské, a jako písek, kterýž jest na břehu mořském; nadto dědičně vládnouti bude símě tvé branami nepřátel svých.

18 Ano požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země, proto že jsi uposlechl hlasu mého.

19 Tedy navrátil se Abraham k služebníkům svým; a vstavše, šli spolu do Bersabé; nebo bydlil Abraham v Bersabé.

20 A když se tyto věci staly, zvěstováno jest Abrahamovi v tato slova: Aj, porodila také Melcha syny Náchorovi, bratru tvému:

21 Husa prvorozeného svého, a Buza bratra jeho, a Chamuele, otce Aramova;

22 A Kazeda a Azana, a Feldasa, a Jidlafa i Bathuele.

23 Bathuel pak zplodil Rebeku. Osm těchto porodila Melcha Náchorovi, bratru Abrahamovu.

24 Ale i ženina jeho, jejíž jméno bylo Réma, porodila také ona Tábe a Gahama, Thása a Máchu.

   

From Swedenborg's Works

 

Arcana Coelestia #2854

Study this Passage

  
/ 10837  
  

2854. 'Because you have hearkened to My voice' means through the union of the Lord's Human Essence with His Divine Essence. This becomes clear from all that has gone before and to which these words form a conclusion. 'Hearkening to the voice' means that He underwent the final degree of temptation and in so doing united the Human Essence to the Divine Essence. The fact that the Lord united the Human to the Divine, and the Divine to the Human, by means of constantly occurring temptations and victories, see 1737, 1813, and that by means of that union He saved the human race, 1676 (end), 1990, 2016, 2025. The entire state of salvation in which the human race is kept is due to that union. It is commonly supposed that the Father sent the Son to endure the harshest sufferings, even to death on the Cross, and thus that by seeing the passion and merit of His Son would be merciful to the human race. But anyone may recognize that Jehovah is not merciful to the human race on account of what He may see the Son to have done, for Jehovah is mercy itself, but that the arcanum regarding the Lord's Coming into the world is that within Himself He united the Divine to the Human, and the Human to the Divine, which union could not have been effected except through the very bitter experiences brought about by temptations. And from this anyone may also recognize that by means of that union it was possible for salvation to come to the human race among whom no celestial or spiritual good, not even natural good, remained any longer. It is this union which saves those who possess the faith that is rooted in charity. It is the Lord Himself who shows mercy.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.