The Bible

 

Genesis 19

Study

   

1 Přišli pak dva andělé do Sodomy u večer, a Lot seděl v bráně Sodomské. Kteréžto když uzřel, vstav, šel jim v cestu a sklonil se tváří až k zemi.

2 A řekl: Aj, prosím páni moji, uchylte se nyní do domu služebníka svého, a zůstaňte přes noc; umyjete také nohy své a ráno vstanouce, půjdete cestou svou. Oni pak odpověděli: Nikoli, ale přenocujeme na ulici.

3 Ale když on je velmi nutil, obrátivše se k němu, vešli do domu jeho. I udělal jim hody, a napekl chlebů přesných, i jedli.

4 Prvé pak než lehli, muži města toho, muži Sodomští, osuli se vůkol domu toho, od mladého až do starého, všecken lid odevšad.

5 I volali na Lota, a řekli jemu: Kde jsou ti muži, kteříž přišli k tobě v noci? Vyveď je k nám, ať je poznáme.

6 I vyšel k nim Lot ven, a zavřel po sobě dvéře.

7 A řekl: Prosím, bratří moji, nečiňte zlého.

8 Aj, mám teď dvě dcery, kteréžto nepoznaly muže; vyvedu je nyní k vám, čiňte s nimi, jak se vám líbí; toliko mužům těmto nic nečiňte, poněvadž vešli pod stín střechy mé.

9 I řekli: Odejdi tam! A mluvili: Sám se dostal sem pohostinu, a chce nás souditi? Nyní tobě hůř uděláme, než jim. I obořili se násilně na muže toho, totiž na Lota, a přistoupili, aby vylomili dvéře.

10 Tedy muži ti vztáhli ven ruku svou, a uvedli Lota k sobě do domu, a dvéře zavřeli.

11 A ty muže, kteříž byli přede dveřmi domu, ranili slepotou velikou, od nejmenšího až do největšího, tak že ustali, hledajíce dveří.

12 I řekli muži k Lotovi: Máš-li ještě zde koho, buď zetě neb syny své, neb dcery své, i všecko, což máš v městě, vyveď z místa tohoto.

13 Nebo zkazíme místo toto, proto že se velmi rozmohl křik jejich před Hospodinem, a poslal nás Hospodin, abychom zkazili je.

14 Vyšed tedy Lot, mluvil k zeťům svým, kteříž již měli pojímati dcery jeho, a řekl: Vstaňte, vyjděte z místa tohoto, nebo zkazí Hospodin město toto. Ale zdálo se zeťům jeho, jako by žertoval.

15 A když zasvitávalo, nutili andělé Lota, řkouce: Vstaň, vezmi ženu svou a dvě dcery své, kteréž tu jsou, abys nezahynul v pomstě města.

16 A když prodléval, chopili muži ruku jeho, a ruku ženy jeho, a ruku dvou dcer jeho, nebo se slitoval nad ním Hospodin; i vyvedli jej, a pustili za městem.

17 A stalo se, když je vedli ven, řekl jeden: Zachovejž život svůj, neohlédej se zpět, ani se zastavuj na vší této rovině; ujdi na horu, abys nezahynul.

18 I řekl jim Lot: Ne tak, prosím, páni moji.

19 Aj, nyní nalezl služebník tvůj milost před očima tvýma, a veliké jest milosrdenství tvé, kteréž jsi učinil se mnou, když jsi zachoval duši mou; ale jáť nebudu moci ujíti na tu horu, aby mne nepostihlo to zlé, a umřel bych.

20 Hle, teď jest toto město blízko, do něhož bych utekl, a toť jest malé; prosím, nechť tam ujdu; však pak neveliké jest, a živa bude duše má.

21 I řekl k němu: Aj, uslyšel jsem žádost tvou i v této věci, abych nepodvrátil města toho, o němž jsi mluvil.

22 Pospěšiž, ujdi tam; neboť nebudu moci učiniti ničehož, dokudž tam nedojdeš. A z té příčiny nazváno jest jméno města toho Ségor.

23 Slunce vzcházelo nad zemi, když Lot všel do Ségor.

24 A Hospodin dštil na Sodomu a naGomoru sirou a ohněm od Hospodina s nebe.

25 A podvrátil ta města i všecku tu rovinu, všecky také obyvatele těch měst, i všecko, což roste z země.

26 I ohlédla se žena jeho, jduc za ním, a obrácena jest v sloup solný.

27 Vstav pak Abraham ráno, pospíšil k místu tomu, kdež byl stál před Hospodinem.

28 A pohleděv k Sodomě a Gomoře,i na všecku zemi té roviny, uzřel, a aj, vystupoval dým z země té, jako dým z vápenice.

29 Stalo se tedy, když kazil Bůh města té roviny, že se rozpomenul Bůh na Abrahama, a vytrhl Lota z prostředku podvrácení, když podvracel města, v nichž bydlil Lot.

30 Potom vyšel Lot z Ségor, a bydlil na hoře té, a obě dvě dcery jeho s ním; nebo nesměl bydliti v Ségor. I bydlil v jeskyni s oběma dcerami svými.

31 I řekla prvorozená k mladší: Otec náš jest již starý, a není žádného muže na zemi, ješto by všel k nám podlé obyčeje vší země.

32 Poď, dejme píti otci našemu vína, a spěme s ním, abychom zachovaly z otce našeho símě.

33 I daly píti otci svému vína té noci; a všedši prvorozená, spala s otcem svým, kterýžto necítil, ani když lehla, ani když vstala.

34 Nazejtří pak řekla prvorozená k mladší: Aj, spala jsem včerejší noci s otcem svým; dejme mu píti vína ještě této noci; potom vejduc, spi s ním, a zachovejme símě z otce našeho.

35 I daly píti ještě té noci otci svému vína; a vstala ta mladší, a spala s ním; on pak necítil, ani když ona lehla, ani když vstala.

36 A tak počaly obě dcery Lotovy z otce svého.

37 I porodila prvorozená syna, a nazvala jméno jeho Moáb; onť jest otec Moábských až do dnešního dne.

38 I mladší také porodila syna, a nazvala jméno jeho Ben Ammon; onť jest otcem Ammonitských až do dnešního dne.

   

From Swedenborg's Works

 

Arcana Coelestia #1589

Study this Passage

  
/ 10837  
  

1589. 'Like the land of Egypt as you come to Zoar' means facts acquired from affections for good. This becomes clear from the meaning of 'Egypt', dealt with in 1164, 1165, in a good sense in 1462, as knowledge, and from the meaning of 'Zoar' as the affection for good. Zoar was a city not far from Sodom, to which also Lot fled when he was snatched by angels from the fire of Sodom, as described in Genesis 19:20, 22, 30. In addition to this, Zoar is referred to in Genesis 14:2, 8; Deuteronomy 34:3; Isaiah 15:5; Jeremiah 48:34, in all of which places also it means an affection. And since it means the affection for good, it also means in the contrary sense, as is usual, the affection for evil.

[2] There are three constituent parts of the external man - rational, factual, and external sensory. The rational part is more interior, the factual more exterior, and the external sensory the most external. The rational is the part by means of which the internal man is joined to the external, the character of the rational determining the character of this conjunction. The external sensory part consists in the present instance in sight and hearing. But in itself the rational has no existence if affection does not flow into it, making it active so as to receive life. Consequently the rational receives its character from that of the affection flowing into it. When the affection for good flows in, that affection for good becomes with the rational an affection for truth; and the contrary happens when the affection for evil flows in. Because the factual part attaches itself to the rational and serves as its agent it also follows that the affection flows into and reorganizes the factual part. For nothing has life in the external man apart from affection. The reason is that the affection for good comes down from the celestial, that is, from celestial love, which imparts life to everything into which it flows, even to affections for evil, that is, to evil desires.

[3] Actually the good of love from the Lord flows in constantly, doing so through the internal man into the external. But anyone who is governed by an affection for evil, that is, by an evil desire, corrupts that good. Nevertheless the life brought to it remains. Such may be seen from a comparison with objects on which the sun's rays fall. There are some objects which accept them in a most beautiful way, converting them into the most beautiful colours, as a diamond, ruby, jacinth, sapphire, and other precious stones do. Other objects however do not accept them in that manner but convert them into the ugliest colours. The same point may be shown from the very characters of people. There are some who accept the good actions of another with every display of affection, while others convert them into evil. From this it becomes clear what the knowledge acquired from affections for good is which is meant by 'the land of Egypt as you come to Zoar' when the rational is 'like the garden of Jehovah'.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Society for the permission to use this translation.