Koncept „církve“ ve spisech je složitý a krásně organický, spojený s učením o povaze Pána a výsledné přirozenosti lidstva.

Spisy říkají, že Pán je ve své podstatě - svou skutečnou podstatou - dokonalá, nekonečná láska, láska, která poháněla stvoření, která je konečným zdrojem reality a která neustále udržuje realitu. Tato láska je vyjádřena ve formě jako dokonalá, nekonečná moudrost, která dala formě stvoření a dává formě realitě.

Hluboké věci! Můžete o tom číst více jinde, ale záleží na tom, že celé stvoření, od nejmenších prvků po celý vesmír, odráží stejnou strukturu. Je přítomen v přírodě samotné, poháněn žárem (láskou) a světlem (moudrostí) slunce. Je přítomna v základních formách života, s rostlinami (které jsou zakořeněné; které se málo mění; které jsou necítitelné; které jsou poháněny světlem) představují prvky moudrosti a zvířat (teplo, pocit, mobilní, neustále se měnící, poháněné teplem) ) představující formy lásky. Je přítomen v téměř univerzálním rozdělení na mužské (moudrost) a ženské (láska) aspekty rostlin a zvířat.

Tato struktura je také v každém z nás. V běžném jazyce bychom jim mohli říkat naše srdce a naše mysli - to, co chceme a co si myslíme. Spisy o nich běžně mluví jako o dobrém (láska; to, co chceme v našich srdcích) a pravdě (moudrost; co víme v našich myslích) nebo jako vůle (srdce) a porozumění (mysl). Tyto prvky nás nejen definují, ale jsou také klíčem k našim duchovním osudům. Můžeme je použít k přijetí Pánovy lásky, vstoupit do dobra života a nakonec jít do nebe. Můžeme je také použít k odmítnutí Pánovy lásky a klusu do pekla.

A jsou tu další vrstvy. Spisy říkají, že všechny lidské společnosti jsou v lidské formě, s funkcemi analogickými lidskému tělu. To platí od malých skupin, jako jsou rodiny, velké společnosti, až po celé národy a v konečném důsledku i celá lidská rasa v tomto světě a celá nebe v příštím.

Mezi nejdůležitější lidské společnosti patří samozřejmě církve. Protože pojem „církev“ je však založen na lidské podobě, mohou mít církve, jak je uvedeno v spisech, mnoho podob. Na jednom konci stupnice je každý, kdo má skutečné představy o správném a špatném a žije podle nich, sám církví. Na druhém konci stupnice všichni ti, kdo věří v lásku k sousedovi - a jednají z této víry - společně tvoří jeden kostel.

Mezi těmito dvěma extrémy leží mnoho dalších odrůd, ale většina odkazů na „církev“ ve Spisech znamená komunitu těch, kteří mají Slovo, zná Pána a dodržují Jeho přikázání. Tito lidé mají přístup k nejlepší možné pravdě a nejhlubší možné pochopení o povaze Pána a toho, co od nás chce.

Takový kostel hraje zásadní roli: Pán skrze ni vytváří myšlenky o tom, že jsou dobré v myslích lidí a touze být dobří do vnitřních výklenků jejich srdcí, přičemž sahá daleko za samotnou církev a dotýká se každého na světě. Ve skutečnosti se ve spisech uvádí, že v podstatě existuje manželství mezi Pánem a církví, s církví v roli nevěsty a manželky, vytvářející skutečné myšlenky a dobré touhy, jak manželka vyrábí děti.

Aby tuto funkci ochránil, Pán se postaral o to, aby v celé historii (a hodně pravěku) vždy existoval kostel, který tuto roli plnil.

Prvním z nich byl nejstarší kostel, zastoupený Adamem; bylo to inspirováno láskou k Pánu. Druhým byla starověká církev, zastoupená Noemem; bylo to inspirováno láskou k bližnímu a poznání Pána. Třetí byla Izraelská církev, která neměla vnitřní lásku k dobrým, ale dochovaným myšlenkám Pána. Čtvrtá byla primitivní křesťanská církev, která měla nové, přímější porozumění založené na Pánově učení. Pátý, podle Písem, má být založen na hlubším porozumění nabízeném Písmy a jejich vysvětlením Bible.

Mohlo by se říci mnohem více, ale zdůrazníme jen jeden další bod:

My jako jednotlivci jsme, kdo jsme založeni na tom, co milujeme, ne na tom, co víme. Půjdeme do nebe nebo do pekla na základě toho, co milujeme, ne podle toho, co víme. Poznání, myšlení a hledání pravdy jsou důležité věci, ale jejich účelem je utvářet, vést a sloužit našim láskám; láska je nakonec důležitá. Spisy jasně a opakovaně jasně ukazují, že to samé platí pro církve: Konečně jsou založeny na lásce, ne na znalostech, na jejich odhodlání sloužit sousedovi, nikoli na jejich vnějších uctívání. A pokud církve sdílejí společný účel sloužit sousedovi, jsou v podstatě jedním z nich, přičemž doktrinální variace mají malý význam.

(Референци: Zjevená Apokalypsa 533; Nebeská tajemství 407, 768, 1799 [3-4], 2048, 2853 [2-3], 2910, 2982, 3310, 3773, 3963 [2], 4292, 4672, 4723, 5826 [2-3], 6637, 6648, 8152, 9256 [4-5], 9276 [2]; Manželská láska 116; Nebe a Peklo 57; Slovo 8; Nauka Nového Jeruzaléma o Písmu svatém 99, 104)

116. THE MARRIAGE OF THE LORD AND THE CHURCH AND CORRESPONDENCE TO IT

This chapter also takes up the marriage of the Lord and the church and correspondence to it, because without a knowledge and understanding of the subject, scarcely anyone can see that conjugial love in its origin is sacred, spiritual and heavenly, and that it comes from the Lord. Some in the church indeed say that marriage has a relationship to the marriage of the Lord with the church, but they do not know what the nature of that relationship is.

In order to make this relationship perceptible to some sight of the understanding, therefore, we must discuss in detail that sacred marriage which exists with and in those people who form the Lord's church. They, too, and not others, possess truly conjugial love.

To explain this secret, however, we must divide our treatment into sections under the following headings:

1. In the Word, the Lord is called a Bridegroom and Husband, and the church a bride and wife; and the conjunction of the Lord with the church and the reciprocal conjunction of the church with the Lord is called a marriage.

2. The Lord is also called Father, and the church, mother.

3. The offspring from the Lord as Husband and Father and from the church as wife and mother are all spiritual offspring, and this is what is meant in the spiritual sense of the Word by sons and daughters, brothers and sisters, sons-in-law and daughters-in-law, and by other terms which have to do with descending generations.

4. The spiritual offspring that are born from the marriage of the Lord with the church are truths, from which come understanding, perception and all thought; and also qualities of goodness, from which come love, charity and all affection.

5. From the marriage of good and truth that emanates and flows in from the Lord, a person acquires truth, to which the Lord joins good, and in this way the church is formed in the person by the Lord.

6. A husband does not represent the Lord and his wife the church, because both husbands and wives together form the church.

7. Therefore neither in the marriages of angels in heaven nor in the marriages of people on earth does the husband correspond to the Lord and the wife to the church.

8. Rather, the correspondence rests with conjugial love, insemination, procreation, love for little children, and other things of a similar sort that occur in marriage and result from it.

9. The Word is the means of conjunction, because it is from the Lord and thus is the Lord.

10. The church comes from the Lord and it exists in people who go to Him and live according to His commandments.

11. Conjugial love depends on the state of the church in a person, because it depends on the state of his wisdom.

12. So, then, because the church comes from the Lord, conjugial love comes from Him as well.

Now follows the development of these points.

2910. 'And Abraham came to mourn for Sarah and to weep for her' means a state in which the Lord grieved, that is to say, because it was night as regards the truths of faith within the Church. This is clear from the representation of 'Abraham' as the Lord, dealt with in 1893, 1965, 1989, 2011, 2172, 2501, 2833, 2836. That 'mourning' and 'weeping' mean a state involving grief is clear without explanation. 'Mourning' has regard to grief on account of its being night as regards goods within the Church, and 'weeping' as regards truths. These two verses have dealt with the end of the Church, which arrives when charity does not exist any longer. The end of the Church is the subject many times in the Word, especially in the Prophets and in John, in the Book of Revelation. The Lord too in the Gospels describes that end extensively, calling it the close of the age, and also night.

[2] The situation with all Churches is that initially every Church regards charity as being fundamental. At that time every individual person loves every other as his brother and is moved by good - not on his own account but on account of that person, of the general good of all, of the Lord's kingdom, and above all of the Lord Himself. But with the passage of time charity starts to grow cold and to cease to exist. After that, hatred of one person against another enters in, which - though not apparent outwardly because people in organized society are subject to laws and to external restraints which keep them in check - is nevertheless being fostered inwardly. The external restraints keeping them in check stem from self-love and love of the world, being the love of position and importance, the love of wealth and also of the power that wealth brings, and so the love of reputation. Beneath these loves there lurks hatred of the neighbour, such as leads people to desire dominion over all and to possess everything that belongs to anyone else. And when these desires are opposed, such persons harbour in their mind contempt for that neighbour, breathe revenge, and take delight in his ruin, and indeed perform acts of cruelty on him insofar as they dare. It is into ways such as these that the charity of the Church ultimately goes when it reaches its end. At that time it is said of the Church that faith does not exist any longer, for when there is no charity there is no faith, as has been shown many times.

[3] There have been many Churches, which are known of from the Word, that have come to an end in this fashion. The Most Ancient Church breathed its last in such circumstances around the time of the Flood. So in a similar way did the Ancient Church which existed after the Flood, as also did the second Ancient Church called the Hebrew Church; and later on the Jewish Church. This never was a Church that had charity at the outset, but was merely the representative of a Church whose role was to preserve by means of representatives a communication with heaven until the Lord came into the world. After that a new Church was established by the Lord, which was called the gentile Church and was an internal Church since interior truths from the Lord had then been revealed. But even this Church has now reached its end, for now not only is charity non-existent but also hatred is present instead of charity. Although that hatred is not apparent outwardly it is nevertheless there inwardly and breaks out when at all possible, that is, as often as external restraints do not keep people in check.

[4] In addition to these Churches there have been many others which have not been described so specifically [in the Word] but which deteriorated in a similar way and destroyed themselves. There are many reasons why they have so deteriorated and destroyed themselves. One reason is that parents pile up evils, and from practicing these frequently until at length they become habitual, introduce them into their own nature and disposition, and in so doing hand them down by heredity to their offspring. For what parents acquire through frequent practice in their actual living takes root within their natural disposition and is transmitted by heredity to their descendants. And unless these are reformed or regenerated, that which is transmitted is perpetuated in succeeding generations, increasing all the time as it is passed down. Consequently the will becomes even more bent on evils and falsities. But when the Church reaches its close and perishes the Lord always raises up a new Church somewhere else. Yet rarely, if ever, has He done so from members of the previous Church, but from gentiles who dwelt in ignorance. Those gentiles are the subject in what follows next.