Tajemství nebe #904
904. I promluvil Bůh k Noemu. Tato slova vyjadřují přítomnost Pána u člověka církve, což je zřejmé z vnitřního smyslu Slova Božího. Pán mluví ke každému člověku, cokoli dobrého a pravdivého totiž člověk chce a myslí, pochází od Pána. U každého člověka jsou nejméně dva zlí duchové a dva andělé. Zlí duchové podněcují člověkovo zlo, zatímco andělé mu vštěpují dobro a pravdy. Všechno dobro a pravda, které andělé člověku vštěpují, pochází od Pána. Pán tímto způsobem stále hovoří s člověkem, i když s každým trošku jinak. S lidmi, kteří se nechávají vést zlými duchy, Pán mluví jako by byl nepřítomen nebo jako by byl v dálce, takže o Něm může být jen stěží řečeno, že vůbec mluví. S těmi však, kdo se nechají Pánem vést, Pán mluví jako někdo, kdo je docela blízko. To je zřejmé ze skutečnosti, že dobré a pravdivé myšlenky má člověk jenom od Pána.
II. Podle toho, kolik účinné lásky k bližnímu a víry člověk má, natolik je u něho Pán přítomen. Pán je přítomen v účinné lásce k bližnímu, protože je ve veškerém dobru, nikoli však ve víře, která postrádá lásku. Víra, které chybí láska a účinná láska k bližnímu, je něco izolovaného. Kde se má realizovat spojení, musí být nějaký prostředek spojení, což je výlučně láska a účinná láska k bližnímu. To může být všem zřejmé na základě té skutečnosti, že Pán soucítí s každým, miluje každého a přeje si každého učinit věčně šťastným. Člověk, který nemá tento druh lásky, jež by ho vedl k soucítění s ostatními, k lásce k nim a k touze učinit je šťastnými, nemůže být s Pánem spojen, protože se Mu nepodobá a ani není Jeho obrazem. Vzhlížet k Pánu prostřednictvím víry a zároveň nemít lásku k bližnímu, neznamená jenom být Pánu vzdálen, ale také to znamená mít mezi sebou a Jím pekelnou propast, do které by člověk spadl, kdyby přistoupil blíže. Tuto propast vytváří nenávist k bližnímu.
III. Ve chvíli, kdy člověk začne milovat své bližní, je u něho přítomen Pán – je to láska, v níž je Pán přítomen. Do jaké míry člověk miluje, do té míry je Pán přítomen. A nakolik je Pán přítomen, natolik mluví k člověku. Každý člověk si myslí, že jeho myšlenky mají původ v něm samém, že je jejich autorem. Ve skutečnosti však jeho není ani jedna myšlenka a ani její zlomek, ale všechno špatné a nepravdivé přichází prostřednictvím zlých duchů z pekla a všechno dobré a pravdivé prostřednictvím andělů od Pána. Takový je vliv na člověka. Jeho prostřednictvím do člověka vstupuje život a jeho duše vytváří spojení s tělem. Ze všech těchto okolností vyplývá, co znamenají slova i promluvil Bůh k Noemu. Mluvit k někomu znamená něco jiného než někomu něco říkat, jako např. v Genesis 1:29, 3:13,14,17, 4:6,9,15, 6:13, 7:1. Zde promluvit k Noemu vyjadřuje přítomnost Pána, protože předmětem je znovuzrozený člověk, který byl obdařen účinnou láskou k bližnímu.
Genesis 8
1
Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.
2
A zavříny jsou studnice propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval s nebe.
3
I navrátily se vody se svrchku země, odcházejíce zase, a opadly vody po stu a padesáti dnech,
4
Tak že odpočinul koráb sedmého měsíce, v sedmnáctý den toho měsíce na horách Ararat.
5
Když pak vody odcházely a opadaly až do desátého měsíce, prvního dne téhož desátého měsíce ukázali se vrchové hor.
6
I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal,
7
Vypustil krkavce. Kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.
8
Potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země.
9
Kterážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou, vzal ji, a vnesl k sobě do korábu.
10
A počekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici z korábu.
11
I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejích. Tedy poznal Noé, že opadly vody se svrchku země.
12
I čekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici, kterážto nevrátila se k němu více.
13
I stalo se šestistého prvního léta, v první den měsíce prvního, že vyschly vody na zemi. I odjal Noé přikrytí korábu a uzřel, ano již oschl svrchek země.
14
Druhého pak měsíce, v dvadcátý sedmý den téhož měsíce oschla země.
16
Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, a synové tvoji, i ženy synů tvých s tebou.
17
Všecky živočichy, kteříž jsou s tebou ze všelikého těla, tak z ptactva jako z hovad a všelikého zeměplazu, kterýž se hýbe na zemi, vyveď s sebou; ať se v hojnosti rozplozují na zemi, a rostou a množí se na zemi.
18
I vyšel Noé a synové jeho, i žena jeho a ženy synů jeho s ním;
19
Každý živočich, každý zeměplaza všecko ptactvo, všecko, což se hýbe na zemi, po pokoleních svých vyšlo z korábu.
20
Tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu, a vzav ze všech hovad čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápaly na tom oltáři.
21
I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou, a řekl Hospodin v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho; aniž budu více bíti všeho, což živo jest, jako jsem učinil.
22
Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.