592. Slova i pravil Hospodin: vyhladím člověka vyjadřují, že člověk se sám zničí, což je patrné z toho, co bylo řečeno výše (viz č. 588), a to zejména, že o Hospodinu neboli Pánu předpokládáme, že trestá, uvádí do pokušení, dělá zlo, ničí, zabíjí nebo proklíná. Např. že zabil Era, Judova prvorozeného syna, a Onana, dalšího Judova syna (viz Genesis 38:7, 10) a také všechny prvorozené Egypta (viz 2. Mojžíšova 12:12, 29). Další příklad je z Jeremiáše 33:5:

„Budou naplněny mrtvými těly lidí, které zabiji ve svém hněvu a rozhořčení,… “

Dále z žalmu 78:49:

„Tak je stíhal svým planoucím hněvem, hněvem hrozným, prchlivostí, souženími, řadou poslů zkázy.“

V Ámosovi 3:6:

„Stane-li se v městě něco zlého, zda nejedná Hospodin?“

A ve Zjevení Janově 15:1, 7; 16:1:

„… sedm andělů, kteří přinášejí sedm posledních pohrom - jimi se dovrší Boží hněv. … Jedna ze čtyř bytostí před Božím trůnem podala těm sedmi andělům sedm zlatých nádob naplněných hněvem Boha, živého na věky věků… „Jděte a vylejte těch sedm nádob Božího hněvu na zem!“

Všechny tyto činy jsou připisovány Hospodinu, přestože jsou naprosto proti Jeho přirozenosti. Jsou Mu připisovány z důvodů již dříve vysvětlených (viz č. 588-589) a také proto, aby si lidé vytvořili povšechnou představu o tom, že Pán má naprosto vše pod kontrolou, a to jak v rámci celku, tak do nejmenších detailů.

Dále se má člověk dozvědět, že nic zlého, a už vůbec ne vraždy, nemá svůj původ u Pána, a že je to člověk, který na sebe přivádí zlo a ničí a zabíjí sám sebe, i když ve skutečnosti to není člověk sám, ale zlí duchové, kteří člověka podněcují a vedou. A přece je to člověk sám, protože se považuje za původce toho zla. To je příčina toho, že je v Genesis 6:7 řečeno, že Hospodin chce zničit člověka, zatímco je to člověk sám, kdo se zničí a zahubí.

II. Jaká je skutečnost, je obzvláště zřejmé na těch, kdo na onom světě prožívají muka v pekle a soustavně naříkají a obviňují Pána ze všech negativních důsledků svých trestů. Ve světě zlých duchů jsou takoví duchové, kteří pociťují největší potěšení z toho, když druhým ubližují a trestají je. A ti, kterým je ubližováno a jsou trestáni, se domnívají, že to vše přichází od Pána, přestože je jim řečeno i ukázáno, že ani nejmenší zlo nepochází od Pána, ale že oni sami je na sebe uvádějí. Takový je však stav a rovnováha všeho v dalším životě - že zlo se vrací k tomu, kdo ho dělá a mění se ve zlo trestu. Z toho důvodu není možno trestu zabránit.

Tresty za zlo jsou tolerovány proto, aby došlo k nápravě zla. Pán však mění všechno zlo trestů v dobro, takže od Pána nepochází nic než dobro. Až dosud nikdo nevěděl, co je „dopuštění“. Lidé věří, že to, co je dopuštěno (neboli tolerováno), je realizováno osobou, která dopouští či toleruje jednoduše proto, že to snáší neboli dovoluje. Skutečnost je však úplně jiná, jak bude díky Boží milosti vysvětleno později (viz č. 2447).