[ÚVODNÍ POZNÁMKA AUTORA]

Tajemství nebe - věci v Písmu svatém neboli v Pánově slově, které byly odhaleny - stojí ve výkladových oddílech nazvaných VNITŘNÍ SMYSL SLOVA. Pokud jde o povahu tohoto smyslu, viz to, co bylo na toto téma předloženo ze zkušenosti v letech 1767-1777, 1869-1879 a navíc v hlavním textu díla, v bodech 1-5, 64-66, 167, 605, 920, 937, 1143, 1224, 1404, 1405, 1408, 1409, 1502 konec, 1540, 1659, 1756, 1783, 1807.

MARVELY - věci viděné ve světě duchů a v andělském nebi - byly umístěny v oddílech před a za každou kapitolou. V tomto prvním svazku jsou to tyto oddíly:

KAPITOLA 1, 6

KAPITOLA 2, 67

KAPITOLA 3, 190

KAPITOLA 4, 324

KAPITOLA 5, 460

KAPITOLA 6, 554

KAPITOLA 7, 701

---

Úvodní poznámky překladatele

Autor – Emanuel Swedenborg – napsal tuto knihu latinsky a pořídil si také vlastní latinský, co nejdoslovnější překlad Bible z hebrejštiny a z řečtiny, aby co nejpřesněji zachoval vnitřní smysl textu. Tento Swedenborgův překlad budeme používat, pokud to bude potřeba na doplnění nebo upřesnění českého překladu biblického textu. Na začátku každé kapitoly je uveden ekumenický překlad biblického textu, kterým se kapitola bude zabývat. Při výkladu jednotlivých veršů probírané biblické kapitoly a také při citaci nejrůznějších biblických úryvků je vždy uveden ten český překlad, který nejvíce odpovídá Swedenborgovu překladu dotyčného textu. (Jestliže se jedná o jiný než ekumenický překlad, je uveden název překladu.) Pokud český překlad odpovídající překladu Swedenborgovu neexistuje, je uvedený překlad doplněn a upřesněn tak, aby bylo zřejmé, v čem se odlišuje od Swedenborgova překladu. Biblické citáty jsou tištěny kurzívou. Jednᬠli se o celý verš, který je vysvětlován, je kurzíva vytištěna tučně a podtržena. Jednᬠli se pouze o jednotlivá slova (z biblických veršů), jejichž vnitřní smysl je objasňován, je kurzíva tučně, ale nepodtržena. Další biblické citáty, které doplňují vysvětlovaný text, jsou psány obyčejnou kurzívou.

První český překlad knihy Tajemství nebe, spolu ještě s překlady knih Vysvětlená Apokalypsa (z latinského originálu Apokalypsa Explicata) a Odhalená Apokalypsa (z latinského originálu Apocalypsa Revelata), pořídil v letech 1921-1951 pan B. J. Musil. Tyto překlady bohužel nebyly nikdy oficiálně vydány. Pokud je nám známo, jsou uchovány pouze ve strojopisech, a to u potomků někdejších přátel p. Musila, kteří si těchto překladů velmi cení.

Kdo byl Emanuel Swedenborg?

Emanuel Swedenborg se narodil jako Emanuel Swedberg ve Stockholmu ve Švédsku 29. ledna 1688. Byl třetím dítětem a druhým synem děkana Jespera Swedberga a jeho manželky Sáry Behmové. Otec E. Swedenborga byl prvním kaplanem královského pluku, poté profesorem teologie a později biskupem Švédské luteránské církve. Roku 1719 nová královna Ulrika Eleonora povýšila Emanuela Swedberga a jeho sourozence do šlechtického stavu (tehdy bylo zvykem taková povýšení udělovat dětem biskupů za zásluhy jejich otců) a příjmení rodiny bylo změněno na Swedenborg.

Zájem o vědu probudil ve Swedenborgovi jeho švagr Erik Benzelius, knihovník na univerzitě v Uppsale, který se s velkým zaujetím zabýval matematikou a přírodními vědami. Po ukončení univerzitního studia filozofie odjel Swedenborg ve svých dvaceti letech do ciziny, aby si zde doplnil vzdělání. V Londýně bydlel u různých obchodníků, od nichž se mnohému praktickému naučil. Studoval také práce Newtonovy, které uvedl do Švédska, studoval matematiku v Oxfordu, vedl dlouhé diskuse s astronomy Flamsteedem a Halleyem. Dá se říci, že Swedenborg využil každé příležitosti k setkáním s nejlepšími mysliteli své doby. Když coby starší člověk pohlédl zpět na toto období svého života, uvědomil si, že to byl začátek přípravy na jeho celoživotní dílo.

Po více než dvou letech strávených v Anglii navštívil Swedenborg Holandsko, Francii a Německo. V té době měl připraveny plány pro realizaci čtrnácti mechanických vynálezů, například:

Loď, která může kdekoliv sestoupit i s posádkou pod mořskou hladinu a značně poškodit nepřátelské loďstvo.

Univerzální hudební nástroj, který by umožnil člověku, jenž nemá hudební vzdělání, zahrát všechny melodie zapsané na papíře v notách.

Létající kočár neboli dopravní prostředek, který by se mohl vznášet ve vzduchu.

Metodu, která by zjišťovala přání a stavy mysli analýzou.

Po pěti letech se Swedenborg vrátil do Švédska a začal spolupracovat s velkým švédským vynálezcem Christopherem Polhemem a vydával na své vlastní náklady časopis, který je nyní Švédskou královskou vědeckou akademií uznáván jako její první vědecký časopis. Swedenborg také pracoval dvacet pět let ve vedoucí pozici v oblasti důlního inženýrství. To ho udržovalo v kontaktu s každodenním životem, ale v té době byl též aktivní ve světě vědy. Byl průkopníkem v geologii a napsal první švédskou učebnici algebry. Navíc byl v Evropě známý jako významný filozof. Z jeho pera vzešla tato velká filozofická díla: Filozofické a mineralogické práce, Základní principy přírodních věcí, Nekonečné a konečné příčiny stvoření, Uspořádání království duše (tělo je zde chápáno jako království duše), Království duše (další díl).

Swedenborg se ve svých dílech podrobně zabýval lidskou duší, zejména ho zajímalo – jako mnohé filozofy v 18. století – kde je její sídlo. Ve své knize „Království duše“ (vydané roku 1744 – 45) si Swedenborg uvědomil, že se dostal až na práh duše – došel tak daleko, jak mu tehdejší vědecké metody dovolovaly. Uvědomění si této skutečnosti ho přivedlo až k zásadnímu obratu v jeho životě – z filozofa se stal teologem. Swedenborg byl vždycky křesťanským filozofem odsuzujícím tajný ateistický materializmus, který se rozšířil mezi mnoha jeho vědeckými kolegy. Všechny svoje filozofické práce napsal proto, aby ukázal, že existuje realita, která je nad fyzickým světem.

Práci nazvanou latinsky Arcana Coelestia, česky přeloženo jako Tajemství nebe, publikoval Swedenborg v Londýně v letech 1749 – 1756. V této knize je podrobně vysvětlen vnitřní neboli duchovní smysl biblických knih Genesis (tj. 1. Mojžíšova) a Exodus (tj. 2. Mojžíšova). V průběhu výkladu těchto knih Swedenborg často přidává i výklad různých dalších biblických citátů, které se nějak tematicky dotýkají právě probíraného biblického textu. Navíc jsou mezi jednotlivé kapitoly vloženy pasáže na různá specifická témata týkající se Nebeských nauk. Text knihy Tajemství nebe je rozdělen do kapitol, které odpovídají biblickým kapitolám. Každá jednotlivá kapitola je dále rozdělena do článků, jež jsou očíslovány pořadovými čísly od čísla 1 do čísla 10 837.

Překlad prvního dílu knihy Tajemství nebe čtenáři předkládá výklad prvních šesti kapitol Genesis (tj. články č. 1-683). Výchozím textem jsou – s přihlédnutím k latinskému originálu Arcana Coelestia – dva anglické překlady, a to The Heavenly Arcana, překlad upravený Rev. Johnem Faulknerem Pottsem z r. 1956 a Secrets of Heaven od Lisy Hyatt Cooperové z r. 2008.

66. I. V Písmu svatém jsou použity čtyři různé literární styly. Prvním je literární styl Nejstarší církve. Způsob vyjadřování jejích členů byl takový, že když mluvili o pozemských věcech, měli na mysli záležitosti duchovní a nebeské, které byly těmito pozemskými a světskými věcmi znázorňovány. Nejen tedy že se vyjadřovali v obrazech, ale dokonce vytvořili určité souvislosti, nějaký děj, aby tyto obrazy oživili. To je potom velmi těšilo. Je to tentýž sloh, ve kterém prorokovala Chana:\n\n„Mluvte, co je vysoké, vysoké! Nechť z vašich úst vyjde, co je starodávné.“ (1. Samuelova 2:3 - Swedenborgův překlad)

Takováto předobrazení nazývá David hádanky dávnověké (žalmu 78:2). Údaje týkající se stvoření, zahrady Eden atd. z dávných dob až do časů Abrahamových získal Mojžíš od potomků členů Nejstarší církve.

II. Druhým typem literárního stylu je styl historický a bylo ho použito v knihách Mojžíšových od časů Abrahama, v knize Jozue, Soudců, v knihách Samuelových a Královských. Historická fakta uvedená v těchto knihách odpovídají skutečnosti a navíc ještě obsahují mnoho dalších informací ve vnitřním smyslu, o čemž se bude psát na následujících stránkách.

III. Třetí typ literárního stylu je styl prorocký, který vznikl ze stylu, jenž byl vysoce ceněn v Nejstarší církvi. Text v tomto slohu však není souvislý a dějový jako byl sloh nejstarší, ale je přerývaný a v doslovném smyslu zřídka srozumitelný. Vnitřní smysl těchto textů však obsahuje mnoho hlubokých tajemství. Ta jsou souvisle krásně seřazena a vztahují se k vnějšímu a vnitřnímu člověku, k mnoha stavům církve, k nebi samotnému a v nejvnitřnějším smyslu k Pánu.

IV. Čtvrtý typ literárního stylu Bible je styl užívaný v Davidových žalmech a svým charakterem se pohybuje někde mezi prorockým slohem a běžnou řečí. Pán je zde představován postavou krále Davida a pojednává se zde o Něm ve vnitřním smyslu.

10. Vnitřní smysl Slova je určen zejména pro anděly, avšak také pro lidi

Aby lidé mohli vědět, co to je vnitřní smysl, jakého je charakteru a původu, povězme si nyní o tom několik všeobecných poznatků. V nebi se myslí a mluví jinak než ve světě; v nebi duchovně, ve světě přírodně. Jestliže tedy člověk čte Slovo, andělé, kteří jsou u něj, mu rozumějí duchovně, a lidé přírodně. Andělé jsou tedy ve vnitřním smyslu, zatímco lidé ve smyslu vnějším. Oba smysly však přesto díky souvztažnosti tvoří jeden celek. Andělé nejen duchovně myslí, nýbrž i mluví; jsou u člověka a jsou s ním prostřednictvím Slova spojeni. To se lze dočíst v díle Nebe a peklo v místech pojednávajících o moudrosti nebeských andělů (č. 265-275), o jejich řeči (č. 291-302) a o spojení prostřednictvím Slova (č. 303-310).

Andělé v nebi rozumí Slovu jinak než lidé na zemi. Pro anděly je smysl vnitřní neboli duchovní, pro lidi smysl vnější neboli přírodní (č. 1887, 2395). Andělé nerozumějí Slovu v jeho vnějším smyslu, ale ve vnitřním - ukázáno ze zkušenosti s těmi, kdo se mnou rozmlouvali z nebe, když jsem četl Slovo (č. 1769-1772).

Představy myšlení i řeči andělů jsou duchovní, ale představy a řeč lidí jsou přírodní; proto je vnitřní, duchovní smysl pro anděly (objasněno zkušeností, č.2333). Literní smysl Slova však přesto slouží andělům jako prostředek k vyjádření duchovních představ, obdobně jako slova řeči jsou prostředkem k vyjádření smyslu té které věci u lidí (č.2143). To, co přísluší duchovnímu smyslu Slova, spadá v oblast nebeského světla, a tudíž mezi skutečnosti vnímatelné anděly (č. 618, 2619, 2629, 5086). Proto vše, co andělé ze Slova vnímají, je jim drahocenné (č. 2540, 2541, 2545, 2551). Andělé také nerozumějí jedinému výrazu z doslovného smyslu Slova (č. 64, 65, 1434, 1929). Stejně tak neznají žádná jména osob a míst vyskytujících se ve Slovu (č. 1434, 1888, 4442, 4480). Jména nemohou proniknout do nebe ani tam být vyslovena (č. 1876, 1888). Všechna jména ve Slově označují jisté věci a v nebi se přeměňují na představy těchto věcí (č. 768, 1888, 4310, 4442, 5225, 5287, 10329). Andělé dokonce v uvažování nepřihlížejí k osobám (č. 6613, 8343, 8985, 9007). Jak elegantní je vnitřní smysl Slova dokonce i tehdy, když jde jen o pouhá jména (ukázáno na příkladech ze Slova, č. 1224, 1888, 2395). Mnohá jména něco vyjadřují pořadím, v němž se vyskytují (č.5095). Podobně i číslice ve Slově označují jisté skutečnosti (č. 482, 487, 647, 648, 755, 813, 1963, 1988, 2075, 2252, 3252, 4264, 6175, 9488, 9659, 10217, 10253). I duchové rozumějí Slovu v duchovním smyslu, a to v míře, ve které je jejich nitro otevřeno nebi (č.1771). Literní neboli přírodní smysl Slova se u andělů ihned proměňuje ve smysl duchovní, a to díky existující souvztažnosti (č.5648). A to aniž by slyšeli nebo věděli, co je ve smyslu literním neboli vnějším (č.10215). Proto literní neboli vnější smysl je jen u lidí a nepokračuje dál (č.2015).

Existuje vnitřní smysl Slova a rovněž i smysl nejvnitřnější či nejvyšší (o něm viz č. 9407, 10604, 10614, 10627). Duchovní andělé, tedy ti, kteří jsou v duchovním království Pána, rozumějí Slovu ve smyslu vnitřním, a nebeští andělé, tedy ti, kteří jsou v Jeho nebeském království, mu rozumějí ve smyslu nejvnitřnějším (č. 2157, 2275).

Slovo je pro lidi i pro anděly a je přizpůsobeno oběma (č. 7381, 8862, 10322). Slovo spojuje nebe a zemi (č. 2310, 2493, 9212, 9216, 9357). Slovem dochází ke spojení nebe s člověkem (č. 9396, 9400, 9401, 10452). Proto se Slovo nazývá smlouvou (9396) - smlouva totiž značí spojení (č. 665, 666, 1023, 1038, 1864, 1996, 2003, 2021, 6804, 8767, 8778, 9396, 10632). Slovo obsahuje vnitřní smysl, protože sestoupilo od Pána přes tři nebe až k člověku (č. 2310, 6597). Tak se přizpůsobilo andělům tří nebes i lidem (č. 7381, 8862). Proto je Slovo Božské (č. 2899, 4989), [4279]), svaté (č.10276), duchovní (č.4480) a inspirované Božstvím (č.9094). V tom spočívá inspirace (č.9094).

Člověk, který je znovuzrozen, je skutečně ve vnitřním smyslu Slova, i když o tom neví. Jeho vnitřní člověk, který chápe duchovně, je totiž otevřen (č.10400). Duchovnost Slova však u něj vplývá do jeho přírodních představ, a tak se představuje přírodně, protože dokud člověk žije ve světě, přemýšlí (pokud jde o jeho vnímání) v přírodním člověku (č.5614). Světlo pravdy u těch, kdo jsou osvěcováni, přichází proto z jejich nitra, nebo lépe skrze nitro od Pána (č. 10691, 10694). Stejnou cestou vplývá také svatost k těm, kdo mají Slovo za svaté (č.6789). Protože znovuzrozený člověk je skutečně ve vnitřním smyslu Slova a v jeho svatosti, třebaže o tom nic neví, vstupuje po smrti do tohoto smyslu jakoby sám sebou a nesetrvává ve smyslu literním (č. 3226, 3342, 3343).

Představy vnitřního člověka jsou duchovní, ale dokud člověk žije ve světě, nevšímá si jich, protože jsou uvnitř jeho přírodního myšlení, jemuž dodávají rozumové schopnosti (10236, 10240, 10551). Po smrti však člověk do těchto duchovních představ vstupuje, protože jsou vlastnictvím jeho ducha a on z nich pak nejenom myslí, ale i mluví (2470, 2478, 2479, 10568, 10604). Proto bylo řečeno, že znovuzrozený člověk neví, že je v duchovním smyslu Slova a že odtud má osvícení.