Die Bibel

 

Genesis 27

Lernen

   

1 Když se pak sstaral Izák, a pošly byly oči jeho, tak že neviděl, povolal Ezau syna svého staršího, a řekl jemu: Synu můj. Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem.

2 I dí: Aj, já jsem se již sstaral, a nevím dne smrti své.

3 Protož nyní vezmi medle nástroje své, toul svůj a lučiště své, a vyjda do pole, ulov mi zvěřinu.

4 A přistroj mi krmi chutnou, jakž já rád jídám, a přines mi, a budu jísti, aťby požehnala duše má, prvé než umru.

5 (Slyšela pak Rebeka, když mluvil Izák s Ezau synem svým.) I odšel Ezau na pole, aby ulovil zvěřinu a přinesl.

6 Tedy řekla Rebeka Jákobovi synu svému takto: Aj, slyšela jsem, když otec tvůj mluvil k Ezau bratru tvému, a pravil:

7 Přines mi něco z lovu, a přistroj mi krmě chutné, abych jedl, a požehnámť před Hospodinem, prvé než umru.

8 Nyní tedy, synu můj, poslechni hlasu mého v tom, což já přikazuji tobě.

9 Jdi medle k stádu, a odtud mi vezmi dva kozelce výborné, abych přistrojila z nich krmě chutné otci tvému, jakž on rád jídá.

10 A přineseš otci svému, a on jísti bude, na to, aby požehnal tobě, prvé než umře.

11 I řekl Jákob Rebece matce své: Víš, že Ezau bratr můj jest člověk chlupatý, a já jsem člověk hladký.

12 Jestliže omaká mne otec můj, tedy zůstanu u něho za podvodného; a tak uvedu na sebe zlořečenství, a ne požehnání.

13 Jemužto odpověděla matka: Nechť jest na mne zlořečenství tvé, synu můj; jen ty poslechni hlasu mého, a jdi, přines mi.

14 Tedy odšed, vzal, a přinesl matce své. I připravila matka jeho krmě chutné, jakž otec jeho rád jídal.

15 A vzala Rebeka nejlepší šaty Ezausyna svého staršího, kteréž měla u sebe v domě, a oblékla Jákoba, syna svého mladšího.

16 A kožkami kozelčími obvinula ruce jeho, a díl hladký hrdla jeho.

17 I dala chléb a krmě chutné, kteréž připravila, v ruce Jákoba syna svého.

18 A on přišed k otci svému, řekl: Otče můj! Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem. Kdož jsi ty, synu můj?

19 I dí Jákob otci svému: Já jsem Ezau,prvorozený tvůj. Učinil jsem, jakž jsi mi poručil. Vstaň, prosím, sedni a jez z lovu mého, aby mi požehnala duše tvá.

20 Tedy řekl Izák synu svému: Což to? Brzys to nalezl, synu můj. A on dí: Nebo Hospodin Bůh tvůj způsobil to, aby mi se pojednou nahodilo.

21 I řekl Izák Jákobovi: Přistupiž, ať omakám tě, synu můj, ty-li jsi syn můj Ezau, či nejsi.

22 Tedy přistoupil Jákob k Izákovi otci svému; a on omakal ho, i řekl: Hlas jest Hlas Jákobův, ale ruce tyto ruce Ezau.

23 A nepoznal ho; nebo byly ruce jeho, jako ruce Ezau bratra jeho, chlupaté. I požehnal mu.

24 A řekl: Ty-liž jsi pak syn můj Ezau? Odpověděl: Já.

25 I řekl: Podejž mi, ať jím z lovu syna svého, aby tobě požehnala duše má. Tedy podal mu, a on jedl. Přinesl mu také vína, a on pil.

26 I řekl jemu Izák otec jeho: Přistupiž nyní, a polib mne, synu můj.

27 I přistoupil a políbil ho. A jakž ucítil Izák vůni roucha jeho, požehnal mu, řka: Pohleď, vůně syna mého jest jako vůně pole, jemuž požehnal Hospodin.

28 Dejž tobě Bůh z rosy nebeské, a z tučnosti zemské, i hojnost obilé a vína.

29 Nechažť slouží tobě lidé, a sklánějí se před tebou národové. Budiž pánem bratří svých, a ať se sklánějí před tebou synové matky tvé. Kdož by zlořečili tobě, nechť jsou zlořečení, a kdo by dobrořečili tobě, požehnaní.

30 A když přestal Izák požehnání dávati Jákobovi, a sotva že vyšel Jákob od Izáka otce svého, Ezau bratr jeho přišel z lovu svého.

31 A připraviv i on krmě chutné, přinesl otci svému a řekl mu: Nechžť vstane otec můj, a z lovu syna svého, aby mi požehnala duše tvá.

32 I řekl jemu Izák otec jeho: Kdo jsi ty? Dí on: Já jsem syn tvůj, prvorozený tvůj Ezau.

33 Tedy zhrozil se Izák hrůzou velikou náramně, a řekl: Kdo pak a kde jest ten, ješto uloviv zvěřinu, přinesl mi? A já jsem jedl ze všeho, prvé než jsi ty přišel, a požehnal jsem mu, a budeť požehnaným.

34 Uslyšev Ezau slova otce svého, zkřikl hlasem velikým, a hořkostí naplněn jest náramně, a řekl otci svému: Požehnejž mně, i mně také, můj otče!

35 Kterýžto řekl: Přišel bratr tvůj podvodně a uchvátil požehnání tvé.

36 Tedy řekl: Právětě nazváno jméno jeho Jákob; nebo již po dvakráte mne podvedl, prvorozenství mé odjal, a teď nyní uchvátil požehnání mé. řekl ještě: Zdali jsi nezachoval i mně požehnání?

37 Odpověděl Izák a řekl k Ezau: Aj, ustavil jsem ho pánem nad tebou, a všecky bratří jeho dal jsem mu za služebníky; obilím také a vínem opatřil jsem ho. Což tedy již tobě učiniti mohu, synu můj?

38 I řekl Ezau otci svému: Zdaliž to jedno toliko máš požehnání, otče můj? Požehnejž mně, i mně také, můj otče! I povýšil Ezau hlasu svého a plakal.

39 Tedy odpověděl Izák otec jeho, a řekl k němu: Aj, v tučnostech země bude bydlení tvé a v rose nebeské s hůry;

40 A v meči svém živ budeš, a bratru svému sloužiti budeš; ale přijde čas, že budeš panovati a svržeš jho jeho s šíje své.

41 Protož v nenávisti měl Ezau Jákoba pro požehnání, jímž požehnal mu otec jeho, a řekl v srdci svém: Přiblížiť se dnové smutku otce mého, a zabiji Jákoba, bratra svého.

42 I oznámena jsou Rebece slova Ezau, staršího syna jejího. Pročež ona poslavši, povolala Jákoba syna svého mladšího, a řekla jemu: Hle, Ezau bratr tvůj těší se tím, že tě zabije.

43 Protož nyní, synu můj, poslechni hlasu mého, a vstana, utec k Lábanovi, bratru mému do Cháran.

44 A pobuď s ním za některý čas, až by se odvrátila prchlivost bratra tvého,

45 A přestalo rozhněvání bratra tvého na tebe, a zapomenul by na to, což jsi mu učinil. Potom já pošli a vezmu tě odtud. Proč mám zbavena býti obou synů jednoho dne?

46 I řekla Rebeka Izákovi: Stýště mi se živu býti pro dcery Het. Vezme-li Jákob ženu ze dcer Het, jako tyto jsou ze dcer země této, k čemu mi život?

   

Aus Swedenborgs Werken

 

Arcana Coelestia #3494

studieren Sie diesen Abschnitt

  
/ 10837  
  

3494. And he called Esau his elder son. That this signifies the affection of good of the natural, or the good of life, is evident from the representation of Esau, as being the Divine good of the natural (concerning which see n. 3300, 3302, 3322); and because the good of the natural is that which appears in the affection and life, therefore it is the affection of good of the natural, or the good of life, that is here represented by Esau. The affection of good in the natural, and the derivative good of life, is what is called the “elder son;” but the affection of truth, and the derivative doctrine of truth, is what is called the “younger son.” That the affection of good, and the derivative good of life, is the “elder son,” that is, the firstborn, is evident from the fact that infants are first of all in good, for they are in a state of innocence, and in a state of love toward their parents and nurse, and in a state of mutual charity toward their infant companions; so that good is the firstborn with every man. This good, into which man is thus initiated when an infant, remains; for whatever is imbibed from infancy enters into the life; and because it remains, it becomes the good of life; for if man should be without such good as that which he has derived from infancy, he would not be a man, but would be more of a wild beast than any in the forest. This good does not indeed appear to be present, because all that is imbibed in the infantile age does not appear otherwise than as something natural-as is sufficiently manifest from walking, and from the other motions of the body; from the manners and decorums of civil life; also from speech, and various other things. From this it may be seen that good is the “elder son,” that is, the firstborn, and consequently that truth is the “younger son,” or is born afterwards; for truth is not learned till the infant becomes a child, a youth, and an adult.

[2] Good as well as truth in the natural or external man is a “son,” that is to say, a son of the rational or internal man; for whatever comes forth in the natural or external man flows in from the rational or internal man, and from this also comes forth and is born; that which does not come forth and is not born therefrom is not a living human thing; it would be as you might say something sensuous corporeal without a soul. From this it is that both good and truth are called “sons,” and indeed sons of the rational. And yet it is not the rational which produces and brings forth the natural, but it is an influx through the rational into the natural, which influx is from the Lord. Therefore all infants who are born are His sons, and afterwards when they become wise, insofar as they are still infants, that is, in the innocence of infancy, in the love of infancy toward their parent, now the Lord, and in the mutual charity of infancy toward their infant companions, now their neighbor, so far they are adopted by the Lord as sons.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.