Die Bibel

 

Genesis 27

Lernen

   

1 Když se pak sstaral Izák, a pošly byly oči jeho, tak že neviděl, povolal Ezau syna svého staršího, a řekl jemu: Synu můj. Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem.

2 I dí: Aj, já jsem se již sstaral, a nevím dne smrti své.

3 Protož nyní vezmi medle nástroje své, toul svůj a lučiště své, a vyjda do pole, ulov mi zvěřinu.

4 A přistroj mi krmi chutnou, jakž já rád jídám, a přines mi, a budu jísti, aťby požehnala duše má, prvé než umru.

5 (Slyšela pak Rebeka, když mluvil Izák s Ezau synem svým.) I odšel Ezau na pole, aby ulovil zvěřinu a přinesl.

6 Tedy řekla Rebeka Jákobovi synu svému takto: Aj, slyšela jsem, když otec tvůj mluvil k Ezau bratru tvému, a pravil:

7 Přines mi něco z lovu, a přistroj mi krmě chutné, abych jedl, a požehnámť před Hospodinem, prvé než umru.

8 Nyní tedy, synu můj, poslechni hlasu mého v tom, což já přikazuji tobě.

9 Jdi medle k stádu, a odtud mi vezmi dva kozelce výborné, abych přistrojila z nich krmě chutné otci tvému, jakž on rád jídá.

10 A přineseš otci svému, a on jísti bude, na to, aby požehnal tobě, prvé než umře.

11 I řekl Jákob Rebece matce své: Víš, že Ezau bratr můj jest člověk chlupatý, a já jsem člověk hladký.

12 Jestliže omaká mne otec můj, tedy zůstanu u něho za podvodného; a tak uvedu na sebe zlořečenství, a ne požehnání.

13 Jemužto odpověděla matka: Nechť jest na mne zlořečenství tvé, synu můj; jen ty poslechni hlasu mého, a jdi, přines mi.

14 Tedy odšed, vzal, a přinesl matce své. I připravila matka jeho krmě chutné, jakž otec jeho rád jídal.

15 A vzala Rebeka nejlepší šaty Ezausyna svého staršího, kteréž měla u sebe v domě, a oblékla Jákoba, syna svého mladšího.

16 A kožkami kozelčími obvinula ruce jeho, a díl hladký hrdla jeho.

17 I dala chléb a krmě chutné, kteréž připravila, v ruce Jákoba syna svého.

18 A on přišed k otci svému, řekl: Otče můj! Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem. Kdož jsi ty, synu můj?

19 I dí Jákob otci svému: Já jsem Ezau,prvorozený tvůj. Učinil jsem, jakž jsi mi poručil. Vstaň, prosím, sedni a jez z lovu mého, aby mi požehnala duše tvá.

20 Tedy řekl Izák synu svému: Což to? Brzys to nalezl, synu můj. A on dí: Nebo Hospodin Bůh tvůj způsobil to, aby mi se pojednou nahodilo.

21 I řekl Izák Jákobovi: Přistupiž, ať omakám tě, synu můj, ty-li jsi syn můj Ezau, či nejsi.

22 Tedy přistoupil Jákob k Izákovi otci svému; a on omakal ho, i řekl: Hlas jest Hlas Jákobův, ale ruce tyto ruce Ezau.

23 A nepoznal ho; nebo byly ruce jeho, jako ruce Ezau bratra jeho, chlupaté. I požehnal mu.

24 A řekl: Ty-liž jsi pak syn můj Ezau? Odpověděl: Já.

25 I řekl: Podejž mi, ať jím z lovu syna svého, aby tobě požehnala duše má. Tedy podal mu, a on jedl. Přinesl mu také vína, a on pil.

26 I řekl jemu Izák otec jeho: Přistupiž nyní, a polib mne, synu můj.

27 I přistoupil a políbil ho. A jakž ucítil Izák vůni roucha jeho, požehnal mu, řka: Pohleď, vůně syna mého jest jako vůně pole, jemuž požehnal Hospodin.

28 Dejž tobě Bůh z rosy nebeské, a z tučnosti zemské, i hojnost obilé a vína.

29 Nechažť slouží tobě lidé, a sklánějí se před tebou národové. Budiž pánem bratří svých, a ať se sklánějí před tebou synové matky tvé. Kdož by zlořečili tobě, nechť jsou zlořečení, a kdo by dobrořečili tobě, požehnaní.

30 A když přestal Izák požehnání dávati Jákobovi, a sotva že vyšel Jákob od Izáka otce svého, Ezau bratr jeho přišel z lovu svého.

31 A připraviv i on krmě chutné, přinesl otci svému a řekl mu: Nechžť vstane otec můj, a z lovu syna svého, aby mi požehnala duše tvá.

32 I řekl jemu Izák otec jeho: Kdo jsi ty? Dí on: Já jsem syn tvůj, prvorozený tvůj Ezau.

33 Tedy zhrozil se Izák hrůzou velikou náramně, a řekl: Kdo pak a kde jest ten, ješto uloviv zvěřinu, přinesl mi? A já jsem jedl ze všeho, prvé než jsi ty přišel, a požehnal jsem mu, a budeť požehnaným.

34 Uslyšev Ezau slova otce svého, zkřikl hlasem velikým, a hořkostí naplněn jest náramně, a řekl otci svému: Požehnejž mně, i mně také, můj otče!

35 Kterýžto řekl: Přišel bratr tvůj podvodně a uchvátil požehnání tvé.

36 Tedy řekl: Právětě nazváno jméno jeho Jákob; nebo již po dvakráte mne podvedl, prvorozenství mé odjal, a teď nyní uchvátil požehnání mé. řekl ještě: Zdali jsi nezachoval i mně požehnání?

37 Odpověděl Izák a řekl k Ezau: Aj, ustavil jsem ho pánem nad tebou, a všecky bratří jeho dal jsem mu za služebníky; obilím také a vínem opatřil jsem ho. Což tedy již tobě učiniti mohu, synu můj?

38 I řekl Ezau otci svému: Zdaliž to jedno toliko máš požehnání, otče můj? Požehnejž mně, i mně také, můj otče! I povýšil Ezau hlasu svého a plakal.

39 Tedy odpověděl Izák otec jeho, a řekl k němu: Aj, v tučnostech země bude bydlení tvé a v rose nebeské s hůry;

40 A v meči svém živ budeš, a bratru svému sloužiti budeš; ale přijde čas, že budeš panovati a svržeš jho jeho s šíje své.

41 Protož v nenávisti měl Ezau Jákoba pro požehnání, jímž požehnal mu otec jeho, a řekl v srdci svém: Přiblížiť se dnové smutku otce mého, a zabiji Jákoba, bratra svého.

42 I oznámena jsou Rebece slova Ezau, staršího syna jejího. Pročež ona poslavši, povolala Jákoba syna svého mladšího, a řekla jemu: Hle, Ezau bratr tvůj těší se tím, že tě zabije.

43 Protož nyní, synu můj, poslechni hlasu mého, a vstana, utec k Lábanovi, bratru mému do Cháran.

44 A pobuď s ním za některý čas, až by se odvrátila prchlivost bratra tvého,

45 A přestalo rozhněvání bratra tvého na tebe, a zapomenul by na to, což jsi mu učinil. Potom já pošli a vezmu tě odtud. Proč mám zbavena býti obou synů jednoho dne?

46 I řekla Rebeka Izákovi: Stýště mi se živu býti pro dcery Het. Vezme-li Jákob ženu ze dcer Het, jako tyto jsou ze dcer země této, k čemu mi život?

   

Aus Swedenborgs Werken

 

Arcana Coelestia #3309

studieren Sie diesen Abschnitt

  
/ 10837  
  

3309. And Esau was a man skillful [sciens] in hunting. That this signifies the good of life from truths sensuous and of memory-knowledge, is evident from the representation of Esau, as being the good of life (concerning which see above); and from the signification of a “man skillful in hunting,” as being those who are in the affection of truth (concerning which hereafter). For a “man skillful” is predicated of the affection of truth, or of those who are in the affection of truth; whereas “hunting” signifies the truths themselves, but truths which are of the natural man from which are goods. And as the truths of the natural man are those which are called memory-knowledges (n. 3293); and these are chiefly of two kinds or degrees, namely, sensuous truths, and truths in the form of memory-knowledge, both are here signified by “hunting.” Sensuous truths are those in which children are, and truths in the form of memory-knowledge are those in which the same children are as they grow up. For no one can be in truths of memory-knowledge unless he is first in sensuous truths, inasmuch as the ideas of the former are procured from the latter; and from these may afterwards be learned and comprehended truths still more interior, which are called doctrinal truths, and which are signified by a “man of the field” (concerning which presently).

[2] That by “hunting” are signified truths sensuous and of memory-knowledge, in which are instructed and by which are affected those who are in the good of life, is because “hunting,” in a wide sense, means the things taken by hunting; such as rams, kids, she-goats, and the like; and which are spiritual goods, as may be seen above (n. 2180, 2830); and also because the arms used in hunting, which were quivers, bows, and darts, signify the doctrinal things of truth (n. 2685, 2686, 2709). That such are the things which are signified by “hunting,” is evident from what is said to Esau by his father Isaac in a subsequent chapter:

Take I pray thy weapons, thy quiver and thy bow, and go out to the field, and hunt me a hunting, and make me savory meat, such as I have loved (Genesis 27:3-4);

and to Jacob, who is there taken for Esau, in the same chapter:

Bring to me that I may eat of my son’s hunting, that my soul may bless thee (Genesis 27:25);

from which it is evident what is signified by “hunting.”

[3] Hence it is that to “hunt” signifies to teach and also to persuade, and this in both senses, that is, from the affection of truth, and from the affection of falsity; from the affection of truth in Jeremiah:

I will bring them back into their land that I gave unto their fathers; behold I will send for many fishers, saith Jehovah, and they shall fish them; and after this I will send for many hunters, and they shall hunt them from every mountain and from every hill, and out of the clefts of the rocks (Jeremiah 16:15-16); where “fishers” denote those who teach from sensuous truths (n. 40, 991); and “hunters,” those who teach from truths of memory-knowledge, and also from doctrinal things. “Upon every mountain and upon every hill,” signifies teaching those who are in the affection of good and in the affection of truth. That “mountain and hill” have this signification may be seen above (n. 795, 796, 1430). The like is involved in “hunting in the field” (as in Genesis 27:3). That “hunting” signifies also persuading from the affection of falsity, appears in Ezekiel:

Behold I am against your pillows, wherewith ye there hunt the souls to make them fly away, and I will tear off your coverings, and will deliver My people out of your hand, and they shall be no longer in your hand to be hunted (Ezekiel 13:20-21).

Concerning the signification of “hunting” in this sense, see n. 1178; but to this kind of hunting, “nets” are usually attributed.

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.