Kapitola 6.

Bůh na prvním místě

1. "Dávejte pozor, abyste svou almužnu nekonali před lidmi, aby si vás všímali, jinak nemáte odměnu u svého Otce, který [je] v nebesích.

2. Proto když dáváš almužnu, netrub před sebou na trubku, jako to dělají pokrytci v synagogách a na cestách, aby byli oslavováni lidmi. Amen, pravím vám: Mají svou odměnu.

3. Když však dáváš almužnu, ať tvá levice neví, co dělá pravice,

4. Aby tvá almužna byla ve skrytosti a tvůj Otec, který hledí ve skrytosti, ti sám odplatí tím, co je zjevné.

5. A když se modlíš, nebudeš jako pokrytci, neboť ti se rádi modlí vestoje v synagogách a na nárožích ulic, aby se lidem ukázali. Amen, pravím vám, že mají svou odměnu.

6. Ty však, když se modlíš, vejdi do své ložnice, a když zavřeš dveře, modli se ke svému Otci, který [je] v skrytu, a tvůj Otec, který hledí v skrytu, ti odplatí tím, co je zjevné.

7. A když se modlíš, nemluv stále dokola jako pohané, neboť si myslí, že budou vyslyšeni svými mnohomluvnými řečmi.

8. Nebuďte tedy jako oni, neboť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho o to požádáte.

9. Takto se tedy modlete: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé;

10. Přijď království tvé, staň se vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.

11. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

12. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům.

13. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé je království, moc i sláva na věky. Amen.

14. Neboť jestliže vy odpustíte lidem jejich viny, i váš nebeský Otec vám odpustí.

15. Jestliže však vy neodpustíte lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny."

Předchozí série učení se zaměřila na lásku k bližnímu. Tato láska by měla být natolik široká, aby přesahovala hranice rodiny, hranice sousedství, a dokonce i hranice určité náboženské skupiny. Měla by se rozlévat směrem k celému lidstvu, svítit jako slunce, stejně a nestranně na zlé i dobré, padat jako déšť na spravedlivé i nespravedlivé - stejně jako Boží láska svítí na všechny, stejně jako Boží moudrost padá jako déšť všude. Jinými slovy, dobro (představované sluncem) a pravda (představovaná deštěm), které proudí od Boha, by se měly rozšířit směrem ven k celému lidskému rodu.

V této další kapitole však dochází ke změně zaměření. Zatímco v předchozí sérii nauk se naše pozornost soustředila na bližního, v této sérii nauk se naše pozornost soustředí na Boha - pravý zdroj všech dobrých skutků. Dobré skutky jsou samozřejmě nezbytné, ale musí být konány ve správném duchu. Proto Ježíš říká: "Dávejte si pozor, abyste nekonali své dobročinné skutky před lidmi, abyste se jim zviditelnili, jinak nebudete mít odměnu od svého Otce v nebesích." (6:1).

Ježíš je nyní v polovině svého kázání a stále sedí na hoře. Poučuje své učedníky o Písmu, aby mu správně rozuměli. Přesné porozumění Písmu však nestačí. Dokonce ani dělat to, čemu učí, nestačí. Mají-li být tyto skutky konány ve správném duchu, nemají být konány kvůli cti, pověsti nebo osobnímu prospěchu. Právě proto nyní Ježíš říká: "Když konáte dobročinný skutek, netrubte před sebou jako pokrytci v synagogách a na ulicích, aby byli oslavováni lidmi. Vpravdě vám říkám, že mají svou odměnu" (6:2).

Ježíš zde mluví o povrchní, dočasné odměně, kterou je to, že si ho druzí váží. I když není nic špatného na tom, když člověk dělá věci, které mohou vyvolat vděčnost, chválu a obdiv, není to "odměna", o kterou usiluje člověk usilující o dokonalost. Lidé, kteří touží po neustálém zdokonalování svého ducha, spíše neusilují o chválu a obdiv druhých; místo toho se snaží pouze plnit Pánovu vůli a vědí, že odměna za tento druh úsilí - vnitřní pokoj, tichá radost a požehnaná jistota - je dána ve skrytu. Proto Ježíš říká: "Když konáš dobročinný skutek, nedej najevo, co dělá tvá levice. Tak budou tvé dobročinné skutky konány ve skrytu a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti sám odplatí tím, co je zjevné" (6:2-3). ¹

Ježíš pokračuje ve své cenné lekci o tom, že na prvním místě je Bůh - nikoliv vlastní sláva a hmotný zisk - a poskytuje návod, jak komunikovat s Bohem. Především by se s Bohem mělo mluvit v soukromí, a ne za účelem získání veřejné chvály: "Když se modlíš, vejdi do svého vnitřního pokoje a zavři dveře... a tvůj Otec, který vidí vskrytu, ti sám odplatí tím, co je zjevné" (6:6).

"Vnitřní místnost", která se někdy překládá jako "komora", "komůrka" nebo "ložnice", je ταμεῖόν (tameion), což také znamená "tajná komora". Vezmeme-li to doslova, zdá se, že se zde hovoří o tichém místě pro nerušenou modlitbu. I když je to dobrá, praktická rada, volba slova naznačuje také interiér lidské mysli - naši "vnitřní místnost". Jde o to, abychom šli do svého nitra, odstranili se od všech smyslových rozptýlení a hmotných starostí a zároveň se pokusili vstoupit do tichého společenství s Bohem.

Když "zavřeme dveře", zanecháváme za sebou starosti tohoto světa spolu se všemi starostmi ega. Zklidníme svou mysl a soustředíme se výhradně na svůj vztah s Bohem a na Boží vztah s námi. Jak je psáno prostřednictvím proroka Izajáše: "Ty zachováš v dokonalém pokoji toho, jehož mysl je upřena k tobě" (Izajáš 26:3).

Když Ježíš pokračuje ve svém návodu, jak se spojit s Bohem, učí, že modlitby by neměly být plné "marného opakování" (6:7), ani není nutné používat mnoho slov. Jako ilustraci uvádí Ježíš příklad jednoduché modlitby, která začíná, jako každá modlitba, přímým oslovením Boha, který je Otcem nás všech - naším Otcem. Tato jednoduchá věta nám má připomenout, že všichni jsme bratři a sestry téhož nebeského Otce.

Důsledky jsou silné a hluboké. Slouží k tomu, aby nám připomněla, že neuctíváme neviditelného, vzdáleného tyrana, ale milujícího Otce, s nímž máme hluboký, důvěrný osobní vztah. To vše a ještě mnohem více je obsaženo v úvodních slovech této názorné modlitby: "Otče náš, na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá" (6:10).

Modlitba začíná tímto způsobem, aby nám pomohla soustředit se na to, co je podstatné - na naši lásku a uctívání Boha, zejména na důležitost plnění jeho vůle. Po tomto zvolání je modlitba plná výrazů, které zahrnují bližní - často se opakují slova "nás" a "naše": chléb náš vezdejší dej nám dnes; odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům; neuveď nás v pokušení; zbav nás od zlého. Jinými slovy, tato modlitba zahrnuje jak sebe, tak druhé. Modlitba však končí tak, jak začíná, s jasným zaměřením na Boha: "Neboť tvé je království, moc a sláva na věky" (6:12-13).

V dalším verši se Ježíš vrací k jednomu z ústředních témat modlitby: odpuštění. Aby jeho posluchačům tento důležitý bod neunikl, dává jasně najevo, že odpuštění druhým nelze oddělit od Božího odpuštění vůči nám: "Jestliže vy odpustíte lidem jejich viny, i váš nebeský Otec vám odpustí" (6:14). To nelze chápat tak, že by Bůh jakkoli zadržoval své odpuštění, dokud my sami nesplníme svůj díl. Naopak to znamená, že když konáme dobro druhým, otevíráme si cestu k zakoušení odpuštění, které neustále přichází od Boha.

Ježíš však také jasně říká, že to platí i naopak: "Neodpustíte-li lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny" ("Neodpustíte-li lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny").6:15). Jinými slovy, v míře, v jaké odpouštíme druhým, zakoušíme Boží odpuštění. A v míře, v jaké neodpouštíme druhým, se uzavíráme požehnání, které nám Bůh touží dát. Volba je vždy na nás. Proto nás Ježíš učí, abychom Boha prosili o odpuštění: Odpusť nám naše viny, modlíme se, abychom mohli přijmout odpuštění; a když se naplníme Božím odpuštěním, můžeme zase odpuštění nabídnout druhým: "Odpusť nám naše viny," modlíme se, "abychom i my mohli odpustit těm, kdo se provinili proti nám."

Všechno začíná v Bohu.

Jednání se zoufalstvím

16. "A když se postíte, nebuďte jako pokrytci smutné tváře, neboť ti si kazí tvář, aby se lidem zdálo, že se postí. Amen, pravím vám, že mají svou odměnu.

17. Ty však, když se postíš, pomaž si hlavu a umyj si tvář,

18. Aby ses lidem nezdál, že se postíš, ale svému Otci, který [je] ve skrytosti, a tvůj Otec, který hledí ve skrytosti, ti odplatí tím, co je zjevné."

Zaměření na Boha pokračuje, protože Ježíš nyní obrací pozornost k další duchovní praxi: půstu. "Když se navíc postíte, nebuďte jako pokrytci se smutnou tváří. Ti si totiž znetvořují tvář, aby se lidem zdálo, že se postí" (6:16). Doslovné pokyny jsou opět zcela jasné. Stejně jako Ježíš varuje před konáním dobrých skutků, aby byl někdo obdivován, nebo před veřejnou modlitbou, aby byl někdo považován za zbožného, podobně varuje před pokryteckým postem. Tato duchovní praxe by neměla být používána jako způsob, jak vypadat v očích druhých jako spravedlivý. Neměla by se používat ani k tomu, abychom Pánu ukázali, jak hluboce truchlíme nebo jak hluboké je naše zoufalství, v naději, že nám přijde na pomoc.

Myšlenka, že musíme Pánu "dokázat", že skutečně trpíme, abychom si získali jeho pozornost a zasloužili si jeho soucit, je stará. Staří Izraelci věřili, že roztrhání šatů, zahalení se do žíní, válení se v popelu a půst jsou jedny z mnoha způsobů, jak "trápit svou duši". Tyto praktiky zahrnovaly nejen vnější projevy vnitřní úzkosti, ale také vnější projevy pokání, které se prováděly v naději, že si jich Bůh všimne. V názorné epizodě z Hebrejských písem je králi Achabovi řečeno, že na něj kvůli jeho špatnosti přijde zkáza. Když to Achab uslyšel, "roztrhl svůj oděv, oblékl si na tělo žíněné roucho, postil se a sklíčeně chodil" (1 Královská 21:27). Zdálo se, že Achabova ukázka utrpení a smutku zabrala. V úryvku se dále píše: "I stalo se slovo Hospodinovo k Eliášovi: 'Vidíš, jak se Achab přede mnou pokořuje? Protože se přede mnou pokořuje, nepřivedu za jeho dnů zlo" (1 Královská 21:28). ²

Ježíš však tuto myšlenku vyvrací a učí, že existuje lepší způsob, jak se vypořádat s utrpením. Ví, že utrpení vzniká ve chvílích, kdy pociťujeme duchovní nedostatek - absenci dobra a pravdy v našem životě. V těchto obdobích duševního strádání máme tendenci chodit sklíčení, smutní, skleslí, s pocitem, že nás Bůh opustil. Zdá se, že po ruce není žádná duchovní potrava. Možná si neuvědomujeme, že se nacházíme uprostřed duchovního pokušení - naše duše hladoví a žízní po Pánově dobrotě a pravdě. ³

Ježíš nabízí protilátku: "Když se postíš," říká, "pomaž si hlavu a umyj si tvář, aby se lidem nezdálo, že se postíš" (6:17). To je dobrá praktická rada; není dobré šířit sklíčenost a beznaděj. Ježíšova slova však obsahují hlubší poselství. V celém Písmu je "olej" symbolem Boží lásky a "voda" symbolem Boží pravdy. Z duchovního hlediska tedy Ježíš dává rozumnou radu, co dělat v dobách zoufalství: "Pomaž si hlavu olejem Boží lásky," říká, "a umyj si tvář pravdou Boží moudrosti."

Ježíšova rada funguje jak na přirozené, tak na duchovní úrovni. Jít s veselým postojem i v těžkých chvílích není jen otázkou toho, jak si zachovat pevnou tvář nebo jak předstírat, že jsme šťastní. S Boží láskou v srdci a Boží pravdou v mysli nebudeme vypadat, že se postíme. Ať už bude boj jakkoli obtížný, budeme podporováni zevnitř: "A tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí tím, co je zjevné" (6:18). I když se vnější situace nezmění, Bůh může učinit vnitřní zázrak a přinést útěchu, když cítíme zoufalství, naději, když cítíme beznaděj, a povzbuzení, když se cítíme sklíčení.

V celém tomto oddíle Ježíš jasně říká, že tyto tajné odměny jsou nám k dispozici vždy, když se obrátíme k Pánu, otevřeme se jeho lásce a budeme hledat jeho moudrost. Ať už konáme dobročinné skutky, věnujeme se modlitbě, nebo procházíme obdobím zoufalství, obrátíme-li se k Pánu, jistě se dostaví pocity vnitřního pokoje, tiché radosti a požehnané jistoty. Takto nás Pán, "který vidí ve skrytu", odměňuje otevřeně.

Poklady v nebi

19. "Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kde je zloději prokopávají a kradou;

20. Ale shromažďujte si poklady v nebi, kde je nekazí mol ani rez a kde zloději neprokopávají a nekradou. 21. Všichni, kdo jsou v nebi, jsou v nebi.

21. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.

22. Svítilnou těla je oko; bude-li tedy tvé oko jediné, bude osvíceno celé tvé tělo;

23. Je-li však tvé oko zlé, celé tvé tělo bude temné; je-li tedy světlo v tobě tmou, jak velká [je] tma!" 24. "Světlo v tobě je tmou," odpověděli lidé.

V pokračování horského kázání Ježíš posiluje důležitost soustředění se na nebeské věci a staví je nad věci pozemské: "Neshromažďujte si poklady na zemi" (6:19) říká Ježíš. Místo toho si "shromažďujte poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kam se zloději nevloupávají a nekradou" (6:20). Nebeských věcí si máme vážit více než pozemských, protože pozemské věci pominou, ale nebeské poklady - moudrost, kterou získáváme ze Slova, a duchovní vlastnosti, které si pěstujeme, když podle této moudrosti žijeme - zůstanou navždy. "Tráva usychá, květina vadne, ale Boží slovo trvá navěky" (Izajáš 40:8).

Boží slovo a nebeská moudrost, kterou skrze něj můžeme získat, je skutečně velkým pokladem; zostřuje náš duchovní zrak a osvěcuje naši mysl: "Je-li tedy tvé oko dobré, celé tvé tělo bude plné světla" (6:22). Správné pochopení

Božího slova nám ukazuje, že vše, co se stane, se může obrátit k dobrému, ať už se to v danou chvíli zdá být jakkoli proti naší vůli.

Pokud se však nerozhodneme shromažďovat pro sebe poklady nebeské moudrosti nebo rozvíjet nebeské vlastnosti, náš pohled na život bude zkalen temnými obavami našeho nižšího já: "Je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude plné temnoty" (6:23). Ježíš nás proto varuje před důsledky toho, když se na všechny věci díváme z hlediska svých sobeckých tužeb, protože tím se vrháme do temnoty a bídy. Jeho varování je formulováno zcela jasně: "Jak velká je ta temnota!" (6:23)

Ježíš zde rozlišuje mezi pozemskou a nebeskou odměnou. Každá časná, hmotná odměna - všechno, co zreziví, co zničí moli nebo co zloději vloupají a ukradnou - pomine. Nebeské odměny však nemohou nikdy zaniknout, jsou věčné. Radost, kterou jsme kdysi pocítili, když jsme někomu nezištně pomohli, nám nikdo nikdy nevezme; uspokojení z dobře vykonané práce se může stát trvalou vzpomínkou; pocit, že nás laskavý prarodič skutečně miluje - to všechno jsou nebeské poklady, které nic na zemi nemůže způsobit, aby zrezivěly, které moli nemohou sežrat a zloději ukrást. Zůstanou s námi navždy. I když paměť vybledne, tyto poklady tu budou stále.

Právě proto nás Ježíš vybízí, abychom se soustředili především na nebeské věci: na Pána, Slovo a život ve službě. To by mělo být naším "pánem", vše ostatní by mělo být druhotné. Jak říká Ježíš: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo bude jednomu věrný a druhým bude pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu" (6:24) ⁴

Pohlcení materialismem a touha po bohatství ("mamonu") nám mohou zabránit v zakoušení nejlepších požehnání nebe. Nemůžeme říci, že milujeme věci nebeské i věci světa stejně. Pokoušet se o to by bylo jako snažit se jedním okem dívat nahoru a druhým dolů! ⁵ Lásku k nebi musíme upřednostnit před láskou ke světu.

Je však třeba poznamenat, že bohatstvím a bohatstvím jako takovým není třeba pohrdat a nenávidět je, ale spíše lásku k nim jako k cíli samému. Kdykoli se soustředíme především na sebe, na své vlastní štěstí, bezpečí, význam a pohodlí, sloužíme spíše sobě než Bohu.

Samozřejmě není špatné postarat se o sebe a o svou rodinu. Je však třeba dbát na to, aby se naše touha po dosažení přiměřeného pohodlí a bezpečí v našem vlastním životě nestala hnací vášní a hlavním zájmem. Neměla by také konkurovat naší lásce k Bohu a lásce k nebi. V míře, v jaké nad námi vládnou světské ambice, se stáváme otroky a mamon se stává naším pánem. Ježíš učí, že existuje lepší cesta. Věci tohoto světa sice mají své kouzlo a požitky, odměny a uspokojení, ale vždy musí být podřízeny nebeským věcem. Jiná cesta neexistuje. Nemůžeme sloužit Bohu a mamonu. Proto nás Ježíš vybízí, abychom si shromažďovali "poklady v nebi".

Nebuďte úzkostliví

24. "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude jednoho držet a druhým pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.

25. Kvůli tomu vám říkám: Nedělejte si starosti o svou duši, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, co si oblečete. Což není duše víc než pokrm a tělo [víc] než oděv?

26. Pozorně se dívejte na nebeské ptáky, neboť oni nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Nejste snad cennější než oni?

27. A kdo z vás si svou úzkostlivostí může přidat jeden loket ke své postavě?

28. A proč se staráte o oděv? Podívejte se na polní lilie, jak rostou; nedřou se a nepředou;

29. Ale já vám říkám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oděn jako jedna z nich."

30. A jestliže Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a zítra je vhozena do pece, [neoblékne] mnohem spíše vás, [ó] malověrní?

31. Nebuďte tedy úzkostliví a neříkejte: "Co budeme jíst?" nebo: "Co budeme pít?" nebo: "Čím budeme oděni?".

32. To všechno totiž hledají národy, neboť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.

33. Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.

34. Proto se nestarejte o zítřek, neboť zítřek se bude starat o věci samé. Dostatečné pro den [je] jeho zlo.

---

Ježíš uzavírá tuto část svého učení slovy: "Nebuďte úzkostliví." Často se to překládá jako "Nedělejte si starosti" nebo "Nemyslete na nic", ale řecké slovo použité v tomto případě je μεριμνάω (merimnaō), což znamená "příliš se starat", "mít velké starosti" a "být rozpolcený". Ve světle Ježíšova učení, že nemůžeme sloužit Bohu a mamonu, nesmíme dovolit, aby nás naše světské starosti nebo světské ambice od sebe odtrhly nebo oddělily od naší lásky k Bohu. ⁶

To je dobrá rada. Pokud však bereme Ježíšova slova příliš doslova, může to znít jako situace "všechno nebo nic". Co se s námi stane, když se rozhodneme sloužit Bohu bez ohledu na výsledek? Budeme mít dost jídla? Budeme mít dost pití? Budeme mít na oblečení a přístřeší pro své rodiny? Ježíš tyto obavy předvídá, když říká: "Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, co si oblečete" (6:25).

Opravdu? Opravdu to Ježíš myslí vážně? Říká Ježíš, že bychom se měli zbavit všech starostí o naše pozemské potřeby? Neměli bychom se vůbec starat o to, jestli budeme mít na nájem nebo na jídlo na stole? Nezní to trochu nezodpovědně? Co Ježíš těmito výroky skutečně myslí?

Podle toho, jak tyto výroky čteme, nám Ježíšova slova mohou připadat jako ta nejznepokojivější, nebo naopak jako ta nejútěšnější, jaká kdy byla vyřčena. Znepokojující je pomyšlení, že jsme vyzýváni, abychom se vzdali veškeré péče o získávání věcí, které jsou nezbytné pro naše přežití - jídla, pití, oblečení a přístřeší. Co se s námi stane? Náš pud sebezáchovy se proti této myšlence přirozeně bouří.

Na druhou stranu máme jiné instinkty - vyšší, ušlechtilejší instinkty. Mezi ně patří intuitivní pocit, že Bůh nás miluje, touží po našem štěstí a postará se o všechny naše potřeby. Ježíš vlastně mluví o tomto vyšším instinktu, když říká: "Podívejte se na nebeské ptactvo, že neseje ani nežne, ani neshromažďuje do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Nejste snad cennější než oni?" (6:26). Takto chápaná Ježíšova výzva, abychom si nedělali starosti, je velkou útěchou. "Kdo z vás si může úzkostlivostí přidat jeden loket ke své postavě?" (6:27).

Slova útěchy a ujištění pokračují: "Proč se tedy obáváš o oblečení? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: ani se nenadřou, ani nepředou, a přece vám říkám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oděn jako jedna z nich" (6:28-29). Ježíš pak opakuje hlavní refrén této lekce: "Nebuďte úzkostliví." Neklaďte si otázky typu: "Co budeme jíst?" nebo "Co budeme pít?" nebo "Co si oblečeme?". Váš nebeský Otec ví, že všechny tyto věci potřebujete (6:31-32).

Ježíš pak posiluje myšlenku, která byla ústřední v celé této části jeho řeči: v naší mysli musí být prvořadé zaměření na Boha, a to nade vše ostatní: "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost," říká. A vzápětí nás uklidňuje těmito slovy útěchy: "a toto všechno vám bude přidáno" (6:33).

Je uklidňující vědět, že "to všechno bude přidáno". Mýlili bychom se však, kdybychom se domnívali, že Bůh chce, abychom se vzdali veškerého zájmu o tento svět, zanedbávali sebe a své rodiny a hledali pouze Boží království. Ježíš nekáže lehkomyslné opuštění a nezodpovědnost. Spíše nás učí o prioritách; učí nás, co musí být v našem životě prvořadé ve srovnání s tím, co musí být druhořadé.

Všimněte si, že Ježíš neříká, abychom hledali pouze Boží království; říká, abychom hledali především Boží království. Výzva, abychom hledali především Boží království, znamená uspořádání a podřízenost, nikoli výlučnost nebo úplné opuštění. Opravdový věřící bude samozřejmě milovat Boha i bližní (včetně sebe sama), ale oddanost Bohu bude vždy na prvním místě. Pravý věřící bude milovat nebe i věci světa, ale oddanost nebeským věcem bude mít vždy přednost před věcmi světa. ⁷ Opravdový věřící bude proto zodpovědným občanem, který pomáhá těm, kdo nemají tolik štěstí, stará se o děti a o seniory, ale při tom všem bude mít stálou, tichou vnitřní důvěru v Boha. Takový člověk se bude věnovat každodenním záležitostem, klidně a poctivě, neotřesen neúspěchy a spokojen se všemi věcmi, ať už se zdají být k jeho okamžitému prospěchu, nebo ne. Takový člověk zůstává zaměřený na Boha, i když se stará o světské záležitosti.

Opravdový věřící ví, že Bůh nás vždy zaopatřuje, okamžik za okamžikem, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Opravdový věřící důvěřuje Bohu a hluboce chápe, co má Ježíš na mysli, když říká: "Nedělejte si starosti o zítřek, neboť zítřek se bude starat o své věci" (6:34). ⁸

Jisté vědomí, že Bůh se o nás neustále stará, by nás mělo inspirovat k tomu, abychom dělali vše, co můžeme, pro druhé, protože víme, že Bůh dělá vše, co může, pro nás. Naším úkolem je čelit výzvám každého dne s odvahou a vyrovnaností, důvěřovat Bohu a dbát na to, aby náš život byl veden podle jeho vůle. Každý den nás čekají nové výzvy, ale pokud budeme spokojeně spočívat v Bohu, zvládneme den za dnem cokoli. Jak říká Ježíš: "Dostatečné pro den je jeho vlastní zlo" (6:34).

Ve světle této lekce bychom tedy měli pokračovat v péči, v zajišťování, v dobrém hospodaření, ale nedovolit, aby nás něco "oddělilo" (merimnaō), odtrhlo nebo oddělilo od Boha. Zkrátka, ať už děláme cokoli, musíme mít na paměti Ježíšova slova útěchy: "Nebuďte úzkostliví".

Poznámky pod čarou:

695. And to give reward to His ¹ servants, the prophets and the saints, signifies heaven to those who are in the truths of doctrine and in a life according to them. This is evident from the signification of "giving reward," as being salvation, and thus heaven; also from the signification of "His servants the prophets," as being those who are in the truths of doctrine, for those are called "servants of the Lord" who are in truths, because truths are serviceable for bringing forth, confirming, and preserving good, and whatever serves good serves the Lord, since every good is from the Lord. Those are called "prophets" who teach doctrine, thus in an abstract sense they signify doctrine. (That those are called "servants of God" who are in truths see above, n. 6, 409; and "prophets" who teach doctrine, and in an abstract sense doctrines, n. 624.) The above is evident also from the signification of "saints" as being those who are in the truths of doctrine from the Word and in a life according to them (See above, n. 204). From this it is clear that "to give reward to His servants, the prophets and saints," signifies heaven to those who are in the truths of doctrine and in a life according to them.

[2] That "reward" signifies salvation, and thus heaven, can be seen without amplification and explanation; but as few know what is properly meant by "reward" it shall be told. "Reward" means properly that delight, blessedness, and happiness that is in the love or affection of good and truth. This love or affection has in itself all joy of heart, which is called heavenly joy, and also heaven; and for the reason that the Lord is in that love or affection, and with the Lord is heaven; consequently such joy, or such delight, blessedness, and happiness, is what is properly meant by the "reward" that those will receive who do good and speak truth from the love or affection of good and truth, thus from the Lord, and in no wise from themselves; and as they do this from the Lord and not from themselves it is not a reward of merit but a reward of grace. This shows that whoever knows what heavenly joy is also knows what reward is. (What heavenly joy is in its essence can be seen in the work on Heaven and Hell 395-414.) This, therefore, is what is meant by the "reward" that those have who are in truths from good. But the "reward" that those have who are in falsities from evil is joy or delight, good fortune, and happiness in the world, but hell after their departure out of the world.

[3] From these few words the signification of "reward" in the following passages can be seen. In Isaiah:

Behold the Lord Jehovih cometh in strength; behold His reward is with Him, and the wages of His work are with ² Him (Isaiah 40:10).

In the same:

Say to the daughter of Zion, Behold thy salvation cometh, and the wages of His work are with ³ Him (Isaiah 62:11).

And in Revelation:

Behold I come quickly, and My reward is with Me to give to each one as his work shall be (Revelation 22:12).

"Behold the Lord Jehovih cometh in strength," and "Behold thy salvation cometh," and "Behold He cometh quickly," signify the first and second coming of the Lord. "His reward is with Him" signifies heaven and all things belonging to it, as above, since where the Lord is, there heaven is, for heaven is not heaven from the angels there, but from the Lord with the angels. That heaven will be received in the measure of the love and affection of good and truth from the Lord is meant by "the wages of His work are before Him," and by "He will give to each one as his work shall be." No other work is meant by the "work" for which heaven is given as a reward than work from the love or affection of good and truth, for from that must be every work with man from which is heaven. For a work derives its all from love or affection, just as the effect derives its all from the effecting cause, therefore such as the love or affection is, such is the work. Thence it may be clear what is meant by "the work according to which it shall be given to everyone," and what is meant by "the wages of work."

[4] Likewise in Isaiah:

I Jehovah love judgment, I will give the reward of their work in truth, and will make with them a covenant of eternity (Isaiah 61:8).

The "judgment that Jehovah loves" signifies truth in faith, in affection, and in act, for man has judgment from truth, both when he thinks and desires truth, and when he speaks truth and acts according to it; and as this is what is signified by "judgment," therefore it is said "I will give the reward of their work in truth," that is, heaven according to the faith of truth and the affection of it in act; and as from this is conjunction with the Lord, from whom reward comes, therefore it is added, "I will make with them a covenant of eternity," "covenant" signifying in the Word conjunction by love, and "a covenant of eternity" conjunction by the love of good and truth, for that love conjoins, since it is of the Lord Himself and proceeds from Him.

[5] That loving good and truth for the sake of good and truth is reward, for the reason that the Lord and heaven are in that love, can also be seen from the following passages. In Matthew:

Do not ye your alms before men; to be seen by them, for otherwise ye have no reward with your Father who is in the heavens. When thou doest alms sound not a trumpet before thee, as the hypocrites do, in the synagogues and in the streets, that they may have glory from men; verily I say to you they have their reward. But thou, when thou doest alms, let not thy left hand know what thy right hand doeth, that thine alms may be in secret; then thy Father who seeth in secret will reward thee openly. And when thou prayest thou shalt not be as the hypocrites, for they love to pray standing in the synagogues and in the corners of the streets, that they may be seen of men; verily I say unto you, they have their reward; but when thou prayest enter into thy chamber, and shutting thy door pray to thy Father who is in secret; then thy Father who seeth in secret shall reward thee openly (Matthew 6:1-6).

"Alms" in the most general sense signifies every good that man wills and does, and "to pray" signifies in the same sense every truth that man thinks and speaks. Those who do these two things "to be seen," that is, that they may be manifest, do good and speak truth for the sake of self and the world, that is, for the sake of glory, which is the delight of self-love that the world affords. Because delight in glory is the reward of such it is said "they have their reward;" but this delight in glory, which in the world seems to them like heaven, is changed after death into hell. But those who do good and speak truth, not for the sake of self and the world but for the sake of good itself and truth itself, are meant by those who "do alms in secret," and who "pray in secret," for they act and pray from love or affection, thus from the Lord; this, therefore, is loving good and truth for the sake of good and truth; and of such it is said that "the Father in the heavens will reward them openly." Thus "reward" is to be in goods and truths from love or affection, which is the same as being in them from the Lord, since in these is heaven and every blessedness and happiness of heaven.

[6] In Luke:

When thou makest a dinner or a supper call not the rich, lest haply they should call thee in turn; and a recompense be made to thee; but call the poor; then shalt thou be blessed, for they have not wherewith to recompense thee; for it shall be recompensed thee in the resurrection of the dead (Luke 14:12-14).

"To make a dinner and a supper and to call to them" has a similar signification as giving to eat and drink, or bread and wine, namely, doing good to the neighbor, and teaching truth, and being thus consociated in love; so those who do this for the purpose of being recompensed do it not for the sake of good and truth, thus not from the Lord, but for the sake of self and the world, thus from hell; while those who do this not for the purpose of being recompensed, do it for its own sake, that is, for the sake of good and truth, and those who do it for the sake of good and truth do it from good and truth, thus from the Lord, from whom are good and truth with man. The heavenly blessedness that is in such deeds and thence from them is "reward" and is meant by "it shall be recompensed thee in the resurrection of the dead."

[7] In the same:

Rather love your enemies, and do good and lend, hoping for nothing again; then shall your reward be much, and ye shall be sons of the Most High (Luke 6:35).

This has a similar signification as the previous passage, namely, that good is not to be done for the sake of recompense, that is, for the sake of self and the world, thus not for the sake of reputation, glory, honor, and gain, but for the Lord's sake, that is, for the sake of good itself and truth itself which are with such from the Lord, thus in which the Lord is. "To love enemies and do good to them" means here, in the nearest sense, to love the Gentiles and do good to them, which is to be done by teaching them truth and leading them by it to good; for the Jewish nation called their own people brethren and friends, but the Gentiles they called adversaries and enemies. "To lend" signifies to communicate goods and truths of doctrine from the Word; "to hope for nothing again" signifies, not for the sake of anything of self and of the world, but for the sake of good and truth; "then shall your reward be much" signifies that then they shall have heaven with its blessedness and delights; "and ye shall be sons of the Most High" signifies because they do these things not from self but from the Lord; for he who does good and teaches truth from the Lord is the Lord's son, but not he who does good from self, which is what everyone does who looks to honor and gain as his end.

[8] In Matthew:

He that receiveth a prophet in the name of a prophet shall receive a prophet's reward; he that receiveth a righteous man in the name of a righteous man shall receive a righteous man's reward. Whosoever shall give to drink unto one of these little ones a cup of cold [water] only in the name of a disciple, he shall not lose his reward (Matthew 10:41, 42).

How these words of the Lord are to be understood no one can see except from their internal or spiritual sense; for who can know what is meant by "receiving a prophet's reward" and "a righteous man's reward," and by "receiving a prophet and a righteous man in the name of a prophet and a righteous man;" also what is meant by the "reward" that he will receive who "shall give to drink unto one of the little ones a cup of cold [water] only, in the name of a disciple"? Without the internal spiritual sense, who can see that these words mean that everyone shall receive heaven and its joy in the measure of his affection of truth and good, and in the measure of his obedience?

[9] This meaning becomes evident when it is seen that "prophet" means the truth of doctrine, "righteous man" the good of love, and "disciple" the truth and good of the Word and of the church, and that "in their name" means for the sake of these, and according to their quality with those who do and teach them; also that "reward" means heaven, as has been said above, namely, that everyone has heaven in the measure of his affection of truth and good, and according to its quality and quantity; for on these affections all things of heaven are inscribed, since no one can have these affections except from the Lord, for it is the Divine proceeding from the Lord in which and from which is heaven.

[10] "To give to drink unto one of these little ones a cup of cold [water] only in the name of a disciple" means to do good and teach truth from obedience, for "water" signifies the truth in affection, and "cold [water]" truth in obedience, for obedience alone is a natural, not a spiritual, affection, and is therefore comparatively cold; and a "disciple" in whose name or for whose sake it is "given to drink" signifies the truth and good of the Word and of the church. (That "a prophet" signifies the truth of doctrine can be seen above, n. 624); that "a righteous man" signifies the good of love, n. 204; that a "disciple" signifies the truth and good of the Word and of the church, n. 100, 122; and that "name" signifies the quality of a thing and ⁴ state, n. 102, 135, 148, 676.)

[11] In Mark:

Whosoever shall give you a cup of water to drink in My name, because ye are Christ's, verily I say unto you he shall not lose his reward (Mark 9:41).

This also means that those shall receive the delight of heaven who from affection hear, receive, and teach the truth because truth and the affection of it are from the Lord, thus for the Lord's sake, and accordingly for the truth's sake, since "because ye are Christ's" signifies for the sake of Divine truth proceeding from the Lord. (That "Christ" means the Lord in regard to Divine truth, and thus Divine truth proceeding from the Lord, may be seen above, n. 684, 685.)

[12] In Zechariah:

The foundation of the house of Jehovah of Hosts hath been laid, the temple, that it may be built; for before these days there was no reward of man, nor reward of beast, and to him that went out and to him that came in there was no peace from the adversary. Now the seed of peace, the vine shall give its fruit, and the land shall give its produce, and the heavens shall give their dew (Zechariah 8:9, 10, 12).

This was said of the New Church to be established by the Lord when the old had been laid waste; the New Church that is to be established is signified by "the house of Jehovah of Hosts" whose foundations have been laid, and by "the temple" that was to be built, "the house of Jehovah" signifying the church in respect to good, and "the temple" the church in respect to truth (See above, n. 220). That before this, no one had any spiritual affection of truth and good or any natural affection of truth and good is signified by "before these days there was no reward of man, nor reward of beast;" "man" signifying the spiritual affection of truth, and "beast" the natural affection of good, and "reward" heaven, which those have who are in the affections of truth and good. (That "man" signifies the spiritual affection of truth, and consequent intelligence, may be seen above, n. 280, 546, 547; and that "beast" signifies the natural affection, n. 650.)

[13] "To him that went out and to him that came in there was no peace from the adversary" signifies that heretofore they had been infested by hell in every state of life; "to go out and come in" signifying the state of life from beginning to end, "there was no peace" signifying infestation by evils and falsities therefrom, and "adversary" signifying hell, the source of evils and falsities. "The seed of peace" signifies the truth of heaven and the church, which is from the Lord; this is called "the seed of peace" because it defends from the hells and gives security. "The vine shall give fruit and the land produce" signifies that the spiritual affection of truth shall bring forth the good of charity, and the natural affection of good and truth shall bring forth the works of charity; "vine" signifying the church in respect to the spiritual affection of truth, "land" the church in respect to the natural affection of truth, "fruit" the good of charity, and "produce" the works of that good. "The heavens shall give dew" signifies that these things are from influx through heaven from the Lord.

[14] In John:

Lift up your eyes and behold the fields, that they are white already for harvest; and he that reapeth receiveth reward and gathereth fruit unto life eternal, that he that soweth and he that reapeth may rejoice together (John 4:35, 36).

This, too, is said of a New Church from the Lord. That it is at hand is signified by "the fields that are white already for harvest;" those of that church who are in the spiritual affection of truth, and thence in heaven, are meant by "he that reapeth receiveth reward and gathereth fruit unto life eternal;" and the Lord Himself, from whom is that affection of truth, and heaven, is meant by "he that soweth may rejoice together with him that reapeth."

[15] In Jeremiah:

Rachel weeping for her sons, she refuseth to be comforted for her sons because they are not. But refrain thy voice from weeping and thine eyes from tears, for there is reward for thy labor, for they shall return from the land of the enemy; and there is hope for thy latter end, for thy sons shall return to their own border (Jeremiah 31:15-17; Matthew 2:18).

This refers to the infant boys put to death in Bethlehem by command of Herod, as is evident from the passage cited in Matthew; but what this signifies has not heretofore been known. The signification is that when the Lord came into the world there was no spiritual truth remaining; for "Rachel" represented the internal spiritual church, and "Leah" the external natural church, "Bethlehem" the spiritual, and "the boys put to death" truth from that origin. That there was no spiritual truth any longer remaining is signified by "Rachel weeping for her sons, she refuseth to be comforted for her sons, because they are not."

[16] That henceforth there will be no grief on that account, because the Lord has been born, from whom there will be a New Church that will be in truths from spiritual affection, is signified by "refrain thy voice from weeping and thine eyes from tears, for there is reward for thy labor," "His reward" signifying heaven for those who will be of that church from the spiritual affection of truth, and "labor" signifying the Lord's combats against the hells and the subjugation of the hells that a New Church may be established. That the New Church will be established in the place of the one that perished is signified by "they shall return from the land of the enemy, and there is hope for the latter end," also by "thy sons shall return to their own border;" "to return from the land of the enemy" signifying to be brought out of hell; "hope for the latter end" signifying the end of the former church and the beginning of the new, and "the sons shall return to their own border" signifying that spiritual truths will exist with those who will be of that New Church.

[17] In Isaiah:

I said, I have labored in vain, I have consumed my strength in emptiness and vanity; yet surely my judgment is with Jehovah, and the reward of my work with my God (Isaiah 49:4).

This, again, is said of the establishment of the New Church by the Lord. That it could not be established with the Jewish nation, because truths could not be received by that nation with any spiritual affection, is meant by "I said, I have labored in vain, I have consumed my strength in emptiness and vanity;" that still a spiritual church is being provided by the Lord, namely, among the Gentiles, is signified by "my judgment is with Jehovah, and the reward of my work is with my God;" "reward" here signifying the church that is in the spiritual affection of truth; and "labor and work" signifying the Lord's combat against the hells and their subjugation, by which the Lord restored the equilibrium between heaven and hell, in which man is able to receive truth and to become spiritual. (On this equilibrium see in the work Heaven and Hell 589-603, and in the small work Last Judgment 33, 34, 73, 74.)

[18] In David:

Behold, sons are a heritage of Jehovah, the fruit of the womb is a reward; as darts in the hand of the mighty so are the sons of youth; happy is the man that hath his quiver full of them, they shall not be ashamed when they shall speak with enemies in the gate (Psalms 127:3-5).

What is here signified by "sons," "fruit of the womb," "darts," "quiver," and "enemies in the gate," may be seen above n. 357; and that "reward" here also signifies the happiness that those have who are in heaven.

[19] In the Gospels:

Blessed are ye when men shall revile you and persecute you, and say every evil word against you falsely for Christ's sake, rejoice and exult, for much is your reward in the heavens; for so persecuted they the prophets who were before you (Matthew 5:11, 12; Luke 6:22, 23).

This is said of those who fight and conquer in temptations induced by evils, that is, by hell; temptations are signified by "reviling," "persecuting," and "saying an evil word falsely for Christ's sake," for temptations are assaults and infestations of truth and good by falsities and evils; "Christ" means Divine truth from the Lord which is assaulted and on account of which they are infested. "Rejoice and exult, for much is your reward in the heavens," signifies heaven with its joy which those have who are in the spiritual affection of truth, for such only fight and conquer, since the Lord resists and conquers for the man in the combats of temptations, and He is in that affection; "for so persecuted they the prophets who were before you" signifies that previously the truths of doctrine with those who were in the spiritual affection of truth had in like manner been assaulted, for "prophets" in a sense abstracted from persons signify truths from the Word or from the Lord. From what has thus far been cited from the Word it can be seen that "reward" signifies heaven in respect to its blessedness, happiness, and delight, which those have who are in the spiritual affection of truth and good, and that the reward is that affection itself; for it is the same whether you say heaven or that affection, for heaven is in that affection and from it.

[20] But those who speak truth and do good not from spiritual affection but from merely natural affection, and who think continually of heaven as a reward, were represented in the Israelitish church by "hired servants," respecting whom there were in that church many statutes, as:

That hired servants should not eat of the Passover (Exodus 12:43, 45);

That they should not eat of the holy things (Leviticus 22:10);

That the wages of a hired servant should not abide with anyone during the night until the morning (Leviticus 19:13);

That they should not oppress a hired servant that is poor and needy, either of thy brethren or of the sojourner that is in thy land and in thy gates; in his day thou shalt give him his hire, so that the sun may not go down upon it, lest he cry against thee unto Jehovah, and it be in thee a sin (Deuteronomy 24:14, 15).

In Malachi:

I will be against the oppressors of the hired servant in his wages, of the widow, and of the fatherless, and against them that turn aside the sojourner and fear not Me (Malachi 3:5);

and elsewhere. Hired servants were forbidden to eat of the Passover and of things sanctified because they represented those that are natural and not spiritual, and the spiritual are of the church, but not so the natural. To look to heaven as a reward on account of the good that is done is natural, for the natural considers good to be from itself, thus heaven to be a reward; and this makes good meritorious. But it is otherwise with the spiritual, which acknowledges good as being not from itself but from the Lord, and thus heaven to be not from any merit but from mercy. Nevertheless, as those signified by "hired servants" still do good, although not from a spiritual affection but from a natural affection, which is obedience, and then think of heaven as a reward, they are mentioned with the "poor," the "needy," the "sojourners," the "fatherless," and the "widows," because they are in spiritual poverty; for genuine truths are obscure to them, because light from heaven does not flow in through their spiritual man into the natural; this is why they are classed with those mentioned above, and it is commanded that "their reward shall be given them before the going down of the sun." Moreover, such are in the lowest regions of the heavens, where they are servants, and are rewarded according to their works (See many things further in The Doctrine of the New Jerusalem, n.150-158).

[21] But hired servants who do not think of reward in heaven but of reward in the world, thus who do good for the sake of gain, whether it be honors or wealth, thus who do good from the love of honor or wealth, thus, for the sake of self and the world, are infernal-natural. Such "hired servants" are meant in John:

I am the good shepherd; the good shepherd layeth down his soul for the sheep. But a hired servant seeth the wolf and leaveth the sheep, and fleeth, because he is a hired servant (John 10:11-13).

And in Jeremiah:

A very fair she-calf is Egypt; destruction cometh out of the north; her hired servants are like fattened calves, for they also are turned, they flee together, they stood not, for the day of their calamity is come upon them (Jeremiah 46:20, 21);

and elsewhere (Isaiah 16:14; 21:16).

[22] Because in the Word "reward" signifies heaven, which those have who are in the spiritual love of truth and good, so in the contrary sense "reward" signifies hell, which those have who are in the love of falsity and evil. Such is the signification of "reward" in David:

He shall clothe himself with cursing as with his garment and it entereth into the midst of him as waters, and as oil among his bones. This is the reward of mine adversaries from Jehovah, and of them that speak evil against my soul (Psalms 109:18, 20).

By this in the spiritual sense the Lord is meant, for where David speaks of himself in the Psalms, in that sense the Lord is meant, David as a king representing the Lord, and thus signifying Him in relation to the Divine-spiritual, which is the Lord's royalty. "The reward of the Lord's adversaries, and of them that speak evil against His soul," is described as a hell from the love of falsity and evil, by this, that "he shall clothe himself with cursing as with his garment" and "it hath entered into the midst of him as waters, and as oil among his bones," these two expressions describing hell as received in externals and in internals, "to clothe himself with cursing as with a garment" describing the hell that is received in externals, and "cursing entering into the midst of him as waters, and as oil among his bones," describing the hell that is received in internals. It is said "as waters," and "as oil," because "waters" signify the falsities of faith, and "oil" the evils of the love, so the two expressions mean the love or affection of falsity and evil, which is hell, as can be seen also from this, that love imbibes all things that are in harmony with it, just as a sponge imbibes water and oil; for the love of evil is nourished by falsities, and the love of falsity is nourished by evils, and love being such, it is said that "cursing enters into the midst of him as waters, and as oil among his bones."

[23] Since in the contrary sense "reward" signifies hell in respect to the affection of falsity from evil, therefore the falsification of truth is here and there called in the Word "the reward of whoredom." As in Hosea:

Be not glad, O Israel, unto exultation like the nations, ⁵ for thou hast committed whoredom from under thy God; thou hast loved the reward of whoredom upon all corn-floors; the floor and the wine-vat shall not feed them ⁶ (Hosea 9:1, 2).

"To commit whoredom from under God" signifies to falsify the truths of the Word, and to apply the holy things of the church to idolatries; "to love the reward of whoredom" signifies the delight of falsifying and of falsity and of idolatry from infernal love; "upon all corn-floors" signifies all things of the Word and of doctrine from the Word, for "corn," of which bread is made, signifies all things that nourish spiritually, and "floor" signifies where these are gathered together, that is, the Word; "the floor and the wine-vat shall not feed them" signifies not to draw from the Word the good things of charity and love, that is, the things that will nourish the soul, for the "floor" here means the Word in respect to the goods of charity and the "wine-vat" the Word in respect to goods of love, the "vat" here meaning oil, for which as well as for wine there were vats; "and the new wine shall dissemble unto her" signifies that neither shall there be any truth of good; for "new wine," the same as "wine," signifies truth from the good of charity and love.

[24] In Micah:

All the graven images of Samaria shall be beaten in pieces, and all the rewards of her whoredom shall be burned up with fire, and all their idols will I lay waste; for she hath brought them together from the reward of whoredom, therefore to the reward of whoredom shall they return; for this I will lament and howl, I will go stripped and naked (Micah 1:7, 8).

"Samaria" means the spiritual church in respect to the truths of doctrine, here in respect to the falsities of doctrine; for their "graven images" signify things falsified, which are from self-intelligence; "the rewards of her whoredom that shall be burned up with fire" signify the falsifications of truth from a love of falsity from evil and the consequent infernal delight; and as that love is from hell it is said that "they shall be burned up with fire," "fire" signifying love in both senses; "and all their idols will I lay waste" signifies the falsities that must be destroyed; "for she hath brought them together from the reward of whoredom" signifies from the love of falsity that is from evil and from the consequent infernal delight; "therefore to the reward of whoredom shall they return" signifies that all things of that church will be truths falsified, because they are thence; "for this I will lament and howl" signifies the grief of the angels of heaven and of the men of the church in whom the church is, and thus with them with whom the Lord is; "I will go stripped and naked" signifies mourning because of the vastation of all truth and good. That "graven images" and "idols" signify doctrinals from self-intelligence favoring the loves of self and of the world and the principles derived therefrom, thus the falsities of doctrine, of religion, and of worship, may be seen above (n. 587, 654).

[25] In Ezekiel:

Thou hast built thy eminent place at the head of every way, and thy exalted place in every street; and hast not been as a harlot to glory in reward; the adulterous woman received strangers instead of her husband; they give reward to all harlots, but thou hast given thy rewards to all thy lovers, and hast given them presents that they might come unto thee from every side in thy whoredoms. Thus the contrary is in thee from women in thy whoredoms, that they went not after thee to commit whoredom in giving a reward, and no reward has been given to thee, therefore thou hast been contrary (Ezekiel 16:31-34).

This chapter treats of the abominations of Jerusalem, that is, of the abominable things of the Jewish Church, in that it not only perverted and adulterated the goods of the Word, but also received falsities of religion and of worship from the idolatrous nations, and thereby adulterated the truths and goods of the Word, and confirmed these adulterations. What "building an eminent place at the head of every way, and making an exalted place in every street" signifies may be seen above n. 652. That "adulteries and whoredoms" signify in the Word the adulterations and falsifications of the truth and good of the church may be seen above (n. 141, 511); therefore "not to have been as a harlot to glory in reward" signifies not to have so falsified the truths of the Word from the delight of affection; "the adulterous woman received strangers instead of her husband" signifies the truths and goods of the Word perverted by the falsities of other nations; "they give reward to all harlots, but thou hast given thy rewards to all thy lovers and hast given them presents," signifies that they loved the falsities of religion and of the worship of other nations; a "reward or gift of whoredom" meaning the love of falsifying by means of the falsities of others; "that they might come unto thee from every side in thy whoredoms" signifies that falsities were searched for from every direction, whereby truth was falsified; "thus the contrary is in thee from women in thy whoredoms, that they went not after thee to commit whoredom in giving a reward, and no reward has been given to thee, therefore thou hast been contrary," signifies the delight of the love and affection of falsifying the truths of their church by the falsities of other religions, and of confirming such falsities, "the reward or gift of whoredoms" meaning the delight of the love and affection towards the falsities of other religions.

[26] From that which has been stated, what is meant spiritually by "reward" in both senses can now be seen; for that which affects with delight and joy is spiritual reward. For example, there are riches, possessions, honors, and gifts, by which a man is rewarded for well-doing; these are not "reward," spiritually understood, but the delights and joys which spring from these; much more is this true of the heavenly reward that the man of the church who lives well will have, which is the spiritual affection of truth, and intelligence and wisdom therefrom, which is the source of blessedness and happiness. Moreover, in heaven there is opulence and magnificence which results from the heavenly love as its correspondent, but yet in heaven it is not opulence and magnificence that are regarded as reward, but the spiritual from which they are. This, too, is what is meant by "the price of a work," and by "reward," which is in the Lord and from the Lord (Isaiah 40:10; 61:8; 62:11; Luke 6:35; 14:12-14; and elsewhere).

Poznámky pod čarou: