Kapitola 6.

---

Bůh na prvním místě

---

1. "Dávejte pozor, abyste svou almužnu nekonali před lidmi, aby si vás všímali, jinak nemáte odměnu u svého Otce, který [je] v nebesích.

2. Proto když dáváš almužnu, netrub před sebou na trubku, jako to dělají pokrytci v synagogách a na cestách, aby byli oslavováni lidmi. Amen, pravím vám: Mají svou odměnu.

3. Když však dáváš almužnu, ať tvá levice neví, co dělá pravice,

4. Aby tvá almužna byla ve skrytosti a tvůj Otec, který hledí ve skrytosti, ti sám odplatí tím, co je zjevné.

5. A když se modlíš, nebudeš jako pokrytci, neboť ti se rádi modlí vestoje v synagogách a na nárožích ulic, aby se lidem ukázali. Amen, pravím vám, že mají svou odměnu.

6. Ty však, když se modlíš, vejdi do své ložnice, a když zavřeš dveře, modli se ke svému Otci, který [je] v skrytu, a tvůj Otec, který hledí v skrytu, ti odplatí tím, co je zjevné.

7. A když se modlíš, nemluv stále dokola jako pohané, neboť si myslí, že budou vyslyšeni svými mnohomluvnými řečmi.

8. Nebuďte tedy jako oni, neboť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho o to požádáte.

9. Takto se tedy modlete: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé;

10. Přijď království tvé, staň se vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.

11. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

12. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům.

13. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé je království, moc i sláva na věky. Amen.

14. Neboť jestliže vy odpustíte lidem jejich viny, i váš nebeský Otec vám odpustí.

15. Jestliže však vy neodpustíte lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny."

---

Předchozí série učení se zaměřila na lásku k bližnímu. Tato láska by měla být natolik široká, aby přesahovala hranice rodiny, hranice sousedství, a dokonce i hranice určité náboženské skupiny. Měla by se rozlévat směrem k celému lidstvu, svítit jako slunce, stejně a nestranně na zlé i dobré, padat jako déšť na spravedlivé i nespravedlivé - stejně jako Boží láska svítí na všechny, stejně jako Boží moudrost padá jako déšť všude. Jinými slovy, dobro (představované sluncem) a pravda (představovaná deštěm), které proudí od Boha, by se měly rozšířit směrem ven k celému lidskému rodu.

V této další kapitole však dochází ke změně zaměření. Zatímco v předchozí sérii nauk se naše pozornost soustředila na bližního, v této sérii nauk se naše pozornost soustředí na Boha - pravý zdroj všech dobrých skutků. Dobré skutky jsou samozřejmě nezbytné, ale musí být konány ve správném duchu. Proto Ježíš říká: "Dávejte si pozor, abyste nekonali své dobročinné skutky před lidmi, abyste se jim zviditelnili, jinak nebudete mít odměnu od svého Otce v nebesích." (6:1).

Ježíš je nyní v polovině svého kázání a stále sedí na hoře. Poučuje své učedníky o Písmu, aby mu správně rozuměli. Přesné porozumění Písmu však nestačí. Dokonce ani dělat to, čemu učí, nestačí. Mají-li být tyto skutky konány ve správném duchu, nemají být konány kvůli cti, pověsti nebo osobnímu prospěchu. Právě proto nyní Ježíš říká: "Když konáte dobročinný skutek, netrubte před sebou jako pokrytci v synagogách a na ulicích, aby byli oslavováni lidmi. Vpravdě vám říkám, že mají svou odměnu" (6:2).

Ježíš zde mluví o povrchní, dočasné odměně, kterou je to, že si ho druzí váží. I když není nic špatného na tom, když člověk dělá věci, které mohou vyvolat vděčnost, chválu a obdiv, není to "odměna", o kterou usiluje člověk usilující o dokonalost. Lidé, kteří touží po neustálém zdokonalování svého ducha, spíše neusilují o chválu a obdiv druhých; místo toho se snaží pouze plnit Pánovu vůli a vědí, že odměna za tento druh úsilí - vnitřní pokoj, tichá radost a požehnaná jistota - je dána ve skrytu. Proto Ježíš říká: "Když konáš dobročinný skutek, nedej najevo, co dělá tvá levice. Tak budou tvé dobročinné skutky konány ve skrytu a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti sám odplatí tím, co je zjevné" (6:2-3). ¹

Ježíš pokračuje ve své cenné lekci o tom, že na prvním místě je Bůh - nikoliv vlastní sláva a hmotný zisk - a poskytuje návod, jak komunikovat s Bohem. Především by se s Bohem mělo mluvit v soukromí, a ne za účelem získání veřejné chvály: "Když se modlíš, vejdi do svého vnitřního pokoje a zavři dveře... a tvůj Otec, který vidí vskrytu, ti sám odplatí tím, co je zjevné" (6:6).

"Vnitřní místnost", která se někdy překládá jako "komora", "komůrka" nebo "ložnice", je ταμεῖόν (tameion), což také znamená "tajná komora". Vezmeme-li to doslova, zdá se, že se zde hovoří o tichém místě pro nerušenou modlitbu. I když je to dobrá, praktická rada, volba slova naznačuje také interiér lidské mysli - naši "vnitřní místnost". Jde o to, abychom šli do svého nitra, odstranili se od všech smyslových rozptýlení a hmotných starostí a zároveň se pokusili vstoupit do tichého společenství s Bohem.

Když "zavřeme dveře", zanecháváme za sebou starosti tohoto světa spolu se všemi starostmi ega. Zklidníme svou mysl a soustředíme se výhradně na svůj vztah s Bohem a na Boží vztah s námi. Jak je psáno prostřednictvím proroka Izajáše: "Ty zachováš v dokonalém pokoji toho, jehož mysl je upřena k tobě" (Izajáš 26:3).

Když Ježíš pokračuje ve svém návodu, jak se spojit s Bohem, učí, že modlitby by neměly být plné "marného opakování" (6:7), ani není nutné používat mnoho slov. Jako ilustraci uvádí Ježíš příklad jednoduché modlitby, která začíná, jako každá modlitba, přímým oslovením Boha, který je Otcem nás všech - naším Otcem. Tato jednoduchá věta nám má připomenout, že všichni jsme bratři a sestry téhož nebeského Otce.

Důsledky jsou silné a hluboké. Slouží k tomu, aby nám připomněla, že neuctíváme neviditelného, vzdáleného tyrana, ale milujícího Otce, s nímž máme hluboký, důvěrný osobní vztah. To vše a ještě mnohem více je obsaženo v úvodních slovech této názorné modlitby: "Otče náš, na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá" (6:10).

Modlitba začíná tímto způsobem, aby nám pomohla soustředit se na to, co je podstatné - na naši lásku a uctívání Boha, zejména na důležitost plnění jeho vůle. Po tomto zvolání je modlitba plná výrazů, které zahrnují bližní - často se opakují slova "nás" a "naše": chléb náš vezdejší dej nám dnes; odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům; neuveď nás v pokušení; zbav nás od zlého. Jinými slovy, tato modlitba zahrnuje jak sebe, tak druhé. Modlitba však končí tak, jak začíná, s jasným zaměřením na Boha: "Neboť tvé je království, moc a sláva na věky" (6:12-13).

V dalším verši se Ježíš vrací k jednomu z ústředních témat modlitby: odpuštění. Aby jeho posluchačům tento důležitý bod neunikl, dává jasně najevo, že odpuštění druhým nelze oddělit od Božího odpuštění vůči nám: "Jestliže vy odpustíte lidem jejich viny, i váš nebeský Otec vám odpustí" (6:14). To nelze chápat tak, že by Bůh jakkoli zadržoval své odpuštění, dokud my sami nesplníme svůj díl. Naopak to znamená, že když konáme dobro druhým, otevíráme si cestu k zakoušení odpuštění, které neustále přichází od Boha.

Ježíš však také jasně říká, že to platí i naopak: "Neodpustíte-li lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny" ("Neodpustíte-li lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny").6:15). Jinými slovy, v míře, v jaké odpouštíme druhým, zakoušíme Boží odpuštění. A v míře, v jaké neodpouštíme druhým, se uzavíráme požehnání, které nám Bůh touží dát. Volba je vždy na nás. Proto nás Ježíš učí, abychom Boha prosili o odpuštění: Odpusť nám naše viny, modlíme se, abychom mohli přijmout odpuštění; a když se naplníme Božím odpuštěním, můžeme zase odpuštění nabídnout druhým: "Odpusť nám naše viny," modlíme se, "abychom i my mohli odpustit těm, kdo se provinili proti nám."

---

Všechno začíná v Bohu.

---

---

Jednání se zoufalstvím

---

16. "A když se postíte, nebuďte jako pokrytci smutné tváře, neboť ti si kazí tvář, aby se lidem zdálo, že se postí. Amen, pravím vám, že mají svou odměnu.

17. Ty však, když se postíš, pomaž si hlavu a umyj si tvář,

18. Aby ses lidem nezdál, že se postíš, ale svému Otci, který [je] ve skrytosti, a tvůj Otec, který hledí ve skrytosti, ti odplatí tím, co je zjevné."

---

Zaměření na Boha pokračuje, protože Ježíš nyní obrací pozornost k další duchovní praxi: půstu. "Když se navíc postíte, nebuďte jako pokrytci se smutnou tváří. Ti si totiž znetvořují tvář, aby se lidem zdálo, že se postí" (6:16). Doslovné pokyny jsou opět zcela jasné. Stejně jako Ježíš varuje před konáním dobrých skutků, aby byl někdo obdivován, nebo před veřejnou modlitbou, aby byl někdo považován za zbožného, podobně varuje před pokryteckým postem. Tato duchovní praxe by neměla být používána jako způsob, jak vypadat v očích druhých jako spravedlivý. Neměla by se používat ani k tomu, abychom Pánu ukázali, jak hluboce truchlíme nebo jak hluboké je naše zoufalství, v naději, že nám přijde na pomoc.

Myšlenka, že musíme Pánu "dokázat", že skutečně trpíme, abychom si získali jeho pozornost a zasloužili si jeho soucit, je stará. Staří Izraelci věřili, že roztrhání šatů, zahalení se do žíní, válení se v popelu a půst jsou jedny z mnoha způsobů, jak "trápit svou duši". Tyto praktiky zahrnovaly nejen vnější projevy vnitřní úzkosti, ale také vnější projevy pokání, které se prováděly v naději, že si jich Bůh všimne. V názorné epizodě z Hebrejských písem je králi Achabovi řečeno, že na něj kvůli jeho špatnosti přijde zkáza. Když to Achab uslyšel, "roztrhl svůj oděv, oblékl si na tělo žíněné roucho, postil se a sklíčeně chodil" (1 Královská 21:27). Zdálo se, že Achabova ukázka utrpení a smutku zabrala. V úryvku se dále píše: "I stalo se slovo Hospodinovo k Eliášovi: 'Vidíš, jak se Achab přede mnou pokořuje? Protože se přede mnou pokořuje, nepřivedu za jeho dnů zlo" (1 Královská 21:28). ²

Ježíš však tuto myšlenku vyvrací a učí, že existuje lepší způsob, jak se vypořádat s utrpením. Ví, že utrpení vzniká ve chvílích, kdy pociťujeme duchovní nedostatek - absenci dobra a pravdy v našem životě. V těchto obdobích duševního strádání máme tendenci chodit sklíčení, smutní, skleslí, s pocitem, že nás Bůh opustil. Zdá se, že po ruce není žádná duchovní potrava. Možná si neuvědomujeme, že se nacházíme uprostřed duchovního pokušení - naše duše hladoví a žízní po Pánově dobrotě a pravdě. ³

Ježíš nabízí protilátku: "Když se postíš," říká, "pomaž si hlavu a umyj si tvář, aby se lidem nezdálo, že se postíš" (6:17). To je dobrá praktická rada; není dobré šířit sklíčenost a beznaděj. Ježíšova slova však obsahují hlubší poselství. V celém Písmu je "olej" symbolem Boží lásky a "voda" symbolem Boží pravdy. Z duchovního hlediska tedy Ježíš dává rozumnou radu, co dělat v dobách zoufalství: "Pomaž si hlavu olejem Boží lásky," říká, "a umyj si tvář pravdou Boží moudrosti."

Ježíšova rada funguje jak na přirozené, tak na duchovní úrovni. Jít s veselým postojem i v těžkých chvílích není jen otázkou toho, jak si zachovat pevnou tvář nebo jak předstírat, že jsme šťastní. S Boží láskou v srdci a Boží pravdou v mysli nebudeme vypadat, že se postíme. Ať už bude boj jakkoli obtížný, budeme podporováni zevnitř: "A tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí tím, co je zjevné" (6:18). I když se vnější situace nezmění, Bůh může učinit vnitřní zázrak a přinést útěchu, když cítíme zoufalství, naději, když cítíme beznaděj, a povzbuzení, když se cítíme sklíčení.

V celém tomto oddíle Ježíš jasně říká, že tyto tajné odměny jsou nám k dispozici vždy, když se obrátíme k Pánu, otevřeme se jeho lásce a budeme hledat jeho moudrost. Ať už konáme dobročinné skutky, věnujeme se modlitbě, nebo procházíme obdobím zoufalství, obrátíme-li se k Pánu, jistě se dostaví pocity vnitřního pokoje, tiché radosti a požehnané jistoty. Takto nás Pán, "který vidí ve skrytu", odměňuje otevřeně.

---

Poklady v nebi

---

19. "Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kde je zloději prokopávají a kradou;

20. Ale shromažďujte si poklady v nebi, kde je nekazí mol ani rez a kde zloději neprokopávají a nekradou. 21. Všichni, kdo jsou v nebi, jsou v nebi.

21. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.

22. Svítilnou těla je oko; bude-li tedy tvé oko jediné, bude osvíceno celé tvé tělo;

23. Je-li však tvé oko zlé, celé tvé tělo bude temné; je-li tedy světlo v tobě tmou, jak velká [je] tma!" 24. "Světlo v tobě je tmou," odpověděli lidé.

---

V pokračování horského kázání Ježíš posiluje důležitost soustředění se na nebeské věci a staví je nad věci pozemské: "Neshromažďujte si poklady na zemi" (6:19) říká Ježíš. Místo toho si "shromažďujte poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kam se zloději nevloupávají a nekradou" (6:20). Nebeských věcí si máme vážit více než pozemských, protože pozemské věci pominou, ale nebeské poklady - moudrost, kterou získáváme ze Slova, a duchovní vlastnosti, které si pěstujeme, když podle této moudrosti žijeme - zůstanou navždy. "Tráva usychá, květina vadne, ale Boží slovo trvá navěky" (Izajáš 40:8).

Boží slovo a nebeská moudrost, kterou skrze něj můžeme získat, je skutečně velkým pokladem; zostřuje náš duchovní zrak a osvěcuje naši mysl: "Je-li tedy tvé oko dobré, celé tvé tělo bude plné světla" (6:22). Správné pochopení

Božího slova nám ukazuje, že vše, co se stane, se může obrátit k dobrému, ať už se to v danou chvíli zdá být jakkoli proti naší vůli.

Pokud se však nerozhodneme shromažďovat pro sebe poklady nebeské moudrosti nebo rozvíjet nebeské vlastnosti, náš pohled na život bude zkalen temnými obavami našeho nižšího já: "Je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude plné temnoty" (6:23). Ježíš nás proto varuje před důsledky toho, když se na všechny věci díváme z hlediska svých sobeckých tužeb, protože tím se vrháme do temnoty a bídy. Jeho varování je formulováno zcela jasně: "Jak velká je ta temnota!" (6:23)

Ježíš zde rozlišuje mezi pozemskou a nebeskou odměnou. Každá časná, hmotná odměna - všechno, co zreziví, co zničí moli nebo co zloději vloupají a ukradnou - pomine. Nebeské odměny však nemohou nikdy zaniknout, jsou věčné. Radost, kterou jsme kdysi pocítili, když jsme někomu nezištně pomohli, nám nikdo nikdy nevezme; uspokojení z dobře vykonané práce se může stát trvalou vzpomínkou; pocit, že nás laskavý prarodič skutečně miluje - to všechno jsou nebeské poklady, které nic na zemi nemůže způsobit, aby zrezivěly, které moli nemohou sežrat a zloději ukrást. Zůstanou s námi navždy. I když paměť vybledne, tyto poklady tu budou stále.

Právě proto nás Ježíš vybízí, abychom se soustředili především na nebeské věci: na Pána, Slovo a život ve službě. To by mělo být naším "pánem", vše ostatní by mělo být druhotné. Jak říká Ježíš: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo bude jednomu věrný a druhým bude pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu" (6:24) ⁴

Pohlcení materialismem a touha po bohatství ("mamonu") nám mohou zabránit v zakoušení nejlepších požehnání nebe. Nemůžeme říci, že milujeme věci nebeské i věci světa stejně. Pokoušet se o to by bylo jako snažit se jedním okem dívat nahoru a druhým dolů! ⁵ Lásku k nebi musíme upřednostnit před láskou ke světu.

Je však třeba poznamenat, že bohatstvím a bohatstvím jako takovým není třeba pohrdat a nenávidět je, ale spíše lásku k nim jako k cíli samému. Kdykoli se soustředíme především na sebe, na své vlastní štěstí, bezpečí, význam a pohodlí, sloužíme spíše sobě než Bohu.

Samozřejmě není špatné postarat se o sebe a o svou rodinu. Je však třeba dbát na to, aby se naše touha po dosažení přiměřeného pohodlí a bezpečí v našem vlastním životě nestala hnací vášní a hlavním zájmem. Neměla by také konkurovat naší lásce k Bohu a lásce k nebi. V míře, v jaké nad námi vládnou světské ambice, se stáváme otroky a mamon se stává naším pánem. Ježíš učí, že existuje lepší cesta. Věci tohoto světa sice mají své kouzlo a požitky, odměny a uspokojení, ale vždy musí být podřízeny nebeským věcem. Jiná cesta neexistuje. Nemůžeme sloužit Bohu a mamonu. Proto nás Ježíš vybízí, abychom si shromažďovali "poklady v nebi".

---

Nebuďte úzkostliví

---

Strong

24. "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude jednoho držet a druhým pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.

25. Kvůli tomu vám říkám: Nedělejte si starosti o svou duši, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, co si oblečete. Což není duše víc než pokrm a tělo [víc] než oděv?

26. Pozorně se dívejte na nebeské ptáky, neboť oni nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Nejste snad cennější než oni?

27. A kdo z vás si svou úzkostlivostí může přidat jeden loket ke své postavě?

28. A proč se staráte o oděv? Podívejte se na polní lilie, jak rostou; nedřou se a nepředou;

29. Ale já vám říkám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oděn jako jedna z nich."

30. A jestliže Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a zítra je vhozena do pece, [neoblékne] mnohem spíše vás, [ó] malověrní?

31. Nebuďte tedy úzkostliví a neříkejte: "Co budeme jíst?" nebo: "Co budeme pít?" nebo: "Čím budeme oděni?".

32. To všechno totiž hledají národy, neboť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.

33. Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.

34. Proto se nestarejte o zítřek, neboť zítřek se bude starat o věci samé. Dostatečné pro den [je] jeho zlo.

---

Ježíš uzavírá tuto část svého učení slovy: "Nebuďte úzkostliví." Často se to překládá jako "Nedělejte si starosti" nebo "Nemyslete na nic", ale řecké slovo použité v tomto případě je μεριμνάω (merimnaō), což znamená "příliš se starat", "mít velké starosti" a "být rozpolcený". Ve světle Ježíšova učení, že nemůžeme sloužit Bohu a mamonu, nesmíme dovolit, aby nás naše světské starosti nebo světské ambice od sebe odtrhly nebo oddělily od naší lásky k Bohu. ⁶

To je dobrá rada. Pokud však bereme Ježíšova slova příliš doslova, může to znít jako situace "všechno nebo nic". Co se s námi stane, když se rozhodneme sloužit Bohu bez ohledu na výsledek? Budeme mít dost jídla? Budeme mít dost pití? Budeme mít na oblečení a přístřeší pro své rodiny? Ježíš tyto obavy předvídá, když říká: "Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, co si oblečete" (6:25).

Opravdu? Opravdu to Ježíš myslí vážně? Říká Ježíš, že bychom se měli zbavit všech starostí o naše pozemské potřeby? Neměli bychom se vůbec starat o to, jestli budeme mít na nájem nebo na jídlo na stole? Nezní to trochu nezodpovědně? Co Ježíš těmito výroky skutečně myslí?

Podle toho, jak tyto výroky čteme, nám Ježíšova slova mohou připadat jako ta nejznepokojivější, nebo naopak jako ta nejútěšnější, jaká kdy byla vyřčena. Znepokojující je pomyšlení, že jsme vyzýváni, abychom se vzdali veškeré péče o získávání věcí, které jsou nezbytné pro naše přežití - jídla, pití, oblečení a přístřeší. Co se s námi stane? Náš pud sebezáchovy se proti této myšlence přirozeně bouří.

Na druhou stranu máme jiné instinkty - vyšší, ušlechtilejší instinkty. Mezi ně patří intuitivní pocit, že Bůh nás miluje, touží po našem štěstí a postará se o všechny naše potřeby. Ježíš vlastně mluví o tomto vyšším instinktu, když říká: "Podívejte se na nebeské ptactvo, že neseje ani nežne, ani neshromažďuje do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Nejste snad cennější než oni?" (6:26). Takto chápaná Ježíšova výzva, abychom si nedělali starosti, je velkou útěchou. "Kdo z vás si může úzkostlivostí přidat jeden loket ke své postavě?" (6:27).

Slova útěchy a ujištění pokračují: "Proč se tedy obáváš o oblečení? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: ani se nenadřou, ani nepředou, a přece vám říkám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oděn jako jedna z nich" (6:28-29). Ježíš pak opakuje hlavní refrén této lekce: "Nebuďte úzkostliví." Neklaďte si otázky typu: "Co budeme jíst?" nebo "Co budeme pít?" nebo "Co si oblečeme?". Váš nebeský Otec ví, že všechny tyto věci potřebujete (6:31-32).

Ježíš pak posiluje myšlenku, která byla ústřední v celé této části jeho řeči: v naší mysli musí být prvořadé zaměření na Boha, a to nade vše ostatní: "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost," říká. A vzápětí nás uklidňuje těmito slovy útěchy: "a toto všechno vám bude přidáno" (6:33).

Je uklidňující vědět, že "to všechno bude přidáno". Mýlili bychom se však, kdybychom se domnívali, že Bůh chce, abychom se vzdali veškerého zájmu o tento svět, zanedbávali sebe a své rodiny a hledali pouze Boží království. Ježíš nekáže lehkomyslné opuštění a nezodpovědnost. Spíše nás učí o prioritách; učí nás, co musí být v našem životě prvořadé ve srovnání s tím, co musí být druhořadé.

Všimněte si, že Ježíš neříká, abychom hledali pouze Boží království; říká, abychom hledali především Boží království. Výzva, abychom hledali především Boží království, znamená uspořádání a podřízenost, nikoli výlučnost nebo úplné opuštění. Opravdový věřící bude samozřejmě milovat Boha i bližní (včetně sebe sama), ale oddanost Bohu bude vždy na prvním místě. Pravý věřící bude milovat nebe i věci světa, ale oddanost nebeským věcem bude mít vždy přednost před věcmi světa. ⁷ Opravdový věřící bude proto zodpovědným občanem, který pomáhá těm, kdo nemají tolik štěstí, stará se o děti a o seniory, ale při tom všem bude mít stálou, tichou vnitřní důvěru v Boha. Takový člověk se bude věnovat každodenním záležitostem, klidně a poctivě, neotřesen neúspěchy a spokojen se všemi věcmi, ať už se zdají být k jeho okamžitému prospěchu, nebo ne. Takový člověk zůstává zaměřený na Boha, i když se stará o světské záležitosti.

Opravdový věřící ví, že Bůh nás vždy zaopatřuje, okamžik za okamžikem, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Opravdový věřící důvěřuje Bohu a hluboce chápe, co má Ježíš na mysli, když říká: "Nedělejte si starosti o zítřek, neboť zítřek se bude starat o své věci" (6:34). ⁸

Jisté vědomí, že Bůh se o nás neustále stará, by nás mělo inspirovat k tomu, abychom dělali vše, co můžeme, pro druhé, protože víme, že Bůh dělá vše, co může, pro nás. Naším úkolem je čelit výzvám každého dne s odvahou a vyrovnaností, důvěřovat Bohu a dbát na to, aby náš život byl veden podle jeho vůle. Každý den nás čekají nové výzvy, ale pokud budeme spokojeně spočívat v Bohu, zvládneme den za dnem cokoli. Jak říká Ježíš: "Dostatečné pro den je jeho vlastní zlo" (6:34).

Ve světle této lekce bychom tedy měli pokračovat v péči, v zajišťování, v dobrém hospodaření, ale nedovolit, aby nás něco "oddělilo" (merimnaō), odtrhlo nebo oddělilo od Boha. Zkrátka, ať už děláme cokoli, musíme mít na paměti Ježíšova slova útěchy: "Nebuďte úzkostliví".

Poznámky pod čarou:

684. It is said the "kingdoms of the world are become our Lord's and His Christ's," and this signifies that Divine good and Divine truth are received when the evil are separated from the good and are cast into hell; for then both the higher and the lower heavens can be in enlightenment and thus in the perception of good and truth; and this could not be effected so long as the evil were conjoined with the good, because the interiors of the angels, who are in the lower heavens, could not then be opened, but only the exteriors, and the Lord does not reign in spirits and men in externals separate from internals, but in internals, and from internals in externals; for this reason, until the interiors of the angels of the lowest heaven, which are spiritual and celestial, were opened, that heaven did not become the kingdom of the Lord as it did after the separation of the evil from them.

[2] It is said that "the kingdoms of the world are become our Lord's and His Christ's," and "Lord" here has the same meaning as "Jehovah" in the Old Testament, and "Father" in the New, namely, the Lord in respect to the Divine Itself and in respect to Divine good; while "Christ" has the same meaning as "God" in the Old Testament, and "the Son of God" in the New, namely the Lord in respect to the Divine Human and also in respect to Divine truth, for "Christ" has a like meaning as "Anointed," "Messiah," and "King;" and "Anointed," "Messiah," and "King" mean the Lord in respect to Divine truth, and also in respect to the Divine Human when He was in the world, for the Lord in respect to His Human was then Divine truth. So "the Anointed of Jehovah" has a similar meaning, for the Divine Itself which is called "Jehovah" and "Father," and in its essence was the Divine good of Divine love, anointed the Divine Human, which is called "the Son of God," and which in its essence while it was in the world was Divine truth; for "anointing" signified that the Lord's Divine Human proceeded from His Divine Itself, and consequently the Divine truth from His Divine good.

[3] From this it is clear that the Lord alone in relation to the Divine Human was essentially "the Anointed of Jehovah," while kings and priests were called "the anointed of Jehovah" representatively; for the "oil" with which the anointing was performed signified the Divine good of the Divine love. Now as it was Divine truth with the Lord that was anointed by the Divine good, so "Christ," and likewise "the Messiah" and "Anointed," and also "King," signifies Divine truth proceeding from the Divine good of the Lord's Divine love. That this is so can be seen from passages in the Word where "Christ," "Messiah," and "Anointed" are mentioned.

[4] That "Christ" is the Messiah, or Anointed, is evident in John:

Andrew findeth his brother Simon and said to him, We have found the Messiah, which is, when interpreted, Christ (John 1:41).

And in the same:

The woman of Samaria said, I know that Messiah cometh, who is called Christ (John 4:25).

This shows that the Lord is called "Christ" because He was the Messiah whose coming was foretold in the Word of the Old Testament; for the word for Anointed is "Christ" in the Greek, and "Messiah" in the Hebrew, and a king is one anointed. This is why the Lord is called "King of Israel," and "King of the Jews," which also He acknowledged before Pilate, wherefore it was inscribed upon the cross:

The king of the Jews (Matthew 27:11, 29, 37, 41; Luke 23:1-4, 35-40).

Also in John:

Nathaniel said, Thou art the Son of God, the King of Israel (John 1:48).

[5] As "Anointed," "Christ," "Messiah," and "King," are synonymous terms, so also "Son of God;" and each one of these names signifies in the spiritual sense Divine truth (that this is the signification of "king" may be seen above, n. 31, 553, 625); and "Son of God" also has the same meaning, because in the Word "sons" signify truths, and thus "the Son of God" signifies Divine truth. That "sons" signify truths may be seen above (n. 166). "Christ" and "Messiah" have a like signification.

[6] That "Christ" signifies Divine truth is evident in Matthew:

Be not ye called Rabbi, one is your teacher, Christ (Matthew 23:8).

"Rabbi" and "teacher" signify one that teaches truth, thus in an abstract sense the doctrine of truth, and in the highest sense Divine truth, which is Christ. That the Lord alone is Divine truth is meant by "Be not ye called Rabbi, one is your teacher, Christ."

[7] In the same:

See that no one lead you astray; for many shall come in My name, saying, I am the Christ, and shall lead many astray. If anyone shall say to you, Lo, here is the Christ, or there, believe it not; for there shall arise false Christs and false prophets (Matthew 24:4-5, 23-24; Mark 13:21-23).

This must not be understood as meaning that there will arise those who will call themselves the Christ or Christs, but those who will falsify the Word, and declare that this or that is Divine truth when it is not; those who confirm falsities by the Word are meant by "false Christs," and those who hatch out falsities of doctrine by "false prophets." For these two chapters treat of the successive vastation of the church, thus of the falsification of the Word, and lastly of the profanation of truth thence. (But this may be seen further explained in the Arcana Coelestia 3353-3356, and n. 3897-3901.)

[8] And as "Son of God" also signifies Divine truth, as has just been said, He is sometimes called:

The Christ, the Son of God (as in Matthew 26:63; Mark 14:61; Luke 4:41, 22:66-71 to the end; John 6:69, 11:26-27, 20:31).

In a word, when the Lord was in the world He was called "Christ," "Messiah," "Anointed," and "King," because in Him alone was the Divine good of Divine love, from which Divine truth proceeds, and this was represented by "anointing;" for the "oil" with which anointing was performed signified the Divine good of Divine love, and the "king," who was anointed, represented Divine truth. This is why kings, when they had been anointed, represented the Lord, and were called "the anointed of Jehovah;" yet it was the Lord alone in relation to His Divine Human that was "the Anointed of Jehovah," since the Divine good of Divine love was in Him, and this was Jehovah and the Father from whom the Lord had the being [esse] of life. For it is well known that He was conceived of Jehovah, thus it was from the Divine good of Divine love, which was in Him from conception, that the Lord in relation to His Human was Divine truth so long as He was in the world. This shows that the Lord alone was "the Anointed of Jehovah" essentially, and that kings were called "the anointed of Jehovah" representatively. Thence now it is that the Lord in relation to His Divine Human was called "Messiah" and "Christ," that is, "Anointed."

[9] This can also be seen from the following passages. In Isaiah:

The spirit of the Lord Jehovih is upon Me, therefore Jehovah hath anointed Me to proclaim good tidings unto the poor, He hath sent Me to bind up the broken in heart, to preach liberty to the captives, to the bound, to the blind, to proclaim the year of Jehovah's good pleasure, and the day of vengeance for our God, to comfort all that mourn (Isaiah 61:1, 2).

This is plainly said of the Lord. The meaning is that the Lord Jehovih anointed His Divine Human "to proclaim good tidings unto the poor, and sent it to bind up the broken in heart," and so on, for all this the Lord accomplished from His Human (but the particulars may be seen explained above, n. 183, 375, 612).

[10] In David:

Why have the nations become tumultuous, and why have the peoples meditated vanity? The kings of the earth set themselves and the rulers took counsel together against Jehovah and against His Anointed. I have anointed My king upon Zion, the mountain of My holiness. I will declare the statute, Jehovah said unto me, Thou art My Son, this day have I begotten Thee; ask of Me and I will give the nations for Thine inheritance, and the uttermost parts of the earth for Thy possession. Kiss the Son, lest He be angry and ye perish in the way, for His anger will shortly burn forth; blessed are all they that put their trust in Him (Psalms 2:1-2, 6-8, 12).

Evidently "the Anointed of Jehovah" means here the Lord in relation to the Divine Human, for it is said, "Jehovah said unto Me, Thou art My Son, this day have I begotten Thee; kiss the Son lest ye perish; blessed are all they that put their trust in Him." In the sense of the letter this indeed is said of David, but in the Word "David" means the Lord in relation to Divine truth, or as a King (See above, n. 205). It is evident also that the Lord's coming and finally the Last Judgment by Him, and afterwards His sovereignty over all things of the world, are here treated of.

[11] The spiritual things that lie hidden and are signified in the particulars of this passage are as follows: "The nations have become tumultuous and the peoples have meditated vanity," signifies the state of the church and of the former heaven that was to pass away, "nations" meaning those who are in evils, and "peoples" those who are in falsities (See above n. 175, 331, 625); "the kings of the earth set themselves, and the rulers took counsel together, against Jehovah and against His Anointed," signifies the falsities of the church and its evils, as being utterly opposed to the Divine good and the Divine truth, and thus to the Lord, "the kings of the earth" meaning the falsities of the church, and the "rulers" its evils, "Jehovah" meaning the Lord in relation to the Divine itself, thus in relation to Divine good, and the "Anointed" the Lord in relation to the Divine Human, thus as to Divine truth.

[12] "I have anointed My king upon Zion, the mountain of My holiness," signifies the Lord's Human in relation to Divine truth proceeding from the Divine good of His Divine love, and thus His sovereignty over all things of heaven and the church, "Zion" and "the mountain of holiness" meaning heaven and the church; and thus all things of heaven and the church; "I will declare the statute" signifies an arcanum of the Divine providence and will; "Jehovah said unto Me, Thou art My Son, this day have I begotten Thee," signifies the Lord as the Anointed, Messiah, Christ, and King, thus in relation to His Human conceived and afterwards born of the Divine Itself, that is, Jehovah; "this day" signifies what is decreed from eternity and looks therefrom to the conjunction and union accomplished in time.

[13] "Ask of Me, and I will give the nations for thine inheritance, and the uttermost parts of the earth for Thy possession," signifies His kingdom and dominion over all things of heaven and the church, which shall be His; "kiss the Son" signifies conjunction with the Lord by love, "to kiss" signifying conjunction by love; "lest He be angry, and ye perish in the way," signifies lest evils assault you and you be condemned, for "to be angry" when predicated of the Lord, signifies the turning away of men from Him, thus their anger and not the Lord's; and evils are what turn away, and then are angry; "for His anger will shortly burn forth" signifies the Last Judgment, and the casting down of the evil into hell; "blessed are all they that trust in Him" signifies salvation by love to the Lord and faith in Him.

[14] In the same:

Thou art fairer than the sons of men, grace is poured upon thy lips. Gird about thy sword upon the thigh, O Mighty One, in thy majesty and thy honor; and in thy honor mount, ride upon the word of truth and of meekness of righteousness, and thy right hand shall teach thee in wonderful things; thine arrows are sharp, the peoples shall fall under thee, enemies of the king from the heart. Thy throne, O God, is for an age and for eternity; a scepter of uprightness is the scepter of Thy kingdom; thou hast loved righteousness and hated evil; therefore God, thy God, hath anointed thee with the oil of joy above thy fellows, with myrrh, aloes, and cassia, all thy garments. Kings' daughters are among thy precious ones; on thy right hand standeth the queen in the best gold of Ophir (Psalms 45:2-9).

It is clear from all the particulars in this psalm that this is said of the Lord, and consequently that He it is of whom it is said "God, thy God, hath anointed thee with the oil of joy, with myrrh, aloes, and cassia, and all thy garments." What this signifies can be seen from the series as follows, namely, that He has Divine wisdom and that from Him is the doctrine of Divine truth, is signified by "thou art fairer than the sons of men, grace is poured upon thy lips," "fair" signifies wisdom, "the sons of men" signify those who are intelligent in Divine truths, and "lips" signify doctrinals.

[15] The Lord's omnipotence from Divine truth proceeding from Divine good, and the consequent destruction of falsities and evils and the subjugation of the hells, is signified by "gird about the sword upon the thigh, O Mighty One, in majesty and in honor, and in thy honor mount, ride upon the word of truth; thy right hand shall teach thee in wonderful things, thine arrows are sharp, the peoples shall fall under thee, enemies of the king from the heart;" "sword" signifies truth combating against falsity and destroying it; "chariot," like as "the word of truth," signifies the doctrine of truth; "to ride" signifies to instruct and combat; "right hand" signifies omnipotence; "arrows" signify truths combating; "peoples" those who are in the falsities of evil; and "enemies of the king" those who are opposed to truths, thus the hells.

[16] That the kingdom and dominion would thus be His to eternity is signified by "Thy throne, O God, is for an age and for eternity; a scepter of uprightness is the scepter of Thy kingdom," "scepter of uprightness" meaning Divine truth which has power and sovereignty. That as He delivered the good from damnation by destroying the evil, therefore the Divine itself united itself to His Human, is signified by "thou hast loved righteousness and hated evil, therefore God, thy God, hath anointed thee with the oil of joy above thy fellows," "to love righteousness and to hate evil" signifying to deliver the good from damnation by destroying the evil, "to anoint with the oil of joy" signifying to unite Himself by victories in temptations, "God, thy God," signifying the reciprocal uniting of the Human with the Divine, and of the Divine with the Human.

[17] Divine truths united to Divine goods are signified by "He hath anointed with myrrh, and aloes, and cassia all thy garments," "myrrh" signifying good of the lowest degree, "aloes" good of the second degree, and "cassia" good of the third degree, like as these three spices when mixed with olive oil, out of which the "oil of holiness" for anointing was made (Exodus 30:23-24); and that "oil" signified the Divine good of the Divine love, and the "garments" that were anointed signified Divine truths.

[18] That those who are of His kingdom have the spiritual affection of truth is signified by "kings' daughters are among thy precious ones," "kings' daughters" meaning the spiritual affections of truth, which are called "precious" when truths are genuine. That heaven and the church are under His protection and are conjoined to Him, because they are in love to Him from Him, is signified by "on thy right hand standeth the queen in the best gold of Ophir," "queen" signifying heaven and the church, "at the right hand" signifying under the Lord's protection from conjunction with Him, and "the best gold of Ophir" the good of love to the Lord.

[19] In the same:

I have made a covenant with My chosen, I have sworn to David My servant, even to eternity will I establish thy seed, and will build up thy throne to generation and generation. Thou hast spoken in vision to thy holy one, and hast said, I have laid help upon one that is mighty, I have exalted one chosen out of the people; I have found David My servant, with the oil of My holiness have I anointed him, with whom My hand shall be established; Mine arm also shall strengthen him. I will beat in pieces his adversaries before him, and will strike down them that hate him. I will set his hand in the sea, and his right hand in the rivers; he shall call me, Thou art my Father, my God, and the Rock of my salvation; I will also make him the firstborn, high above the kings of the earth; and My covenant shall be steadfast for him; and I will set his seed forever, and his throne as the days of the heavens. Once have I sworn by My holiness, I will not deal falsely with David, his seed shall be to eternity, and his throne as the sun before Me, it shall be established as the moon to eternity, a faithful witness in the clouds (Psalms 89:3-4, 19-21, 23, 25-29, 35-37).

That by "David" here David is not meant, but the Lord as to His kingship, which is the Divine spiritual, and is called the Divine truth, is very evident from what is here said of David, namely, that "his seed and throne shall be as the days of the heavens, and as the sun and the moon to eternity," that "he shall set the hand in the sea, and his right hand in the rivers," and that "he shall call Jehovah his Father, and shall be the firstborn, high above the kings of the earth," with other things that could not be said of David, his sons and his throne. That "David" in the Word means the Lord may be seen above n. 205.

[20] But to proceed to particulars. "I have made a covenant with My chosen, I have sworn to David My servant," signifies the union of the Lord's Divine with the Human, "to make a covenant" signifying to be united, and "to swear" to confirm the union; "chosen" is predicated of good, and "servant" of truth. "Even to eternity will I establish thy seed, and will build up thy throne to generation and generation," signifies Divine truth, and heaven and the church from Him, "seed" meaning Divine truth and those who receive it, and "throne" heaven and the church.

[21] "Thou hast spoken in vision to thy holy one" signifies a prophetic arcanum respecting the Lord; "I have laid help upon one that is mighty, I have exalted one chosen out of the people," signifies Divine truth whereby Divine good operates all things, which is called "help upon one that is mighty," and elsewhere "the right hand of Jehovah;" Divine majesty and consequent power is signified by "the exalting of one chosen out of the people;" "I have found David My servant, with the oil of holiness have I anointed him," signifies the Lord in relation to the Divine Human and union with the Divine Itself, which union is called in the Word of the New Testament glorification, and is meant by "being anointed with the oil of holiness," for "the oil of holiness" signifies the Divine good of Divine love, and "to be anointed" signifies to be united to Divine truth, which was of the Lord's Human in the world.

[22] "With whom My hand shall be established, Mine arm also shall strengthen him," signifies omnipotence therefrom, "hand" signifying the omnipotence of truth from good, and "arm" the omnipotence of good by means of truth; "I will beat in pieces his adversaries before him, and will strike down them that hate him," signifies combat with victory against falsities and evils, thus against the hells; "I will set His hand in the sea, and His right hand in the rivers," signifies the extension of His dominion and sovereignty over all things of heaven and the church, for "seas and rivers" mean the ultimates of heaven, and ultimates signify all things.

[23] "He shall call Me, Thou art my Father, my God, and the Rock of my Salvation," signifies the Divine Human which is the Son of God, who was conceived from Him, and afterwards born; and as the Lord's Human had therefrom Divine truth and Divine power He is also called "God" and "Rock of Salvation;" "I will also make him the firstborn, high above the kings of the earth," signifies that He is above every good and truth of heaven and the church, because goods and truths therein are from Him; "and My covenant shall be steadfast for him" signifies eternal union; "I will set his seed forever, and his throne as the days of the heavens," has the same signification here as above, "days of the heavens" meaning the states of the entire heaven, which are from His Divine.

[24] "Once have I sworn by My holiness, I will not deal falsely with David," signifies eternal confirmation, because from the Divine, respecting the Lord and the union of His Human with the Divine Itself; "His seed shall be to eternity, and his throne as the sun before Me, it shall be established as the moon to eternity," has a like signification as above, where "seed" and "throne" are mentioned; it is said "as the sun and moon," because eternity in respect to Divine good is predicated of the "sun," and in respect to Divine truth of the "moon," for these are signified by "sun and moon;" "a faithful witness in the clouds" signifies the acknowledgment and confession from the Word of the Divine in the Lord's Human; that this is "a witness in the clouds" may be seen above (n. 10, 27, 228, 392, 649).

[25] In the same:

O Jehovah, remember David, all his labor; who sware unto Jehovah, and vowed unto the Mighty One of Jacob, Surely I will not enter within the tent of my house, nor go up upon the couch of my bed, until I find out a place for Jehovah, habitations for the Mighty One of Jacob. Lo, we have heard of Him in Ephrathah, we have found Him in the fields of the forest. We will go into His habitations, we will bow ourselves down at His footstool. Arise, O Jehovah, to Thy rest, Thou and the ark of Thy strength. Let Thy priests be clothed with righteousness, and let Thy saints shout for joy; for Thy servant David's sake turn not back the face of Thine anointed. In Zion will I make the horn of David to bud; I will set in order a lamp for Mine anointed; his adversaries will I clothe with shame, but upon himself shall his crown flourish (Psalms 132:1-3, 5-10, 17-18).

Here, too, "David" and "Anointed or Christ" do not mean David, but the Lord in relation to the Divine Human, for it is said that "His habitations," that is, of the Mighty One of Jacob, "are found in Ephrathah," which is Bethlehem, and that they "would bow themselves down at His footstool;" but that this is so will be more evident in the explanation of the particulars in their order.

[26] "Who sware unto Jehovah, and vowed unto the Mighty One of Jacob," signifies irrevocable affirmation before the Lord, who is called "Jehovah" from the Divine in things first, and "Mighty One of Jacob" from the Divine in ultimates, in which is Divine power in its fullness; "surely I will not enter within the tent of my house, nor go upon the couch of my bed," signifies not to enter into and know the things that are of the church and its doctrine, "tent of the house" signifying the holy things of the church, and "the couch of a bed" its doctrine; "until I find out a place for Jehovah, habitations for the Mighty One of Jacob," signifies until I shall know about the Lord's coming, and the arcana of the union of His Human with the Divine; these in the highest sense are "a place for Jehovah" and "habitations" of the Lord's Divine Human.

[27] "Lo, we have heard of Him at Ephrathah, we have found Him in the fields of the forest," signifies both in the spiritual sense of the Word and in the natural, for "Ephrathah" and "Bethlehem" signify the spiritual-natural of the Word, and "fields of the forest" the natural of the Word, for there the Lord is found; "we will go into His habitations, we will bow ourselves down at His footstool," signifies that there He is found, for He is the Word; "His habitations" here mean the things of the spiritual sense of the Word, and thus the heavens, for these are in the spiritual sense of the Word, and "His footstool" means the things of the natural sense of the Word, and therefore the church, since in the church are Divine truths in their ultimates, which serve as a footstool for the spiritual things of the Word and of the heavens, thus for the Lord Himself who dwells therein.

[28] "Arise, O Jehovah, to Thy rest, Thou and the ark of Thy strength," signifies the union of the Divine itself with the Human in the Lord, and consequent peace to all in heaven and in the church, "Jehovah's rest" meaning that union, and "the ark of His strength" heaven and the church; "let Thy priests be clothed with righteousness, and let Thy saints shout for joy," signifies worship from love for those who are in celestial good, and worship from charity for those who are in spiritual good, "priests" meaning those who are in the Lord's celestial kingdom, while those who are in His spiritual kingdom are called "saints."

[29] "For Thy servant David's sake turn not away the face of Thine anointed" signifies that they may be enkindled by love and enlightened by the light of truth, when Divine truth has been united with Divine good in the Lord, thus the Divine Itself with the Human and the Human with the Divine, for "David" as a "servant" signifies the Lord's Human in relation to Divine truth, and "the anointed" signifies the same united to Divine good, and "his face" signifies Divine love and enlightenment therefrom; "in Zion will I make the horn of David to bud" signifies the power of Divine truth from Him in heaven and in the church; "I will set in order a lamp for Mine anointed" signifies enlightenment of Divine truth from the union of the Divine and Human in the Lord, "lamp" meaning Divine truth in respect to enlightenment. "His adversaries will I clothe with shame" signifies the subjugation of the hells and the dispersion of the evils thence; "but upon himself shall his crown flourish" signifies perpetual and eternal victory over them.

[30] From the passages here cited from the Word it can be seen that the Lord is called "the Anointed," that is, the Messiah or the Christ, from the union of Divine good with Divine truth in His Human, for the Lord's Human from that union is meant by "the Anointed of Jehovah."

[31] Likewise in the first book of Samuel:

Jehovah will judge the ends of the earth, and will give strength unto His King and exalt the horn of His Anointed (1 Samuel 2:10).

This is a part of the prophetic song of Hannah, the mother of Samuel, before there was any king or anointed over Israel, therefore "King" and "Anointed" here mean the Lord, to whom "is given strength" and whose "horn is exalted" when the Divine is united to the Human, "strength" signifying the power of good over evil, and "horn" the power of truth over falsity, and truth is said "to be exalted" when it becomes interior, and in the same degree becomes more powerful.

[32] "The anointed" has a similar meaning in Lamentations:

The breath of our nostrils, the anointed of Jehovah, was taken in their pits, of whom we had said, Under his shadow we shall live among the nations (Lamentations 4:20).

"The anointed of Jehovah" here means in the sense of the letter a king who was made captive, but in the spiritual sense it means the Lord, therefore it is said, "the breath of our nostrils," that is, the life of the perception of good and truth; "taken in the pits" signifies rejected by those who are in the falsities of evil, "pits" meaning the falsities of doctrine; "to live under his shadow" signifies to be under the Lord's protection against the falsities of evil, which are meant by "nations."

[33] Since "the Anointed," "Messiah," or "Christ" signifies the Lord in relation to the Divine Human, thus in relation to Divine good united to Divine truth, so "anointing" signifies that union, respecting which the Lord says:

I am in the Father and the Father in Me; believe Me that I am in the Father and the Father in Me (John 14:7-11);

and elsewhere:

The Father and I are one; know ye and believe that I am in the Father and the Father in Me (John 10:30, 38).

And because this was represented by the anointing of Aaron and his sons, therefore:

The holy things of the sons of Israel which belonged to Jehovah Himself were given to Aaron and His sons for the anointing (Numbers 18:8).

These holy things belonging to Jehovah which were given to Aaron and his sons are enumerated from verses 9 to 19 of that chapter. But see what has been said before, n. 375, respecting "anointings," namely, that the Lord alone, in relation to the Divine Human, was "the Anointed of Jehovah" because in Him was the Divine good of the Divine love, which was signified by "oil," and that all others anointed with oil were only representatives of Him. This has been said of "the Anointed of Jehovah," since "the Anointed of Jehovah" is the Christ, that it may be known that by "the Lord and His Christ" in this passage of Revelation two are not meant but one, that is, that they are one, as are "the Anointed of Jehovah" and "the Lord's Christ" in Luke 2:26.

[34] Since the Lord is here treated of, to show why He was called "the Christ," that is, Messiah or Anointed, it is important to explain what is said of the Messiah in Daniel:

Seventy weeks are decreed upon thy people and upon thy city of holiness, to consummate the transgression, and to seal up sins, and to expiate iniquity, and to bring in the righteousness of the ages, and to seal up vision and prophecy, and to anoint the Holy of Holies. Know, therefore, and perceive that from the going forth of the Word even to the restoration and building of Jerusalem, even to Messiah the prince, shall be seven weeks. After sixty and two weeks it shall be restored and built with street and moat, but in straitness of times. But after sixty and two weeks the Messiah shall be cut off, yet not for Himself. Then the people of the prince that shall come shall destroy the city and the sanctuary, so that its end shall be with an inundation, and even unto the end of the war desolations are determined. Yet He shall confirm a covenant with many for one week; but in the midst of the week He shall cause the sacrifice and meal-offering to cease. At last upon the bird of abominations shall be desolation, and even to the consummation and decision it shall drop upon the devastation (Daniel 9:24-27).

The meaning of these words has been investigated and explained by many of the learned, but in the literal sense only, and not as yet in the spiritual sense, for that sense has been hitherto unknown in the Christian world. In that sense these words have the following signification: "Seventy weeks are decreed upon thy people" signifies the time and state of the church that then existed with the Jews, even to its end, "seven" and "seventy" signifying fullness from beginning to end, and "people" those who were then of the church; "and upon thy city of holiness" signifies the time and state of the end of the church in respect to the doctrine of truth from the Word, "city" signifying the doctrine of truth, and "the city of holiness" Divine truth, which is the Word.

[35] "To consummate the transgression and to seal up the sins and to expiate iniquity" signifies when there are nothing but falsities and evils in the church, thus when iniquity is fulfilled and consummated; for until this is done the end does not come, for reasons given in the small work on The Last Judgment; for if the end should come before, the simple good, who are conjoined as to externals with those who imitate and hypocritically make a show of truths and goods in externals, would be destroyed; therefore it is added "to bring in the righteousness of the ages," which signifies to save those who are in the good of faith and charity; "and to seal up vision and prophecy" signifies to fulfill all things contained in the Word; "to anoint the Holy of Holies" signifies to unite the Divine itself with the Human in the Lord, for this is "the Holy of Holies."

[36] "Know, therefore, and perceive from the going forth of the Word," signifies from the end of the Word of the Old Testament, since that was fulfilled in the Lord, for all things of the Word of the Old Testament treat in the highest sense of the Lord and of the glorification of His Human, and thus of His dominion over all things of heaven and the world; "even to the restoration and building of Jerusalem" signifies when a New Church was to be established, "Jerusalem" signifying that church, and "to build" to establish anew; "even to Messiah the Prince" signifies even to the Lord and Divine truth in Him and from Him, for the Lord is called "Messiah" from the Divine Human, and "Prince" from Divine truth; "seven weeks" signify a full time and state.

[37] "After sixty and two weeks it shall be restored and built with street and moat" signifies the full time and state after His coming until the church with its truths and doctrine is established, "sixty" signifying a full time and state as to the implantation of truth, like as the number "three" or "six," and "two" signifying the same for the implantation of good, thus the "sixty and two" together signify the marriage of truth with a little good; "street" signifies the truth of doctrine, and "moat" doctrine. (What "street" signifies see above, n. 652; and "moat" or "pit," n. 537.) "But in straitness of times" signifies hardly and with difficulty, because with the Gentiles that have little perception of spiritual truth.

[38] "But after the sixty and two weeks" signifies after a full time and state of the church now established in respect to truth and to good; "the Messiah shall be cut off" signifies that they fall away from the Lord, which took place chiefly with the Babylonians, by their transferring the Lord's Divine power to the popes, and thus by not acknowledging the Divine in His Human; "yet not for Himself" signifies that yet the power is His and the Divine is His.

[39] "Then the people of the prince that shall come shall destroy the city and the sanctuary" signifies that thus doctrine and the church will be destroyed by falsities, "city" signifying doctrine, "sanctuary" the church, and "the prince that shall come" the reigning falsity; "so that its end shall be with an inundation, and even unto the end of the war desolations are determined," signifies the falsification of truth, even until there is no combat between truth and falsity; "an inundation" signifying the falsification of truth, "war" the combat between truth and falsity, and "desolation" the last state of the church, when there is no longer any truth, but mere falsity.

[40] "Yet He shall confirm a covenant for one week" signifies the time of the Reformation when the Word is again read and the Lord acknowledged, that is, the Divine in His Human; this acknowledgment, and conjunction therefrom with the Lord by means of the Word, is signified by "covenant," and the time of the Reformation by "one week;" "but in the midst of the week he shall cause the sacrifice and the meal offering to cease" signifies that still interiorly with the Reformed there will be no truth and good in worship; "sacrifice" signifying worship from truths, and "meal offering" worship from goods, "the midst of the week" signifying not the midst of that time but the inmost of the state of the Reformed, for "midst" signifies inmost, and "week" a state of the church; there was no truth and good interiorly in worship after the Reformation, because they adopted faith as the essential of the church, and separated it from charity, and when faith is separated from charity then there is no truth or good in the inmost of worship, for the inmost of worship is the good of charity, and from that the truth of faith proceeds.

[41] "At last upon the bird of abominations shall be desolation" signifies the extinction of all truth by the separation of faith from charity, "the bird of abominations" signifying faith alone, thus faith separated from charity, for "a bird" signifies thought respecting the truths of the Word and the understanding of them, and this becomes "a bird of abominations" when there is no spiritual affection of truth, which enlightens truth and teaches it, but only a natural affection, which is for the sake of reputation, glory, honor, and gain, and as this affection is infernal it is abominable, since from it there are mere falsities; "and even to the consummation and decision it shall drop upon the devastation" signifies its last state, when there is no longer anything of truth or of faith, and when the Last Judgment takes place.

[42] That these last things in Daniel were predictions respecting the end of the Christian church is evident from the Lord's words in Matthew:

When ye shall see the abomination of desolation foretold by Daniel the prophet standing in the holy place, let him who readeth understand (Matthew 24:15).

For that chapter treats of the consummation of the age, thus of the successive vastation of the Christian church, therefore the devastation of that church is meant by these words in Daniel. (But what they signify in the spiritual sense has been explained in Arcana Coelestia 3652.) From this it can now be seen what is signified by "the kingdoms of the world are become the Lord's and His Christ's," also what is signified by "the Lord's Christ" (or the Christ of the Lord), in Luke:

A promise was made to Simeon by the Holy Spirit, that he should not see death before he had seen the Christ of the Lord (Luke 2:26).