Kapitola 10.

Vyslání apoštolů

1. Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a léčili každou nemoc a každou chorobu.

2. A jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: nejprve Šimon, který se jmenuje Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, [syn] Zebedeův, a jeho bratr Jan;

3. Filip a Bartoloměj; Tomáš a Matouš celník; Jakub, [syn] Alfeův, a Lebbeus, [zvaný také] Tadeáš;

4. Šimon Kanaánec a Jidáš Iškariotský, který ho také zradil.

5. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Na cestu národů nechoďte a do města Samaritánů nevcházejte.

6. Ale jděte raději ke ztraceným ovcím z domu izraelského.

7. A když půjdete, kážte, že nebeské království je blízko.

8. Nemocné uzdravujte, malomocné očišťujte, mrtvé kříste, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.

9. Nevlastněte zlato, stříbro ani bronz na své opasky,

10. Ani batoh na cestu, ani dvě tuniky, ani obuv, ani hůl, neboť dělník je hoden svého pokrmu."

V předchozí kapitole Ježíš řekl, že "zástupy byly unavené a rozptýlené jako ovce bez pastýře". Tyto "zástupy" představují naše nevinné city a něžné myšlenky, zejména naše upřímné touhy vést hluboce duchovní život. Tyto myšlenky, náklonnosti jsou však neuspořádané. Možná máme v mysli útržky pravdy, které jsme čas od času zachytili, ale nejsou v uceleném rámci. Možná se čas od času pokoušíme o meditaci, modlitbu nebo denní četbu, ale nemáme žádný pevný cíl nebo plán.

V průběhu našeho duchovního vývoje však přijde čas, kdy je třeba tyto rozptýlené myšlenky a náklonnosti shromáždit, uspořádat a seřadit tak, aby je bylo možné rychle vyvolat a v případě potřeby použít. Náhodná, náhodná, nahodilá duchovnost už nebude stačit.

Právě v tomto bodě evangelijního vyprávění se nacházíme.

Náboženští vůdci začali Ježíše otevřeně obviňovat z rouhání a ze spolupráce s ďáblem. Je stále jasnější, že Ježíšův život je v ohrožení. Podobně přichází čas, kdy je v nebezpečí náš duchovní život; je to doba, kdy v sobě musíme shromáždit a uspořádat všechny věci dobra a pravdy a připravit se k akci. Je čas zorganizovat dvanáct učedníků a vyslat je jako apoštoly. ¹

Každý z dvanácti apoštolů představuje základní duchovní princip. Například Petr představuje víru a Jan lásku. ² Ačkoli na tomto místě není vhodné zabývat se duchovním zastoupením jednotlivých apoštolů, je třeba poznamenat, že jejich povoláním a následným vysláním po dvojicích Ježíš zahajuje počáteční práci na jejich organizaci. Z "rozptýlených ovcí" se mají stát apoštolové - ti, kteří po poučení ponesou poselství ostatním. Nejprve však musí být tito jednotlivci zorganizováni.

Po uspořádání učedníků do dvojic je nyní Ježíš posílá ven a přikazuje jim: "Nechoďte na cestu pohanů a nevstupujte do města Samaritánů. Ale jděte raději ke ztraceným ovcím z domu izraelského" (10:5). Jinými slovy, neměli by se nechat strhnout zavádějícími emocemi a falešnou vírou (kterou představují pohané a Samaritáni). ³ Místo toho by měli nejprve shromáždit ztracené ovce Izraele - něžné city a nevinné myšlenky - a pak je podřídit komplexnějším duchovním principům, které představuje každý učedník. Tímto způsobem budou chráněni před přicházejícími útoky.

Až půjdou, mají kázat a říkat: "Přiblížilo se nebeské království" (10:7). Ježíš jim dává zásadní pokyny k umění dobrého kázání. Mají začít vzrušující zprávou: nebeské království se rychle blíží a může být hned za rohem! Jakmile je oznámen cíl (obdržení nebe), Ježíš vysvětluje prostředky k jeho dosažení: "Uzdravujte nemocné," říká, "očišťujte malomocné, kříste mrtvé a vyhánějte démony." Ježíš se ptá: "Co to znamená?" "Co to znamená?" "Co to znamená?" "Co to znamená?" ptá se. To je to, co se musí nejprve stát, aby mohlo být přijato nebeské království. Uzdravení každé nemoci a vyhnání každého démona představuje uznání našich hříchů a práci na jejich odstranění. Jinými slovy, jde o pokání. Proto Jan Křtitel i Ježíš říkali: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království" (3:1 a 4:17).

Na začátku služby apoštolů je třeba si uvědomit především to, že moc uzdravovat a moc být uzdraven pochází od Pána: Ježíš říká: "Darmo jste dostali," říká Ježíš. A díky tomu mají "zadarmo dávat" (10:8). Proto je důležité, aby do této práce nezahrnovali nic ze sebe. Jejich práce je pro Boha a jejich síla je od Boha. Musí zcela důvěřovat Jeho moci a Jeho prozřetelnosti. "Nedávejte si do opasků na peníze ani zlato, ani stříbro, ani měď, ani vak na cestu, ani dvě tuniky, ani sandály, ani hole" (10:10). Bůh se postará, aby byly zajištěny všechny jejich potřeby: "Neboť dělník je hoden svého pokrmu" (10:10). Dokud budou konat Pánovo dílo, Pán je bude neustále poučovat a uspokojí každou jejich duchovní potřebu. ⁴

Moudří jako hadi, neškodní jako holubice

11. "A do kteréhokoli města nebo vesnice vstoupíte, vyhledejte [v něm] toho, kdo je hoden, a zůstaňte tam, dokud nevyjdete.

12. A když vejdete do domu, pozdravte ho.

13. A je-li ten dům vskutku důstojný, ať na něj přijde váš pokoj; není-li však důstojný, ať se váš pokoj vrátí k vám.

14. A kdyby vás někdo nepřijal a nevyslyšel vaše slova, až budete z toho domu nebo města vycházet, setřeste si prach z nohou.

15. Amen, pravím vám, že pro zemi Sodomu a Gomoru to bude v den soudu snesitelnější než pro to město.

16. Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky, buďte tedy opatrní jako hadi a prostí jako holubice."

Vyslání dvanácti apoštolů představuje způsob, jakým v nás Bůh shromažďuje obecnější principy duchovní pravdy, abychom mohli lépe uspořádat detaily našeho každodenního života. Některé z těchto obecnějších principů mohou zahrnovat učení, jako je například stále přítomná realita duchovního světa, důležitost dodržování Desatera, uznání, že bez Boha nemůžeme nic dělat, radost z užitečné služby, nutnost pokušení jako součásti regenerace a víra, že Bůh dokáže vytěžit dobro ze všeho, co se objeví, bez ohledu na to, jak obtížné se to v danou chvíli může zdát. To jsou některé ze základních pravd, které se stanou organizačními principy pro vše ostatní, co se učíme a děláme. ⁵

Z duchovního hlediska se takovému uspořádání a uspořádání mysli říká "udělat si pořádek doma". Je to proto, že ve svatých písmech "dům" představuje lidskou mysl - místo, kde jsou "ubytovány" naše myšlenky a pocity. Proto je nám řečeno, abychom svůj "dům" (svou mysl) postavili na skále (Boží přikázání), a proto lze stav naší mysli (to, na co myslíme nebo v čem "bydlíme") nazvat naším duchovním "příbytkem". V ideálním případě by naše mysl měla být jako mysl Boží, vybavená těmi nejlaskavějšími city a ušlechtilými myšlenkami. To je duchovní význam Davidových slov: "A budu přebývat v domě Hospodinově navěky" (Žalmy 23:6). ⁶

Když si uvědomíme duchovní význam slova "dům", můžeme v dalším Ježíšově příkazu apoštolům vidět větší smysl. "Je-li dům hodný, ať na něj přijde váš pokoj." To znamená, že pokud se objeví důstojná myšlenka nebo emoce, jsme vybízeni, abychom do ní vstoupili, přebývali v ní a nechali ji stát se součástí našeho pokoje. Ježíš však také dodává: "Není-li toho hodna, ať se k vám vrátí váš pokoj" (10:13). Jinými slovy, pokud se objeví myšlenka nebo emoce, které nejsou hodny, neměli bychom se jimi zabývat ani se jimi zabývat. Místo toho bychom se měli vrátit do stavu klidu.

To je práce "dvanácti apoštolů" v nás, Duchovně viděno, dvanáct apoštolů představuje nejobecnější zásady duchovního života. Jsou to zásady, které nám pomohou určit, do jakých myšlenek a pocitů by měla naše mysl vstoupit a jakým myšlenkám a pocitům bychom se měli vyhnout. Pokud něco nesouhlasí s duchovním principem, nemáme tam přebývat - a dokonce ani chodit na návštěvu. A pokud zjistíme, že v nás vzniká něco, co nesouhlasí s Bohem danou zásadou, něco, co odmítá přijmout jasné učení z Božího slova - měli bychom se z takového stavu mysli stáhnout a "setřást to" jako prach z nohou. Jak říká Ježíš: "Kdo tě nepřijme a neposlouchá tvá slova, až odejdeš z toho domu nebo města, setřes si prach z nohou" (10:12-14).

To znamená, že můžeme žít svůj život v klidné jistotě a důvěřovat síle a stálosti pravdy, která nás vede a chrání. Budou však chvíle, kdy se objeví námitky - pochybnosti o těch nejzákladnějších pravdách, které známe. Nemáme si však dělat starosti. Pokud v těchto námitkách není dobro nebo pravda, nemají nad námi žádnou moc. Jsou jako prach na našich botách, který můžeme snadno setřít a pokračovat v cestě. Ostatní s námi mohou nesouhlasit, v naší mysli se mohou objevit pochybnosti a výhrady. Ale to nejsme my, kdo je souzen. Souzeny jsou spíše tyto pochybnosti a výhrady. Ježíš to říká takto: "Amen, pravím vám. V den soudu bude pro zemi Sodomy a Gomory snesitelnější než pro ono město" (10:15).

Úkol duchovního rozlišování však není snadný. "Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky," říká Ježíš (10:16). "Vlci" jsou zlé touhy a falešná přesvědčení, která pohlcují naše dobré pudy a ušlechtilé ideály. Proto musíme být "mírní jako holubice" - nenásilní ve svém chování, ale "moudří jako hadi" - velmi opatrní, pokud jde o pocity a myšlenky, kterým dovolíme vstoupit do naší mysli. ⁷ Podobně jako had má oči na obou stranách hlavy, i my potřebujeme mít 360stupňové duchovní vidění; musíme být bdělí a uvědomovat si zlé touhy a falešné myšlenky - dravce, kteří se mohou snažit nepozorovaně vplížit do naší mysli. A kdykoli vlci přicházejí a čenichají kolem, musíme být jako holubice, schopné jemně vzlétnout a povznést se nad ně.

Varování před nadcházejícím pronásledováním

17. "A mějte se na pozoru před lidmi, neboť vás budou vydávat radám a bičovat ve svých synagogách.

18. A budete kvůli mně předváděni před místodržitele a také před krále, abyste byli svědky jim i národům.

19. Až vás však vydají, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit, neboť v tu hodinu vám bude dáno, co budete mluvit.

20. Neboť vy nejste ti, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce [je] tím, kdo ve vás mluví.

21. A bratr vydá bratra na smrt a otec dítě, a děti povstanou proti rodičům a usmrtí je.

22. A budete všemi nenáviděni kvůli mému jménu, ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

23. A když vás budou pronásledovat v tomto městě, utíkejte do druhého, neboť amen, pravím vám, nedokončíte izraelská města, dokud nepřijde Syn člověka.

24. Žák není nad učitele ani služebník nad svého pána.

25. Stačí, aby se žák stal jako jeho učitel a služebník jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Belzebubem, oč více je z jeho domácnosti?

26. Nebojte se jich tedy, neboť není nic zakrytého, co by nebylo odkryto, a tajného, co by nebylo poznáno.

27. Co vám říkám ve tmě, říkejte na světle, a co slyšíte v uších, hlásejte na střechách.

28. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou, ale spíše se bojte toho, kdo může v pekle zahubit duši i tělo.

29. Což se neprodávají dva vrabci za asarion? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vašeho Otce.

30. A z vás jsou sečteny i vlasy na hlavě.

31. Nebojte se tedy, máte větší cenu než mnozí vrabci.

32. Kdo mě tedy vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem, který je v nebesích.

33. Kdo by mě však zapřel před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem, který je na nebesích.

34. Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem uvrhl pokoj; nepřišel jsem uvrhnout pokoj, ale meč.

35. Přišel jsem totiž, abych postavil člověka proti jeho otci, dceru proti její matce a snachu proti její tchyni.

36. A nepřáteli člověka [budou] ti z jeho vlastního domu.

37. Kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není mne hoden, a kdo miluje syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden.

38. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.

39. Kdo nalezne svou duši, ztratí ji, a kdo ztratí svou duši pro mne, nalezne ji.

40. Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.

41. Kdo přijme proroka ve jménu proroka, dostane odměnu proroka, a kdo přijme [někoho] spravedlivého ve jménu [někoho] spravedlivého, dostane odměnu [někoho] spravedlivého.

42. A kdo dá pít číši studené [vody] jednomu z těchto maličkých ve jménu učedníka, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu."

Když se apoštolové připravují na své poslání, Ježíš jim říká, aby se měli na pozoru před lidským uvažováním. Jde o tendenci překrucovat a překrucovat duchovní pravdy tak, aby je podřídil vlastní vůli: "Mějte se na pozoru před lidmi, neboť vás budou vydávat radám a bičovat ve svých synagogách" (10:17). Zlé touhy a falešné myšlenky budou napadat naši mysl a útočit na dobré emoce a pravé myšlenky, které pocházejí od Boha, stejně nemilosrdně, jako náboženští vůdci v Ježíšově době napadali a pronásledovali jeho. Jinými slovy, Ježíš je předem varuje, že vše, co je v nich dobré a pravdivé, bude podrobeno zkoušce. Ve skutečnosti budou vydáni soudům a zbičováni.

Zpráva to není příjemná. Bude to drsné. Přesto Ježíš nabízí svým učedníkům největší povzbuzení: "Až vás budou vydávat, nedělejte si starosti, jak a co máte mluvit. Vždyť v onu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit, neboť to nejste vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce, který mluví ve vás" (10:19-20).

Z hlediska kontinuálního vnitřního smyslu tohoto evangelia je důležité připomenout poslední zázrak z předchozího dílu: němý muž dostal dar řeči. I my dostaneme dar řeči, budeme mluvit z lásky, neboť to je to, co je míněno slovy: "je to Duch vašeho Otce, který ve vás mluví". ⁸

Ježíš pokračuje ve vyvažování špatných zpráv dobrými: "A budete všemi nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen" (10:22). Taková slova je třeba číst současně na dvou různých úrovních. Na jedné úrovni Ježíš varuje své učedníky před pronásledováním, kterému budou čelit, až půjdou hlásat a žít jeho poselství. Na vnitřní úrovni tito apoštolové představují duchovní principy v nás samých, které se budou setkávat s tou či onou formou odporu. Přesto bychom se těchto nevyhnutelných útoků neměli obávat, protože ať se nám stane cokoli, těmto principům - které jsou samotnou duší našeho života - to nemůže ublížit. "A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou" (10:28).

Ve skutečnosti je duchovní život - život, který trvá navěky - jediným skutečným životem; je to jediný život, na kterém skutečně záleží. Co je ztráta několika pozemských let ve srovnání se ziskem věčného života? Když se vzdáme starostí o své ego, které se zdají být naším životem, Bůh k nám proudí s nespočitatelným duchovním požehnáním. Pokud se dobrovolně vzdáme starého života a jeho sobeckých způsobů, získáme zcela nový život. Proto Ježíš říká: "Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho" (10:39).

Tím, že Ježíš žádá apoštoly, aby se vzdali všeho, dokonce i svého života, a věrně ho následovali, činí další krok k odhalení své božské identity. Ježíš zde vyznává, že byl poslán Otcem: "Kdo vás přijímá, přijímá mne," říká. "A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal" (10:40). Ježíšův slib je jednoznačný a hluboký. Jeho slova jsou následující: Kdo přijímá mne, přijímá Boha. Ježíš jistě postupně projevuje své božství.

Tuto kapitolu uzavírá poslední slovo povzbuzení pro učedníky: "Kdo dá jednomu z těchto maličkých pohár studené vody ve jménu učedníka, amen, pravím vám, v žádném případě nepřijde o svou odměnu" (10:42). Ježíš zde ujišťuje své učedníky, že i ta nejmenší snaha podělit se s druhými o pravdu ("pohár studené vody") nebo vykonat laskavý skutek bude odměněna - pokud se tak stane "ve jménu učedníka". To znamená, že pokud je Bůh uznáván jako zdroj všeho dobra a pravdy, nezáleží na tom, jak málo nebo jak mnoho vykonáme. I "pohár studené vody", podaný ve správném duchu, bude stačit.

Je to mocná lekce, která je dána, aby inspirovala a povzbudila učedníky, kteří se chystají čelit pronásledování. Stručně řečeno, Ježíš je ujišťuje, že cokoli řeknou nebo udělají, ať už je to jakkoli malé nebo velké, pokud to udělají ve správném duchu, bude v sobě mít nebeské požehnání - vnitřní pokoj a neomezenou radost. To má Ježíš na mysli, když říká: "Kdo by dal jednomu z těchto maličkých pohár studené vody ve jménu učedníka, nepřijde o svou odměnu" (10:42).

Poznámky pod čarou:

821. And he maketh the earth and them that dwell therein to worship the first beast, signifies in consequence of which those in the church who are in falsities and in evils therefrom acknowledge the agreement in heart. This is evident from the signification of "the earth and them that dwell therein," as being those of the church who are in falsities and in evils therefrom; for "the earth" signifies the church that is in truths or that is in falsities, here, that which is in falsities; and "them that dwell therein" signify the goods or the evils of the church, here the evils; therefore as applied to the persons upon it, "the earth and them that dwell therein" signify those in the church who are in falsities and in evils therefrom. (That "the earth" signifies the church in respect to truths and in respect to falsities see above, n. 304, 413, 417, 697, 741, 752; and that "those that dwell" signify the good in the church, and also the evil, and in an abstract sense goods or evils, see above, n. 479) The above is evident also from the signification of "worshiping," as being to acknowledge as certain, to acknowledge in heart, and to believe (See above, n. 790, 805); also from the signification of "the first beast," as being reasonings from the natural man confirming the separation of faith from the life (See above, n. 774), here the agreement of reasonings with the sense of the letter of the Word, because this "beast" signifies confirmations therefrom (See also above, n. 815). From this it is clear that the words "the beast coming up out of the earth maketh the earth and them that dwell therein to worship the first beast" signifies that those in the church who are in falsities and in evils therefrom acknowledge the agreement in heart.

[2] In the preceding article it was shown that "Peter" signified truth and faith in both senses, namely, truth from good and truth without good; so also faith from charity and faith without charity. Something shall now be said about the apostle John, as signifying the works of charity. It has been said above that the twelve apostles, like the twelve tribes of Israel, represented the church in the whole complex, or all things of truth and good, or all things of faith and charity; likewise that Peter, James, and John, signified faith, charity, and the works of charity, in their order; from which it follows that when they were together they represented these as one. It is said as one, because without charity there is no faith that is faith; and without works there is no charity that is charity.

[3] Because these three apostles had this signification they followed the Lord more than the others, as can be seen in Mark, where it is said:

Jesus suffered no man to follow Him save Peter, James, and John the brother of James (Mark 5:37).

For this reason Peter was the first to be called by the Lord through Andrew, "Andrew" signifying the obedience of faith; and afterwards James and John were called; and to these two the Lord gave a new name. Likewise He took Peter, James, and John up into the mountain when He was transfigured; He also spoke with these three about the consummation of the age, and about His coming; they were also with the Lord in Gethsemane. That the Lord called James and John after He had called Peter is shown in the Gospels:

Jesus going on from thence saw other two brethren, James the son of Zebedee and John his brother, with Zebedee their father, mending their nets; and He called them. And straightway leaving the boat and their father, they followed Him (Matthew 4:21, 22; Mark 1:19, 20).

[4] That the Lord gave a new name to James and John is evident in Mark:

Jesus called James the son of Zebedee, and John the brother of James, and them He surnamed Boanerges, which is, sons of thunder (Mark 3:17).

"Sons of thunder" signify truths from celestial good. This is the signification of "thunders" in the Word, because in the spiritual world thunders are also heard, and these are produced by truths that are from celestial good when these are descending from the higher heavens into the lower. The light itself of truth from good is then seen as lightning, the good itself is heard as thunder, and the truths themselves therefrom as variations of sound. This is why lightnings, thunders, and voices, are mentioned here and there in the Word with this signification. Good is there heard as thunder, because good, which is of man's affection or love and is also of his will, is not spoken, but only sounds; while truth, which is of man's understanding and of his thought therefrom, articulates that sound into words. Celestial good is the same thing as the good of love in will and in act; before this it is not celestial good; and celestial good is what produces truths by means of thought and speech therefrom. From this it is clear why James and John were called "sons of thunder." (What "lightnings, thunders, and voices," signify in the Word may be seen above, n. 273, 702, 704)

[5] That the Lord took Peter, James and John up into a mountain when He was transfigured appears in Mark (Mark 9:2 Luke (Luke 9:28). These were taken because only those who are in truths from celestial good are able to see the Lord in His glory; and no others can be enlightened and can perceive the Word in enlightenment. For when the Lord was transfigured before them He represented Divine truth, which is the Word; and this is why Moses and Elijah were seen speaking with Him, "Moses and Elijah" signifying the Word. (But on this see above, n. 594. That the Lord talked with Peter, James, and John, about the consummation of the age and about His coming is evident in Mark (Mark 13:3); and that these three were with the Lord in Gethsemane is evident in Matthew (Matthew 26:37 and in Mark (Mark 14:33).

[6] As John represented the church in respect to good works, and good works contain all things of love to the Lord and of charity towards the neighbor, John was more loved by the Lord than the others, as is evident:

From his reclining in the Lord's bosom, and his gliding on His breast when he spake with Him (John 13:23, 25).

The "bosom" and the "breast" signify in the Word spiritual love, which is love in act; and "the Lord's bosom and breast" Divine love itself; therefore those in heaven who are in spiritual love are in the province of the breast.

[7] So, too, John took the Lord's mother to his own house, and abode with her; which is described thus in John:

Jesus from the cross saw His mother and the disciple whom He loved standing by; He saith to His mother, Woman, behold thy son! Then He saith to the disciple, Behold thy mother! Therefore from that hour the disciple took her unto his own home (John 19:26, 27).

This signified that the church is where there is charity in act, or where there are good works; for the Lord's "mother" and "woman" signify the church, and "John" signifies charity in act, which is good works. (That "mother" signifies the church may be seen in the Arcana Coelestia (Arcana Coelestia 289), and n. 2691, 2717, 3703, 4257, 5581, 8897; and that "woman" has a similar signification see above n. 555, 707, 721, 730.

[8] That the Lord's church is in those who are in charity in act, or in good works, and not with those who are in faith separated from these, is signified also by what is related about Peter and John, namely:

Peter, turning about, seeth the disciple whom the Lord loved following, which also leaned upon His breast at supper. Peter seeing him, saith to Jesus, Lord, but what about this one? Jesus saith unto him, If I will that he tarry till I come, what is that to thee? Follow thou Me (John 21:20-22).

It may be seen above (n. 820), where also the preceding words are explained, that "Peter" here signifies truth without good, or faith separated from good works, such as the faith will be at the end of the church; and as "John" signifies the goods of charity, which are called good works, and these are with those who constitute the Lord's church; therefore it was not Peter but John who followed the Lord, and to Peter who had asked, "But what about this one?" the Lord replied, "If I will that he tarry till I come, what is that to thee? Follow thou Me," which means that the good of charity will continue with those who are the Lord's, even to the end of the church and when there is the New Church, but not with those who are in faith separated from that good; and this is what is signified by these words to Peter, "what is that to thee?"