933. Chlad i žár zobrazují duchovní stav člověka, který je v procesu znovuzrození. Tento duchovní stav co do přijímání víry a účinné lásky k bližnímu připomíná chlad i žár, kdy chlad zobrazuje stav, kdy víra a účinná láska k bližnímu nejsou přítomny, zatímco žár stav, kdy víra a účinná láska k bližnímu přítomny jsou. To je zřejmé z významu slov chlad a žár v Písmu, kde jsou těmito dvěma slovy popisováni lidé, kteří mají být znovuzrozeni nebo již v procesu znovuzrození jsou. Také je tak popsaná církev.

Též je to patrné z kontextu, tedy z toho, co již bylo a ještě bude řečeno o církvi. Předešlý verš (Genesis 8:21) pojednával o tom, že člověk již nebude schopen zničit sám sebe tak jako dříve, současný verš Genesis (8:22) se zabývá tím, že na zemi bude vždy přítomna církev. Nejprve je popsán způsob, jakým církev vzniká, tj. když je člověk v procesu znovuzrození, aby se stal církví, a potom je popsán charakter znovuzrozeného člověka. Takto jsou postupně popsány jednotlivé fáze, kterými prochází člověk církve.

II. Duchovní stavy člověka, který je v procesu znovuzrození, se podobají chladu i žáru neboli jsou to stavy, v nichž člověk nemá víru a účinnou lásku k bližnímu, nebo víru a účinnou lásku k bližnímu má. To si lidé obvykle nedokážou dost dobře představit, pokud s touto situací nemají vlastní zkušenosti, o nichž by mohli poté přemítat. Protože těch, kdo jsou v procesu znovuzrození, je pouze málo a z toho mála je jenom několik schopno o duchovních stavech, kterými člověk během tohoto procesu prochází, uvažovat, něco si na toto téma řekneme.

Když je někdo v procesu znovuzrození, přijímá život od Pána, protože do té doby o tomto člověku nemůžeme říci, že by žil. Život, který je jenom světský a tělesný, není opravdovým životem, tím je pouze nebeský a duchovní život. Prostřednictvím znovuzrození člověk od Pána přijímá opravdový život, a protože předtím neměl žádný život, fluktuuje nyní mezi ne-životem a životem, to je mezi stavem ne-víry a ne-lásky k bližnímu na jedné straně a stavem trochy víry a lásky k bližnímu na straně druhé. Stav ne-víry a ne-lásky k bližnímu se nazývá chladem, zatímco stav trochy víry a lásky k bližnímu se nazývá žárem.

III. Důsledky uvedených skutečností jsou následující: Kdykoli je člověk ponořen do svých světských a tělesných záležitostí, prožívá absenci víry a účinné lásky k bližnímu a je v duchovním stavu chladu. V té době jsou aktivní jeho tělesné a světské zájmy, a tedy zájmy zaměřené na něho samotného. Dokud je člověk do těchto zájmů ponořen, je vzdálen víře a účinné lásce k bližnímu, což má za následek, že o nebeských a duchovních skutečnostech nepřemýšlí. Je to proto, že tělesné a nebeské zájmy nemohou být u člověka vedle sebe, neboť taková situace by jeho vůli zcela zničila.

Když jsou však člověkovy tělesné tužby a žádosti jeho vůle v klidu, může Pán působit prostřednictvím člověkova vnitřního Já. Tehdy jsou víra a účinná láska k bližnímu u člověka přítomny. Toto období je nazýváno žár. Jestliže se člověk navrátí ke své koncentraci na to, co je tělesné a světské, dostává se opět do fáze chladu. Když je potom zase tělesno v pozadí, je člověk opět v žáru. A tak pořád dokola. Člověk je takový, že u něho nemohou nebeské a duchovní zájmy být společně se zájmy tělesnými a světskými, ale musejí se střídat. To je zkušenost každého člověka, který je v procesu znovuzrození, a probíhá to tak po celou dobu, kdy je člověk v tomto procesu. Jiným způsobem totiž člověk nemůže být znovuzrozen, tedy stát se z duchovně mrtvého člověka člověkem duchovně živým. Důvodem je, jak již bylo řečeno, že člověkova vůle je zcela zkažená, a proto úplně oddělená od nové vůle, kterou člověk obdrží od Pána. Tato vůle je Pána a nikoli člověkova vlastní. Z uvedeného je zřejmé, co zde chlad i žár znamenají.

IV. Každý člověk, jenž je v procesu znovuzrození, může výše zmíněné skutečnosti znát ze zkušenosti – tedy že když je ponořen do tělesných a světských záležitostí, je natolik vzdálen vnitřním záležitostem, že o nich nejen neuvažuje, ale dokonce při pomyšlení na ně cítí chlad. Jestliže však jsou tělesné a světské zájmy v klidu, jsou u tohoto člověka víra a účinná láska k bližnímu přítomny. I skutečnost, že se tyto duchovní stavy střídají, může být známa ze zkušenosti. Jestliže tělesné a světské záležitosti se u člověka začínají příliš rozmáhat a pokoušejí se převládat, vstupuje člověk do fáze strádání a pokušení. Tento stav přetrvává, dokud se člověk nevrátí do duchovního stavu, kdy je člověkovo vnější Já podřízeno vnitřnímu. Vnější Já nikdy nemůže být podřízeno, dokud není v klidu a takřka neexistuje.

Poslední potomci Nejstarší církve nemohli být znovuzrozeni, protože – jak již bylo řečeno – jejich rozum a vůle tvořily jednu mysl (viz č. 310, 398, 640, 875, 927). Jejich rozum byl tedy neoddělitelný od jejich vůle, a tudíž nebyli tito lidé schopni ponořit se střídavě do záležitostí nebeských a duchovních a do záležitostí tělesných a světských. Tito lidé byli v trvalém chladu stran nebeských záležitostí a v trvalém žáru stran zlých tužeb. Žádné střídání u nich nebylo možné.