24. Genesis 1:6: „I řekl Bůh: Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod! “

I. Nejprve Duch Boží (neboli Boží milosrdenství) přináší na denní světlo poznatky pravdy a dobra. Poskytuje první náznaky toho, že Pán existuje, že je dobro samo a pravda sama a také, že neexistuje nic dobrého nebo pravdivého kromě toho, co pochází od Něho. Poté Pán rozliší u člověka nitro a zevnějšek (pozn. překl.: nejedná se o tělesnou schránku člověka, ale o jeho vnější mysl), které můžeme také nazvat vnitřní a vnější člověk nebo vnitřní a vnější Já. Našemu vnitřnímu člověku patří znalosti týkající se Boha, spásy, dobra a pravdy - zkrátka znalosti náboženského charakteru. Naše vnější Já se naopak zabývá znalostmi týkajícími se světských záležitostí. Vnitřní člověk je v Bibli nazván klenbou, jeho znalosti jsou nazvány vodami nad klenbou a světské znalosti patřící vnějšímu člověku jsou nazvány vodami pod klenbou.

II. Do té doby než jsme duchovně znovuzrozeni, nemáme ani tušení, že existuje nějaký vnitřní člověk, a už vůbec nevíme, jaký je. Nemáme představu, že naše vnitřní a vnější Já se od sebe liší. Jsme totiž příliš pohlceni světskými a tělesnými problémy. Otázky vnitřního Já se v těchto vnějších záležitostech úplně ztratí a rozplynou, a tak z těchto dvou úrovní člověka (vnitřní a vnější) vytvoříme jeden zmatený a nejasný celek. Proto je nejprve řečeno „buď klenba uprostřed vod„ a potom „odděluj vody od vod“, ne však „odděluj vody, které jsou pod klenbou od vod, které jsou nad klenbou“, což je posléze řečeno v dalších verších:

„Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem.“ (Genesis 1:7-8)

III. Další, čeho si začínáme všímat v procesu duchovního znovuzrození je, že existuje nějaké vnitřní Já, v němž jsou pravdy a dobra, která pocházejí od samotného Pána. V průběhu znovuzrození je náš vnější člověk takového charakteru, že stále ještě věří, že dobro, které koná, dělá sám ze sebe, a že pravdy, které říká, mluví sám ze sebe. Prostřednictvím tohoto zdání je člověk veden Pánem k tomu, aby konal dobro a mluvil pravdu. Pán dovoluje, aby se nám naše konání dobra a mluvení pravdy jevilo jako naše vlastní počínání, protože ještě nejsme dostatečně zralí, abychom si uvědomili, že dobro a pravda pocházejí jedině od Pána. Proto jsou nejprve zmíněny vody pod klenbou a teprve potom vody nad klenbou.

Mezi tajemství nebe patří fakt, že Pán člověka vede a směruje k dobru a pravdě prostřednictvím všeho toho, co je člověku vlastní - tudíž i prostřednictvím klamů a omylů jeho smyslů, stejně jako prostřednictvím jeho nejrůznějších přírodních přání a tužeb, a to dokonce i nesprávných nebo hříšných. A tak celý proces znovuzrození, stejně jako každý jeho jednotlivý krok, postupuje od večera k ránu, tedy od vnějšího člověka k vnitřnímu. V řeči symbolů je to od země k nebi. Proto tedy se klenba neboli vnitřní člověk nyní nazývá nebe.