310. (1) Co to je naše vlastní prozíravost a co to je prozíravost, která nám není vlastní. Lidé žijící svou vlastní prozíravostí jsou ti, kteří se vnitřně utvrdili ve zdání a považují je za pravdu. Jedná se zejména o zdání, že vlastní prozíravost je vším a Božská Prozřetelnost není ničím, pokud není něčím univerzálním, ačkoli - jak již bylo ukázáno výše - nic univerzálního nemůže existovat, neskládá-li se z konkrétních jednotlivostí. Tito lidé jsou také polapeni v iluzích, neboť každá zdánlivost přijatá za pravdu se stává iluzí. Nakolik se nechávají těmito iluzemi vnitřně přesvědčit, natolik se stávají materialisty a nevěří ničemu jinému než tomu, co mohou vnímat některým tělesným smyslem - hlavně zrakem, neboť ten zejména spolupůsobí s myšlením. Nakonec se stávají smyslovými lidmi. A pokud se utvrdí pro přírodu a proti Bohu, uzavírají niterné části své mysli a zastírají je jakýmsi závojem. Potom myslí již jen pod tímto závojem, a vůbec ne nad ním. Starodávní lidé tyto smyslové lidi nazývali hady stromu poznání. V duchovním světě se o nich říká, že jak se ve svých názorech utvrzují, uzavírají postupně niterné části své mysli, až je nakonec uzavřou až k nosu. Nos totiž symbolizuje vnímání pravdy, a to oni nemají žádné.

Nyní si řekneme o jejich charakteru. Tito lidé jsou nad jiné lstiví a zchytralí a jsou nadanými diskutéry. Lstivost a zchytralost pokládají za inteligenci a moudrost, neboť nic jiného neznají. Na ty, kteří takoví nejsou, pohlížejí jako na jednoduché a hloupé - zejména na ty, kdo uctívají Boha a vyznávají Božskou Prozřetelnost. V hloubi své mysli (o níž sami vědí jen málo) jsou jako machiavelisté, kteří za nic nepovažují vraždu, cizoložství, krádež a falešné svědectví, jsou-li tyto skutky nahlíženy o sobě. Pokud argumentují proti nim, je to pouze z prozíravosti, aby se neprojevil jejich skutečný charakter.

O lidském životě ve světě smýšlejí pouze tak, že je podobný životu zvířat. O životě člověka po smrti si myslí, že se podobá jakémusi životnímu výparu, který poté, co vystoupí z mrtvoly či hrobky, klesne zpět a umírá. Z tohoto šílenství pochází i myšlenka, že duchové a andělé mají vzdušnou podstatu. Ti, kteří byli přivedeni k víře ve věčný život, věří, že takto vzdušné jsou i lidské duše - tedy že nevidí, neslyší a nemluví, jsou slepé, hluché a němé a pouze přemýšlejí ve své trošce vzduchu. Říkají: „Jak by mohla být duše jiná? Neumírají snad vnější smysly spolu s tělem? Nemůžeme je získat zpět dříve, než se duše znovu sjednotí s tělem.“ Jelikož nedovedou chápat stav duše po smrti duchovně, ale jen smyslově, drží se těchto závěrů. Jinak by zanikla jejich víra v posmrtný život.

Utvrzují se zejména ve své sebelásce, kterou nazývají životním ohněm a popudem k různým prospěšným činům v zemi. Díky tomu jsou sami sobě idoly; a protože jejich myšlenky jsou iluze povstávající z iluzí, jsou klamnými obrazy. Jelikož hoví radostem svých žádostí, jsou to satani a ďáblové: satany nazýváme ty, kteří se utvrzují v žádostech po zlu, a ďábly ty, kteří jimi žijí.

Bylo mi také dáno poznat charakter těch nejzchytralejších smyslových lidí. Jejich peklo se svažuje hluboko dolů a oni chtějí zůstat nepovšimnuti. Proto vypadají, jako by tam poletovali jako strašidla (jak si představují ve své fantazii). Nazývají se démoni.

Jednou bylo několik těchto duchů vypuštěno z pekla, abych mohl poznat, jací jsou. Okamžitě se přilepili k mému zátylku a odtud pronikli do mých pohnutek. Nechtěli vstoupit do mých myšlenek a obratně se tomu vyhýbali. Měnili mé pohnutky jednu po druhé se záměrem nepozorovaně je překroutit v jejich opak, tedy v žádosti po zlu. A jelikož se vůbec nijak nedotkli mých myšlenek, byli by je překroutili a převrátili, aniž bych si toho povšiml, kdyby tomu Pán nezabránil.

Takovými se stávají ti, kteří ve světě nevěří, že může existovat jakákoli Božská Prozřetelnost a zkoumají druhé jen proto, aby poznali jejich vášně a touhy, a tímto poznáním je dostávali pod svůj vliv, dokud nad nimi nezískají úplnou kontrolu. Jelikož to činí tak skrytě a zchytrale, že o tom druzí nic neví, a po smrti se nijak nemění, ihned po vstupu do duchovního světa jsou svrženi do svého pekla. Když jsou pozorováni v nebeském světle, vypadají, jako by neměli nos. Pozoruhodné je, že ačkoli jsou tak zchytralí, žijí nejvíce ze všech na smyslové úrovni.

Jelikož tito smysloví lidé byli starodávnými lidmi nazýváni hady a jelikož to jsou nade všechny lstiví, zchytralí a chytří diskutéři, píše se: „Nejzchytralejší ze vší polní zvěře byl had.“ (1. Mojžíšova 3:1) Pán také praví: „Buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ (Matouš 10:16). I o draku, který se také nazývá dávným hadem, ďáblem a satanem, se píše, že měl sedm hlav a deset rohů a na hlavách sedm královských korun. (Zjevení Janovo 12:3, 9) „Sedmi hlavami“ se označuje zchytralost, „deseti rohy“ moc podvodně přesvědčovat a „sedmi královskými korunami“ znesvěcené posvátné hodnoty Slova a církve.