¹ I řekl Hospodin Mojžíšovi: Vejdi k Faraonovi, ačkoli jsem já obtížil srdce jeho, a srdce služebníků jeho, abych učinil divy tyto své u prostřed nich;

² A abys ty vypravoval v uši synů svých i vnuků svých, co jsem učinil v Egyptě, a znamení má, kteráž jsem prokázal na nich; abyste věděli, že já jsem Hospodin.

³ I všel Mojžíš s Aronem k Faraonovi, a řekli jemu: Takto praví Hospodin Bůh Hebrejský: Dokavadž nechceš se ponížiti přede mnou? Propusť lid můj, ať mi slouží.

⁴ Pakli nechceš propustiti lidu mého, aj, já uvedu zítra kobylky na krajinu tvou.

⁵ A přikryjí svrchek země, aby jí nebylo viděti, a snědí ostatky pozůstalé, kteříž vám zanecháni jsou po krupobití; zhryzou vám také každý strom pučící se na poli.

⁶ A naplní domy tvé, i domy všech služebníků tvých, a domy všech Egyptských; čehož neviděli otcové tvoji a otcové otců tvých, od počátku bytu svého na zemi až do dne tohoto. A odvrátiv se, vyšel od Faraona.

⁷ Řekli pak služebníci Faraonovi k němu: Dokavadž tento bude nám osídlem? Propusť ty muže, ať slouží Hospodinu Bohu svému. Zdaž ještě nevíš, že zkažen jest Egypt?

⁸ I zavolán jest Mojžíš s Aronem před Faraona. Jimž řekl: Jděte, služte Hospodinu Bohu svému. Kdo jsou ti, kteříž jíti mají?

⁹ A odpověděl Mojžíš: S dítkami i s starými našimi půjdeme, s syny i s dcerami našimi, s ovcemi a s větším dobytkem naším odejdeme; nebo slavnost Hospodinovu držeti máme.

¹⁰ Tedy řekl jim: Nechať jest tak Hospodin s vámi, jako já propustím vás i dítky vaše. Hleďte, nebo zlé jest před tváři vaší.

¹¹ Nebudeť tak. Jděte vy sami muži, a služte Hospodinu, nebo toho vy toliko žádáte. I vyhnáni jsou od tváři Faraonovy.

¹² Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Vztáhni ruku svou na zemi Egyptskou pro kobylky, ať vystoupí na zemi Egyptskou, a sežerou všelikou bylinu země té, cožkoli zůstalo po krupobití.

¹³ I vztáhl Mojžíš hůl svou na zemi Egyptskou; a Hospodin uvedl vítr východní na zemi, aby vál celého toho dne a celou noc. A když bylo ráno, vítr východní přinesl kobylky.

¹⁴ A vystoupily kobylky na všecku zemi Egyptskou, a připadly na všecky končiny Egyptské nesčíslně. Před těmi nebylo takových kobylek, aniž po těch takové budou.

¹⁵ I přikryly veškeren svrchek země, tak že pro ně nebylo lze znáti země; a sežraly všelikou bylinu země, a všeliké ovoce na stromích, kteréž zůstalo po krupobití; a nepozůstalo nic zeleného na stromích a bylinách polních ve vší zemi Egyptské.

¹⁶ Tedy Farao spěšně povolav Mojžíše s Aronem, řekl: Zhřešil jsem proti Hospodinu Bohu vašemu, i proti vám.

¹⁷ Ale nyní, odpusť, prosím, hřích můj aspoň tento, a modlte se Hospodinu Bohu vašemu, ať jen tuto smrt odejme ode mne.

¹⁸ Protož vyšed Mojžíš od Faraona, modlil se Hospodinu.

¹⁹ I obrátil Hospodin vítr západní tuhý velmi, kterýžto zachvátiv kobylky, uvrhl je do moře Rudého, tak že nezůstalo žádné kobylky ve vší krajině Egyptské.

²⁰ Ale obtížil Hospodin srdce Faraonovo, a nepropustil synů Izraelských.

²¹ I řekl Hospodin Mojžíšovi: Vztáhni ruku svou k nebi, a bude tma na zemi Egyptské, a makati ji budou.

²² I vztáhl Mojžíš ruku svou k nebi, a byla tma přehustá po vší zemi Egyptské za tři dni.

²³ Aniž viděl jeden druhého, a aniž kdo vstal z místa svého za tři dni; ale synové Izraelští všickni měli světlo v příbytcích svých.

²⁴ Potom povolav Farao Mojžíše, řekl: Jděte, služte Hospodinu. Toliko ovce vaše a větší dobytek váš nechať zůstane, také dítky vaše půjdou s vámi.

²⁵ Odpověděl Mojžíš: Dáš také v ruce naše oběti a zápaly, kteréž bychom obětovali Hospodinu Bohu našemu.

²⁶ A protož také dobytek náš půjde s námi, a nezůstane ani kopyta; nebo z nich vezmeme ku poctě Hospodinu Bohu našemu. My pak nevíme, čím sloužiti máme Hospodinu, dokudž nepřijdeme tam.

²⁷ Zatvrdil pak Hospodin srdce Faraonovo, tak že nechtěl propustiti jich.

²⁸ I řekl mu Farao: Odejdi ode mne, a varuj se, abys více neviděl tváři mé; nebo v který den uzříš tvář mou, umřeš.

²⁹ Odpověděl Mojžíš: Dobře jsi řekl; neuzřímť více tváři tvé.

¹ Odpovídaje pak Job, řekl:

² Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

³ Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

⁴ Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

⁵ Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

⁶ Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

⁷ Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

⁸ Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

⁹ Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

¹⁰ Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

¹¹ Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

¹² Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

¹³ Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

¹⁴ Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

¹⁵ Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

¹⁶ Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

¹⁷ V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

¹⁸ Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

¹⁹ To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

²⁰ Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

²¹ Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

²² Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

²³ Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

²⁴ Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

²⁵ Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

²⁶ Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

²⁷ Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

²⁸ A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

²⁹ Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

³⁰ A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?