1. První kniha Mojžíšova (Genesis)

Z doslovného významu Starého zákona nemůže nikdo poznat, že tato část Bible obsahuje hluboká tajemství nebe. Starý zákon jako celek i jeho jednotlivé detaily se vztahují k Pánu, nebi, církvi, víře a ke všemu, co s tím souvisí. Z doslovného textu však nikdo nepochopí nic jiného než to, že se vše ve Starém zákoně týká pouze vnějších obřadů a předpisů židovské církve. Všude v Písmu svatém je však skrytý význam (tzv. vnitřní smysl), který není nikde v doslovném textu patrný. Pouze na několika málo místech Ježíš tento vnitřní smysl svým učedníkům odhalil a vysvětlil - například že oběti představují Pána; země Kanaán a Jeruzalém že znamenají nebe, proto se jim také říká nebeský Kanaán a nebeský Jeruzalém a stejný význam má i slovo ráj. (Pozn. překl.: Skrytý význam neboli vnitřní smysl má většina knih Starého zákona - 5 knih Mojžíšových, Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská, Žalmy a všechny knihy proroků, z Nového zákona pak evangelia a Zjevení Janovo.)

315. Jestliže však vzkříšená osoba nebo duše netouží po poučení, přeje si posléze opustit společenství andělů, což tito jasně vnímají. V druhém životě lidé mezi sebou totiž komunikují prostřednictvím myšlenek. Andělé však od vzkříšeného člověka neodcházejí, nýbrž on sám se od nich oddělí. Andělé milují každého a po ničem netouží víc, než aby mohli pomáhat, vyučovat a uvádět do nebe. V tom spočívá jejich největší potěšení.