1. První kniha Mojžíšova (Genesis)

Z doslovného významu Starého zákona nemůže nikdo poznat, že tato část Bible obsahuje hluboká tajemství nebe. Starý zákon jako celek i jeho jednotlivé detaily se vztahují k Pánu, nebi, církvi, víře a ke všemu, co s tím souvisí. Z doslovného textu však nikdo nepochopí nic jiného než to, že se vše ve Starém zákoně týká pouze vnějších obřadů a předpisů židovské církve. Všude v Písmu svatém je však skrytý význam (tzv. vnitřní smysl), který není nikde v doslovném textu patrný. Pouze na několika málo místech Ježíš tento vnitřní smysl svým učedníkům odhalil a vysvětlil - například že oběti představují Pána; země Kanaán a Jeruzalém že znamenají nebe, proto se jim také říká nebeský Kanaán a nebeský Jeruzalém a stejný význam má i slovo ráj. (Pozn. překl.: Skrytý význam neboli vnitřní smysl má většina knih Starého zákona - 5 knih Mojžíšových, Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská, Žalmy a všechny knihy proroků, z Nového zákona pak evangelia a Zjevení Janovo.)

100. Z následujícího citátu od Izajáše je zřejmé, že zahrada znázorňuje porozumění a Eden lásku:

„Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků (dle Swedenborga - doznání) a prozpěvování.“ (Izajáš 51:3)

Slova poušť, veselí a doznání v této pasáži jsou termíny vyjadřující nebeské aspekty víry neboli takové, které se vztahují k lásce. Avšak slova pustina, radost a prozpěvování jsou výrazy vyjadřující duchovní aspekty víry neboli takové, které se vztahují k porozumění. První skupina slov (poušť, veselí a doznání) mají vztah k Edenu, druhá (pustina, radost a prozpěvování) k zahradě.

Prorok Izajáš užívá soustavně dva výrazy pro jednu věc či záležitost. Z toho jeden označuje to, co je nebeské a druhý to, co je duchovní. V č. 108 v rámci pojednání o Genesis 2:10 jsou další vysvětlení výrazu zahrada v Edenu.