Kapitola 7.

Zkoumání našich motivů

1. "Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

2. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.

3. A proč se díváš na stéblo slámy v oku svého bratra, ale na břevno ve svém oku nehledíš?

4. Nebo jak řekneš svému bratru: "Dovol [mi], abych ti vyvrhl kousek slámy z oka, a hle, trám [je] v tvém vlastním oku"?

5. Pokrytče, nejprve vyhoď trám ze svého oka, a pak se pozorně podívej, abys vyhnal kousek slámy z oka svého bratra.

6. Nedávej to, co je svaté, psům a neházej své perly před svině, aby je nepošlapaly nohama a neobrátivše se, neroztrhaly tě.

7. Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.

8. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

9. Nebo kdo z vás je ten, kdo, kdyby jeho syn prosil [o] chléb, dá mu kámen?

10. A požádá-li [o] rybu, dá mu hada?

11. Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte [dávat] dobré dary svým dětem, oč spíše váš Otec, který [je] v nebesích, dá dobré [věci] těm, kdo ho prosí?

12. Proto všechno, co chcete, aby vám lidé dělali, dělejte i vy jim, neboť to je Zákon a Proroci.

13. Vejděte těsnou branou, neboť široká [je] brána a široká [je] cesta, která vede do záhuby, a je mnoho těch, kdo jí vcházejí,

14. Neboť těsná [je] brána a úzká [je] cesta, která vede do života, a je málo těch, kdo ji nacházejí.

15. A mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou draví vlci.

16. Po jejich ovoci je poznáte. Cožpak [lidé] sbírají hrozny z trní nebo fíky z bodláčí?

17. Tak každý dobrý strom přináší dobré plody, ale shnilý strom přináší špatné plody.

18. Dobrý strom nemůže přinášet špatné plody; ani [nemůže] shnilý strom přinášet dobré plody.

19. Každý strom, který nedává dobré ovoce, je vyťat a hozen do ohně.

20. Proto je poznáte podle jejich ovoce."

Předchozí díl končil slovy: "Dostatečný ke dni je jeho vlastní zlo". Tato slova nám připomínají, že není nic důležitějšího než zkoumat skryté zlo ve vlastním životě, zkoumat vlastní pohnutky a zjišťovat, do jaké míry stavíme Boha na první místo. To je naprosto nezbytné, pokud vůbec doufáme, že budeme vůči bližnímu konat dobro, které je skutečně dobré. Jinými slovy, abychom mohli konat dobro, musíme nejprve prozkoumat své hlubší pohnutky a požádat Boha, aby odstranil všechny zlé, sobecké sklony, které by ještě mohly být v našem srdci. To je každodenní proces, dokonce i okamžik po okamžiku, kdy identifikujeme a odstraňujeme jeden sobecký sklon za druhým.

Pokud jsme například byli k druhým velmi kritičtí, učíme se, abychom tento aspekt své povahy prozkoumali: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni," říká Ježíš. "Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni" (7:1-2). To neznamená, že bychom neměli vůbec vynášet soudy, protože aby společnost přežila, je třeba vynášet občanské a morální soudy. Personální manažeři musí rozhodnout, zda je určitý člověk více či méně kvalifikovaný pro danou práci; lékaři musí rozhodnout, zda provést či neprovést život ohrožující operaci; rozhodčí musí rozhodovat o zápasech, které řídí; soudci musí rozhodovat v souladu se zákonem. Rozhodnutí tohoto druhu je třeba činit neustále, aby společnost mohla řádně fungovat.

Co má tedy Ježíš na mysli, když říká: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni"? Má na mysli, že bychom neměli vynášet duchovní soudy o lidech. Měli bychom být nanejvýš opatrní, pokud jde o posuzování motivů a záměrů druhých. Do duše druhého člověka skutečně nevidíme, a proto nevíme, co člověka pohání, jaké má kdo motivace a jaké důvody se skrývají za jeho vnějšími slovy a činy. Protože to všechno je v oblasti ducha, je nám zakázáno vynášet soudy o hlubších motivacích nebo základním charakteru kohokoli. ¹

Jsme však důrazně vybízeni, abychom posuzovali své vlastní motivy a záměry. Proto Ježíš říká: "Proč se díváš na třísku, která je v oku tvého bratra, ale na třísku, která je v tvém oku, se neohlížíš? . . . Pokrytče! Nejprve odstraň prkno ze svého oka, a pak uvidíš jasně, abys odstranil třísku, která je v oku tvého bratra" (Matouš 7:3, 5). Jak uvidíme, klíčem k duchovnímu růstu je sebezkoumání. V míře, v jaké zkoumáme a odstraňujeme ze sebe zlo, otevíráme cestu dobru, které k nám proudí od Boha.

Proces zkoumání sebe sama, rozpoznávání zla a jeho překonávání však vyžaduje modlitbu k Bohu o světlo a vůli k tomu, abychom tak učinili: "Proste, a bude vám dáno," říká Ježíš. "Hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno" (7:7). Ježíšova slova jsou plná jistoty: "Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno" (7:8).

V pokračování kázání Ježíš nabízí několik klíčů, jak můžeme zkoumat své motivy a záměry. Snad nejznámějším a nejpraktičtějším z nich je zlaté pravidlo: "Cokoli tedy chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim, neboť to je Zákon a Proroci" ("Zlaté pravidlo").7:12). Tato univerzální zásada sebezkoumání platí pro všechny lidi všech vyznání a v každé době. Vyzývá nás, abychom si položili otázku: "Chtěli byste, aby vám někdo udělal to, co se chystáte udělat vy jemu?". Pokud je odpověď "ne", neměli bychom to dělat. Pokud je odpověď "ano", měli bychom to udělat.

Ale i když je zlaté pravidlo univerzální zásadou, může být také "úzkou cestou", pokud po ní chodíme jen zřídka. Pokud se místo toho rozhodneme jít po cestě sebeobětování a přísného posuzování druhých, čím častěji po této cestě chodíme, tím širší se stává.

Proto Ježíš říká: "Vejděte těsnou branou, neboť široká je brána a široká je cesta, která vede do záhuby, a je mnoho těch, kdo jí vcházejí. Neboť úzká je brána a obtížná cesta, která vede do života, a je málo těch, kdo ji nalézají" (7:13-14). Ježíš ví, že cesta pečlivého sebepozorování a ohleduplnosti k druhým je úzká. Není dobře vyšlapaná, protože po ní lidé nechodí příliš často. Přesto je to cesta, která vede k nejplnějšímu životu.

Při prohlubování procesu sebezkoumání si musíme být obzvláště vědomi své tendence používat Písmo k prosazování vlastních sobeckých cílů. Ježíš nás proto varuje, abychom se "měli na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouše beránčím, ale uvnitř jsou to draví vlci" (7:15). “"Falešní proroci" jsou naše vlastní sklony využívat Písmo svaté ("ovčí roucho") k dosažení sobeckých ambicí ("uvnitř jsou to draví vlci"). Dokud máme zištné postranní úmysly, nemůže vzniknout nic skutečně dobrého. Keře, které plodí "bodláčí" a "trní", symbolizují neplodnost jednání, které má v sobě zištné zájmy - prázdnou, neplodnou snahu vypadat v očích druhých spravedlivě, zatímco uvnitř žádná spravedlnost není. Jak říká Ježíš: "Poznáte je po ovoci: zda lidé sbírají hrozny z trní nebo fíky z bodláčí?". (7:16).

Nikdo z nás, bez ohledu na to, jak často čteme nebo citujeme Písmo, není na cestě, která vede k životu, dokud nezačne sloužit druhým ze skutečně duchovních pohnutek. Službu druhým a víru v Boha nesmíme od sebe oddělovat. Existuje například mnoho kontemplativních cest, které se zaměřují na modlitbu, meditaci, studium a rozjímání. I když jsou tyto disciplíny zaměřené na víru životně důležité, musí zahrnovat také užitečnou službu. Pokud tomu tak není, jsou neúplné.

Podobně existuje mnoho cest, které kladou důraz na dobročinnost a dobrou vůli. Tyto disciplíny zaměřené na službu se zaměřují na záchranu životního prostředí, zakládání škol, poskytování přístřeší pro bezdomovce, nasycení hladových, pomoc postiženým a péči o chudé a potřebné na celém světě. Tyto skutky vnějšího soucitu jsou životně důležité, ale pokud nejsou motivovány skutečnou láskou k bližnímu, mají v sobě jen málo skutečného dobra. Ve skutečnosti se mohou stát další formou, v níž se dravý vlk (touha být oceněn, odměněn a vážen) převléká do ovčího roucha (konání vnějších dobrých skutků pro druhé).

Ať už se přikláníme k cestě kontemplace, nebo k cestě služby, neměli bychom úzkou stezku zanedbávat, neboť je jádrem obou přístupů. Připomíná nám, abychom zůstali duchovně bdělí a uvědomovali si, co se objevuje v našem vnitřním světě. Vyzývá nás, abychom v první řadě hleděli na Boha v jeho slově a vyhýbali se zlu jako hříchům proti němu (disciplíny zaměřené na víru), a pak se díváme směrem ven k bližnímu a snažíme se v každém vidět Boha a sloužit mu (disciplíny zaměřené na službu). Mají-li být naše skutky skutečně dobré a naše úsilí o službu přinášet ušlechtilé plody, musí vycházet z našich nejvyšších úmyslů. Jsou to jemnější instinkty a ušlechtilejší podněty srdce, které se očišťuje sebezkoumáním ve světle Božích přikázání. ²

Kdykoli pečlivě a upřímně zkoumáme své motivy a modlíme se k Bohu, aby nám pomohl odstranit každou sobeckou touhu a falešnou myšlenku, otevíráme tím Bohu cestu, aby v nás a skrze nás působil. V tomto okamžiku se naše "dobré" skutky stávají skutečně dobrými: "Tak i každý dobrý strom nese dobré ovoce. ... dobrý strom nemůže nést špatné ovoce" (7:17-18). Pokud se však vyhýbáme tvrdé práci sebezkoumání (úzké cestě), nikdy se nedostaneme k tomu, abychom vykořenili sobecké touhy, které znečistí každé dobré dílo, které konáme. V takovém případě ovoce našich navenek dobrých skutků nebude dobré, protože kořen stromu je zkažený: "Špatný strom nese špatné ovoce" (7:19).

Pokud si nezvolíme úzkou cestu a nebudeme neustále vykořeňovat a odstraňovat všechny formy sobeckého zájmu, nebudeme schopni přinášet dobré ovoce. V důsledku toho nás budou stále více stravovat plameny sobeckých tužeb: "Každý strom, který nenese dobré ovoce, je vyťat a hozen do ohně" (7:19).

Nakonec záleží jen na naší upřímné touze povznést se nad sobecké zájmy, aby naše pohnutky byly co nejčistší. Proto tento oddíl začíná výzvou, abychom nejprve odstranili prkno z vlastního oka. Když odstraníme prkno vlastních zájmů, jasně uvidíme, jak můžeme druhým pomáhat těmi nejužitečnějšími a nejlaskavějšími způsoby - způsoby, které jsou zbaveny egoistických obav. Kdykoli se tak stane, přinášíme ovoce, které je skutečně dobré. To má tedy Ježíš na mysli, když říká: "Po jejich ovoci je poznáte" (7:20).

Plnění Otcovy vůle

21. "Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce, který [je] v nebesích.

22. Mnozí mi v onen den řeknou: 'Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevyháněli démony a ve tvém jménu nekonali mnohé [skutky] moci?

23. A tehdy jim řeknu: 'Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mne, vy, kdo pácháte nepravost.

24. Proto každého, kdo slyší tato má slova a plní je, připodobním k rozumnému muži, který postavil svůj dům na skále.

25. I spustil se déšť, přišly řeky a vál vítr a dopadly na ten dům, ale ten se nezřítil, neboť byl založen na skále.

26. A každý, kdo slyší tato má slova, a neplní je, bude připodobněn bláznivému člověku, který postavil svůj dům na písku.

27. I spustil se déšť, přišly řeky, vichry válce a bily na ten dům, takže se zřítil a jeho pád byl veliký.

28. Když Ježíš skončil tato slova, zástupy se divily jeho učení.

29. Učil je totiž jako ten, kdo má autoritu, a ne jako zákoníci."

Jak bylo zmíněno v předchozí části, kontemplativní život, jakkoli modlitební a zbožný, je bez dobrých skutků zbytečný. Stejně tak je zbytečný i aktivní život naplněný vnějšími dobrými skutky, aniž bychom nejprve rozpoznali a vyhnuli se svým zlům. Jak extrémně zbožní lidé, tak lidé usilovně zaměřeni na službu se mohou domnívat, že slouží Bohu a dělají to nejlepší. Ježíš však říká: "Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce v nebesích" (srov.7:21).

Plnit Otcovu vůli znamená zachovávat přikázání; to je základ a východisko všeho ostatního. ³ Bez dodržování přikázání na ničem jiném nezáleží. I kdybychom vymítali démony a dělali zázraky, nepomůže to. Jak říká Ježíš: "Mnozí mi v onen den řeknou: 'Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali, nevyháněli démony ve tvém jménu a nedělali mnoho zázraků ve tvém jménu?'" (7:22). Jinými slovy, každý z nás je povolán k hlubšímu sebezkoumání. To zahrnuje rozpoznání zla v nás samých a jeho vyvarování se jako hříchu proti Bohu. Pokud však nedodržujeme základní zákony duchovního života, mezi něž patří vyhýbání se zlu, jako je vražda, cizoložství, krádež, křivé svědectví a lakomství, nemůžeme o sobě tvrdit, že jsme Božími následovníky. Proto nám Ježíš řekne: "Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mne, vy, kdo pácháte bezbožnost" (7:23).

Duchovní nauka, která se v této kapitole objevuje, je zcela jasná: jen do té míry, do jaké se vyhýbáme zlu v sobě jako hříchu proti Bohu, je dobro, které konáme, skutečně dobré. To je to, co znamená plnit Boží vůli. Není to nic složitého. Stačí zachovávat přikázání a modlit se za sílu, abyste tak mohli činit.

Kdo to dělá, je jako "moudrý muž, který postavil svůj dům na skále". A kdo to nedělá, je jako blázen, který postavil svůj dům na písku. Když přišly bouře, dům pošetilého člověka, postavený na pohyblivém písku lidských názorů, neobstál. Ale dům, který byl postaven na skále - víra v Pána a život podle jeho učení -, dokázal odolat i těm nejprudším životním bouřím. Jak říká Ježíš: "Déšť se spustil, přišly záplavy, vichry se přehnaly a tloukly na ten dům, ale nespadl, neboť byl založen na skále" (7:25).

V bouřlivých životních překážkách - představovaných deštěm, záplavami a větrem, který buší na dům - se odhalují naše skutečné motivy. V těchto chvílích se můžeme svobodně rozhodnout obrátit se k Bohu a požádat ho, aby nám pomohl očistit naše srdce od každé sobecké touhy. Když tak učiníme, déšť ustane, povodeň se zklidní a vítr utichne.

Když se bouřkové mraky přeženou a začne svítit slunce, vrátí se pokoj a nastane radost. Tehdy si uvědomíme, že Bůh byl celou dobu s námi, pomáhal nám odstraňovat zlo a inspiroval nás ke konání dobra. V těchto stavech "po bouři" stále hlouběji chápeme, že Bůh je stále přítomen, klidně nás vede a poučuje, nabízí nám pravdu, která nás udrží pevnými jako skála i uprostřed těch nejbouřlivějších citových bouří.

Toto uvědomění nepřichází pouze na základě naslouchání pravdě; je spíše výsledkem života v pravdě. Proto Ježíš uzavírá Kázání na hoře nádherným příslibem a důrazným varováním. Nejprve zaslíbení: "Každého, kdo slyší tato má slova a plní je, připodobním moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. I spustil se déšť, přišly záplavy, vanuly větry a bily na ten dům, a nespadl, neboť byl založen na skále" (7:24). A pak přijde varování: "Každého, kdo slyší tato má slova, a neplní je, připodobním k bláznivému člověku, který si postavil dům na písku. A spustil se déšť, přišly záplavy, vichry válcovaly a bily do toho domu, takže se zřítil. A veliký byl jeho pád" (7:27).

To byl silný závěr toho, co se stalo známým jako "kázání na hoře". Je příznačné, že Ježíš toto kázání pronesl na "skále" (hoře), která je nejtrvalejším symbolem nehybné a neotřesitelné víry na zemi.

Když Ježíš kázání ukončil, "zástupy se divily jeho slovům" (7:28). To proto, že "je učil jako ten, kdo má autoritu, ne jako zákoníci" (7:29). Ježíšova slova byla plná síly. Mluvil s autoritou, která se nepodobala ničemu, co slyšeli předtím; rozhodně se nepodobala ničemu, co slyšeli od jiných náboženských vůdců. Je snadné si představit, že si říkali: "Kdo je ten muž? Odkud se vzal? A odkud má takové znalosti?

To se stane hlavní otázkou celého zbytku tohoto evangelia. Kdo je Ježíš?

Poznámky pod čarou:

6752. 'And she called his name Moses' means the essential nature of the state then. This is clear from the meaning of 'name' and 'calling the name as the essential nature, dealt with in 144, 145, 1754, 1896, 2009, 2714, 3006, 3421, 6674, at this point the essential nature of a state because when someone's name is mentioned, that particular name used then means the state, 1946, 2643, 3422, 4298. This essential nature of a state that is meant is the nature of the state of the law of God as it was in the beginning with the Lord, and the nature of the state of God's truth as it is in the beginning with a person who is being regenerated. There are two people primarily who represent the Lord with respect to the Word, namely Moses and Elijah. Moses represents the Lord with respect to the historical books, Elijah with respect to the Prophets. In addition to those two there is Elisha, and lastly John the Baptist, who is therefore the one who is meant by 'the Elijah who is to come', Matthew 17:10-13; Luke 1:17. But before one can show that Moses represents the law of God, one must say what the law of God is. In a broad sense God's law means the whole Word; in a narrower sense it means the historical section of the Word; in a restricted sense it means what was written through Moses; and in a very restricted sense it means the Ten Commandments written upon Mount Sinai on tablets of stone. Moses represents the law in the narrower sense as well as in the restricted sense and also in the very restricted.

[2] In a broad sense the Law is the whole Word, both the historical section and the prophetical part. This is clear in John,

We have heard from the Law that the Christ (the Messiah) remains forever. John 12:34.

The fact that 'the Law' here is used to mean the prophetical part as well is self-evident, for this is a reference to what is written in Isaiah 9:6-7; in David, Psalms 110:4; and in Daniel 7:13-14. In the same gospel,

In order that the Word written in the Law might be fulfilled, They hated Me without a cause. John 15:25.

Much the same applies here, for it is a reference to what is written in David, Psalms 35:19. In Matthew,

Truly I say to you, Even until heaven and earth pass away, one jot or one small part of a letter will not pass from the Law till all things are done. Matthew 5:18.

Here 'the Law' in a broad sense stands for the whole Word.

[3] The Law in a narrower sense is the historical section of the Word. This is clear in Matthew,

All things whatever you wish people to do to you, do also to them; for this is the Law and the Prophets. Matthew 7:12.

Here the Word is divided into 'the Law' and 'the Prophets'; and as the Word has been divided into the historical section and the prophetical part, it follows that 'the Law' is used to mean the historical section of the Word, and 'the Prophets' to mean the prophetical part. A similar example occurs in the same gospel,

On these two commandments hang the Law and the Prophets. Matthew 22:40.

And in Luke,

The Law and the Prophets were until John. Since that time the kingdom of God is proclaimed. Luke 16:16; Matthew 11:13.

[4] In a restricted sense the Law is the Word that was written through Moses. This is clear in Moses,

When Moses had finished writing the words of this Law in a book, even until he had completed them, Moses commanded the Levites carrying the ark of Jehovah, saying, Take the book of this Law, and put it at the side of the ark of the covenant of Jehovah your God. Deuteronomy 31:14-26.

'The book of the Law' stands for the Books of Moses. In the same book,

If you do not take care to do all the words of this Law which are written in this book, Jehovah will send ¹ upon you every sickness and every plague that is not written in the book of this Law, until you are destroyed. Deuteronomy 28:58, 61.

The meaning is similar here. In David,

In the Law of Jehovah is his delight, and in His Law he meditates day and night. Psalms 1:2.

'The Law of Jehovah' stands for the Books of Moses, for the prophetical books had not yet been written; nor had the historical books apart from the Book of Joshua and the Book of Judges. In addition this restricted meaning of 'the Law' occurs in places containing the expression 'the Law of Moses', which are dealt with immediately below.

[5] In a very restricted sense the Law is the Ten Commandments written upon Mount Sinai on the tablets of stone, as is well known, see Joshua 8:32. This Law is also called the Testimony, Exodus 25:16, 21.

[6] Moses represents the Law in the narrower sense, which is the historical section of the Word, also the Law in the restricted sense, and in the very restricted sense too. This is clear from those places in the Word in which the name Moses is used instead of the Law, and those in which the Law is called the Law of Moses, as in Luke,

Abraham said to him, They have Moses and the Prophets, let them hear them. If they do not hear Moses and the Prophets, neither will they be persuaded if someone rises from the dead. Luke 16:29, 31.

Here 'Moses and the Prophets' has the same meaning as 'the Law and the Prophets', which is the historical section and the prophetical part of the Word. From this it is evident that 'Moses' is the Law or historical section of the Word. In the same gospel,

Jesus beginning at Moses and all the prophets explained in all the scriptures the things that concerned Himself. Luke 24:27.

In the same chapter,

All things must be fulfilled which were written in the Law of Moses and the Prophets and the Psalms concerning Me. Luke 24:44.

In John,

Philip said, We have found him of whom Moses wrote in the Law - Jesus. John 1:45.

In the same gospel,

In the Law Moses commanded us. John 8:5.

In Daniel,

The curse and the oath which was written in the Law of Moses the servant of God has come down onto us, because we have sinned against Him. As it is written in the Law of Moses, All this evil has come upon us. Daniel 9:11, 13.

In Joshua,

Joshua wrote on the stone of the altar a copy of the Law of Moses. Joshua 8:32.

[7] The expression 'the Law of Moses' is used because Moses represents the Lord with respect to the Law, that is, the Word, and in a narrower sense the historical section of the Word. This explains why what is the Lord's is ascribed to Moses, as in John,

Moses gave you the Law, Moses gave you circumcision. If a man (homo) receives circumcision on the sabbath, so that the Law of Moses may not be broken... John 7:19, 22-23.

In Mark,

Moses said, Honour your father and your mother. Mark 7:10.

In the same gospel,

Jesus answering said to them, What did Moses command you? They said, Moses permitted him to write a certificate of divorce, and to put her away. Mark 10:3-4.

And because what is the Lord's is ascribed to Moses on account of his representation, both 'the Law of Moses' and 'the Law of the Lord' are used in Luke,

When the days of their purification according to the Law of Moses were completed, they brought Him to Jerusalem to present Him to the Lord (as it has been written in the Law of the Lord, that every male opening the womb is to be called holy to the Lord) and to offer a sacrifice according to what has been stated in the Law of the Lord, A pair of turtle doves and two young pigeons. Luke 2:22-24, 39.

[8] Because Moses represented the Law he was allowed to go in to the Lord on Mount Sinai, not only to receive there the tablets containing the Law but also to hear the statutes and judgements belonging to the Law, and to enjoin these commands on the people. It is also said that the people should therefore believe in Moses forever,

Jehovah said to Moses, Behold, I will come to you in a thick cloud, so that the people may hear when I speak to you, and also may believe in you forever. Exodus 19:9.

The expression 'in a thick cloud' is used because 'cloud' means the letter of the Word. Here also is the reason why it says, when Moses went in to the Lord on Mount Sinai, that he went 'into the cloud', Exodus 20:21; 14:2, 18; 34:2-5. For the meaning of 'the cloud' as the literal sense of the Word, see the Preface to Genesis 18, and also 4060, 4391, 5922, 6343 (end).

[9] And since Moses represented the Law or the Word, it also says that when he came down from Mount Sinai the skin on his face shone whenever he spoke, and so he would put a veil over his face, Exodus 34:28-end. 'The shining of his face' meant the inner spirit of the Law, for this dwells in the light of heaven and is therefore called the glory, 5922. While 'the veil' meant the outward form of the Law. The reason why he veiled his face whenever he spoke to the people was that the inner spirit was concealed from them, and had become so obscure to that people that they could not bear any light from it. For the meaning of 'the face' as that which is internal, see 1999, 2434, 3527, 7577, 4066, 4796-4805, 5102, 5695. Since 'Moses' represented the Lord with respect to the historical section of the Word and 'Elijah' represented the Lord with respect to the prophetical part, Moses and Elijah were therefore seen talking to the Lord at His transfiguration, Matthew 17:3. No others except those who represented the Word could have talked to the Lord when He manifested His Divinity in the world; for talking to the Lord is done through the Word. Regarding Elijah's representation of the Lord with respect to the Word, see 1762, 5247 (end).

[10] And since these two together, both Moses and Elijah, represented the whole Word, both are mentioned in Malachi where the sending of Elijah before the Lord is referred to,

Remember the Law of Moses, My servant, which I commanded him in Horeb for all Israel - the statutes and judgements. Lo, I am sending you Elijah the prophet before the great and terrifying day of Jehovah comes. Malachi 4:4-6.

These words imply that one was to go before who was to announce the [Lord's] Coming, in accordance with the Word.

Poznámky pod čarou: