Kapitola 13.

Podobenství o znovuzrození

1. Téhož dne Ježíš vyšel z domu a posadil se u moře.

2. Shromáždilo se k němu mnoho zástupů, takže vstoupil na loď a posadil se; a všechny zástupy stály na břehu.

Tato epizoda začíná slovy: "Téhož dne" (Matouš 13:1). Stále je sobota a Ježíš je stále činný; tentokrát však místo toho, aby uzdravoval zástupy, jim káže: "A shromáždily se k němu velké zástupy, takže vstoupil do člunu a posadil se; a celý zástup stál na břehu" (Matouš 13:2).

Předchozí díl se z duchovního hlediska týkal významu regenerace. V této další epizodě Ježíš vypráví sedm podobenství, která popisují proces, který nazval "znamením proroka Jonáše". Sedm podobenství popisuje jediný skutečný zázrak, o který bychom měli usilovat - zázrak regenerace. Tento zázrak můžeme pochopit a zároveň se na něm podílet, neboť se jedná o zázrak, díky němuž se z přirozených bytostí měníme v bytosti duchovní.

Podrobnosti tohoto zázraku Ježíš odhaluje v sedmi plynule navazujících podobenstvích o tomto procesu. ¹

Rozsévač: První podobenství o znovuzrození

3. A mluvil k nim mnoho [věcí] v podobenstvích: "Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval;

4. A když rozséval, některá [semena] skutečně padla podél cesty a přiletěli ptáci a sežrali je.

5. A jiná [semena] padla na skalnatá [místa], kde neměl mnoho země, a hned vzešla, protože neměla hloubku země;

6. A když vyšlo slunce, bylo spáleno, a protože nemělo kořen, uschlo.

7. A jiné padly mezi trní a trní vyrostlo a udusilo je.

8. Jiné však padly na dobrou zem a přinesly ovoce, některé sto, jiné šedesát a jiné třicet.

9. Kdo má uši k slyšení, ať slyší."

10. "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" zeptali se ho učedníci.

11. On jim odpověděl: "Protože vám je dáno poznat tajemství nebeského království, ale jim to není dáno.

12. Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude mít hojnost, ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.

13. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidíce nevidí a slyšíce neslyší a nerozumějí.

14. A na nich se naplňuje proroctví Izaiáše, který říká: 'Slyšením uslyšíte, a nepochopíte, pohledem se podíváte, a neuvidíte.

15. Neboť srdce tohoto lidu zhrublo a [svýma] ušima těžce slyší a oči mají zavřené, aby [kdykoli] neviděli očima a neslyšeli ušima a nechápali srdcem a neobrátili se a já je neuzdravil.

16. Ale šťastné [jsou] vaše oči, protože vidí, a vaše uši, protože slyší.

17. Neboť amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví [muži] toužili vidět, na co hledíte, a neviděli, a slyšet, co slyšíte, a neslyšeli.

18. Slyšte tedy podobenství o rozsévači.

19. Když někdo slyší slovo o království a nerozumí mu, přijde zlý [člověk] a chopí se toho, co bylo zaseto v jeho srdci; to je ten, kdo byl zaset na cestě.

20. A to, co bylo zaseto na skalnatých [místech], je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá.

21. A ten nemá kořeny v sobě, ale je dočasný, a když přijde trápení nebo pronásledování kvůli Slovu, hned se potácí.

22. A to, co je zaseto mezi trním, je ten, kdo slyší Slovo; a úzkosti tohoto věku a klam bohatství Slovo udusí a ono se stane neplodným. 23. A kdo slyší Slovo, je ten, kdo slyší Slovo, a ten, kdo slyší Slovo, je ten, kdo slyší Slovo.

23. A to, co je zaseto na dobré zemi, je ten, kdo slyší Slovo a rozumí, ten také nese ovoce a přináší, někdo sto, někdo šedesát a někdo třicet."

Proces regenerace začíná stejným způsobem, jakým začíná život: semeno je zaseto do úrodné půdy. Jak říká Ježíš: "Hle, rozsévač vyšel rozsévat" (Matouš 13:1). Rozsévač, který jde rozsévat, je Bůh a semena, která rozsévá, jsou pravdy jeho Slova. Někdy tato semínka padnou na okraj cesty a ptáci je sežerou dříve, než stihnou zakořenit. To se stává, když lidé nerozumějí Slovu. I semínka, která by měla tendenci zakořenit, jsou rychle vyrvána "ptáky" - našimi úlety představivosti, v nichž si vymýšlíme zkreslené, samoúčelné představy o tom, čemu Slovo skutečně učí.

A pak jsou tu semena, která padají na kamenitá místa. Ačkoli je tam malá hloubka země, tato semena rychle zakoření a vyraší. Když však vyjde slunce, snadno se spálí a uschnou. To se dá přirovnat k těm chvílím, kdy zpočátku rozumíme Slovu a jsme nadšeni z nových poznatků. Když však přijdou zkoušky a pokušení, neuneseme žár. Nepřijali jsme si toto nové učení k srdci. A tak, postrádajíce hloubku kořenů, nejsme schopni vydržet žár našich zkoušek. Naše víra vysychá a usychá.

Další semena padají mezi trní. Když trní vyroste, nová rostlina je zadušena a udušena. To představuje dobu, kdy se necháme unést starostmi tohoto světa a hromaděním bohatství. Tyto materialistické starosti se hromadí, až jsme zcela zaujati pozemským životem a málo se staráme o nebe. Starosti světa zadusily možnost začít nový život.

Existují však semena, která padnou na dobrou půdu. Ta představují to, co se stane, když slyšíme Slovo, rozumíme mu a konáme ho. Jsou to semena, která "padla do dobré země a přinesla ovoce" (Matouš 13:8).

Tento jednoduchý příběh, který je často považován za "podobenství všech podobenství", vypráví o prvním kroku v procesu regenerace. "Rozsévač", kterým je Pán, v nás zasévá semena dobra a pravdy. Staráme se o toto semínko, pečujeme o něj a pěstujeme ho? Zaléváme ho pravidelně pravdou? Vystavujeme ho pravidelně hřejivému slunečnímu světlu láskyplných skutků laskavosti? A co je nejdůležitější, přijali jsme ho do dobré půdy pokorného srdce? Pokud ano, udělali jsme první krok na cestě svého duchovního rozvoje.

Pšenice a plevel: Druhé podobenství o obnově

24. Jiné podobenství jim předložil: "Nebeské království se podobá člověku, který na svém poli zasévá dobré semeno.

25. A zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, zasel koukol uprostřed pšenice a odešel [svou cestou].

26. A když stéblo vyklíčilo a přineslo úrodu, objevil se i koukol.

27. Služebníci toho hospodáře k němu přišli a řekli mu: "Pane, copak jsi na svém poli nezasel dobré semeno?" Odkud se tedy vzal koukol?

28. On jim však prohlásil: 'Učinil to člověk, nepřítel! Služebníci mu řekli: 'Chceš tedy, abychom je šli posbírat?

29. On však prohlásil: "Ne, abyste při sběru koukolu nevykořenili spolu s ním i pšenici.

30. Nechte obojí růst společně až do žně a v době žně řeknu žencům: 'Nejprve seberte koukol a svažte ho do snopů, aby shořel, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.''"

Ježíš pak pokračuje ve vyprávění druhého podobenství. Zatímco první podobenství z této série zdůrazňuje zasetí dobrého semene Bohem, toto druhé podobenství zdůrazňuje zasetí zlého semene nepřítelem. Z dobrých semen se urodí pšenice, která bude shromážděna a uložena do stodol; ze zlých semen se urodí koukol, který bude shromážděn a spálen (Matouš 13:24-30). Měli bychom si všimnout, že Ježíš toto podobenství hned nevysvětluje. Na nejjednodušší úrovni by si to ti dobře naladění ze zástupů mohli vyložit tak, že lidé dostávají jak dobrá, tak zlá semena - dobré i špatné myšlenky. Mohli by to také chápat tak, že dobré myšlenky povedou k dobrým výsledkům; špatné myšlenky povedou ke špatným výsledkům.

To by stačilo těm, kteří ještě nejsou schopni většího porozumění, ale učedníci chtějí vědět víc. "Vysvětlete nám podobenství o polním plevelu," říkají (Matouš 13:36). A tak jim Ježíš říká: "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka" (Matouš 13:37). V té době už v myslích učedníků nemůže být žádný zmatek. Je s nimi už dost dlouho a dost často mluví o "Synu člověka", takže vědí, že mluví o sobě. Ježíš už řekl: "Syn člověka nemá kam hlavu složit" (Matouš 8:20); “Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy" (Matouš 9:6); “Syn člověka přišel jíst a pít, a oni říkají, že vypadá jako žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků" (Matouš 11:19); a pak, což je nejvýmluvnější, "Syn člověka je pánem i soboty" ("Syn člověka je pánem i soboty").Matouš 12:8).

Učedníkům je tedy zcela jasné, že "ten, kdo rozsévá dobré semeno", je Ježíš, božský Kazatel. Je to sám Ježíš, kdo zasévá semena pravdy do lidských srdcí. Pak dodává: "Pole je svět, dobré semeno jsou synové království, ale plevel jsou synové zla. Nepřítelem, který je zasel, je ďábel, žní je konec věku a ženci jsou andělé. Proto jako se koukol sbírá a spaluje v ohni, tak tomu bude i na konci tohoto věku" (Matouš 13:38-40).

Ježíš nyní opět mluví o "Synu člověka": "Syn člověka pošle své anděly a ti shromáždí z jeho království všechno, co pohoršuje, i ty, kdo páchají nezákonnost, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude nářek a skřípění zubů" (Matouš 13:41-42). Je třeba poznamenat, že v celém evangeliu je Synu člověka připisována stále větší a větší moc. Nejprve nemá "kam hlavu složit", pak má "moc na zemi odpouštět hříchy" a nyní, v této epizodě, má moc i nad anděly: "Syn člověka pošle své anděly." Jedná se o další dramatický krok vpřed, kdy Ježíš postupně odhaluje svou pravou podstatu.

Stejně jako Ježíš postupně odhaluje svou božskou identitu, otevírá postupně i vnitřní význam svého slova. Na této niternější úrovni Ježíš odhaluje úžasné pravdy o procesu regenerace - pravdy, které jsou nezbytné, máme-li podstoupit nevyhnutelné boje s pokušením a být regenerováni.

Když se na tento proces podíváme blíže, je třeba si především všimnout, že dobré semeno - nebeské pravdy - rozsévá pouze Bůh. Do naší mysli však okamžitě vnikají falešné představy, které pramení z našeho vlastního zděděného zla a sobeckých zájmů. To je "nepřítel", který zasévá koukol mezi pšenici. Nyní se nacházíme v "duchovní rovnováze", ve stavu, kdy si můžeme vybrat mezi nebeskými city a pravdivými myšlenkami na jedné straně a sebestřednými zájmy a falešnými myšlenkami na straně druhé.

Je také zajímavé, že nepřítel zasel koukol (zlé touhy a falešné myšlenky), "zatímco oni spali". To je další připomínka, abychom zůstali duchovně bdělí a nedovolili nepříteli vstoupit. Je to výzva k tomu, abychom se zamysleli nad tím, co může způsobit, že "zaspíme" Pánovu přítomnost v našem životě, a abychom zvýšili svou bdělost a chránili plevel před vniknutím do naší zahrady.

Hořčičné semínko: Třetí podobenství o obnově

31. Jiné podobenství jim předložil: "Nebeské království je jako hořčičné zrnko, které člověk vezme a zaseje na svém poli,

32. Které je sice nejmenší ze všech semen, ale když vyroste, je větší než [bylina] a stane se stromem, takže přilétají nebeské ptactvo a hnízdí v jeho větvích." A tak se stal stromem.

Další podobenství v řadě hovoří o třetím kroku regeneračního procesu. Ježíš říká: "Nebeské království se podobá hořčičnému zrnu, které člověk vzal a zasel na svém poli, které je sice nejmenší ze všech semen, ale když vyroste, je větší než byliny a stane se stromem, takže přilétají nebeští ptáci a hnízdí v jeho větvích." (Matouš 13:31-32). V tomto podobenství Ježíš podává krásný obraz toho, jak se dobré semeno rozmnožuje a dává další a další semena. Dobré myšlenky plodí další dobré myšlenky. Kousek pravdy může mít dlouhý dosah.

V tomto kontextu představuje hořčičné semínko malé množství dobra a pravdy v každém z nás, když začínáme proces duchovního rozvoje. Je považováno za "malé", protože stále věříme, že dobré věci, které si myslíme a děláme, pocházejí z nás samých. Zpočátku nám Bůh dovoluje myslet tímto způsobem, protože to v nás vyvolává náklonnost k poznávání pravdy a konání dobra - i když to může být pro vlastní prospěch. Těší nás pocity zásluh spojené s poznáváním pravdy a konáním dobra. Věříme, že jsme moudří i dobří, a jsme rádi, když si toho lidé všimnou. Tak to prostě v počátečních fázích regenerace bývá. Je to normální a přirozená součást procesu. ²

S přibývajícím dobrem a získáváním pravdy strom stále roste a roste. Postupně se člověka dotýkají stále vyšší a vyšší pravdy a také stále více vnitřních citů: "V jeho větvích hnízdí nebeské ptactvo" (Matouš 13:32). ³

To vše představuje šíření a násobení pravdy a náš další duchovní vývoj. Stoupáme stále výš a výš na stromě, který byl kdysi jen malým hořčičným semínkem. A přesto stále lpíme na přesvědčení, že tyto vyšší pravdy a niternější náklonnosti pocházejí z našeho nitra. Stále je tu něco sebelásky a osobní slávy, co je třeba identifikovat a odstranit. To vede k dalšímu kroku v procesu regenerace.

Kvašený chléb: Čtvrté podobenství o regeneraci Kvasný chléb.

33. Jiné podobenství k nim promluvil: "Království nebeské je podobné kvasu, který žena vzala a schovala do tří sáhů mouky, až všechen zkvasil."

34. To všechno Ježíš mluvil k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim nemluvil,

35. Aby se naplnilo, co prohlásil prorok: "Otevřu svá ústa v podobenstvích, vyleji věci, které byly skryté od založení světa."

36. Když Ježíš opustil zástupy, vešel do domu a jeho učedníci k němu přistoupili se slovy: "Vysvětli nám podobenství o polním plevelu."

37. On jim odpověděl: "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka;

38. A pole je svět; a to dobré semeno, to jsou synové království, a plevel jsou synové bezbožníků;

39. A nepřítel, který je rozsévá, je ďábel; a sklizeň je dovršení věku; a ženci jsou andělé.

40. Proto jako se sbírá koukol a spaluje se v ohni, tak tomu bude i při dovršení tohoto věku.

41. Syn člověka vyšle své anděly a ti seberou z jeho království všechna pohoršení a ty, kdo páchají nepravost,

42. A uvrhne je do ohnivé pece, kde bude pláč a skřípění zubů.

43. Tehdy spravedliví vydají jas jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši k slyšení, ať slyší."

Ježíš nyní uvádí čtvrté podobenství z této série, když říká, že "nebeské království je podobné kvasu, který vzala žena a schovala ho do tří měr mouky, dokud všechen nezkvasil" (Matouš 13:33). Lidé, kteří Ježíšovi naslouchali, nepochopili vše, co tímto krátkým podobenstvím myslel, ale pravděpodobně pochopili obecnou myšlenku - že nebe je místo, kde je stále lépe a lépe. Stejně jako dobré nápady plodí další dobré nápady, dobré věci se stále rozšiřují, jako když teplý chléb kyne.

Na niternější úrovni podobenství o kvašených chlebech hovoří o nutnosti a nevyhnutelnosti pokušení pro všechny, kdo se chtějí nechat obnovit. Pravdu, kterou jsme získali (podobenství o rozsévači, pšenici a koukolu a hořčičném zrnu), musíme vyzkoušet v ohni pokušení, abychom se naučili, že bez Boha nemůžeme nic dělat. To je čtvrtý krok v procesu našeho duchovního rozvoje.

V tomto kontextu "kvas" představuje falešné myšlenky, které útočí na pravé myšlenky, jež jsou u nás od Boha. Když se tyto falešné ideje střetnou s pravdivými, začíná proces kvašení, který je představitelem boje s pokušením, jímž nyní procházíme. V procesu kvašení aktivované kvasinky způsobují uvolňování nepříjemných plynů. To následně způsobuje, že chléb stoupá. Nakonec jsou plyny vypuzeny a zůstane krásný, lahodný bochník kvašeného chleba, připravený ke konzumaci. Droždí v bochníku zůstává, ale postupně se stává méně a méně aktivním. Mezitím však plní důležitou funkci.

Podobně nás boje s pokušením přivádějí k tomu, že vidíme a chápeme, že sami od sebe nemůžeme udělat nic skutečně dobrého. Vlastní zájem, starost o sebe a vlastní vůle musí být zahnány jako nepříjemné plyny a zůstane jen touha konat dobro, protože je dobré, bez potřeby chvály, uznání nebo odměny. Začínáme totiž chápat, že všechno dobro pochází od Boha a nic není od nás samých. To je účelem pokušení, aby nás přivedlo k takové příčetnosti, že upřímně věříme, že si nic nezasloužíme. ⁴ Egoistické zájmy, které nás poháněly, zejména potřeba být uznán, oceněn, vážen nebo odměněn za to, co děláme, jsou stále méně aktivní, jako kvasnice v kynutém chlebu.

Když se dostaneme do tohoto stavu, jsme připraveni sloužit druhým bez myšlenky na odměnu. To je začátek nového stavu života. Hořčičné semínko, které se stává stromem, jehož větve jsou plné ptáků, je obrazem rozmnožování a násobení pravdy v našem životě - nezbytné a důležité fáze naší regenerace. Ale v podobenství o kvašeném chlebu, kdy chléb roste a stává se plnějším a plnějším, vidíme obraz rostoucí dobroty, kdy se život v lásce a užitečné službě stává naším základním zaměřením. Stejně jako chléb, který živí a podporuje život, se i my stáváme dárci života pro druhé.

A co je nejdůležitější, uznáváme, že nejvyšší myšlenky, které si myslíme, nejniternější city, které cítíme, a dobročinné skutky služby, které konáme, mají svůj původ v Bohu. Protože chápeme, že Bůh působí skrze nás, netoužíme hledat zásluhy za své "dobré skutky". Jsme jako "vzkříšený chléb" - teplý, výživný a připravený poskytnout druhým potravu.

Poklad ukrytý na poli: Páté podobenství o obnově: Kryt v poli.

44. "Nebeské království se zase podobá pokladu ukrytému na poli, který člověk najde, ukryje a z radosti nad ním jde, prodá všechno, co má, a koupí to pole."

V tomto novém životním stavu hledáme ve Slově pravdy, které nám pomohou plněji sloužit druhým. Když hledáme ve Slově s láskou v srdci a s ohledem na užitek života, nacházíme skryté poklady: "Nebeské království se zase podobá pokladu ukrytému na poli, který člověk našel a ukryl, a z radosti nad ním jde, prodá všechno, co má, a koupí to pole" (Matouš 13:44).

Je třeba poznamenat, že muž v podobenství kupuje celé pole: "Z radosti jde, prodá všechno, co má, a koupí to pole."

To se nám stane, když Slovo ožije a my v něm uvidíme vzácný a úžasný poklad, kterým je. Už se nespokojíme s malou částí pole. Náš hlad po pravdě roste přímo úměrně naší touze být užitečným člověkem. V důsledku toho se rádi učíme stále více a více; toužíme po stále větším porozumění celému oboru - nejen jeho části. A přitom stále objevujeme nové poklady - úžasné pravdy, které nám pomohou v procesu regenerace, pravdy, které nám pomohou milovat Boha plněji a sloužit druhým.

Perla velké ceny: Šesté podobenství o regeneraci

45. "Opět se nebeské království podobá člověku, obchodníkovi, který hledá drahé perly;

46. Kterýžto naleznuv jednu velmi drahou perlu, odešel, [a] prodal všecko, což měl, a koupil ji."

Když pokračujeme v hledání Slova, nacházíme ten největší ze všech pokladů; je to jediná perla, nesmírně vzácná, nazývaná "perla nesmírné ceny". Jak je psáno: "Když našel jednu drahocennou perlu, šel, prodal všechno, co měl, a koupil ji" (Matouš 13:45).

Perlou nesmírné ceny je pravé poznání Boha a výchozí bod pro pravé porozumění Božímu slovu. Když poznáme pravou Boží podstatu, každý příběh, každé podobenství - dokonce i každá vteřina v Božím slově - získá nový význam a odhalí nekonečnou Boží lásku a něžné milosrdenství. Tato vzácná perla je zjevením pravé Boží podstaty - božsky lidského Boha, který se stará o každého člověka jako milující rodič o dítě. Toto poznání je tím nejcennějším, co jsme kdy mohli objevit. Proto je mezi všemi poklady, které lze nalézt v Pánově slově, právě tato pravda tou nejcennější ze všech. Proto se jí říká "drahocenná perla". ⁵

V Pánově slově je samozřejmě mnoho perel moudrosti. Je tam mnoho "pokladů na poli". Perla nesmírné ceny je však největším pokladem ze všech, protože nám ukazuje vnitřní krásu každé jiné perly. Vedeni správným chápáním Boha se učíme, jak "vykopat" vzácné poklady, které ležely skryté v dobré půdě doslovného smyslu slova; přicházíme na to, jak jsou v každém příběhu obsaženy zázraky. Stejně jako dvanáct bran do nebe je zhotoveno z jediné látky - perly -, je pravé poznání Boha branou k pochopení všech ostatních pravd Slova. Jak naše porozumění roste, vidíme, jak spolu všechny ostatní perly souvisejí, jak jsou dokonale uspořádány a jak má každá perla v Božím slově své zvláštní místo. Stejně jako duše uspořádává a organizuje mnoho orgánů, systémů a buněk těla, správné pochopení pravé Boží podstaty odhaluje dokonalý řád Slova. ⁶

Způsob, jakým vidíme Boha, se tedy stává prubířským kamenem nejen pro způsob, jakým vidíme Slovo, ale také pro způsob, jakým vidíme život. Tendence vidět Boha jako hněvivého a pomstychtivého může příliš snadno vést k ospravedlňování našeho vlastního hněvivého a pomstychtivého chování. Tendence vidět Boha jako přísného a neodpouštějícího, pokud jeho hněv neusmíříme obětmi, může příliš snadno vést k ospravedlňování našich vlastních sklonů k náročnému a neodpouštějícímu chování - pokud nás neusmíří uhlazenými slovy a egoistickými činy. ⁷

Jakmile však správně pochopíme Boží přirozenost, nenecháme se již svést na scestí učením, které nás vede k přesvědčení, že Bůh je rozhněvaný, hněvivý a nelítostný a že vyžaduje oběť, abychom se mu opět zalíbili. Právě tento druh nesprávného myšlení vedl starověké Izraelity k přesvědčení, že Boží hněv lze utišit pouze lidskou obětí. Představa, že by se nekonečně milující Bůh mohl hněvat nebo dokonce pohlížet na své děti s nelibostí, je pro lidský rozum nepřijatelná. Je to proto, že Bůh je dobrota sama, láska sama, milosrdenství samo a odpuštění samo. Není v jeho přirozenosti, aby se na některé ze svých dětí díval s hněvem, nebo dokonce se svraštělým čelem. Jediné, co žádá, je, abychom dodržovali jeho přikázání a věřili, že nám k tomu dává moc. Tím si otevíráme cestu k přijímání nebeských požehnání, která nám dává k dispozici vždy a v každém okamžiku. ⁸

Perlou nesmírné ceny je tedy pravé pochopení Boha a Boží lásky k nám. Je to poznání, že náš život pochází přímo od Pána, který nás miluje nepředstavitelnou láskou. Nejenže náš život pochází přímo od Pána; Pán je náš život. Bez Pána v našem životě - konkrétně bez dobroty a pravdy, které od něj přijímáme - bychom neměli vůbec žádný život. Naše srdce by sice dál tlouklo a plíce by dál dýchaly, ale byli bychom duchovně mrtví.

Proto je poznání o Bohu, přesněji řečeno poznání o tom, jak Bůh skrze Ježíše projevil svou lásku k nám, jistě "perlou nesmírné ceny". Jakmile toto neocenitelné poznání získáme, naplní nás vděčnost. Stejně jako kupec v podobenství se staneme dokonale ochotnými prodat vše, co máme; staneme se dokonale ochotnými vzdát se všech sobeckých tužeb a výměnou za to obdržíme plnost Božího života a všechna požehnání, která obsahuje. ⁹

Dragnet: Sedmé podobenství o regeneraci

47. "Opět se nebeské království podobá nevodu vhozenému do moře a shromažďování všeho druhu;

48. Kterýžto, když se naplnil, vynesli [ho] na břeh, a posadivše se, sebrali dobré do nádob, a špatné vyvrhli.

49. Tak tomu bude při dovršení věku: andělé vyjdou a oddělí zlé od středu spravedlivých,

50. A uvrhnou je do ohnivé pece, kde bude pláč a skřípění zubů."

51. Ježíš se jich ptá: "Pochopili jste to všechno?" "Ano, Pane," řeknou mu.

52. A on jim řekl: "Kvůli tomu je každý zákoník poučený o nebeském království podobný člověku a hospodáři, který ze svého pokladu vydává [věci] nové i staré." A řekl jim: "To je ten, kdo je poučen o nebeském království."

Tím se dostáváme k poslednímu podobenství této série. Ježíš říká: "Opět se nebeské království podobá vlečné síti, která byla vhozena do moře a posbírala od každého druhu něco, a když byla plná, vytáhli ji na břeh; posadili se a dobré věci posbírali do nádob, ale špatné vyhodili. Tak tomu bude i na konci tohoto věku. Andělé vyjdou, oddělí zlé od spravedlivých a vhodí je do ohnivé pece. Tam bude nářek a skřípění zubů" (Matouš 13:47-50). ¹⁰

V tomto sedmém a posledním podobenství popisuje "vlečná síť vhozená do moře" to, co se děje v každém z nás po smrti. Většina z nás je směsicí dobra a zla, pravdy a falše, ušlechtilých tužeb a sobeckých přání. To vše popisuje vlečná síť, která je vhozena do moře a vynesena na břeh, naplněná "něčím od každého druhu". Pokud je však naše srdce na správném místě a pokud upřímně toužíme poznat, co je pravda, a konat, co je správné, nemohou nám naše falešná přesvědčení a mylné touhy způsobit žádnou trvalou škodu. Jemné Boží vedení nekončí smrtí.

Naopak, pokračujeme dál, plně lidsky, ale bez hmotných těl. V závislosti na rozhodnutích, která jsme učinili na zemi, se nadále učíme, rosteme a stáváme se tou nejlepší verzí sebe sama. Andělští instruktoři nás vedou a učí, jak se nadále připravovat na nebe. Pomáhají nám postupně odhodit falešné představy a marné ambice, kterých jsme se drželi (protože jsme nic lepšího nevěděli). A učí nás novým pravdám, které můžeme používat jako nádoby k přijímání Boží dobroty, když se budeme nadále učit více o nebeském životě.

Nakonec dojde ke konečnému oddělení toho, co je v nás dobré, od toho, co je zlé. V té chvíli se zlo a falešné věci oddělí a odstraní daleko od našeho vědomí, zatímco vše, co je v nás dobré a pravdivé, se stane součástí naší základní přirozenosti. To je závěrečná fáze procesu duchovního vývoje. Je to proces, který začíná na zemi a pokračuje po celou věčnost. Ačkoli nikdy nebudeme obnoveni do té míry, abychom mohli říci: "Nyní jsem dokonalý," budeme se stále přibližovat k dokonalosti navždy. ¹¹

Když Ježíš uzavírá tuto sérii podobenství, ptá se svých učedníků: "Pochopili jste to všechno?" (Matouš 13:47). V tuto chvíli stačí jejich prostá a upřímná odpověď. Říkají: "Ano, Pane." Ježíš se na jejich odpověď neptá ani je nezkoumá, jak tomu rozumějí. Místo toho k nim mluví, jako by nyní byli dobře poučenými zákoníky, a říká: "Každý zákoník poučený o nebeském království je jako člověk a hospodář, který ze svého pokladu vydává věci nové i staré" (Matouš 13:52).

Bibličtí badatelé se většinou shodují, že se jedná o hebrejská písma ("stará") a Ježíšovo učení ("nové"). Mohlo by se však také jednat o literu Písma ("starou") a ducha Písma, který je stále nový, protože Pán zjevuje stále více vnitřních pravd. Když nové a staré vnímáme jako jedno, obsahuje toto učení neuvěřitelnou moc - moc, která je nám dána, aby nás vedla, chránila a žehnala nám, když budeme věčně růst a vyvíjet se. ¹²

"Kde vzal tento muž tolik moudrosti?"

53. Když Ježíš dokončil tato podobenství, odešel odtud.

54. A přišed do své vlasti, učil je v jejich synagoze, takže se divili a říkali: "Odkud má tento [člověk] tuto moudrost a [tyto] schopnosti?

55. Není to snad syn tesařův? Což se jeho matka nejmenuje Marie? A jeho bratři Jakub, Jozes, Šimon a Jidáš?

56. A jeho sestry, nejsou snad všechny s námi?" Odkud tedy má tento [Člověk] všechny tyto věci?

57. A ony se na něm pohoršovaly, ale Ježíš jim řekl: "Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě." 58.

58. A pro jejich nevíru tam nevykonal mnoho [skutků] moci.

Když Ježíš vyprávěl sedm podobenství o obnově, mluvil k vnímavému publiku. V dalším díle se však situace mění. Vrací se domů do Nazareta, aby se konfrontoval s publikem, které je mnohem méně vnímavé. Ve skutečnosti jsou pochybovační, skeptičtí, dokonce nepřátelští.

Dějištěm je synagoga v jeho vlastní zemi. Vstoupil do synagogy, aby je poučil, ale oni nejsou jeho učení přístupní. Nevidí nic z Jeho božství a nedokážou si představit, že Jeho moudrost a moc pochází z nebe. Namísto toho,

říkají: "Odkud má tento člověk takovou moudrost a takové mocné skutky?". (Matouš 13:54). Jejich otázka není položena ve stavu uctivé bázně. Spíše je vyslovena pohrdavě, neboť čteme, že jsou "uraženi" (Matouš 13:57). Stále ho vidí jako syna tesaře, syna Marie a jednoho z pěti bratrů.

Kontrast mezi vnímavostí učedníků s jejich prostým "Ano, Pane" a odmítnutím v Nazaretě je nápadný. V jedné z předchozích epizod Ježíš náboženským vůdcům řekl, že v jejich středu je "prorok větší než Jonáš" a také muž moudrosti "větší než Šalomoun" (Matouš 12:42). Ačkoli je Ježíš skutečně větším prorokem než Jonáš, chápe také, že "prorok není beze cti, leda ve své zemi a ve svém domě" (Matouš 13:57). A proto "tam pro jejich nevíru neučinil mnoho mocných skutků" (Matouš 13:58).

Příběh o Ježíšově odmítnutí v Nazaretu mluví ke každému z nás o tom, jakým způsobem ho můžeme odmítnout i my. V počátcích četby Božího slova nás mohou doslovné příběhy dětsky potěšit, ale možná se nikdy nedostaneme dál, než že je budeme považovat za příběhy pro děti. Nevidíme, že každý příběh Slova je podobenstvím, které se může otevřít do věčnosti, a že Boží slovo je pole plné skrytých pokladů. Můžeme je prostě považovat za knihu pro děti, možná rozkošnou, ale ne božskou. To znamená považovat ji pouze za knihu o "tesařově synovi" a vidět Ježíše pouze jako syna Marie. Tendence vysvětlovat svatost Slova nás ponechává v situaci, kdy z jeho učení nebo z Ježíšova poselství můžeme čerpat jen málo inspirace. A tak v nás Bůh kvůli naší nevíře nemůže konat žádné mocné skutky. ¹³

Poznámky pod čarou: