Kapitola 6.

Bůh na prvním místě

1. "Dávejte pozor, abyste svou almužnu nekonali před lidmi, aby si vás všímali, jinak nemáte odměnu u svého Otce, který [je] v nebesích.

2. Proto když dáváš almužnu, netrub před sebou na trubku, jako to dělají pokrytci v synagogách a na cestách, aby byli oslavováni lidmi. Amen, pravím vám: Mají svou odměnu.

3. Když však dáváš almužnu, ať tvá levice neví, co dělá pravice,

4. Aby tvá almužna byla ve skrytosti a tvůj Otec, který hledí ve skrytosti, ti sám odplatí tím, co je zjevné.

5. A když se modlíš, nebudeš jako pokrytci, neboť ti se rádi modlí vestoje v synagogách a na nárožích ulic, aby se lidem ukázali. Amen, pravím vám, že mají svou odměnu.

6. Ty však, když se modlíš, vejdi do své ložnice, a když zavřeš dveře, modli se ke svému Otci, který [je] v skrytu, a tvůj Otec, který hledí v skrytu, ti odplatí tím, co je zjevné.

7. A když se modlíš, nemluv stále dokola jako pohané, neboť si myslí, že budou vyslyšeni svými mnohomluvnými řečmi.

8. Nebuďte tedy jako oni, neboť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho o to požádáte.

9. Takto se tedy modlete: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé;

10. Přijď království tvé, staň se vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.

11. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

12. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům.

13. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé je království, moc i sláva na věky. Amen.

14. Neboť jestliže vy odpustíte lidem jejich viny, i váš nebeský Otec vám odpustí.

15. Jestliže však vy neodpustíte lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny."

Předchozí série učení se zaměřila na lásku k bližnímu. Tato láska by měla být natolik široká, aby přesahovala hranice rodiny, hranice sousedství, a dokonce i hranice určité náboženské skupiny. Měla by se rozlévat směrem k celému lidstvu, svítit jako slunce, stejně a nestranně na zlé i dobré, padat jako déšť na spravedlivé i nespravedlivé - stejně jako Boží láska svítí na všechny, stejně jako Boží moudrost padá jako déšť všude. Jinými slovy, dobro (představované sluncem) a pravda (představovaná deštěm), které proudí od Boha, by se měly rozšířit směrem ven k celému lidskému rodu.

V této další kapitole však dochází ke změně zaměření. Zatímco v předchozí sérii nauk se naše pozornost soustředila na bližního, v této sérii nauk se naše pozornost soustředí na Boha - pravý zdroj všech dobrých skutků. Dobré skutky jsou samozřejmě nezbytné, ale musí být konány ve správném duchu. Proto Ježíš říká: "Dávejte si pozor, abyste nekonali své dobročinné skutky před lidmi, abyste se jim zviditelnili, jinak nebudete mít odměnu od svého Otce v nebesích." (6:1).

Ježíš je nyní v polovině svého kázání a stále sedí na hoře. Poučuje své učedníky o Písmu, aby mu správně rozuměli. Přesné porozumění Písmu však nestačí. Dokonce ani dělat to, čemu učí, nestačí. Mají-li být tyto skutky konány ve správném duchu, nemají být konány kvůli cti, pověsti nebo osobnímu prospěchu. Právě proto nyní Ježíš říká: "Když konáte dobročinný skutek, netrubte před sebou jako pokrytci v synagogách a na ulicích, aby byli oslavováni lidmi. Vpravdě vám říkám, že mají svou odměnu" (6:2).

Ježíš zde mluví o povrchní, dočasné odměně, kterou je to, že si ho druzí váží. I když není nic špatného na tom, když člověk dělá věci, které mohou vyvolat vděčnost, chválu a obdiv, není to "odměna", o kterou usiluje člověk usilující o dokonalost. Lidé, kteří touží po neustálém zdokonalování svého ducha, spíše neusilují o chválu a obdiv druhých; místo toho se snaží pouze plnit Pánovu vůli a vědí, že odměna za tento druh úsilí - vnitřní pokoj, tichá radost a požehnaná jistota - je dána ve skrytu. Proto Ježíš říká: "Když konáš dobročinný skutek, nedej najevo, co dělá tvá levice. Tak budou tvé dobročinné skutky konány ve skrytu a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti sám odplatí tím, co je zjevné" (6:2-3). ¹

Ježíš pokračuje ve své cenné lekci o tom, že na prvním místě je Bůh - nikoliv vlastní sláva a hmotný zisk - a poskytuje návod, jak komunikovat s Bohem. Především by se s Bohem mělo mluvit v soukromí, a ne za účelem získání veřejné chvály: "Když se modlíš, vejdi do svého vnitřního pokoje a zavři dveře... a tvůj Otec, který vidí vskrytu, ti sám odplatí tím, co je zjevné" (6:6).

"Vnitřní místnost", která se někdy překládá jako "komora", "komůrka" nebo "ložnice", je ταμεῖόν (tameion), což také znamená "tajná komora". Vezmeme-li to doslova, zdá se, že se zde hovoří o tichém místě pro nerušenou modlitbu. I když je to dobrá, praktická rada, volba slova naznačuje také interiér lidské mysli - naši "vnitřní místnost". Jde o to, abychom šli do svého nitra, odstranili se od všech smyslových rozptýlení a hmotných starostí a zároveň se pokusili vstoupit do tichého společenství s Bohem.

Když "zavřeme dveře", zanecháváme za sebou starosti tohoto světa spolu se všemi starostmi ega. Zklidníme svou mysl a soustředíme se výhradně na svůj vztah s Bohem a na Boží vztah s námi. Jak je psáno prostřednictvím proroka Izajáše: "Ty zachováš v dokonalém pokoji toho, jehož mysl je upřena k tobě" (Izajáš 26:3).

Když Ježíš pokračuje ve svém návodu, jak se spojit s Bohem, učí, že modlitby by neměly být plné "marného opakování" (6:7), ani není nutné používat mnoho slov. Jako ilustraci uvádí Ježíš příklad jednoduché modlitby, která začíná, jako každá modlitba, přímým oslovením Boha, který je Otcem nás všech - naším Otcem. Tato jednoduchá věta nám má připomenout, že všichni jsme bratři a sestry téhož nebeského Otce.

Důsledky jsou silné a hluboké. Slouží k tomu, aby nám připomněla, že neuctíváme neviditelného, vzdáleného tyrana, ale milujícího Otce, s nímž máme hluboký, důvěrný osobní vztah. To vše a ještě mnohem více je obsaženo v úvodních slovech této názorné modlitby: "Otče náš, na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá" (6:10).

Modlitba začíná tímto způsobem, aby nám pomohla soustředit se na to, co je podstatné - na naši lásku a uctívání Boha, zejména na důležitost plnění jeho vůle. Po tomto zvolání je modlitba plná výrazů, které zahrnují bližní - často se opakují slova "nás" a "naše": chléb náš vezdejší dej nám dnes; odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům; neuveď nás v pokušení; zbav nás od zlého. Jinými slovy, tato modlitba zahrnuje jak sebe, tak druhé. Modlitba však končí tak, jak začíná, s jasným zaměřením na Boha: "Neboť tvé je království, moc a sláva na věky" (6:12-13).

V dalším verši se Ježíš vrací k jednomu z ústředních témat modlitby: odpuštění. Aby jeho posluchačům tento důležitý bod neunikl, dává jasně najevo, že odpuštění druhým nelze oddělit od Božího odpuštění vůči nám: "Jestliže vy odpustíte lidem jejich viny, i váš nebeský Otec vám odpustí" (6:14). To nelze chápat tak, že by Bůh jakkoli zadržoval své odpuštění, dokud my sami nesplníme svůj díl. Naopak to znamená, že když konáme dobro druhým, otevíráme si cestu k zakoušení odpuštění, které neustále přichází od Boha.

Ježíš však také jasně říká, že to platí i naopak: "Neodpustíte-li lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny" ("Neodpustíte-li lidem jejich viny, ani váš Otec neodpustí vaše viny").6:15). Jinými slovy, v míře, v jaké odpouštíme druhým, zakoušíme Boží odpuštění. A v míře, v jaké neodpouštíme druhým, se uzavíráme požehnání, které nám Bůh touží dát. Volba je vždy na nás. Proto nás Ježíš učí, abychom Boha prosili o odpuštění: Odpusť nám naše viny, modlíme se, abychom mohli přijmout odpuštění; a když se naplníme Božím odpuštěním, můžeme zase odpuštění nabídnout druhým: "Odpusť nám naše viny," modlíme se, "abychom i my mohli odpustit těm, kdo se provinili proti nám."

Všechno začíná v Bohu.

Jednání se zoufalstvím

16. "A když se postíte, nebuďte jako pokrytci smutné tváře, neboť ti si kazí tvář, aby se lidem zdálo, že se postí. Amen, pravím vám, že mají svou odměnu.

17. Ty však, když se postíš, pomaž si hlavu a umyj si tvář,

18. Aby ses lidem nezdál, že se postíš, ale svému Otci, který [je] ve skrytosti, a tvůj Otec, který hledí ve skrytosti, ti odplatí tím, co je zjevné."

Zaměření na Boha pokračuje, protože Ježíš nyní obrací pozornost k další duchovní praxi: půstu. "Když se navíc postíte, nebuďte jako pokrytci se smutnou tváří. Ti si totiž znetvořují tvář, aby se lidem zdálo, že se postí" (6:16). Doslovné pokyny jsou opět zcela jasné. Stejně jako Ježíš varuje před konáním dobrých skutků, aby byl někdo obdivován, nebo před veřejnou modlitbou, aby byl někdo považován za zbožného, podobně varuje před pokryteckým postem. Tato duchovní praxe by neměla být používána jako způsob, jak vypadat v očích druhých jako spravedlivý. Neměla by se používat ani k tomu, abychom Pánu ukázali, jak hluboce truchlíme nebo jak hluboké je naše zoufalství, v naději, že nám přijde na pomoc.

Myšlenka, že musíme Pánu "dokázat", že skutečně trpíme, abychom si získali jeho pozornost a zasloužili si jeho soucit, je stará. Staří Izraelci věřili, že roztrhání šatů, zahalení se do žíní, válení se v popelu a půst jsou jedny z mnoha způsobů, jak "trápit svou duši". Tyto praktiky zahrnovaly nejen vnější projevy vnitřní úzkosti, ale také vnější projevy pokání, které se prováděly v naději, že si jich Bůh všimne. V názorné epizodě z Hebrejských písem je králi Achabovi řečeno, že na něj kvůli jeho špatnosti přijde zkáza. Když to Achab uslyšel, "roztrhl svůj oděv, oblékl si na tělo žíněné roucho, postil se a sklíčeně chodil" (1 Královská 21:27). Zdálo se, že Achabova ukázka utrpení a smutku zabrala. V úryvku se dále píše: "I stalo se slovo Hospodinovo k Eliášovi: 'Vidíš, jak se Achab přede mnou pokořuje? Protože se přede mnou pokořuje, nepřivedu za jeho dnů zlo" (1 Královská 21:28). ²

Ježíš však tuto myšlenku vyvrací a učí, že existuje lepší způsob, jak se vypořádat s utrpením. Ví, že utrpení vzniká ve chvílích, kdy pociťujeme duchovní nedostatek - absenci dobra a pravdy v našem životě. V těchto obdobích duševního strádání máme tendenci chodit sklíčení, smutní, skleslí, s pocitem, že nás Bůh opustil. Zdá se, že po ruce není žádná duchovní potrava. Možná si neuvědomujeme, že se nacházíme uprostřed duchovního pokušení - naše duše hladoví a žízní po Pánově dobrotě a pravdě. ³

Ježíš nabízí protilátku: "Když se postíš," říká, "pomaž si hlavu a umyj si tvář, aby se lidem nezdálo, že se postíš" (6:17). To je dobrá praktická rada; není dobré šířit sklíčenost a beznaděj. Ježíšova slova však obsahují hlubší poselství. V celém Písmu je "olej" symbolem Boží lásky a "voda" symbolem Boží pravdy. Z duchovního hlediska tedy Ježíš dává rozumnou radu, co dělat v dobách zoufalství: "Pomaž si hlavu olejem Boží lásky," říká, "a umyj si tvář pravdou Boží moudrosti."

Ježíšova rada funguje jak na přirozené, tak na duchovní úrovni. Jít s veselým postojem i v těžkých chvílích není jen otázkou toho, jak si zachovat pevnou tvář nebo jak předstírat, že jsme šťastní. S Boží láskou v srdci a Boží pravdou v mysli nebudeme vypadat, že se postíme. Ať už bude boj jakkoli obtížný, budeme podporováni zevnitř: "A tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí tím, co je zjevné" (6:18). I když se vnější situace nezmění, Bůh může učinit vnitřní zázrak a přinést útěchu, když cítíme zoufalství, naději, když cítíme beznaděj, a povzbuzení, když se cítíme sklíčení.

V celém tomto oddíle Ježíš jasně říká, že tyto tajné odměny jsou nám k dispozici vždy, když se obrátíme k Pánu, otevřeme se jeho lásce a budeme hledat jeho moudrost. Ať už konáme dobročinné skutky, věnujeme se modlitbě, nebo procházíme obdobím zoufalství, obrátíme-li se k Pánu, jistě se dostaví pocity vnitřního pokoje, tiché radosti a požehnané jistoty. Takto nás Pán, "který vidí ve skrytu", odměňuje otevřeně.

Poklady v nebi

19. "Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kde je zloději prokopávají a kradou;

20. Ale shromažďujte si poklady v nebi, kde je nekazí mol ani rez a kde zloději neprokopávají a nekradou. 21. Všichni, kdo jsou v nebi, jsou v nebi.

21. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.

22. Svítilnou těla je oko; bude-li tedy tvé oko jediné, bude osvíceno celé tvé tělo;

23. Je-li však tvé oko zlé, celé tvé tělo bude temné; je-li tedy světlo v tobě tmou, jak velká [je] tma!" 24. "Světlo v tobě je tmou," odpověděli lidé.

V pokračování horského kázání Ježíš posiluje důležitost soustředění se na nebeské věci a staví je nad věci pozemské: "Neshromažďujte si poklady na zemi" (6:19) říká Ježíš. Místo toho si "shromažďujte poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kam se zloději nevloupávají a nekradou" (6:20). Nebeských věcí si máme vážit více než pozemských, protože pozemské věci pominou, ale nebeské poklady - moudrost, kterou získáváme ze Slova, a duchovní vlastnosti, které si pěstujeme, když podle této moudrosti žijeme - zůstanou navždy. "Tráva usychá, květina vadne, ale Boží slovo trvá navěky" (Izajáš 40:8).

Boží slovo a nebeská moudrost, kterou skrze něj můžeme získat, je skutečně velkým pokladem; zostřuje náš duchovní zrak a osvěcuje naši mysl: "Je-li tedy tvé oko dobré, celé tvé tělo bude plné světla" (6:22). Správné pochopení

Božího slova nám ukazuje, že vše, co se stane, se může obrátit k dobrému, ať už se to v danou chvíli zdá být jakkoli proti naší vůli.

Pokud se však nerozhodneme shromažďovat pro sebe poklady nebeské moudrosti nebo rozvíjet nebeské vlastnosti, náš pohled na život bude zkalen temnými obavami našeho nižšího já: "Je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude plné temnoty" (6:23). Ježíš nás proto varuje před důsledky toho, když se na všechny věci díváme z hlediska svých sobeckých tužeb, protože tím se vrháme do temnoty a bídy. Jeho varování je formulováno zcela jasně: "Jak velká je ta temnota!" (6:23)

Ježíš zde rozlišuje mezi pozemskou a nebeskou odměnou. Každá časná, hmotná odměna - všechno, co zreziví, co zničí moli nebo co zloději vloupají a ukradnou - pomine. Nebeské odměny však nemohou nikdy zaniknout, jsou věčné. Radost, kterou jsme kdysi pocítili, když jsme někomu nezištně pomohli, nám nikdo nikdy nevezme; uspokojení z dobře vykonané práce se může stát trvalou vzpomínkou; pocit, že nás laskavý prarodič skutečně miluje - to všechno jsou nebeské poklady, které nic na zemi nemůže způsobit, aby zrezivěly, které moli nemohou sežrat a zloději ukrást. Zůstanou s námi navždy. I když paměť vybledne, tyto poklady tu budou stále.

Právě proto nás Ježíš vybízí, abychom se soustředili především na nebeské věci: na Pána, Slovo a život ve službě. To by mělo být naším "pánem", vše ostatní by mělo být druhotné. Jak říká Ježíš: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo bude jednomu věrný a druhým bude pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu" (6:24) ⁴

Pohlcení materialismem a touha po bohatství ("mamonu") nám mohou zabránit v zakoušení nejlepších požehnání nebe. Nemůžeme říci, že milujeme věci nebeské i věci světa stejně. Pokoušet se o to by bylo jako snažit se jedním okem dívat nahoru a druhým dolů! ⁵ Lásku k nebi musíme upřednostnit před láskou ke světu.

Je však třeba poznamenat, že bohatstvím a bohatstvím jako takovým není třeba pohrdat a nenávidět je, ale spíše lásku k nim jako k cíli samému. Kdykoli se soustředíme především na sebe, na své vlastní štěstí, bezpečí, význam a pohodlí, sloužíme spíše sobě než Bohu.

Samozřejmě není špatné postarat se o sebe a o svou rodinu. Je však třeba dbát na to, aby se naše touha po dosažení přiměřeného pohodlí a bezpečí v našem vlastním životě nestala hnací vášní a hlavním zájmem. Neměla by také konkurovat naší lásce k Bohu a lásce k nebi. V míře, v jaké nad námi vládnou světské ambice, se stáváme otroky a mamon se stává naším pánem. Ježíš učí, že existuje lepší cesta. Věci tohoto světa sice mají své kouzlo a požitky, odměny a uspokojení, ale vždy musí být podřízeny nebeským věcem. Jiná cesta neexistuje. Nemůžeme sloužit Bohu a mamonu. Proto nás Ježíš vybízí, abychom si shromažďovali "poklady v nebi".

Nebuďte úzkostliví

24. "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude jednoho držet a druhým pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.

25. Kvůli tomu vám říkám: Nedělejte si starosti o svou duši, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, co si oblečete. Což není duše víc než pokrm a tělo [víc] než oděv?

26. Pozorně se dívejte na nebeské ptáky, neboť oni nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Nejste snad cennější než oni?

27. A kdo z vás si svou úzkostlivostí může přidat jeden loket ke své postavě?

28. A proč se staráte o oděv? Podívejte se na polní lilie, jak rostou; nedřou se a nepředou;

29. Ale já vám říkám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oděn jako jedna z nich."

30. A jestliže Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a zítra je vhozena do pece, [neoblékne] mnohem spíše vás, [ó] malověrní?

31. Nebuďte tedy úzkostliví a neříkejte: "Co budeme jíst?" nebo: "Co budeme pít?" nebo: "Čím budeme oděni?".

32. To všechno totiž hledají národy, neboť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.

33. Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.

34. Proto se nestarejte o zítřek, neboť zítřek se bude starat o věci samé. Dostatečné pro den [je] jeho zlo.

---

Ježíš uzavírá tuto část svého učení slovy: "Nebuďte úzkostliví." Často se to překládá jako "Nedělejte si starosti" nebo "Nemyslete na nic", ale řecké slovo použité v tomto případě je μεριμνάω (merimnaō), což znamená "příliš se starat", "mít velké starosti" a "být rozpolcený". Ve světle Ježíšova učení, že nemůžeme sloužit Bohu a mamonu, nesmíme dovolit, aby nás naše světské starosti nebo světské ambice od sebe odtrhly nebo oddělily od naší lásky k Bohu. ⁶

To je dobrá rada. Pokud však bereme Ježíšova slova příliš doslova, může to znít jako situace "všechno nebo nic". Co se s námi stane, když se rozhodneme sloužit Bohu bez ohledu na výsledek? Budeme mít dost jídla? Budeme mít dost pití? Budeme mít na oblečení a přístřeší pro své rodiny? Ježíš tyto obavy předvídá, když říká: "Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, co si oblečete" (6:25).

Opravdu? Opravdu to Ježíš myslí vážně? Říká Ježíš, že bychom se měli zbavit všech starostí o naše pozemské potřeby? Neměli bychom se vůbec starat o to, jestli budeme mít na nájem nebo na jídlo na stole? Nezní to trochu nezodpovědně? Co Ježíš těmito výroky skutečně myslí?

Podle toho, jak tyto výroky čteme, nám Ježíšova slova mohou připadat jako ta nejznepokojivější, nebo naopak jako ta nejútěšnější, jaká kdy byla vyřčena. Znepokojující je pomyšlení, že jsme vyzýváni, abychom se vzdali veškeré péče o získávání věcí, které jsou nezbytné pro naše přežití - jídla, pití, oblečení a přístřeší. Co se s námi stane? Náš pud sebezáchovy se proti této myšlence přirozeně bouří.

Na druhou stranu máme jiné instinkty - vyšší, ušlechtilejší instinkty. Mezi ně patří intuitivní pocit, že Bůh nás miluje, touží po našem štěstí a postará se o všechny naše potřeby. Ježíš vlastně mluví o tomto vyšším instinktu, když říká: "Podívejte se na nebeské ptactvo, že neseje ani nežne, ani neshromažďuje do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Nejste snad cennější než oni?" (6:26). Takto chápaná Ježíšova výzva, abychom si nedělali starosti, je velkou útěchou. "Kdo z vás si může úzkostlivostí přidat jeden loket ke své postavě?" (6:27).

Slova útěchy a ujištění pokračují: "Proč se tedy obáváš o oblečení? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: ani se nenadřou, ani nepředou, a přece vám říkám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oděn jako jedna z nich" (6:28-29). Ježíš pak opakuje hlavní refrén této lekce: "Nebuďte úzkostliví." Neklaďte si otázky typu: "Co budeme jíst?" nebo "Co budeme pít?" nebo "Co si oblečeme?". Váš nebeský Otec ví, že všechny tyto věci potřebujete (6:31-32).

Ježíš pak posiluje myšlenku, která byla ústřední v celé této části jeho řeči: v naší mysli musí být prvořadé zaměření na Boha, a to nade vše ostatní: "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost," říká. A vzápětí nás uklidňuje těmito slovy útěchy: "a toto všechno vám bude přidáno" (6:33).

Je uklidňující vědět, že "to všechno bude přidáno". Mýlili bychom se však, kdybychom se domnívali, že Bůh chce, abychom se vzdali veškerého zájmu o tento svět, zanedbávali sebe a své rodiny a hledali pouze Boží království. Ježíš nekáže lehkomyslné opuštění a nezodpovědnost. Spíše nás učí o prioritách; učí nás, co musí být v našem životě prvořadé ve srovnání s tím, co musí být druhořadé.

Všimněte si, že Ježíš neříká, abychom hledali pouze Boží království; říká, abychom hledali především Boží království. Výzva, abychom hledali především Boží království, znamená uspořádání a podřízenost, nikoli výlučnost nebo úplné opuštění. Opravdový věřící bude samozřejmě milovat Boha i bližní (včetně sebe sama), ale oddanost Bohu bude vždy na prvním místě. Pravý věřící bude milovat nebe i věci světa, ale oddanost nebeským věcem bude mít vždy přednost před věcmi světa. ⁷ Opravdový věřící bude proto zodpovědným občanem, který pomáhá těm, kdo nemají tolik štěstí, stará se o děti a o seniory, ale při tom všem bude mít stálou, tichou vnitřní důvěru v Boha. Takový člověk se bude věnovat každodenním záležitostem, klidně a poctivě, neotřesen neúspěchy a spokojen se všemi věcmi, ať už se zdají být k jeho okamžitému prospěchu, nebo ne. Takový člověk zůstává zaměřený na Boha, i když se stará o světské záležitosti.

Opravdový věřící ví, že Bůh nás vždy zaopatřuje, okamžik za okamžikem, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Opravdový věřící důvěřuje Bohu a hluboce chápe, co má Ježíš na mysli, když říká: "Nedělejte si starosti o zítřek, neboť zítřek se bude starat o své věci" (6:34). ⁸

Jisté vědomí, že Bůh se o nás neustále stará, by nás mělo inspirovat k tomu, abychom dělali vše, co můžeme, pro druhé, protože víme, že Bůh dělá vše, co může, pro nás. Naším úkolem je čelit výzvám každého dne s odvahou a vyrovnaností, důvěřovat Bohu a dbát na to, aby náš život byl veden podle jeho vůle. Každý den nás čekají nové výzvy, ale pokud budeme spokojeně spočívat v Bohu, zvládneme den za dnem cokoli. Jak říká Ježíš: "Dostatečné pro den je jeho vlastní zlo" (6:34).

Ve světle této lekce bychom tedy měli pokračovat v péči, v zajišťování, v dobrém hospodaření, ale nedovolit, aby nás něco "oddělilo" (merimnaō), odtrhlo nebo oddělilo od Boha. Zkrátka, ať už děláme cokoli, musíme mít na paměti Ježíšova slova útěchy: "Nebuďte úzkostliví".

Poznámky pod čarou: