Kapitola 18.

Lessons in Humility (Lekce pokory)

1. V tutéž hodinu přišli učedníci k Ježíšovi a ptali se: "Kdo je tedy největší v nebeském království?" Ježíš jim odpověděl: "Já.

2. Ježíš zavolal [k sobě] malé dítě a postavil ho doprostřed nich,

3. A řekl: "Amen, pravím vám: Jestliže se neobrátíte [a nebudete] jako děti, nevejdete do nebeského království.

4. Kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten je největší v nebeském království.

5. A kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, přijímá mne.

6. Kdo by však způsobil klopýtnutí jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, tomu se sluší pověsit na krk oslí mlýnský kámen a potopit ho do mořské hlubiny.

7. Běda světu pro pohoršení! Je totiž nutné, aby přišlo pohoršení, nicméně běda tomu člověku, skrze něhož přichází pohoršení.

8. A jestliže ti ruka nebo noha způsobí klopýtnutí, usekni je a odhoď [je] od sebe; je pro tebe lepší, abys vstoupil do života chromý nebo zmrzačený, než abys měl buď dvě ruce, nebo dvě nohy a byl uvržen do věčného ohně.

9. A jestliže ti oko způsobí klopýtnutí, vyrvi je a zahoď [je] od sebe; je pro tebe lepší s jedním okem vejít do života, [než] mít dvě oči, abys byl uvržen do ohnivé gehenny.

10. Hleďte, [abyste] nepohrdli ani jedním z těchto maličkých, neboť vám říkám, že jejich andělé v [nebesích] neustále hledí na tvář mého Otce, který je v [nebesích]."

Dosud všechny Ježíšovy zázraky v Matoušově evangeliu ukazovaly Ježíšovu obrovskou moc. Ať už se projevovala jeho mocí uzdravovat nemoci, utišovat vítr a vlny nebo vyhánět démony, v každém případě šlo o zázrak všemohoucnosti.

V předchozí epizodě, v níž Ježíš předpovídá, že Petr najde v ústech ryby minci, však Ježíš ukazuje, že je nejen všemohoucí, ale také vševědoucí. Jestliže proměnění na hoře vzbudilo v učednících pokoru ("padli na zem a klaněli se" (17:6), je snadné si představit, že nález mince v rybí tlamě, přesně jak Ježíš předpověděl, musel jejich údiv a úžas ještě zesílit. Muselo je to přivést do stavu ještě větší pokory.

Ale nestalo se tak. V další epizodě, jejíž ústředním tématem je pokora, vidíme, že se učedníci mají této základní lekci ještě hodně co učit. To se jasně ukáže, když přistoupí k Ježíši a zeptají se ho: "Kdo je tedy největší v nebeském království?" (18:1). Otázka se týká jejich osobní touhy po slávě a věhlasu, cti a moci. Představují si, že se Ježíš chystá prohlásit za krále a vybere si ostatní, aby vládli s ním. Chtějí vědět, kdo bude jmenován a kdo bude mít nejprestižnější úkoly. To je smysl jejich otázky: "Kdo tedy bude největší?". Rozhodně se nejedná o otázku týkající se pokory; naopak, jde o slávu a uznání v pozemském království.

Ježíš ví, že jeho učedníci mají před sebou ještě dlouhou cestu, než pochopí význam pokory. Učedníci se stále učí. Ježíš, který je vždy mistrem věcných lekcí, odpovídá na jejich otázku o "velikosti" tím, že mezi ně postaví dítě a řekne: "Amen, říkám vám, že pokud se neobrátíte a nepřijdete jako malé děti, v žádném případě nevejdete do nebeského království." A pak dodává: "Kdo se tedy stane pokorným jako toto dítě, ten je v nebeském království největší. A kdo přijme jedno takové dítě ve jménu mém, přijímá mne" (18:3-5).

Tím, že Ježíš postavil mezi učedníky malé dítě, dramaticky znázornil nejvýznamnější pravdu. V předchozí kapitole jsme si všimli, že Petr, Jakub a Jan představují duchovní principy víry, lásky a dobrých skutků. Avšak i tyto nejvyšší principy musí být uspořádány tím nejvnitřnějším. Tímto nejvnitřnějším principem je pokora - pokorná ochota nechat se vést Pánem. Ježíš přirovnává tento druh pokory k nevinnosti dobře naladěných dětí; je to druh nevinnosti, který si nepřipisuje žádné zásluhy, nestará se o budoucnost, těší se z prostých darů, miluje rodiče, poslouchá je a ve všem důvěřuje jim - spíše než sobě -. ¹

Tím, že Ježíš postavil mezi učedníky dítě, je učí, že dětská nevinnost - pravá pokora před Pánem - musí být jejich vůdčí a nejvnitřnější náklonností. Pro učedníky, kteří se těší, že budou mít v tomto světě mocenské postavení, je to překvapivá zpráva. Ježíš je již naučil, jak se modlit, když řekl: "neboť tvé je království, moc a sláva na věky" (6:13). A právě je pokáral za jejich neschopnost uzdravit dítě posedlé démonem - neschopnost, která souvisí s jejich důvěrou v sebe sama, nikoli v Boha. Tuto základní zásadu se však nelze naučit na jedno posezení nebo v jedné předmětové lekci. Je třeba se mu učit znovu a znovu, pokaždé hlouběji a ilustrovat ho různými způsoby.

Tato lekce ve své podstatě spočívá v tom, aby nic nepřipisovali sami sobě a vše, co dostanou, připisovali svému nebeskému Otci. Jako nevinné dítě by se měli naučit spokojit se s maličkostmi, které jim nebeský Otec dává, a nestarat se o jídlo nebo oblečení. Rozhodně by se neměli starat o to, zda jsou v nebeském království "největší"! Místo toho se musí naučit milovat Pána a bližního, stejně jako dobře naladěné malé děti milují své rodiče a své společníky. A konečně se mají stát "jako malé děti", aby se naučili odložit jakoukoli touhu dominovat a vládnout nad druhými. Místo toho se musí naučit nechat se vést Pánem, poslouchat a být poslušní. Právě z tohoto důvodu - aby učedníky poučil o důležitosti pokory - Ježíš mezi ně postaví malé dítě a říká: "Dávejte pozor, abyste nepohrdli jedním z těchto maličkých, neboť vám říkám, že v nebi jejich andělé vždycky vidí tvář mého Otce, který je v nebesích" (18:10). ²

V duchovním smyslu v nás "maličcí" představují naše nejcitlivější a nejnevinnější stavy - mnohé z nich k nám přišly v dětství a zůstávají s námi po celý život, i když mohou být hluboce skryté. Tato "maličká" jsou tedy bezplatnými dary od Pána, hluboce vštípenými během šťastných, důvěřivých stavů lásky k našim rodičům, vychovatelům a přátelům. Znovu navázat spojení s těmito hlubšími, nevinnými stavy nám umožňuje obrátit se k Pánu v kterémkoli okamžiku našeho života a v jakémkoli stavu mysli a uznat ho za svého nebeského Otce. Právě proto nám Ježíš radí, abychom byli velmi opatrní a nepohrdali těmito nejcennějšími dary - těmito jemnými podněty duše, neboť "kdo přijme jedno takové dítě ve jménu mém, přijímá mne". Jinými slovy, kdykoli k nám tato jemná vnuknutí přicházejí - ve chvílích nevinnosti a důvěry -, je to Pán, kdo k nám přišel. Stavy nevinnosti z dětství, které zůstaly nedotčeny, se mohou znovu vynořit a být prožívány jako "svaté chvíle". ³

Takto tedy Pán učil své učedníky pokoře. Tohoto tématu se dotkl již na začátku horského kázání, když řekl: "Blahoslavení chudí duchem," a nyní se k němu vrací. To vše je součástí postupného poučování učedníků, lekce, kterou je třeba si osvojovat, znovu a znovu, hlouběji. To proto, že pokora, která je nejpodstatnějším aspektem nebeského života, se často učí celý život. ⁴

Proto je důležité vážit si těchto "maličkých" v nás, těchto posvátných míst, kde ještě zůstává nevinnost a důvěra. Kdykoli se tyto něžné stavy opakují, měli bychom je vítat a v žádném případě je neodmítat. Ježíš to vyjadřuje takto: "Kdo by pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, kdyby mu byl na krk přivázán velký mlýnský kámen a on byl potopen do mořských hlubin" (18:6). Jinými slovy, neochota přijmout tyto nevinné státy je strašná věc - horší než utopení v mořských hlubinách.

Ale to není všechno. Ježíš dodává, že pokud nás pohoršuje noha nebo ruka, měli bychom si ji uříznout, a pokud nás pohoršuje oko, měli bychom si ho vyloupnout (18:8-9). Silný jazyk má předat silné duchovní poselství. Pokud máme sklon udělat krok špatným směrem nebo pocítíme touhu použít ruku k něčemu proti "maličkostem" naší lepší přirozenosti, měli bychom tuto touhu co nejrychleji "utnout". Stejně tak, pokud má naše "oko" (rozuměj naše chápání) sklon věřit věcem, které jsou falešné, a proto škodí našemu duchu, je lepší ho okamžitě "vytrhnout". Je mnohem lepší praktikovat sebezapření (useknutí ruky nebo vyloupnutí oka), než procházet životem a podléhat touhám naší nižší přirozenosti.

Celý tento silný jazyk je uveden proto, aby nás důrazně varoval před nebezpečím, že se k těmto "maličkým", kteří věří v Boha, nebudeme chovat s největší úctou. To proto, že tito "maličcí" jsou posvátná místa v každém z nás, která jsou v nejužším spojení s Bohem. Proto Ježíš tuto epizodu uzavírá tímto varováním: "Dávejte si pozor, abyste nepohrdli ani jedním z těchto maličkých, neboť jejich andělé neustále vidí tvář mého Otce v nebi" (18:10).

Podobenství o ztracené ovci

11. "Syn člověka totiž přišel zachránit to, co bylo ztraceno.

12. Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách [a] nepůjde hledat tu, která zabloudila?

13. A jestliže [ji] najde, amen, pravím vám, že se z ní raduje více než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily.

14. Tak není vůle vašeho Otce, který je v [nebesích], aby zahynul jeden z těchto maličkých."

Předchozí epizoda končila důrazným varováním, abychom chránili a zachovávali "maličké" v nás. Každý z nás je stvořen tak, že má sklon tyto "maličké" přijímat - to znamená milovat nebeské věci. Zároveň je nám však dána i svoboda tyto vzácné nebeské dary odmítnout. Všichni začínáme život ve stavech nevinnosti a důvěry; pak postupně začneme věřit zdání, že život pochází od nás samých, aniž bychom si uvědomovali, že je to okamžik od okamžiku dar od Boha. Protože máme pocit, že život je náš vlastní, zaměňujeme zdání za skutečnost. S přibývajícím věkem se toto počáteční mylné přesvědčení vyvíjí v přesvědčení, že si svůj život řídíme sami, a to až do té míry, že se od Boha vzdalujeme jako ovce, které se zatoulaly od svého pastýře. Jak prorokoval Izajáš: "Všichni jsme jako ovce zabloudili, každý jsme se obrátili na svou cestu (Izajáš 53:6).

Jak se snižuje spoléhání na Boha a narůstá sebedůvěra, vzdalujeme se od Pánovy ochrany a upadáme do temných údolí sebelásky. Ve své rostoucí aroganci ztrácíme veškerý smysl pro pokoru, a to až do té míry, že začínáme pohrdat "maličkými" v nás. A přesto, i když se odvracíme od Pána a požehnání, která nám udělil, On se od nás nikdy neodvrací. Vždy je tu a jemně nás volá zpět: "Jestliže však nechcete slyšet, má duše bude nad vámi ve skrytu plakat pro vaši pýchu; mé oči budou hořce plakat a stékat slzami, protože [mé] stádo bylo zajato (Jeremiáše 13:16-17).

Sám Pán přišel na zem, aby se stal Dobrým pastýřem a přivedl své zbloudilé ovečky zpět do své milující náruče. Přišel, aby zachránil své děti ze zajetí zla. A tak Ježíš říká: "Co myslíte? Má-li člověk sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách, aby hledal tu, která zabloudila?" (18:12). ⁵

V těchto slovech Ježíš podává nejcitlivější obraz Boží lásky - naprostého a věčného odpuštění milujícího Otce vůči svým hříšným dětem. Nemůže existovat dojemnější a krásnější způsob vyjádření této lásky než obraz Otce, který přišel zachránit své děti ze zajetí, nebo obraz Pastýře, který zachraňuje ztracenou ovečku, než zahyne.

Každý z nás někdy zabloudil daleko a ztratil se v temných údolích soběstačnosti. V takových chvílích zanedbáváme "maličké" v nás - prostou důvěru v Pána, lásku rodiny, požehnání přátelství, radosti přírody, klid pokoje. Jsme "v zajetí" světských tužeb. V těchto dobách duchovního zajetí přichází Pastýř, aby zachránil "maličké" v nás - ty, kteří sešli z cesty: "A tak není vůlí vašeho Otce, který je v nebesích, aby zahynul jeden z těchto maličkých" (18:14). ⁶

Odpuštění

15. "A zhřeší-li tvůj bratr proti tobě, jdi svou cestou a pokárej ho mezi sebou a jím samotným; jestliže tě vyslyší, získal jsi svého bratra.

16. A kdyby nevyslyšel, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby v ústech dvou nebo tří svědků bylo potvrzeno každé slovo.

17. A kdyby je opomněl vyslechnout, řekni [to] církvi, ale kdyby i on opomněl vyslechnout církev, ať je pro tebe jako pohan a celník.

18. Amen, pravím vám, že cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi." Amen.

19. "Opět vám říkám, že kdyby se dva z vás na zemi dohodli o jakékoli věci, o kterou by prosili, stane se jim to od mého Otce, který je [v] nebesích.

20. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich."

21. Petr k němu přistoupil a řekl: "Pane, kolikrát se můj bratr proti mně prohřeší, a já mu odpustím? Až sedmkrát?"

22. Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti: do sedmi, ale do sedmdesátkrát sedmi."

Všichni jsme zhřešili a zbloudili

Podobenství o ztracené ovci hovoří o Pánově úplném a neomezeném odpuštění bez ohledu na to, jak často a jak daleko jsme zabloudili od nebeského ovčince. Takové bloudění souvisí s naší postupnou ztrátou ochoty nechat se vést Pánem. S rostoucí sebeláskou máme naopak tendenci pohrdat a odmítat každého, kdo s námi nesouhlasí nebo nám nevěnuje veškerou pozornost, uznání a chválu, kterou si podle našeho názoru zasloužíme. Jakékoli zranění, ať už je sebemenší, ať už skutečné, nebo domnělé, je pro nás příležitostí cítit se uraženi. Možná se cítíme uraženi a naše pýcha byla hluboce zraněna. Možná se rozhodneme trucovat, ztraceni ve smutku a sebelítosti. Nebo se můžeme rozhodnout zaútočit, plni zášti a pomsty. Nejsme ochotni odpustit. Naše něžné city, naše milosrdné sklony - ti "malí" v nás - sešli z cesty.

Podobenství o ztracené ovci z předchozího dílu připomíná Izaiášova slova: "Všichni jsme jako ovce zabloudili." Všichni jsme zabloudili. Tato slova neříkají, že zbloudilo několik z nás, ale že jsme zbloudili všichni. A David píše: "Kdybys, Hospodine, označil nepravosti, kdo by obstál?". (Žalmy 130:3). Odpověď zní, že nikdo z nás by neobstál, protože jsme všichni zhřešili. Žalm však pokračuje těmito slovy: "Ale u tebe je odpuštění" (Žalmy 130:4), a u Jeremiáše čteme: "Odpustím jim všechny jejich nepravosti, jimiž zhřešili a jimiž se proti mně provinili" (Jeremiáše 33:8).

I když je hřích nevyhnutelný, vědomí našich hříchů může být velkým požehnáním, protože vede k pokoře. Uvědomíme si, že bez stálé Pánovy přítomnosti a vedení bychom se každou chvíli vrhali do nejhlubšího pekla. Taková pokora umožňuje, aby Pán proudil s pocity milosrdenství a odpuštění k druhým. Pokud však odmítáme uznat své hříchy, bráníme se a ospravedlňujeme, propásneme tuto velkou příležitost. ⁷

Zvláštní problém nastává, když věříme, že když jsme "spaseni", nemůžeme už hřešit. Tato představa vede k nenápadným pocitům opovržení, které se maskují jako soucit se "ztracenými". Tento falešný pocit duchovního bezpečí může způsobit, že se cítíme pyšní a "nadřazení" nad ostatními. V takovém případě je naše zdánlivá "lítost" ve skutečnosti formou povýšenosti. Zapomínáme, co znamená pokořit se jako malé dítě. Zapomínáme, že každý dar, který máme, je od samotného Pána, který nás zachraňuje z našich hříchů - a to nejen jednou, ale neustále. Tím, že na to zapomínáme, se dostáváme do pocitů povznesenosti a pýchy - pocitů, které nám stále více ztěžují, ne-li znemožňují, odpouštět druhým. Zapomínáme, že i my jsme hříšníci. ⁸

Jednání s hřešícím bratrem

V epizodě, která nyní následuje, dává Ježíš svým učedníkům konkrétní rady, jak jednat s hřešícím bratrem. Prvním krokem je jít přímo za člověkem, který se proti němu prohřešil, a vyřešit to v soukromí. Pokud to nepomůže, měl by se pokusit vyřešit problém před jedním nebo dvěma objektivními svědky. A pokud ani to nepomůže, měl by se s problémem obrátit na církev - na lidi, kteří jsou schopni vidět situaci skrze duchovní principy. A pokud ani to nepomůže, je problém vyřešen.

To je dobrá, praktická rada. Vždy je nejlepší řešit věci v soukromí, mluvit upřímně, ze srdce lásky, bez touhy "mít pravdu", ale spíše s touhou obnovit vztah. Existují také určité hranice. Pokud všechny pokusy o usmíření selžou, je v pořádku jít dál. Zatímco odpuštění je neomezené, existují limity pro množství času a energie, které je třeba investovat do vztahů, kde obě strany neusilují o obnovení přátelství.

Ačkoli jsou všechny tyto informace užitečné, je zde i niternější poselství. Jsou chvíle, kdy dochází k neshodám mezi naší hlavou a naším srdcem. Známé výrazy jako "používej svou hlavu" a "důvěřuj svému srdci" mohou být ve vzájemném rozporu. Například když se lidé ocitnou poblouzněni něčí okouzlující osobností, mají tendenci přehlížet charakterové nedostatky. Ignorování těchto "červených vlajek" může vést ke katastrofálnímu vztahu. Bylo by lepší "používat hlavu" než "následovat srdce". Na druhou stranu jsou situace, kdy srdce může být věrnějším průvodcem než hlava. Existuje mnoho přesvědčivých argumentů proti Boží realitě, a přesto srdce ví, že Bůh žije a je zdrojem našeho bytí.

Smíření srdce a hlavy, citu a myšlení, vůle a porozumění je jedním z hlavních úkolů duchovního rozvoje. Kdykoli vyvstane nějaký problém a objeví se zjevný nesoulad mezi našimi touhami (srdcem) a porozuměním (hlavou), musíme nejprve zjistit, jak je možné tento problém smířit. Pokud smíření není zřejmé, musíme do věci zapojit několik učení ze Slova ("jeden nebo dva svědkové"), a pokud ani to problém nevyřeší, měli bychom zvážit větší výběr učení ("církev"). Nakonec, když jsme vyčerpali všechny pokusy o smíření, je čas na úplné odloučení. Pokud se ukáže, že touha je založena na nějaké formě sebelásky, musí odejít; na druhou stranu, pokud bylo chápání svedeno na scestí a falešné představy jsou v rozporu s podněty skutečné lásky, je třeba falešné představy opustit. V obou případech jsou Ježíšova slova pravdivá, problém je vyřešen: "Ať je pro tebe jako pohan a celník" (18:17). ⁹

Ježíš pak dodává: "Cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi." (18:18). V souvislosti se smířením Ježíš nemluví pouze o spojení naší vůle a našeho rozumu (neboli o manželství mezi dobrem a pravdou v nás); mluví také o nebeském manželství, které se odehrává mezi člověkem a Pánem, zatímco člověk žije na zemi. Jestliže se toto manželství odehrává na zemi, odehrálo se také v nebi. "Co je spojeno na zemi, je spojeno i v nebi." A pokud se neuskuteční na zemi, nemůže se uskutečnit ani v nebi. "Co je rozvázáno na zemi, je rozvázáno i v nebi." To znamená, že co je rozvázáno na zemi, je rozvázáno i v nebi. ¹⁰

Ježíšova slova o "svazování" a "rozvazování" nás mají naučit, že tento jediný život je naší jedinou šancí, jak urovnat vztahy s druhými lidmi i náš vztah s Pánem. Je to naše šance rozhodnout se, jaké vztahy chceme mít, jakými myšlenkami se chceme zabývat, jaké touhy chceme přijmout. Zde si svobodně určíme, jakým člověkem chceme být. I když to může znít jako ohromující úkol, Ježíš nám připomíná, že bude s námi na každém kroku. "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu," říká, "tam jsem já uprostřed nich" (18:20).

Tento důležitý výrok je plný významu. Na té nejpraktičtější úrovni je to útěšná připomínka, že Bůh je vždy přítomen, aby nás vedl a řídil. Ve skutečnosti je "uprostřed" nás. To znamená, že když se lidé sejdou "v jeho jménu" - v duchu laskavosti, milosrdenství a odpuštění -, mohou být všechny rozdíly smířeny. Sobecké zájmy mohou jít s Pánovou láskou stranou a mylné představy mohou být překonány s Pánovou moudrostí. To vše je možné díky Pánově přítomnosti. To je důležitý detail. Ačkoli Ježíš již projevil svou všemohoucnost a vševědoucnost, nyní projevuje svou všudypřítomnost. Jak říká, kdekoli se lidé shromáždí v jeho jménu, tam bude "uprostřed nich". ¹¹

Sedmdesátkrát sedm

Přestože Petr naslouchá Ježíšovu výkladu o procesu smíření, stále přemýšlí o tom, jak často má dovolit člověku, aby se proti němu prohřešil, a přesto mu odpustit. Ptá se tedy Ježíše: "Pane, jak často má můj bratr proti mně hřešit, a já mu odpustím? Až sedmkrát?" (18:21). Je třeba si uvědomit, že Petr vyrostl v kultuře, která znala jen velmi málo odpuštění, ale zato poměrně hodně pomsty. Ve skutečnosti bylo dovoleno nenávidět své nepřátele a nikdy jim neodpustit. ¹² Takový byl obecný stav lidstva, když Pán přišel na svět. Ve skutečnosti to byl jeden z hlavních důvodů, proč se Bůh musel osobně vtělit. Přišel, aby přímo učil pravdy, které lidé nemohli přijmout žádným jiným způsobem - zejména pravdu o odpuštění. Jako vtělení Božího milosrdenství Ježíš odpovídá na Petrovu otázku novým zákonem o odpuštění. Říká: "Neříkám ti do sedmi, ale do sedmdesáti sedmi" (18:22).

To znamená, že by měli svému bratrovi odpustit tolikrát, kolikrát bratr zhřešil. Jinými slovy, lidské odpuštění - stejně jako božské odpuštění - by mělo být nekonečné; mělo by být věčné. ¹³

Neodpouštějící služebník

23. "Proto je nebeské království připodobněno člověku, králi, který chtěl zúčtovat se svými služebníky.

24. A když začal vyřizovat [to], přivedli k němu jednoho, který [mu] dlužil deset tisíc talentů.

25. Ten však neměl [čím] zaplatit, a tak jeho pán přikázal, aby byl prodán i se svou ženou, dětmi a vším, co měl, a aby [to] bylo zaplaceno.

26. Služebník padl [na zem], poklonil se mu a řekl: "Pane, strpěj to se mnou a já ti všechno zaplatím." A on mu odpověděl: "Pane, strpěj to se mnou!

27. A pán toho služebníka, pohnut soucitem, ho propustil a dluh mu odpustil.

28. Ten služebník však vyšel ven, našel jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu dlužil sto denárů, a [popadl ho] se slovy: "Zaplať mi, co jsi dlužen.

29. Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: "Vydrž a já ti všechno zaplatím!" 30. "A co?" zeptal se ho.

30. Ten však nechtěl, ale odešel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí, co byl dlužen.

31. Jeho spoluslužebníci pak vidouce, co se stalo, velmi se zarmoutili a přišedše, dali svému pánu pochopit vše, co se stalo.

32. Jeho pán si ho zavolal a řekl mu: "Ty zlý služebníku, odpustil jsem ti všechen ten dluh, protože jsi mě prosil.

33. Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?

34. Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí vše, co mu byl dlužen.

35. Tak vám učiní i můj nebeský Otec, jestliže každý z vás neodpustí svému bratru ze srdce jeho viny."

V další epizodě Ježíš vypráví podobenství, v němž je věčné Boží milosrdenství postaveno do kontrastu se stavem tehdejších lidí. V podobenství chce král zúčtovat se služebníkem, který mu dluží deset tisíc talentů. To je nesmyslně velký dluh, protože dělník by musel pracovat patnáct let, aby si vydělal ekvivalent byť jen jednoho talentu. Při běžné mzdě jednoho denáru denně by bylo nemožné dluh deseti tisíc talentů splatit. Tak obrovský dluh by nikdy nemohl být splacen. ¹⁴

Z duchovního hlediska podobenství hovoří o našem dluhu vůči Hospodinu. Dal nám toho tolik - tolik darů, tolik požehnání, tolik neviditelné ochrany, tolik odpuštění, dokonce i náš život. Je to dluh, který nemůže být nikdy splacen, ani za deset tisíc let, ani za deset tisíc životů. Jeho milosrdenství je nepřetržité, bez hranic a bez konce. To je stálý refrén v žalmech: "Jeho milosrdenství trvá navěky" (Žalmy 136:1-26).

Sluha v podobenství sice ví, že svůj dluh nikdy nesplatí, ale přesto volá: "Pane, měj se mnou trpělivost a já ti vše zaplatím" (18:26). Je to obraz každého z nás, v němž uznáváme svůj dluh vůči Bohu a slibujeme, že se mu odvděčíme životem, v němž se budeme vyhýbat zlu a konat dobro. Jen tak mohou být hříchy odpuštěny. Pán je samozřejmě vždy připraven odpustit, ale může nám odpustit jen do té míry, do jaké my odpouštíme druhým. Učil to už učedníky, když je učil modlit se slovy: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům" (5:12).

V pokračování podobenství se dozvídáme, že král je "pohnut soucitem" a dluh odpouští (18:27). Sluha, kterému je nyní dluh zcela odpuštěn, vyjde ven a najde spoluslužebníka, který mu dluží sto denárů, což je dluh odpovídající tehdejšímu tříměsíčnímu platu. Dalo by se očekávat, že tento služebník, kterému byl právě odpuštěn tak obrovský dluh, si vzpomene na královo milosrdenství vůči němu a projeví stejné milosrdenství vůči svému spoluslužebníkovi, jehož dluh je relativně malý.

Ale on si nevzpomíná, nebo si vzpomenout nechce. Místo toho čteme, že "vztáhl na něj ruku, chytil ho pod krkem a řekl: "Zaplať mi, co jsi dlužen!". Spoluslužebník prosí o milost slovy: "Měj se mnou trpělivost a já ti všechno zaplatím." A tak se mu dostane milosti. Právě tato slova pronesl služebník, kterému král odpustil. Bohužel se zdá, že tento velkodušný akt odpuštění je zapomenut. Místo toho neodpouštějící služebník neprojevuje žádné milosrdenství. Místo toho "šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh" (18:30).

Stejně jako neodpustivý služebník v podobenství i my někdy zapomínáme, co pro nás Pán udělal. Zapomínáme na mnoho způsobů, kterými nás zachránil a stále zachraňuje od našich hříchů. Místo toho se cítíme oprávněně rozzlobení a cítíme opovržení vůči těm, kteří nám nějakým způsobem ublížili. Zapomínáme, jak moc nám bylo odpuštěno, a nedokážeme odpouštět. Vrháme druhé do svých "vězení dlužníků" - tvrdých, kamenných míst ve vlastním srdci, kde není odpuštění.

Jak podobenství pokračuje, dozvídáme se, že ostatní byli svědky toho, co neodpouštějící služebník udělal - jak chytil chudáka pod krkem a řekl: "Zaplať mi, co mi dlužíš." Všichni byli svědky toho, jak neodpustil. Když o tom všem řekli králi, nebyl z toho nadšený. Král tedy na neodpouštějícího služebníka zavolal a řekl: "Ty zlý služebníku! Odpustil jsem ti celý ten dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses také slitovat nad svým spoluslužebníkem, stejně jako jsem se já slitoval nad tebou?" Král mu odpověděl: "Ne. (18:31-34)

Toto podobenství vypovídá o sklonu každého lidského srdce zapomínat na Pánovo milosrdenství. Je to zapomínání na to, že "Hospodin je dobrý ke všem a jeho milosrdenství je nade všemi jeho skutky" (Žalmy 145:9). Pokud zapomínáme na Pánovo milosrdenství vůči nám, zapomínáme být milosrdní i k druhým, a tím se odvracíme od nesčetných požehnání, která Pán shromáždil v našem nitru. Tato požehnání jsou "maličkostmi", kterými nesmíme nikdy pohrdat, protože nás vedou zpět k Bohu. Jsou jeho neocenitelným darem pro nás, který nikdy nemůžeme zcela odstranit, ale který můžeme zatvrzelostí srdce uzavřít. Přesto tyto "maličkosti" zůstávají stále s námi, připraveny k přístupu, pokud a kdy se tak rozhodneme. ¹⁵

Návrat k nevinnosti

V této kapitole Ježíš zaměřil své učení na nejzákladnější ze všech ctností: pokoru. Ta je základem všech ostatních duchovních ctností, protože touha vyvyšovat se uzavírá nitro mysli, zatímco ochota odevzdat se Pánovu vedení nitro mysli otevírá. Stručně řečeno, Pánův život lze přijmout pouze ve stavu pokory. ¹⁶

Když se učedníci ptali Ježíše: "Kdo bude největší v nebeském království?", jejich otázka prozrazovala, že se chtějí povýšit. Ježíš viděl, že jim více záleží na tom, aby byli "velcí", než aby byli pokorní. Představovali si, že nebeský život spočívá v bohatství, poctách a moci - jinými slovy v tom, že jsou "velcí". Aby napravil jejich nepochopení nebeského života, Ježíš jim řekl: "Kdo se pokoří jako toto dítě, ten je v nebeském království největší." "Kdo se pokoří jako toto dítě, ten je v nebeském království největší," odpověděli.

Je důležité si všimnout, že Ježíš začíná své učení o pokoře přirovnáním této ctnosti k nevinným, důvěřivým stavům malých dětí - zejména k jejich ochotě nechat se vést rodiči. Tento stav se nazývá "nevinnost dětství". ¹⁷

Jakkoli je tento stav krásný, nemůžeme v něm zůstat po celý život. Každý z nás musí opustit tento raný "ráj" nevinné důvěry a vydat se na cestu do dospívání, dospělosti a stáří. Doufejme, že jakmile poznáme Boha, jeho lásku k nám a jeho vůli pro náš život, svobodně se rozhodneme žít podle jeho přikázání. Tím se vrátíme k oné dětské ochotě nechat se vést. Tentokrát však dochází k přechodu od ochoty nechat se vést rodiči k ochotě nechat se vést Pánem. To je skutečná nevinnost; říká se jí "nevinnost moudrosti". ¹⁸

Když Ježíš prohlubuje své lekce pokory, učí své učedníky o souvislosti mezi pokorou a odpuštěním. Nejprve dává praktické lekce o jednání s hřešícím bratrem, včetně nového zákona odpuštění, který nás vyzývá, abychom vždy odpouštěli. Poté jde Ježíš ještě hlouběji a uvádí zásadní souvislost mezi pokorou a odpuštěním. Činí tak prostřednictvím podobenství o neodpustivém služebníkovi, v němž nám připomíná, jak velké je Pánovo odpuštění. Podobenství popisuje služebníka, který nashromáždil tak velký dluh, že by jej nikdy nemohl splatit. Přesto je mu celý dluh odpuštěn. Právě tolik Pán odpustil každému z nás.

Bohužel služebník, kterému byla odpuštěna tak obrovská částka, nebyl ochoten odpustit jednomu ze svých vlastních služebníků relativně malý dluh. Tato tvrdost srdce, kterou ilustruje příběh o neodpustivém služebníkovi, znázorňuje něco podobného, co se odehrává v našich vlastních srdcích. Jak se vzdalujeme nevinným, něžným stavům dětství a zaměřujeme se spíše na to, abychom se stali "velkými" ve smyslu světských úspěchů, jsme stále méně vnímaví k nebeským vlivům. Proto Ježíš uvádí téma odpuštění povzbuzením svých učedníků, aby byli "jako děti" a vážili si "maličkých" - něžných míst lidského ducha, Jsou to trvalé zkušenosti lásky a laskavosti, které jako by byly zapomenuty, ignorovány, "opovrhovány" nebo prostě pohřbeny v zatvrzelých srdcích.

Ježíšovým úkolem by se mělo stát pomoci lidem vrátit se k této pohřbené nevinnosti - k místu, kde všichni začínáme - a možná, pokud budou chtít, zažít obměkčení svých srdcí.

Poznámky pod čarou: