Kapitola 15.

Další konfrontace

1. Tehdy přišli k Ježíšovi zákoníci a farizeové, kteří [byli] z Jeruzaléma, a řekli: "Ježíši!

2. "Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších? Neboť si neumývají ruce, když jedí chléb."

3. On jim však odpověděl: "Proč i vy přestupujete Boží přikázání svou tradicí?

4. Vždyť Bůh přikázal: 'Cti otce svého i matku svou, a kdo by mluvil zle o otci nebo matce, ať zemře smrtí!

5. Vy však říkáte: 'Kdo by řekl otci nebo matce: [Je to] dar [chrámu], ať už bys měl ze mne jakýkoli užitek';

6. A ten nijak nectí svého otce ani svou matku. A vy jste svou tradicí učinili Boží přikázání neúčinným.

7. Pokrytci, dobře o vás prorokoval Izaiáš, když řekl,

8. Tento lid je mi blízký svými ústy a ctí mě svými rty, ale jeho srdce je ode mne daleko,

9. A marně mi slouží, když učí nauky, které jsou lidskými přikázáními.'"

10. Svolal zástup a řekl jim: "Slyšte a rozumějte.

11. Ne to, co vchází do úst, poskvrňuje člověka, ale to, co vychází z úst, to poskvrňuje člověka."

12. Když k němu přišli jeho učedníci, řekl jim: "Víš, že farizeové, když to slovo slyšeli, se pohoršili?" 13. "Ne," odpověděli mu.

13. On však odpověděl: "Každá sadba, kterou můj nebeský Otec nezasadil, bude vykořeněna.

14. Nechte je; jsou to slepí vůdci slepých, a jestliže slepý vede slepého, oba spadnou do jámy."

15. Petr mu odpověděl: "Vysvětli nám toto podobenství."

16. Ježíš řekl: "Jste i vy ještě bez rozumu?

17. Cožpak ještě neuvažujete, že všechno, co vchází do úst, odchází do břicha a je vyvrženo do latríny?

18. Ale to, co vychází z úst, vychází ze srdce, a to člověka poskvrňuje;

19. Ze srdce totiž vycházejí zlé úvahy, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, falešná svědectví, rouhání.

20. To jsou [věci], které člověka poskvrňují, ale jíst neumytýma rukama člověka neposkvrňuje."

Scéna se nyní dramaticky mění. Od podivuhodných projevů víry a zázračných uzdravení mezi vnímavými obyvateli Galileje se přesouváme ke konfrontaci a odporu mezi rigidními náboženskými vůdci v Jeruzalémě. Náboženští vůdci, nedojati podivuhodnými událostmi provázejícími Ježíšovu službu, se mohou soustředit jen na ty nejbanálnější detaily tradice: "Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších?" ptají se. "Vždyť si nemyjí ruce, když jedí chléb" (15:2).

Ve světle mnoha Ježíšových zázraků se zdá, že jejich otázka postrádá větší smysl. Opravdu se někdo zamyslel nad tím, zda si při neuvěřitelném rozdávání chleba a ryb umyl ruce? Samotný zázrak byl tak úchvatný, že by vše ostatní zastínil - včetně nepodstatného detailu, zda si před rozdáváním jídla umyli ruce. Jejich otázka se proto zdá být mimořádně malicherná. Odhaluje však, co mají na mysli a v srdci - ničí Ježíše.

Ačkoli je poměrně snadné kritizovat rigiditu náboženských vůdců, měli bychom mít na paměti, že podobně občas jednáme i my. Jak často si klademe malicherná očekávání, která nás udržují podrážděné a otrávené vůči druhým natolik, že se nemůžeme těšit z nádherných stránek našich vztahů? I my máme svá pravidla o správném a nevhodném chování, tradice a zvyky, které je třeba dodržovat - a někdy je činíme důležitějšími než Boží přikázání.

"Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších?" ptají se náboženští vůdci. Místo aby jim Ježíš na jejich otázku přímo odpověděl, klade jim otázky: "Proč i vy kvůli své tradici přestupujete Boží přikázání? Vždyť Bůh přikázal: 'Cti svého otce a svou matku' a 'Kdo zlořečí otci nebo matce, ať je odsouzen k smrti'." ((15:4).

Ježíš chce, aby pochopili, že velká Boží přikázání mají mnohem větší hodnotu než lidské tradice. A chce odhalit, jak tato přikázání překroutili, aby sloužila jejich vlastním sobeckým cílům. Například dodržování přikázání ctít otce a matku zahrnuje i péči o rodiče ve stáří. Náboženští vůdci toto přikázání obešli tím, že si vymysleli vlastní zákon: "Kdo řekne svému otci nebo matce: 'Všechen zisk, který jsi ode mne mohl získat, jsi věnoval chrámu,' je osvobozen od úcty ke svému otci nebo matce" (15:5-6). Namísto úcty k rodičům a péče o ně v souladu s božským zákonem poskytovala tato tradice "náboženskou" skulinu, jak se vyhnout synovské zodpovědnosti.

Musíme mít na paměti, že v té době neexistovala žádná důchodová politika ani penzijní plány, ale existovalo přikázání o úctě k rodičům. Jedinou pojistkou pro staré lidi, kteří byli příliš staří a slabí na to, aby se o sebe postarali sami, byla podpora dětí. Tato klička však dávala lidem "náboženské" povolení opustit své rodiče, kteří by se o sebe museli postarat sami.

Toto schéma dobře fungovalo, zejména proto, že lidé byli přesvědčeni, že si mohou koupit cestu k Boží přízni tím, že budou náboženským vůdcům přinášet štědré oběti. Chrám a podpora chrámových aktivit - dokonce i na úkor trpícího lidstva - se staly středobodem a centrem jejich náboženství. Udržování slávy chrámu se stalo cílem samo o sobě. V rukou zkorumpovaných náboženských vůdců se stal centrem rouhavého náboženství, které uctívalo modly moci, zisku, požitků a prestiže, a nikoli uctívání Boha a službu bližnímu.

Ježíš si jejich rouhačského chování všímá, i když se zabývá obviněním, že si jeho učedníci před jídlem neumývají ruce. Náboženství se v této době stalo natolik vnějším, že lidé věřili, že se vnějším omýváním mohou očistit od hříchů. Čisté ruce pro ně byly nejen znamením vnější svatosti, ale také důkazem čistoty uvnitř. Pokud se někdo dotkl jídla nečistýma rukama, bylo jídlo považováno za poskvrněné a ten, kdo takové jídlo jedl, byl považován za opovrhovaného hříšníka.

Ježíš to považuje za pokrytectví, které se vydává za zbožnost. A tak říká: "Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izajáš: 'Tito lidé se ke mně přibližují ústy a ctí mě rty, ale jejich srdce je ode mne daleko. A marně mě uctívají, když učí jako učení lidská přikázání'" (15:8-9). Pak dodává, aby zdůraznil svůj názor: "Ne to, co vchází do úst, ale to, co vychází z úst, to člověka poskvrňuje" (15:11).

Petr, který je této konfrontaci přítomen, se naučil, že Ježíšova slova vždy obsahují hlubší význam. Proto říká: "Vysvětli nám toto podobenství" (15:15). Ježíš tedy říká: "Cokoli vstoupí do úst, jde do žaludku a je vyloučeno. Ale to, co vychází z úst, pochází ze srdce a poskvrňuje člověka. Ze srdce totiž vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivé svědectví, rouhání" (15:17-19).

Je pozoruhodné, že Ježíš náboženským vůdcům stále připomíná Desatero. Přikázání o úctě k rodičům již porušili. Ježíš nyní přidává vraždu, cizoložství (včetně smilstva), krádež a křivé svědectví - přesně v pořadí druhé tabulky Desatera. K tomuto seznamu přidává "zlé myšlenky" a "rouhání".

Zajímavé je, že rouhání je hlavním obviněním proti Ježíši (9:3). Ježíš se však rozhodne obrátit karty proti náboženským vůdcům a obviní je z rouhání. Zahrnuje také "zlé myšlenky", protože ví, že ho nenávidí, chtějí ho veřejně zdiskreditovat a nakonec plánují jeho zničení. Ježíš mluví o těchto destruktivních záměrech, když říká: "To jsou věci, které člověka poskvrňují, ale jíst neumytýma rukama člověka neposkvrňuje" (15:20).

Praktická aplikace

Tento díl nás vyzývá k zamyšlení nad relativně malichernými věcmi, které nás rozčilují, nad "lidskými tradicemi", které někdy mají přednost před "Božími přikázáními".

Žena velké víry

21. Ježíš odtud vyšel a odešel do částí Týru a Sidonu.

22. A hle, z těch končin vyšla kanaánská žena a volala k němu: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův, má dcera je těžce posedlá démonem."

23. On jí však neodpověděl ani slovo a jeho učedníci, kteří k němu přišli, ho prosili: "Pošli ji pryč, protože po nás volá." On jim však odpověděl: "Nechte ji jít!" A tak ji poslal pryč.

24. On však odpověděl: "Nejsem poslán jinam než ke ztraceným ovcím z domu Izraele." A tak se obrátil k nim.

25. Ona přišla, poklonila se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: "Pane, pomoz mi!" Ona se mu poklonila.

26. On jí odpověděl: "Není dobré brát dětem chléb a házet ho malým psům." 27.

27. A ona řekla: "Ano, Pane, však i malí psi jedí drobty, které padají ze stolu jejich pánů."

28. Ježíš jí odpověděl: "Ó ženo, veliká je tvá víra, ať se ti stane, co chceš." A její dcera byla od té [hodiny] uzdravena.

29. Ježíš pak odtud odešel, přišel ke Galilejskému jezeru, vystoupil na horu a posadil se tam.

30. Přicházely k němu mnohé zástupy, které měly s sebou chromé, slepé, němé, zmrzačené a mnoho dalších, a pokládaly je k Ježíšovým nohám; a on je uzdravoval,

31. A tak se zástupy divily, když viděly, že němí mluví, zmrzačení jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí, a velebily Boha Izraele.

--

V celém evangelijním vyprávění je prostá víra upřímných věřících v ostrém kontrastu s komplikovanou, hádavou a nevěřící vírou náboženských vůdců. Například scéna otevřené konfrontace v předchozí epizodě by měla kontrastovat s prostou krásou té, která jí předcházela: uzdravení zástupů nemocných, kteří se pouze dotkli lemu Ježíšova roucha.

Tito prostí věřící, kteří měli jen malé teologické vzdělání, ale velkou víru, žili v okolí Galilejského jezera a říkalo se jim "pohané". ¹ Původně byl "pohanem" každý, kdo nebyl přímým potomkem Abrahama, Izáka a Jákoba. Když bylo Jákobovo jméno změněno na "Izrael", všichni jeho potomci a jejich různé kmeny se začali nazývat "synové Izraele". Všichni ostatní byli považováni za neizraelity. Byli tedy "pohané", což znamená "nepatřící k tomuto rodu".

Přesto se Izraelité k pohanům často chovali dobře a někdy jim dokonce udělovali zvláštní výsady. Postupem času, a zejména v době Nového zákona, však začali být pohané považováni za nečisté a opovrženíhodné. Náboženští vůdci v Jeruzalémě je nenáviděli a mluvili o nich jako o pohanech, špinavých psech a nepřátelích Božího lidu. Výraz "pohan" tedy neznamenal pouze někoho, kdo není potomkem Izraele, ale začal mít negativní a hanlivý význam.

Bylo tomu tak především proto, že náboženští vůdci v Jeruzalémě horlivě chránili svou víru a dbali na to, aby nebyla kontaminována pohanskými vlivy. Proto učili a praktikovali přísný, velmi zaujatý a výlučný životní styl. Izraelité se nesměli stýkat s pohany, aby se jimi nezkazili.

Tento postoj, který byl zvláště silný v Jeruzalémě a jeho okolí, se odtud šířil i ven. Čím dále od Jeruzaléma lidé žili, tím větší byla pravděpodobnost, že budou považováni za "pohany". Například oblast Galileje sice geograficky leží v zemi Izrael, přesto byla považována za "zemi pohanů", protože byla od Jeruzaléma vzdálena sedmdesát mil.

Kromě toho úrodná oblast Galileje a jejího okolí s bohatou půdou a bohatými možnostmi rybolovu a zemědělství lákala mnoho cizinců. Vzhledem k tomu, že v Galileji žilo tolik cizinců, z nichž mnozí o Bohu Izraele věděli jen málo nebo vůbec nic, cítili se náboženští vůdci v Jeruzalémě oprávněni nazývat galilejský lid "pohany".

Jestliže byli obyvatelé Galileje (která se nacházela v zemi Izraele) považováni za pohany, mnohem více byli za pohany považováni lidé z oblasti Týru (110 mil od Jeruzaléma) a Sidonu (130 mil od Jeruzaléma). Tato přímořská města, která ležela severozápadně od Galileje u Středozemního moře, v zemi Fénicie, nebyla v zemi Izrael. Proto byla s největší pravděpodobností považována za "zemi pohanů".

A právě zde nacházíme Ježíše, když pokračuje ve své cestě. Čteme: "Ježíš odtud vyšel a odešel do kraje Týru a Sidonu." A tak se Ježíš vydal na cestu. Když je tam, volá k němu žena z tohoto kraje: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. Moje dcera je těžce posedlá démonem" (15:22). Ježíš jí neodpovídá. Učedníci říkají: "Pošlete ji pryč, protože po nás volá." (15:23).

Učedníci jsou prostí lidé, kteří chtějí následovat Ježíšovy pokyny. Ježíš jim již přikázal, aby nechodili na cestu pohanů a nevstupovali do měst Samaritánů. Místo toho jim nařídil, aby šli ke "ztraceným ovcím z domu Izraele" (10:5). Zdá se tedy, že když Ježíšovi říkají, aby ji "poslal pryč", poslouchají pouze Ježíšovy pokyny. Koneckonců je to žena z pohanství, nikoliv jedna ze ztracených ovcí domu Izraele. Zpočátku se zdá, že i Ježíš má v úmyslu vyhovět svému vlastnímu příkazu. Na její žádost nereaguje okamžitě. Místo toho odpovídá: "Nebyl jsem poslán jinam než ke ztraceným ovcím z domu Izraele" (15:24).

Ale pohanská žena se nenechá odradit. Vytrvale říká: "Pane, pomoz mi." Zdá se, že Ježíš její žádost opět odmítá: "Není dobré brát dětem chléb a házet ho malým psům" (15:26). Jak jsme viděli, náboženští vůdci učili, že neizraelité jsou pohané a "psi". Ženu však toto shazování netrápí. Místo toho odpovídá: "Pravda, Pane, ale i malí psi jedí drobky, které padají ze stolu jejich pána" (15:27). Ježíš je potěšen její pokornou a nebránící se reakcí a říká: "Ó, ženo, velká je tvá víra. Ať se ti stane, jak si přeješ" (15:28). A tak se stalo. "Její dcera byla od té hodiny uzdravena" (15:28).

Když pohanka prosí, aby se nasytila drobty, které padají z mistrova stolu, ukazuje, že má skutečně pokorné srdce. Když to Ježíš vidí, vyslyší její modlitbu a uzdraví její dceru. Je však třeba mít na paměti, že to vše se odehrává před očima učedníků, kterým Ježíš dává "předmětnou lekci" ve službě. Díky tomuto živému příkladu mají pochopit, že "ztracené ovce z domu Izraele" jsou všichni, kdo upřímně touží po Boží lásce - zejména lidé jako tato pohanská žena, která je tak pokorná a vytrvalá. Jak řekl Ježíš, když seděl na vrcholu hory a pronesl své první kázání: "Blahoslavení, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni" (5:6).

Tento nový přístup ke službě bude zahrnovat uzdravování pokorných a vnímavých lidí všude na světě, bez ohledu na jejich náboženskou výchovu nebo národnost. Ať už to budou Židé nebo pohané, Římané nebo Řekové, otroci nebo svobodní, budou to "ztracené ovce z domu Izraele". Jak již Ježíš řekl: "Kdo plní vůli mého Otce v nebesích, je můj bratr, sestra i matka" (12:50) Učedníci nyní půjdou hledat ztracené ovce ze všech kmenů a národů a shromáždí je v jednom ovčinci s jedním pastýřem. Od nynějška už nebudou Židé ani pohané, ale bratři a sestry v Kristu - s jedním Otcem v nebi.

Poté, co Ježíš vyjádřil svůj názor na tento nový a širší přístup ke službě, pokračuje ve svém mocném díle uzdravování mezi pohany: "Ježíš odtud odešel, obešel Galilejské jezero, vystoupil na horu a posadil se tam. Tehdy k němu přicházely velké zástupy, které měly s sebou chromé, slepé, němé, zmrzačené a mnoho dalších; pokládali je Ježíšovi k nohám a on je uzdravoval" (15:29-30).

Zde je dojemný obraz pohanů, kteří přicházejí ze široka daleka hledat uzdravení. Je to živý obraz duchovního hladu po dobru a duchovní žízně po pravdě, která je hluboce zakořeněna ve všech lidech a tvoří naši základní lidskou podstatu. Trpí útrapami dlouhých cest, stoupají na horu s chromými a slepými, nesou zmrzačené v náručí, přicházejí k Ježíši a pokládají mu k nohám své blízké. Takovou cestu musí vykonat každý z nás a vzájemně se na ní podporovat, když předstupujeme před Boha. Je to prostá pohanská víra - víra, která má naprostou víru v Boží uzdravující moc. Tato víra, jakkoli prostá, je vždy odměněna. Proto čteme: "A on je uzdravil" (15:30).

Pohané byli k Ježíši přitahováni - ne kvůli jeho náboženskému nebo etnickému původu, ale kvůli jeho lásce, moudrosti a moci uzdravovat všechny lidi. V Ježíši mohli vidět něco, co překračovalo všechny rasové a náboženské stereotypy, projev Boha, který je prostě čistá láska, čistá moudrost a čistá moc. V Ježíši mohli určitým způsobem vidět zviditelněného Boha. A tak "zástupy žasly, když viděly, jak němí mluví, chromí chodí a slepí vidí". V důsledku toho "oslavovali Boha Izraele" (15:31).

Druhé nasycení zástupů

32. Ježíš zavolal své učedníky a řekl: "Je mi líto zástupu, protože se u mě zdržují už tři dny a nemají co jíst; nechci je však propustit s půstem, aby neumdlévali na cestě." Ježíš jim odpověděl: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.

33. Jeho učedníci mu řekli: "Odkud bychom měli na poušti tolik chlebů, abychom nasytili takový zástup?" A on jim odpověděl: "Nevím."

34. Ježíš jim řekl: "Kolik máte chlebů?" "Sedm a několik rybiček," odpověděli.

35. A přikázal zástupům, aby si lehli na zem.

36. Vzal sedm chlebů a ryby, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům a učedníci zástupu.

37. Všichni se najedli a nasytili se; přebytečné kousky pak sebrali, plných sedm košů.

38. A těch, kdo jedli, bylo čtyři tisíce mužů, kromě žen a malých dětí.

39. Rozhnal zástupy, nastoupil na loď a připlul na pomezí Magdaly.

Poté, co Ježíš strávil tři dny uzdravováním lidí, chtěl je nakrmit: "Slitoval jsem se nad tím zástupem," řekl, "protože už tři dny zůstávají se mnou a nemají co jíst. A nechci je poslat pryč hladové, aby cestou neomdleli" (15:32).

Učedníci zapomínají, že Ježíš teprve nedávno nasytil pět tisíc lidí pěti chleby, a odpovídají: "Kde bychom na poušti vzali tolik chleba, abychom nasytili tak velký zástup?" Ježíš je za jejich krátkou paměť nekárá. Místo toho se prostě zeptá: "Kolik máte chlebů?". (15:34). A oni odpovídají: "Sedm a několik rybiček" (15:34).

Při předchozím nasycení zástupů měli jen pět chlebů, ale tentokrát jich mají sedm. Číslo "sedm" připomíná mnoho věcí spojených se svatostí ve Slově: Sedmý den je dnem odpočinku, svatým pro Hospodina (Exodus 31:15); na svícnu ve svatostánku je sedm ratolestí (Exodus 25:37); sedm kněží se sedmi polnicemi pochodovalo sedm dní kolem Jericha - a sedmého dne sedmkrát obešli město (Jozue 6:13); Šalamounův chrám byl postaven za sedm let (1 Královská 6:38); Naamán se měl sedmkrát omýt v Jordánu (2 Královská 5:10); David řekl, že bude chválit Hospodina sedmkrát denně (Žalmy 119:164); světlo slunce bude sedminásobné jako světlo sedmi dnů (Izajáš 30:26); a máme odpustit svému bratru sedmdesátkrát sedm (Matouš 18:22). ²

Číslo "sedm" je tedy v Písmu spojeno s tím, co je svaté. Učedníci si jistě stále více uvědomují Ježíšovu svatost a rozvíjejí vědomí božství, které je v něm. To zde naznačuje skutečnost, že nyní mají "sedm chlebů", nikoliv pět - což představuje stav svaté lásky. Mají také jen "několik ryb", což představuje jejich omezené chápání toho, co se děje, ale také jejich rostoucí pokoru. Jejich výcvik probíhá dokonale.

Učedníci opět dostávají privilegium rozdělit chléb a ryby mezi zástupy a Ježíš opět začíná požehnáním: "Vzal sedm chlebů a ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a ti dávali zástupu" (15:36). Po skončení krmení se opakuje číslo "sedm": "A tak se všichni najedli a nasytili a vzali sedm velkých košů plných zbytků, které zbyly" (15:37). ³

Posvátné číslo "sedm" mluví hlasitěji než jakékoli vysvětlení. Naznačuje dobu velké svatosti - slavnostní, klidnou, krásnou a čistou. Ušli jsme dlouhou cestu od začátku této kapitoly, kdy náboženští vůdci obviňovali Ježíše, že dovolil učedníkům jíst neumytýma rukama - přehlíželi, že právě proměnil pět chlebů v množství, které by stačilo k nasycení pěti tisíc lidí!

Opět jsme na hoře s Ježíšem, učedníky a obdivujícími se zástupy a jsme svědky dalšího zázračného nasycení. Tentokrát jsou čtyři tisíce nasyceny ze sedmi chlebů. Máme pocit vznešené svatosti, když jsme svědky překypující Boží lásky a nekonečného soucitu. Poselství je jasné: i když můžeme přijmout veškerou lásku, po které toužíme, vždycky nám zbude dost - "sedm velkých plných košů".

V době prvního nasycení zástupů se pro "koš" používalo řecké slovo κοφίνους (kophinous), což znamená "malý koš". Tentokrát se však pro "koš" používá řecké slovo σπυρίδας (spyridas), což znamená "velký koš". Koše jsou stvořeny k tomu, aby přijímaly to, co se do nich vkládá. Podobně je lidská mysl určena k přijímání toho, co do ní proudí od Pána. Z toho vyplývá, že nyní, v přeplnění sedmi velkých košů, dochází k ještě většímu přijetí a přetečení Pánovy lásky a moudrosti. ⁴

Poznámky pod čarou: