Kapitola dvanáctá

Zlí vinaři

---

1. A začal jim v podobenstvích říkat: „Jeden člověk zasadil vinici a kolem ní umístil živý plot, vykopal vanu na víno, postavil věž a pustil ji zemědělcům a odešel do zahraničí.

2. A v té době poslal k sedlákům služebníka, aby dostal od zemědělců ovoce vinice.

3. Oni ho však vzali, zbili a poslali [ho] prázdného.

4. A znovu k nim poslal dalšího služebníka, a když ho ukamenovali, [ranili ho] do hlavy a poslali [ho] zneuctěného.

5. A znovu poslal dalšího, a toho zabili, a mnoho dalších, některé dokonce porazili a některé zabili.

6. Proto, když měl ještě jednoho syna, svého milovaného, poslal ho také k nim jako poslední se slovy: „Budou mít úctu k mému synovi.“

7. Ale ti zemědělci si mezi sebou řekli: „Toto je dědic; pojď, zabijme ho a dědictví bude naše. ‘.

8. Když ho [vzali], zabili [ho] a vyhodili [ho] z vinice.

9. Co tedy udělá pán vinice? Přijde, zničí farmáře a dá vinici ostatním.

10. Nečetli jste toto Písmo: „Kámen, který stavitelé zavrhli, se stal hlavou rohu;

11. To dělal Pán a je to v našich očích úžasné? ‘“

12. Snažili se Ho uchopit a báli se davu, protože věděli, že jim podobenství řekl; a když Ho opustili, odešli.

---

Kapitola a verš

Když byla evangelia původně sepsána, nebyla rozdělena do kapitol nebo veršů.

Rozdělení kapitol se poprvé objevilo ve třináctém století a verše se začaly číslovat v šestnáctém století. Od té doby jsou evangelia a také celá Bible rozdělena do kapitol a veršů. V evangeliu podle Matouše epizoda, ve které náboženští vůdci zpochybňují Ježíše ohledně jeho autority (Matouš 21:23-27) následuje o několik veršů později podobenství o ničemných vinařích (Matouš 21:33-46). V Markovi jsou ale tyto dvě epizody od sebe ostřeji rozděleny. Epizoda, ve které se náboženští vůdci ptají Ježíše na Jeho autoritu, je závěrečnou epizodou v jedenácté kapitole (Marek 11:27-33) a epizoda o zlých vinařích je první epizodou kapitoly dvanáct (Marek 12:1-12).

To vše znamená, že rozdělení evangelií na kapitoly a verše, přestože je vhodné k vyhledání pasáží a vědeckému výzkumu, má jen málo společného s porozuměním vnitřnímu významu Slova. Ve skutečnosti mohou tyto dobře míněné, ale někdy svévolné rozdělení někdy překážet; mohou nás přivést k přesvědčení, že mezi epizodami je větší oddělení, než ve skutečnosti je. Například i když podobenství o zlých vinařích začíná v Markovi úplně novou kapitolu, ve skutečnosti je plynule spojeno s epizodou na konci předchozí kapitoly. Abychom lépe porozuměli tomuto spojení, budeme se muset blíže podívat na tuto další epizodu.

Odmítnutí autority

Na konci předchozí kapitoly náboženští vůdci přišli za Ježíšem a ptali se ho na Jeho autoritu. "Jakou autoritou to děláš?" Řekli a vyzvali ho. Jako by říkali: „Kdo si myslíš, že jsi? a "Jaké máš právo být tady, v našem chrámu, dělat tyto věci?" Jak začíná další epizoda, Ježíš vypráví podobenství, které pokračuje v tématu autority. Zpočátku je autoritativní téma poněkud zahaleno spisovným jazykem, ale na konci podobenství se stává zcela jasným.

Podobenství začíná mužem, který najme skupinu vinařů, aby se starali o vinici, kterou zasadil. Když ten muž odejde do daleké země, pošle služebníka, aby posbíral nějaké plody vinice. Když ale sluha přišel sbírat ovoce, vinaři ho zbili a poslali pryč s prázdnou. Je poslán další sluha, ale dostává se mu horšího zacházení než s prvním sluhou. Druhý sluha je zasypán kameny, zraněn a poslán pryč, přičemž je hanebně ošetřen. Posíláni jsou i další služebníci, ale každý z nich je buď těžce zbit, nebo zabit.

Ačkoli to Ježíš nehlásá otevřeně, je jasné, že majitelem vinice je Bůh a vinice, kterou zasadil, je Boží dům, svatý chrám, kde by se mělo víno pravdy sdílet s lidmi. Sluhové, kteří jsou posláni, ale jsou odmítnuti, zraněni a zabiti, představují mnoho proroků, kteří byli posláni k náboženským vůdcům, kteří je volali, aby činili pokání ze svých cest a vrátili se k Pánu. Stejně jako služebníci v podobenství byli proroci z dávných dob pohrdáni, ukamenováni a odsouzeni.

Nakonec majitel vinice pošle svého milovaného Syna se slovy: „Budou respektovat mého syna“ (Marek 12:6). To samozřejmě představuje Ježíšův příchod do světa prostoru a času a způsob, jakým ho přijímají ti, kdo ho nenávidí: „Toto je dědic,“ říkají. "Pojďme ho zabít a dědictví bude naše" (Marek 12:7).

Chování ničemných vinařů představuje způsob, jakým každý z nás někdy odmítá Boží slovo. Nepovažujeme to za božské ani autoritativní. Místo toho s ním zacházíme pohrdavě, buď jej ignorujeme, zesměšňujeme nebo odsuzujeme - zvláště když zpochybňuje naši spokojenost nebo kritizuje náš životní styl. Stručně řečeno, toto je naše odmítnutí přijmout Slovo jako autoritativní hlas Boží v našich životech. Je to takříkajíc řečeno, že „Janův křest“ - doslovné pravdy Slova - nejsou z nebe. A protože pocházejí pouze od lidí, nemají v našem životě žádnou autoritu. Odmítáme hlas proroka, doslovné pravdy Slova. Odmítáme také Toho, který je větší než Jan, v přesvědčení, že můžeme nějakým způsobem zdědit Boží království, aniž bychom vykonali potřebnou práci.

K tomuto odmítnutí autority dochází vždy, když to chceme mít po svém, žijeme podle svých vlastních tužeb a ne podle Boží vůle. V této době jsme jako zlí vinaři, kteří říkají: „Zabijme ho a dědictví bude naše.“ Stejně jako máme tendenci odmítat božskou pravdu a popírat její autoritu nad našimi životy, odmítáme Ježíše a pravdu, kterou nám nabízí.

To je míněno slovy: „Vzali ho, zabili a vyhodili z vinice“ (Marek 12:8).

Toto podobenství nespadá na hluché uši. Náboženští vůdci, kteří v předchozí epizodě právě nastolili problém „autority“, nyní získají lekci autority prostřednictvím tohoto podobenství. Zlí vinaři v podobenství nepřijímají žádnou autoritu mimo sebe. Jsou tedy neústupní ohledně zachování vlastní moci a jsou ochotni zavraždit každého, kdo ji napadne. Podobně chrámoví kněží proměnili modlitebnu všech národů v doupě zlodějů, místo, kde jsou vyznamenáni a mají nespornou autoritu. Stručně řečeno, ukradli Pánovu autoritu a domáhali se jí.

Ježíš používá toto podobenství, aby je varoval před jejich špatným jednáním a dal jim vědět, že to bude mít závažné důsledky. Ježíš říká: „Co tedy udělá majitel vinice?“ Než mohli odpovědět, řekl jim Ježíš v nejistých termínech: „Přijde, zničí vinaře a dá vinici ostatním“ (Marek 12:9). Jak jsme již viděli v podobenství o fíkovníku, je to další způsob, jak říci, že současné náboženské zřízení brzy skončí a právě začíná nová éra pravého náboženství. „Vinice“ jim bude odebrána a „dána ostatním“.

Náboženští vůdci až příliš dobře chápou, že o nich Ježíš mluví. Vědí, že Ježíš říká, že stejně jako ničemní vinaři odmítli a zabili syna majitele vinice, oni odmítli a plánují ho zabít. Jak je psáno: „Věděli, že proti nim mluvil podobenství“ (Marek 12:12). Ježíš poté cituje Písmo, aby jim ukázal, že jejich odmítnutí Mesiáše bylo prorokováno v písmech. "Nečetl jsi," říká Ježíš, "kámen, který stavitelé zavrhli, se stal hlavou rohu." To dělal Pán a je to v našich očích úžasné “(Marek 12:10-11).

Protože se jednalo o známé mesiášské proroctví (viz Žalmy 118:22-23), náboženští vůdci mohli chvíli uvažovat o tom, že by se na ně toto proroctví mohlo vztahovat. Místo toho jsou ještě více rozzuřeni a ještě více odhodlaní zatknout Ježíše a uskutečnit svůj plán na jeho zničení. Ale zdráhají se to udělat, protože se „báli davu“ (Marek 12:12). V doslovném smyslu jim jediná věc, která jim zabránila pokračovat ve svém destruktivním plánu, byl strach z veřejného mínění. Přesněji řečeno, každý z nás má v sobě místa, která jsou navržena Bohem, aby rozpoznala pravdu, když ji slyšíme. To jsou „zástupy“, které jsou ochotny slyšet, co Ježíš učí, a žít v lásce s ostatními. Toto jsou místa v nás, která nás neustále poslouchají, připraveni přijmout to, co Ježíš říká, a aplikovat to na svůj život. ¹

V lidské mysli však existují pekelná místa, reprezentovaná náboženskými vůdci, kteří nechtějí slyšet nic z toho, co Ježíš učí, ani nechtějí přijmout Jeho autoritu ve svém životě. Rozhodně nechtějí vědět ani věřit, že vyznání Ježíšova božství je stavebním kamenem nového života. Jsou to pekelná místa v nás, která nejenže odmítají Ježíšova slova, ale také touží po jeho zatčení a vyřazení z našeho života. Ježíše to ale neodradilo. Pekla nemohou udělat nic, co by Ježíšovi zabránilo v tom, aby si v srdcích a myslích všech, kteří se rozhodnou přijmout Jeho slova, vybudoval nové porozumění - kámen po kameni a pravdu podle pravdy. Je to skutečně „kámen, který stavitelé zavrhli“.

Civilní otázka: Placení daní

---

13. A poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili [jeho] slovem.

14. Když přicházeli, řekli mu: „Učiteli, víme, že jsi pravdivý a o nikoho se nestaráš; neboť nehledíš na tvář lidí, ale učíš Boží cestě v pravdě. Je dovoleno vzdát hold Caesarovi, nebo ne?

15. Dáme, nebo nedáme? “ Ale když viděl jejich pokrytectví, řekl jim: „Proč mě pokoušíte? Přines mi denár, abych [to] viděl. “

16. A přinesli [to]. A on jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ A řekli mu: "Caesarův."

17. Odpověděv Ježíš, řekl jim: Udělejte věci Caesarovy císaři a věci Boží Bohu. A žasli nad Ním.

---

Jak božské vyprávění pokračuje, farizeové a Herodiáni přistupují k Ježíši s otázkou ohledně postavení civilní autority v životě člověka. "Učiteli," říkají, "víme, že učíš Boží cestě v pravdě." Je zákonné platit daně Caesarovi nebo ne? Dáme nebo nedáme? “ (Marek 12:13-14).

Toto je triková otázka, která má chytit Ježíše do pasti. Pokud Ježíš řekne „Ano, je zákonné platit daně Caesarovi“, vyvolal by hněv židovského obyvatelstva, které chce být loajální ke své vlastní komunitě a nevydávat hold utlačující zahraniční vládě. Na druhou stranu, pokud by Ježíš odpověděl: „Ne, není zákonné platit daně Caesarovi,“ římská vláda by ho obvinila z toho, že je buranem, a odsoudil by ho za velezradu.

Jak je psáno, Ježíš si je vědom jejich „špatného úmyslu“ (Marek 12:15). Opět místo toho, aby jim odpověděl přímo, jim řekl, aby mu přinesli minci, a ptá se: „Čí obraz a nápis to je [na minci]?“ (Marek 12:16). Když odpoví „Caesarovy“, Ježíš odpovídá: „Udělejte Caesarovi věci, které jsou Caesarovy, a Bohu věci, které jsou Boží“ (Marek 12:17).

Ježíš řeší všudypřítomnou otázku: „Budeme poslouchat vládní příkazy nebo diktáty našeho náboženství?“ Ježíšova odpověď je naprosto jasná: poslouchejte oba. Žijte podle zákonů své země a zároveň poslouchejte Boží přikázání. Nejde o „buď/nebo“, protože vždy musí existovat vnější a vnitřní. Vnější je náš fyzický život, který musí být řízen občanským právem; vnitřní je náš duchovní život, který musí být řízen duchovním zákonem.

Tyto dva principy (fyzické a duchovní) se stávají jedním, kdykoli se rozhodneme žít v přírodním světě podle zákonů duchovního řádu. Tímto způsobem vykreslujeme Caesarovi (vnější svět) to, co patří Caesarovi, a Bohu (vnitřní svět), co patří Bohu. Dokud je vnější podřízeno vnitřnímu, neexistuje žádný rozpor. ²

Je zajímavé, že otázku placení daní si kladou farizeové, náboženská skupina a herodiáni, politická strana, kterou někteří učenci označovali jako „Herodovi přátelé“. Je jasné, že tato otázka měla Ježíše zaplést do politického problému, který by ho určitě znevýhodnil u té či oné skupiny. Ježíš návnadu nevzal. Místo toho jen několika slovy položil základ tomu, co se v pozdějších letech mělo stát „odlukou církve od státu“.

Náboženská otázka: Vzkříšení

---

18. A přicházejí k němu saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení; a zeptali se ho se slovy:

19. „Učiteli, Mojžíš nám napsal, že pokud bratr kohokoli zemře a zanechá manželku a nezanechá žádné děti, jeho bratr by si měl vzít [svou] manželku a vzbudit svému bratrovi semeno.

20. Nyní bylo sedm bratrů; a první vzal ženu a umírání nezanechalo žádné semeno.

21. A druhý ji vzal a zemřel, nezanechal žádné semeno; a podobně třetí.

22. A sedm ji vzalo a nezanechalo semene; nakonec ze všech také žena zemřela.

23. Když tedy při vzkříšení znovu vstanou, čí manželka z nich bude? Sedm ji mělo [jako] manželku. “

24. Odpověděv Ježíš, řekl jim: „Nezabloudíte, aniž byste znali Písmo ani Boží moc?

25. Neboť když znovu vstanou z mrtvých, ani se neožení, ani se nevdají, ale jsou jako andělé, kteří jsou v nebesích.

26. Ale s ohledem na mrtvé, že jsou již vzkříšeni, jste si v Knize Mojžíšově nepřečetli, jak mu v ostružině Bůh řekl: „Jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův?

27. Není Bohem [mrtvých], ale [Bohem] [živých]; proto se hodně mýlíš. "

---

Farizeové a Herodiáni se Ježíše ptali na občanský problém: placení daní Caesarovi. Byla to triková otázka, která měla buď zdiskreditovat Ježíše jako vládního sympatizanta, nebo ho skandalizovat jako nepřítele státu. Tím ale trikové výslechy neskončily. Další na řadě byli saduceové, v té době další náboženská skupina. Na rozdíl od farizeů, kteří věřili v posmrtný život, saduceové ne. Přesto saduceové přicházejí k Ježíši s otázkou ohledně vzkříšení. "Učiteli," říkají, "napsal nám Mojžíš, že pokud někdo bratr zemře a opustí manželku a nejsou žádné děti, jeho bratr by si měl vzít manželku a vychovávat děti pro svého bratra" (Marek 12:19). Jak výslechy pokračují, hypotetická situace se týká ženy, která si vzala muže, který zemřel dříve, než měli děti. Potom se provdala za druhého bratra, který zemřel dříve, než měli děti, pak za třetího, který také zemřel bez dětí a tak dále, dokud se provdala za sedm bratrů za sebou, aniž by s kterýmkoli z nich měla děti. Když svou otázku uzavírají, ptají se: „Čí žena bude při vzkříšení? Vždyť všech sedm ji mělo za manželku “(Marek 12:21-23).

Abychom porozuměli záměru této otázky, je důležité vrátit se ke slovům, která tuto epizodu uvádí. Jak je psáno: „Přišli k němu saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení“ (Marek 12:15). Smrt saduceů byla smrt konečná; pro ně neexistovalo nic jako život po smrti, posmrtný život nebo vzkříšení. Protože proto nevěřili v žádnou formu nesmrtelnosti, rozhodně nevěřili, že manželství bude pokračovat i po smrti. Jinými slovy, jejich otázka o sedmi bratrech byla záměrně navržena tak, aby dokázala, že myšlenka na posmrtný život je pošetilá a že Ježíšova řeč o „království nebeském“ byla nesmysl. Věřili, že Ježíš na jejich otázku nebude schopen odpovědět.

Ježíš na jejich otázku opět odpovídá protiotázkou: „Neděláš chybu,“ říká Ježíš, „nezná písma ani Boží moc“ (Marek 12:24). Potom, než jim dal Ježíš šanci odpovědět, jim řekl, co měli vědět o dvou základech náboženského života: Písma a Boha: „Ale o mrtvých,“ říká Ježíš, „Že vstávají, nečetl jsi v Mojžíšově knize v pasáži hořícího keře, jak k němu Bůh promluvil a řekl: „Jsem Bůh Abrahama, Bůh Izáka a Bůh Jákoba?“ (Marek 12:26). Ježíš to řekl, aby z dopisu Slova, které ctili saduceové, potvrdil, že skutečně existuje život po smrti. Ježíš pak odjíždí domů v tomto bodě a říká: „Není Bohem mrtvých, ale Bohem živých.“ A Ježíš dodává: „Jste [tedy] ve velkém omylu“ (Marek 12:27).

Interiérová zpráva

Ve své odpovědi na saduceje Ježíš potvrzuje, že život je věčný. V kontextu tohoto učení o věčném životě Ježíš říká: „Když vstanou z mrtvých, ani se neožení, ani se nevdají, ale jsou jako andělé v nebi“ (Marek 12:25).

Na první pohled to zní, jako by Ježíš říkal „Ano, existuje posmrtný život; tam však žádná manželství nejsou. Místo toho jsou lidé jako andělé, kteří se neožení. Jak jsme často zmínili, Ježíš často přizpůsobuje svá slova omezeným. porozumění svému publiku - v tomto případě saduceové. Bylo příliš brzy na to, abychom jim řekli o věčnosti manželství, nebo o tom, že pár, který vzhlíží k Pánu, může projít vnitřní duchovní transformací, díky které se navzájem znovuzrodí a stanou se věčnými partnery. Na takovou úroveň porozumění ještě nebyl čas. Ježíš jim mohl říci pouze to, co potřebovali vědět, a mohli to pochopit - že existuje život po smrti a že lidé, kteří vstávají z mrtvých, budou nadále žít jako andělé.

Tato slova však mají spíše vnitřní význam. V duchovním smyslu se biblická slova „Ti, kdo vstávají z mrtvých“, týkají těch, kteří povstávají ze smrti života zaměřeného na světské účely na nový život zaměřený na nebeské účely. Jsou to lidé, kteří skutečně „vstali z mrtvých“. Udělali to především tím, že se připravili na „svatbu“ jako nevěsta, přijali Pánovu lásku a moudrost a učili se pravdy z Pánova Slova. Poté, když byli na zemi, uzavřeli manželskou smlouvu s Pánem tím, že žili podle těchto pravd. Proto se znovu neoženili znovu s Pánem, když vstoupili do nebe, protože to manželství již na zemi proběhlo. ³

To má Ježíš na mysli, když se zdá, že říká, že „v nebi není manželství“. Vnitřnější poselství je, že manželství mezi jednotlivcem a Pánem probíhá na Zemi učením se pravdě a životem podle ní. V nebi je manželský pár považován za „jednoho anděla“ v souladu s Ježíšovými slovy: „Když vstali z mrtvých, nejsou ani manželé ani oddáni, ale jsou anděly, kteří jsou v nebesích “(Marek 12:25). ⁴

Poslední otázka: Pořadí přikázání

---

28. A přišel jeden ze zákoníků, když je slyšel hádat se a viděl, že jim dobře odpověděl, zeptal se ho: „Které je to první přikázání ze všech?

29. Ježíš mu odpověděl: „První ze všech přikázání je: Slyš, Izraeli; Pán [je] náš Bůh, Pán je jeden;

30. A budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a ze všech svých sil; toto je první přikázání;

31. A [tomu] druhému je to podobné: Budeš milovat svého bližního jako sám sebe. Neexistuje žádné jiné přikázání větší než tato. “

32. A písař mu řekl: „Dobře (mluveno), učiteli. Řekl jsi pravdu, protože je jeden Bůh a není jiný než On;

33. A milovat Ho z celého srdce a z celého porozumění, z celé duše a ze všech sil a milovat [svého] bližního jako sebe sama, to je víc než všechny zápalné oběti a oběť. "

34. Když ho Ježíš uviděl, odpověděl nenápadně a řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A už se ho nikdo neodvážil zeptat.

---

V předchozí epizodě saduceové vyslýchali Ježíše ohledně manželství. Ježíš věděl, že jejich skutečná otázka se netýká manželství, ale spíše vzkříšení, a ukázal jim, že Boží slovo jasně učí, že tam skutečně je vzkříšení a že život pokračuje i po smrti.

Ježíš také řešil otázku manželství. Toto je ústřední téma v celém Jeho učení, protože manželství mezi jedním mužem a jednou ženou na zemi odpovídá nebeskému sňatku lásky a moudrosti v Pánu a sňatku dobra a pravdy uvnitř jednotlivce. Kdykoli je pravda, o které víme, spojena s vůlí to udělat, dojde k posvátnému manželství. Sňatek dobra a pravdy se musí nejprve uskutečnit v každém jednotlivci, než se může uskutečnit skutečné manželství mezi manželem a manželkou. Proto Ježíš říká: „Co Bůh spojil, ať nikdo nerozdělí“ (Marek 10:9).

Například v další epizodě přistoupí k Ježíši písař a ptá se: „Které je první přikázání všech“ (12:28.) Ježíš vnímá, že se jedná o další past. Jakákoli snaha rozdělit přikázání na větší a menší, důležitější a méně důležitá, by byla rozdělující. Měly by být přijímány a žity jako celek, a ne rozděleny. Je například pravda, že musíme milovat Pána, ale je také pravda, že musíme milovat také bližního. Co je důležitější? Tento druh výslechu by mohl vést ke škodlivému oddělení přikázání. Ježíš si toho je vědom a říká: „První ze všech přikázání je:‚ Slyš, Izraeli, Pán, náš Bůh, Pán je jeden. A budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. ‘Toto je první přikázání“ (Marek 12:30). A pak, aniž by zmeškal pauzu, Ježíš dodává: „A druhé, jako by to bylo toto:‚ Budeš milovat svého bližního jako sám sebe. Neexistuje žádné jiné přikázání větší než tato “(Marek 12:31).

Je třeba poznamenat, že Ježíšova odpověď učinila obě přikázání jedním. Jeho vysvětlení ukazuje, že jsou nerozluční. Navíc je ztotožňuje se všemi ostatními přikázáními a říká, že „neexistuje žádné jiné přikázání větší než tato“. Ježíš odmítá oddělit „to, co Bůh spojil“.

Toto učení jasně ukazuje, že musíme spojit dvě velká přikázání: lásku k Pánu a lásku k bližnímu, aby se stali v našem životě jednotnými. Nemůžeme plně milovat Pána, aniž bychom milovali bližního; ani nemůžeme plně milovat bližního, aniž bychom milovali Pána. Ti dva se v nás musí stát jako jeden. Toto je „duchovní manželství“. To, co Bůh spojil - milovat Boha a milovat bližního - nesmí být nikdy odděleno. Jak je psáno: „Pokud někdo říká, že miluje Pána a nenávidí svého bratra, je lhář“ (1. list Janův 4:20). Nikdy nejde o „seřazení“ přikázání. Spíše jde o to, vidět jejich bezproblémovou jednotu.

Písař toto učení ochotně přijímá a dodává, že láska k Pánu a k bližnímu je důležitější než všechny zápalné oběti a všechny oběti. Ježíš odpovídá souhlasem a říká: „Nejsi daleko od Božího království“ (Marek 12:34). Ježíš vidí, že ten muž je na správné cestě a zamířil správným směrem. Chytil myšlenku, že nebe nelze dosáhnout rituály a zvířecími obětmi, ale pouze láskou k Bohu a láskou k bližnímu. Mužovo chápání je správné. V tuto chvíli „není daleko“ od Božího království. A když začne žít podle svého přesvědčení, bude mít z toho království živou zkušenost.

Ježíš umlčí své tazatele

Ježíš byl bombardován otázkami, přičemž každá otázka byla dalším pokusem zpochybnit Jeho autoritu. Velekněží nejprve položili otázku ohledně Janova křtu. Pak přišli farizeové a Herodiáni s záludnou otázkou ohledně placení daní Caesarovi. Dále přišli saduceové se svou neupřímnou otázkou ohledně manželství po smrti. Každá otázka měla za cíl uvěznit Ježíše a odhalit nějaké omyly ve vyučování. Ale pokaždé, když byl vyslýchán, Ježíš odpověděl odpověďmi, které sloužily k odhalení Jeho moudrosti, umlčení jeho tazatelů a prokázání Jeho autority. Obyčejní lidé, kteří Ho slyšeli, byli ohromeni. Všechny pokusy náboženských vůdců chytit Ježíše, jakkoli dobře naplánované, selhaly.

Nakonec písař, který sledoval celou sérii otázek, začíná poznámkou, že Ježíš na ně „dobře odpověděl“ (Marek 12:38). Když potom písař položil svou vlastní otázku ohledně „největšího přikázání“, Ježíš vyvrcholil svou sérií odpovědí vhledem, který jde až k jádru víry - což by se žádný náboženský úředník neodvážil vyvrátit. Stručně řečeno, Ježíšův vhled se scvrkává na toto: lásku k Pánu a lásku k bližnímu nelze rozdělit. Navíc jsou mnohem větší než „všechny zápalné oběti a všechny oběti“ (Marek 12:33). Žít podle těchto přikázání znamená zakusit království Boží.

Bez ohledu na to, jaký úhel si náboženští vůdci vybrali, nebyli schopni najít otázku, která by mohla Ježíše zarazit. Pokaždé jiným způsobem Ježíš dokázal, že to, co Bůh spojil, nelze rozdělit. V otázce daní Ježíš ukázal, že neexistuje žádný rozdíl mezi občanskou odpovědností a náboženskou povinností „Udělejte Bohu, co je Boží, a Caesarovi, co je Caesarově,“ řekl. V otázce manželství po smrti Ježíš nejen ukázal, že skutečně existuje vzkříšení, ale také položil základ pro vnitřní učení, že duchovní manželství je manželství, které se odehrává na zemi mezi jednotlivcem a Pánem. Když potom písař přišel k Ježíši s otázkou na největší přikázání, Ježíš ukázal, že Láska k Pánu je neoddělitelná od lásky k bližnímu. Každý pokus uvěznit Ježíše selhal. Proto tato série epizod končí, nejvhodněji slovy: „Poté se ho nikdo neodvážil zeptat“ (Marek 12:34).

Ježíš vyvolává otázku

---

35. Ježíš odpověděl a v chrámu učil: „Jak říkají zákoníci, že Kristus je syn Davidův?“

36. Neboť sám David řekl v Duchu svatém: „Pán řekl mému Pánu:„ Posaď se mi na pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele jako podnožku tvých nohou. “

37. David mu proto sám říká „Pán“; a odkud je jeho syn? " A početný dav Ho s potěšením slyšel.

---

Ježíš prokázal božskou moudrost a odpověděl na všechny otázky, které mu byly položeny, a dočasně umlčel jeho odpor. Nyní si Ježíš klade svoji vlastní otázku: „Jak to, že zákoníci říkají, že Kristus je Syn Davidův? Ptá se. "Je to Syn Davidův nebo Syn Boží?" (Marek 12:35).

Pokud je Ježíš pouze Synem Davidovým, je to lidská bytost, a ne božská. Ale v žalmech král David prorokoval, že přicházejícím Mesiášem nebude jeho syn, ale spíše jeho Pán. Jak říká Ježíš: „Sám David řekl Duchem svatým:‚ Pán [Jehova] řekl mému Pánu [s odkazem na Mesiáše] „Sedni si po mé pravici, dokud tvé nepřátele nepoložím jako podnožku“ “(Marek 12:35).

Významné je znění žalmu. Říká se v něm, že až přijde Mesiáš, bude nejen sedět po Boží pravici, ale také že Mesiášovi nepřátelé budou podrobeni tak důkladně, že se stanou Mesiášovou „podnožkou“. Obrázek, který je uveden, je o vítězném králi, který přivedl nepřítele do takového podrobení, že nyní leží před ním jako prostá podnožka, na které si opírá nohy. Toto je samozřejmě obraz toho, jak by Mesiáš nejen dobýval, ale také si podroboval peklo, aby pekelné vlivy už nikdy nemohly vládnout lidem, vlastnit je nebo je podřídit jejich vůli. ⁵

To je naděje všech dobrých lidí. Je to naděje, že uprostřed nich bude vládnout milující Bůh, který omezí násilí a zuřivost pekel. To se však může uskutečnit pouze prostřednictvím někoho, kdo vlastní božskou moc, nejen lidskou. Jinými slovy, přicházející Mesiáš musí být více než Davidův syn; Musí to být Davidův pán. Jak říká Ježíš: „David mu proto sám říká„ Pán “; jak je potom jeho Syn? (Marek 12:37).

Ježíš dává náboženským vůdcům mesiášské proroctví po mesiášském proroctví, aby naznačil, že je skutečně prorokovaným Mesiášem, ale oni odmítají poslouchat. Stejně jako nevěřili, že je „kamenem, který stavitelé zavrhli“ - základním kamenem nového života - nevěří, že Ježíš je tím, koho král David v duchu označoval jako „můj pane“. Ale davy dostávají zprávu. Jak bylo napsáno na konci této krátké epizody: „A prostý lid ho rád slyšel“ (Marek 12:37).

Důležitost pokory

---

38. A on jim ve svém učení řekl: „Dávejte si pozor na zákoníky, kteří touží chodit [v] róbách, a [touží] pozdravit na tržištích,

39. A první místa v synagógách a první místa k ležení při večeři;

40. Kdo požírá domy vdov a za přetvářku se dlouze modlí; tito dostanou ještě větší soud. “

---

Předchozí epizoda končí slovy „prostý lid ho rád slyšel“. Duchovně to znamená místo v každém z nás, které je reprezentováno frází „obyčejní lidé“. Je to podobné tomu, co jsme říkali o „davu“. „Obyčejný lid“ i „dav“ v tomto kontextu představují místo prosté důvěry v Pána. Je to ochota být jím veden spolu s vděčným přijetím našeho místa a našich povinností v tomto světě. Rozumí tomu, že není žádný rozdíl mezi dobrou vírou a dobrými skutky a že ve skutečnosti jsou tyto dva aspekty duchovního života jedno a totéž. ⁶

Když se tímto způsobem spojíme s vírou a charitou, zaměříme se primárně na to, abychom sloužili druhým, než abychom jim sloužili nebo byli ctěni. Ježíš tedy mluví nejen k prostému lidu, ale také k místu prosté dobroty v každém z nás, které by mohla vyvést z omylu touha být poctěn a vážen. Tyto hanebné touhy představují náboženští vůdci a zákoníci, kteří touží po uznání a slávě. "Dejte si pozor na zákoníky, kteří touží chodit v dlouhých róbách," říká Ježíš. "Milují pozdravy na tržištích, nejlepší místa v synagógách a nejlepší místa o svátcích" (Marek 12:38-39).

Zákoníci, jako farizeové a saduceové, chtěli být poctěni a váženi. Aby dosáhli svého cíle, falšovali písma a učili je způsoby, které zvyšovaly jejich sebeúctu a přehnaně zdůrazňovaly důležitost kněžské práce. V biblických dobách proto dobří lidé zůstali bez jakékoli skutečné pravdy - stejně jako vdovy, které v té době ztratily manžela, zůstaly bez ochrany. Toto je vnitřní význam Ježíšových slov: „Požírají vdovské domy a předstírají dlouhé modlitby“ (Marek 12:40).

Toto je varování pro každého z nás. Rozptýlení světské cti a společenské prestiže nás může odvést od Boha. I když král David uznal, že zachráncem nebude jeho syn, ale spíše jeho Pán, ani my bychom neměli zapomínat - ať už jsme králové nebo prostí občané -, že Ježíš je Pán. Není to jen syn Davidův, ale Syn Boží. Kdykoli nás svede z cesty nesmírná potřeba chvály a slávy, jsme jako ti zkorumpovaní náboženští vůdci, kteří svedli na scestí chudé vdovy dávných dob. Zkorumpované impulzy napadají naši mysl, požírají vše, co je dobré a pravdivé, a přitom předstírají, že jsou zbožní a spravedliví. Toto jsou racionalizace a zdůvodnění, které podporují naše negativní stavy. Jak říká Ježíš: „Požírají vdovské domy a předstírají dlouhé modlitby.“ ⁷

Ježíš přísně varuje před tím, aby tyto negativní vlivy mohly napadnout naši mysl. Ačkoli bychom mohli obdržet čest a uznání, po kterých toužíme, když jsme na Zemi, naše samoúčelné způsoby nakonec povedou ke zničení našich duší, zvláště pokud převrátíme pravdy náboženství, abychom dosáhli sobeckých ambicí. Jak říká Ježíš: „Těm se dostane většího odsouzení“ (Marek 12:40).

Chudá vdova

---

41. A Ježíš seděl proti pokladnici a viděl, jak lid hází peníze do pokladnice: a mnoho bohatých vrhlo hodně.

42. A přišla nějaká chudá vdova, a ona vrhla dva roztoče, kteří udělali haléř.

43. Zavolal na něj své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, že tato chudá vdova vrhla více než všichni, kteří vrhli do pokladnice:

44. Neboť vše, co vrhli na své hojnosti; ale ona ze své vůle vrhla všechno, co měla, dokonce i celý svůj život.

---

Naopak v následující epizodě se Ježíš zaměřuje na stav chudé vdovy - ženy bez manžela. V předchozí epizodě jsme slyšeli, že náboženští vůdci „pohlcovali vdovské domy“, to znamená, že připravovali vdovy nejen o své světské bohatství, ale také o duchovní pravdu. Vdova v této epizodě představuje stav v nás, který je zbaven pravdy, ale přesto po ní touží, i když vdova truchlí po svém ztraceném manželovi.

Scéna začíná tím, že Ježíš sedí „naproti pokladnici“ a pozoruje lidi, kteří vkládají peníze do schránky na chrám. V tichosti sleduje, dokud si nevšimne, že „přišla jedna chudá vdova a vrhla dva roztoče“ (Marek 12:42).

Vdovský příspěvek není příliš vysoký. Roztoč byl nejmenší a nejméně hodnotnou římskou mincí v hodnotě méně než penny. Ale je to všechno, co chudinka má. Proto Ježíš říká: „Určitě vám říkám, že tato chudá vdova vložila více než všichni, kteří dali do státní pokladny; všichni totiž dávali ze své hojnosti, ale ona ze své chudoby vložila všechno, co měla, celé své živobytí “(Marek 12:43-44).

V posvátném písmu, protože „vdova“ je žena bez manžela, tento výraz představuje náklonnost, která touží po sjednocení s pravdou. Tuto upřímnou touhu po něčem, co ztratila, představuje její chudoba - zbídačení toho, že už neví, co je pravda. A přesto by dala všechno, aby získala tuto moudrost, celé své živobytí.

Bez pravdy Božího slova v našem životě jsme všichni duchovní „vdovy“, jejichž mysl („domy“) pohltila falešná učení. Kdykoli jsme v tomto stavu „ovdovění“, potřebujeme pravdu, která ochrání a povede vše, co je v nás dobré. Tuto touhu po pravdě reprezentuje vdova v podobenství. ⁸

V této epizodě nás Ježíš varoval: „Dávejte si pozor na zákoníky, kteří touží chodit v dlouhých róbách ... kteří požírají domy vdov a předstírají dlouhé modlitby“. Skrze tato slova Ježíš mluví s každým z nás o naší tendenci nechat se vyvést z omylu falešnými naukami „vnitřních zákoníků“, kteří touží pohltit naši mysl a proměnit ji v pustá a chudobou postižená místa. Pokud však toužíme po pravdě, i jako chudá vdova, která „dala vše, co měla“, dostane to, co je v nás dobré („vdova“), veškerou pravdu, po které touží. Ale musíme po těchto pravdách toužit celým srdcem a dát mu vše, co máme - celé „naše živobytí“.

Poznámky pod čarou: