Kapitola 12.

Vládce soboty

1. V ten čas Ježíš chodil v sobotu po obilí a jeho učedníci měli hlad, začali trhat klasy [obilí] a jíst.

2. Farizeové mu na to řekli: "Hle, tvoji učedníci dělají to, co se v sobotu dělat nesmí." A farizeové mu řekli: "Hle, tvoji učedníci dělají to, co se v sobotu dělat nesmí."

3. On jim však řekl: "Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, a ti, kdo byli s ním?

4. Jak vešel do Božího domu a jedl chléb, [který byl] nachystán a který nebylo dovoleno jíst ani jemu, ani těm, kdo byli s ním, jen kněžím samotným?

5. Nebo jste nečetli v Zákoně, že v sobotu kněží v chrámě znesvěcují a jsou bez viny?

6. A já vám říkám, že je tu větší než chrám.

7. Kdybyste však věděli, co [to] je - chci milosrdenství, a ne oběť -, neodsuzovali byste bezúhonné.

8. Vždyť Syn člověka je Pánem i soboty."

9. A když odtud odcházel, přišel do jejich synagogy.

10. A hle, byl tam člověk, který měl vysušenou ruku, a oni se ho zeptali: "Je dovoleno léčit v sobotu?" - Aby Ho mohli obvinit.

11. On jim řekl: "Kdo z vás by měl jednu ovci, a kdyby v sobotu spadla do jámy, nechtěl by ji [uchopit] a vytáhnout?

12. Oč větší cenu má tedy člověk než ovce? Tak je tedy dovoleno v sobotu dobře činit."

13. Potom řekne člověku: "Vztáhni ruku." 14. A on [ji] natáhl a byla obnovena, dobře jako ta druhá.

14. Farizeové se proti němu poradili a vyšli ven, aby ho zahubili.

15. Ale Ježíš, když [to] věděl, odtud odešel; a šly za ním mnohé zástupy a On všechny uzdravil;

16. A napomínal je, aby ho nezjevovali,

17. Aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše,

18. "Hle, můj služebník, jehož jsem se zmocnil, můj milovaný, v němž má duše našla zalíbení; vložím do něho svého ducha a on vynese rozsudek nad národy.

19. Nebude se hádat ani křičet, jeho hlas na ulicích nikdo neuslyší.

20. Potlučenou třtinu nezlomí a doutnající len neuhasí, dokud nevynese rozsudek k vítězství.

21. V jeho jméno budou pohané doufat."

22. Tehdy k němu přivedli jednoho posedlého, slepého a němého, a on ho uzdravil, takže slepý i němý mluvil a viděl.

23. Všechny zástupy žasly a říkaly: "Není to snad Syn Davidův?" A tak se všichni divili.

24. Ale farizeové, kteří to slyšeli, říkali: "Tento (člověk) nevyhání démony jinak než Belzebubem, vládcem démonů." A tak se stalo.

25. Ježíš však znal jejich myšlenky a řekl jim: "Každé království rozdělené proti sobě samému se rozpadá a každé město nebo dům rozdělený proti sobě samému neobstojí.

26. A jestliže satan vyhnal satana, je rozdělen sám proti sobě; jak tedy obstojí jeho království?

27. A jestliže já vyháním démony Belzebubem, kým je vyhánějí vaši synové? Proto budou vašimi soudci.

28. Jestliže však vymítám démony v Božím duchu, pak na vás jistě přišlo Boží království."

Když Ježíš v předchozí epizodě řekl: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout," spojil se s tím, kdo stvořil sobotu - den odpočinku. Je tedy příhodné, že další epizoda začíná právě v sobotní den. "Tehdy Ježíš v sobotu procházel obilnými poli. Jeho učedníci měli hlad, začali trhat klasy obilí a jedli" (12:1). Když se to dozvědí náboženští vůdci, jsou pobouřeni a okamžitě Ježíšovi řeknou, že jeho učedníci porušují sobotní zákon: "Podívej," říkají, "tvoji učedníci dělají to, co se v sobotu dělat nesmí!" (12:2).

Je pravda, že sobotní přikázání, jak je uvedeno v hebrejských písmech, zakazuje jakoukoli práci v sobotu. Jak je psáno: "Pamatuj na sobotní den, abys ho světil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota Hospodina, tvého Boha. V něm nebudeš dělat žádnou práci" (Exodus 20:8-10).

Hebrejská písma jasně hovoří o důležitosti dodržování soboty a trest za porušení tohoto přikázání je jasně dán. Podle knihy Exodus: "Sedmý den bude pro tebe dnem svatým, sobotou odpočinku pro Hospodina. Kdo by v něm konal jakoukoli práci, bude potrestán smrtí" (Exodus 35:2). A aby bylo jasné, co se rozumí "prací" v sobotu, je přidáno toto důležité učení: "V sobotu nebudeš rozdělávat oheň ve svých obydlích" ("V sobotu nebudeš rozdělávat oheň").Exodus 35:3). Čteme také o jistém muži, který byl přistižen, jak v sobotu sbírá klacky, pravděpodobně aby rozdělal oheň. Jako trest za svou neposlušnost byl ukamenován (Numeri 15:32-36).

Zákon tedy jasně stanovil, že v sobotu se nesmí vykonávat žádná práce. Náboženští vůdci však šli ještě dál. Na základě vlastní argumentace vysvětlili, jak lze zákon zakazující práci v sobotu aplikovat i na ty nejbanálnější úkony. V důsledku toho uvedli mnoho způsobů, jak lze sobotu porušit. ¹ Na seznamu zákazů je i trhání obilí - což je přesně to, co učedníci v tento den dělali. Když to náboženští vůdci viděli, rozzuřilo je to. Jejich vlastní tradice pro ně nabyly posvátného významu a jakékoli porušení těchto tradic se rovnalo porušení Božího zákona.

Ve své horlivosti prosadit literu zákona náboženští vůdci zapomněli na jeho ducha. Sobota má být dnem odpočinku, a to jak fyzického, tak duchovního. Je to den, kdy si připomínáme, že jedině Bůh je činitelem všech věcí, tím, v němž žijeme, pohybujeme se a máme své bytí. Když si to připomínáme, máme odpočinek pro svou duši. V tomto stavu odpočinku důvěřujeme Bohu a nenecháme se ničím rušit. Zuřivý oheň sebelásky, plameny nenávisti a spalující choutky ctižádosti se v tento den nezapalují, a dokonce ani neshromažďujeme klacky (stížnosti, podráždění atd.), abychom takový oheň rozdělali. Zůstáváme klidní, spokojení, ujištění o Boží láskyplné ochraně našich duší a o jeho neustálém zaopatření všech aspektů našeho života. Strávíme den a užíváme si klidu a míru Jeho přítomnosti. To je sobota.

Až do tohoto okamžiku v Matoušově evangeliu Ježíš kázal, uzdravoval a mnoha způsoby projevoval svou obdivuhodnou moc. Ačkoli dělal věci, které pohoršovaly a rozčilovaly náboženské vůdce, neudělal nic, co by přímo porušovalo jejich kněžský kodex - až do této chvíle. Trhání obilí, protože se jednalo o formu sklizně, bylo v sobotu přísně zakázáno, a přesto Ježíš dovoluje svým učedníkům trhat klasy a jíst.

Je pravda, že Ježíš už udělal věci, o kterých věděl, že rozzlobí náboženské autority, například odpuštění hříchů a jídlo s hříšníky. Nyní však tím, že svým učedníkům dovoluje dělat něco, co je přímo proti jejich přísnému kodexu předpisů pro sobotní den, vyvolává jejich největší hněv. Dále jim říká, že i David, když měl hlad, vešel do Božího domu a jedl chleby - čímž ilustruje, že zachování lidského života je výzvou pro jejich nelidské, příliš přísné dodržování tohoto sobotního přikázání (12:3).

Ježíš pak podněcuje další rozhořčení, když o sobě mluví jako o někom, kdo je ještě větší než jejich nejsvětější místo uctívání: "Říkám vám," říká, "na tomto místě je někdo větší než chrám" (12:6). Každý člověk má větší hodnotu než neživý předmět, ale Ježíš znamená mnohem víc. Poté se vrací k trvalému tématu své služby - důrazu na milosrdenství, soucit a odpuštění oproti prázdným rituálům a nesmyslným obětem chrámových kněží: "Kdybyste věděli, co to znamená: 'Chci milosrdenství, a ne oběti'," říká, "neodsuzovali byste nevinné" (12:7). ² A nakonec uzavírá - zatím nejsilnějším - tvrzením o svém božství: "Vždyť Syn člověka je Pánem i soboty" (12:8).

Pokud by náboženské autority chtěly někdy proti Ježíši něco namítnout a obvinit ho z rouhání, Ježíš jim k tomu nyní dává dostatek důvodů!

Ale Ježíš se u toho nezastavuje. Hned v následující epizodě jde přímo do synagogy, kde ho náboženští vůdci vyzývají otázkou: "Je dovoleno uzdravovat v sobotu?" Ježíš se ptá: "Je dovoleno uzdravovat v sobotu?". (12:9). To je samozřejmě záludná otázka, jejímž cílem je chytit Ježíše do pasti. Náboženští vůdci už totiž rozhodli, že poskytování lékařské pomoci v sobotu je nezákonné. Pokud má například člověk zlomenou ruku nebo ho dokonce bolí zub, musí počkat, až skončí sobota, a teprve potom může něco podniknout. ³

Ježíš však představuje nový, milosrdnější způsob chápání soboty. Ptá se: "Kdo z vás, kdo má jednu ovci a ta v sobotu spadne do jámy, se jí nechopí a nevytáhne ji? Oč větší cenu má tedy člověk než ovce? Proto je dovoleno konat dobro v sobotu" (12:12). Aby to ještě více zdůraznil, obrací se Ježíš k muži s uschlou rukou a říká: "Natáhni ruku" (12:13). Jakmile muž vztáhne ruku, je uzdraven (12:13).

Člověk by si myslel, že náboženští vůdci budou tímto úžasným zázrakem ohromeni a budou mít radost z uzdraveného muže. Naopak, jsou pobouřeni tím, co se jim zdá být hrubým nedodržováním jejich přísných tradic. Kvůli tomu se proti němu radí a přemýšlejí, "jak by ho mohli zničit" (12:9). Ironie je silná: náboženští vůdci se radí, jak zranit a zničit Toho, který přišel uzdravit a zachránit.

Zatímco náboženští vůdci tajně osnují jeho zničení, Ježíš odchází ze synagogy a otevřeně pokračuje ve své sobotní práci. "Šly za ním velké zástupy a on všechny uzdravoval" (12:15). Je pozoruhodné, že Ježíš se ve své lekci neomezuje pouze na uzdravení ruky jednoho člověka v sobotu. Uzdravuje "velké zástupy"! Zdá se, že chce něco konkrétního říci, a nemůže to říci dramatičtěji nebo nápadněji. Řekl, že v sobotu je dovoleno konat dobro, a nyní to opakovaně dokazuje: Uzdravuje zástupy.

Uprostřed mnoha uzdravení, která v sobotu provádí, k němu přivádějí člověka posedlého démonem, který je slepý a němý. Ježíš ho k úžasu zástupů okamžitě uzdravuje z tohoto trojího postižení. Když se to však dozvědí náboženští vůdci, jejich reakce je předvídatelně cynická: "Tento člověk nevyhání démony jinak než Belzebubem, vládcem démonů" (12:24). Je to již podruhé, co náboženští vůdci veřejně obvinili Ježíše z vyhánění démonů vládcem démonů (viz. 9:34). Poprvé Ježíš neodpověděl. Tentokrát je to ale jinak. Ježíš jim odporuje a říká: "Jestliže satan vyhání satana, je rozdělen sám proti sobě. Jak tedy může jeho království obstát?" (12:26).

Vlastní vůle nemůže vyhnat vlastní vůli. Ego nemůže vyhnat ego. Satan nemůže vyhnat Satana. Pokud se například pokoušíme vyhnat sobectví mocným úsilím vlastní vůle - a vynecháme přitom Boha, naše úsilí nemůže být nikdy úspěšné. Prostou skutečností je, že ducha sobectví může vyhnat pouze Bůh, démony může vyhnat pouze Duch Boží. Jak říká Ježíš: "Jestliže já vyháním démony Božím duchem, jistě na vás přišlo Boží království" (12:28).

Tato epizoda, která se týká "soboty", končí popisem toho, jak se vyhánějí démoni. Dnes za "démony" považujeme hněv, podrážděnost, netrpělivost, mrzutost a mnohé emocionální poruchy, které jako by ničily náš vnitřní klid a často vedou k tomu, že jednáme proti druhým. I když tyto negativní emoce mohou mít skutečně původ v pekle ("satanovi"), můžeme zůstat v bezpečí a pokoji, když se spolehneme na Boha. To je pravá sobota. Kdykoli se rozhodneme "odpočívat v Bohu", přichází k nám Boží království. ⁴

Neutralita není volba

29. "Nebo jak může někdo vstoupit do domu silného [člověka] a uloupit jeho nádoby, jestliže nejprve nesváže silného [člověka]? A pak bude plenit jeho dům.

30. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.

31. Proto vám říkám: Každý hřích a rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání Duchu nebude lidem odpuštěno.

32. A kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, ale kdo by řekl [to] proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.

33. Buď ať je strom dobrý a jeho ovoce dobré, nebo ať je strom shnilý a jeho ovoce shnilé, neboť z ovoce se pozná strom.

34. Jak můžete mluvit dobré věci, když jste zlí? Vždyť z hojnosti srdce mluví ústa.

35. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vydává dobré [věci], a zlý člověk ze zlého pokladu vydává zlé [věci].

36. Ale pravím vám, že každé prázdné slovo, které lidé říkají, vydají o něm v den soudu.

37. Ze svých slov totiž budeš ospravedlněn a ze svých slov budeš odsouzen."

Pokoj je velkým požehnáním. Je to vnitřní odměna, která přichází ke každému, kdo žije podle Božích přikázání. Důvěra v Boha je nejen zdrojem našeho pokoje, ale také zdrojem naší vnitřní síly; je to mocná pevnost proti ničivým myšlenkám a pocitům, které by jinak napadly naši mysl, držely nás v zajetí a kradly nám radost. V prologu k Desateru Bůh říká: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví." (Exodus 20:1-2). Ve slabých chvílích, kdy nás napadají negativní myšlenky a pocity, se vracíme do "domu otroctví". O tomto zajetí neboli "duchovním otroctví" mluví Ježíš, když říká: "Jak může někdo vstoupit do domu silného a uloupit jeho majetek, ledaže by nejprve silného spoutal, a pak by jeho dům vyplenil?" (12:29).

Proto je nutné zůstat pevně oddáni Bohu, zůstávat stále s ním a neodcházet od něj. Na cestě oddanosti neexistuje žádná střední cesta. Nemůžeme si dovolit slabé chvilky, kdy polevíme v ostražitosti, ani polovičaté snahy dělat to, co je správné. Buď všechno, nebo nic. Buď jsme s Pánem, nebo nejsme. Jakákoli skulinka v našem brnění a slabost charakteru je otvorem pro peklo, aby se prodralo skrz. Proto Ježíš říká: "Kdo není se mnou, je proti mně" a dodává: "Kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje" (12:30).

Doslova "shromažďování a rozptylování" odkazuje na to, že Ježíš řekl svým apoštolům, aby šli a všude shromažďovali úrodu dobrých lidí a učili je o Božím království. Ztracené a "rozptýlené" lidi je třeba shromáždit a přivést zpět k Bohu. Pokud se však toto dílo neuskuteční a místo Božích přikázání se bude učit lidským tradicím, lidé se od Boha ještě více rozptýlí. Na vnitřní úrovni musíme i my shromáždit to, co jsme se naučili, a použít to; pokud to neuděláme, vplíží se k nám zlé touhy a falešné myšlenky, které nás dále oddělí ("rozptýlí") od všeho dobrého a pravdivého.

Ježíš ví, že zkažení náboženští vůdci sváděli lidi na scestí - "rozptylovali je" - svým zavádějícím a falešným učením. Proto jim Ježíš říká: "Každý hřích a rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti

Duchu nebude odpuštěno" (12:31). Rouhání, o němž je zde řeč, je rouhání, kterého se náboženští vůdci dopouštějí právě v této chvíli. Právě se stali svědky velkého zázraku uzdravení, a přesto odmítají takový zázrak připsat Božímu Duchu. Místo toho ho připisují Belzebubovi, vládci démonů. Vykládají si tedy dobro jako zlo a moc uzdravení přisuzují démonům, nikoliv Bohu.

Tím, že náboženští vůdci vykládají dobro jako zlo, se sami připravují o jakoukoli naději na spasení nebo odpuštění, protože ji jednoduše odmítají přijmout. Bůh je sice čisté milosrdenství, láska a odpuštění, ale žádnou z těchto vlastností nelze zakusit ani přijmout, pokud není upřímná touha je přijmout a ochota podle nich žít. Ježíš je ztělesněním těchto vlastností. Odmítnout ho znamená odmítnout vše, co by nám chtěl dobrovolně dát.

Ve svém vlastním životě děláme totéž, kdykoli odmítáme vidět zázraky, které Bůh v našem životě v každém okamžiku koná, i když se zdá, že se věci dějí proti našemu přání. V praxi tedy "hřešit proti Duchu svatému" znamená vykládat si okolnosti našeho života a záměry druhých jako něco, co má zlý původ - podobně jako náboženští vůdci přisuzovali Ježíšovi zlé motivy. Odmítáme vidět jakoukoli možnou dobrotu, která by v tom mohla být, nebo to, jak by se nějaká obzvlášť nepříjemná situace mohla obrátit k lepšímu. Kdykoli to děláme, hřešíme proti Duchu svatému. Popíráme, že Bůh s námi pracuje vždy a za všech okolností, aby zušlechtil našeho ducha a my nakonec mohli uskutečnit co největší štěstí.

Ne všechno, co se stane, nás potěší, ale všechno, co se stane, bychom si měli vykládat tak, že to nějakým způsobem vede k dobrému cíli. ⁵ Když takto přemýšlíme, snažíme se vidět dobré úmysly za jednáním lidí a snažíme se vše, co vidíme, vykládat v dobrém, objevíme klíč k míru a štěstí. Začínáme chápat, že Bůh tajemným způsobem všechno zajišťuje nebo dovoluje; a navzdory všemu zdání opaku jsme neustále vedeni do stále vnitřnějších stavů pokoje a radosti. ⁶

Ježíš se pak vrací k tématu, že je buď pro něj, nebo proti němu - buď pro dobro, nebo proti němu. Nemůžeme mít obojí a neutralita nepřipadá v úvahu. "Buď ať je strom dobrý a jeho ovoce dobré," říká Ježíš, "nebo ať je strom špatný a jeho ovoce špatné, neboť z ovoce se pozná strom" (12:33). Jako by Ježíš říkal: "Podívej, právě jsem uzdravil člověka, kterému malomocenstvím chřadlo na ruce. Copak nevidíš, že to, co jsem udělal, je dobré? Nebo všechno, co dělám, vidíš jako zlo, protože jsi zlý?" "Ne," odpověděl jsem. Ježíš to říká příměji: "Ó pokolení zmijí," říká, "jak můžete, když jste zlí, mluvit dobré věci, neboť z hojnosti srdce mluví ústa" (12:34).

Cokoli máme v srdci, se nakonec projeví našimi slovy a činy: "Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré věci a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé věci" ("Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré věci a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé věci").12:35). Před tímto nadčasovým duchovním principem není úniku. Jak říká Ježíš: "Z každého planého slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v den soudu. Neboť ze svých slov budeš ospravedlněn a ze svých slov budeš odsouzen" (12:35-37).

Jedná se o vážná varování. Je možné, že si náboženští vůdci vezmou tato varování k srdci? Budou činit pokání a změní své jednání? Nebo zůstanou zakořeněni ve své tvrdohlavé touze zničit Ježíše a dobro, které koná, si budou vykládat jako zlo? Následující epizoda nám poskytne několik důležitých vodítek.

Značení proroka Jonáše

38. Tehdy někteří ze zákoníků a farizeů odpověděli: "Mistře, chceme od tebe vidět znamení." A tak se stalo.

39. On jim však odpověděl: "Zlé a cizoložné pokolení hledá znamení, a znamení mu nebude dáno, leda znamení proroka Jonáše.

40. Neboť jako byl Jonáš v břiše velryby tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dny a tři noci.

41. Muži z Ninive se postaví na soud s tímto pokolením a odsoudí je, protože činili pokání na Jonášovo kázání, a hle, [ten, který je] víc než Jonáš, [je] zde.

42. Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, protože přišla z nejzazších končin země, aby slyšela Šalomounovu moudrost; a hle, [Ten, který je] víc než Šalomoun, [je] zde.

43. Když nečistý duch z člověka vyjde, prochází bezvodými místy a hledá odpočinek, ale nenalézá [ho].

44. Pak řekne: "Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel." Když přijde, najde [ho] prázdný, vymetený a vyzdobený.

45. Pak jde a vezme s sebou sedm jiných duchů, horších než on sám, a vejdou dovnitř a přebývají tam; a poslední [věci] toho člověka jsou horší než první. Tak se stane i tomuto zlému pokolení."

46. A [zatímco] ještě mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit.

47. A někdo Mu řekl: "Hle, Tvá matka a Tví bratři stojí venku a chtějí s Tebou mluvit." A On řekl: "Hle, Tvá matka a Tvoji bratři stojí venku a chtějí s Tebou mluvit."

48. On však odpověděl těm, kdo mu to řekli: "Kdo je moje matka a kdo jsou moji bratři?"

49. Vztáhl ruku k učedníkům a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři.

50. Neboť každý, kdo plní vůli mého Otce, který je na nebesích, je můj bratr, sestra i matka."

Když začíná další epizoda, zdá se, že náboženští vůdci možná poněkud poleví ve svém tažení za zničením Ježíše. Oslovují ho "Mistře" a říkají: "Chceme od tebe vidět znamení." (12:38). Ale Ježíš, který zná každou jejich myšlenku, se nenechá zmást jejich předstíraným zájmem. "Zlé a cizoložné pokolení hledá znamení," říká Ježíš, "a žádné znamení mu nebude dáno, leda znamení proroka Jonáše." (12:39). Ježíš dále vypráví, jak byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, stejně jako "Syn člověka bude tři dny a tři noci v srdci země" (12:40).

Příběh o Jonášovi tradičně znamená Ježíšův pohřeb a vzkříšení, ale zároveň představuje zázrak lidského znovuzrození. ⁷ Jediným skutečným znamením obnovy je živá zkušenost vnitřní změny, která nastává, když se lidé snaží dodržovat přikázání, odkládají sobecké starosti a materialistické zájmy a postupně se stávají laskavějšími, mírnějšími a pokojnějšími lidmi.

Strávení "tří dnů a tří nocí v břiše velké ryby" představuje temné období vnitřního boje a zmatku, kterým procházíme v procesu naší regenerace. Číslo "tři" je symbolický pojem, který znamená úplný časový cyklus, jako je "ráno, poledne a noc", a z tohoto důvodu představuje úplné období pokušení se "začátkem, středem a koncem". ⁸

Tento proces nelze předstírat ani obcházet. A neexistují žádné zkratky. Ježíš varuje, že chvilková změna smýšlení nám nepomůže, pokud ji nebude doprovázet změna srdce. V případě náboženských vůdců Ježíš prohlédne jejich pokrytecké žádosti o další "znamení" jeho božství. Povrchní náboženská víra je založena na znameních a zázracích; hluboká víra vzniká skrze kající srdce. Ježíš je tedy vrací k příběhu o Jonášovi, který učil obyvatele Ninive pokání: "Lidé z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, protože činili pokání na Jonášovo kázání." Ježíš se tedy vrací k příběhu o Jonášovi, který učil obyvatele Ninive pokání. Ježíš pak s odkazem na sebe dodává: "Je tu větší než Jonáš" (12:41). Pak mluví o Šalamounovi, velkém králi, který byl univerzálním symbolem moudrosti, a dodává: "Je tu větší než Šalamoun" (12:42).

Ježíš jim bez okolků říká, že nikdo není větší než on. To nejsou tvrzení obyčejného člověka. Poté jim vypráví zdánlivě nesouvislý příběh o nečistém duchu, který opustí člověka a toulá se po okolí a hledá místo k odpočinku. Když však žádné místo k odpočinku nenajde, vrátí se k člověku a přivede s sebou sedm dalších duchů, ještě zkaženějších, než je on sám. Tito duchové nyní znovu vstoupí do člověka a přebývají v něm, "a poslední stav toho člověka je horší než první" (12:43-45). Ježíš říká: "Podívejte se, i kdybych vám dal znamení a vy byste ve mne dočasně uvěřili, nic by vám to nepomohlo. Ve skutečnosti by to pro vás bylo ještě horší, protože byste se vrátili do svého předchozího stavu a byli byste ve své nevíře sedmkrát neústupnější." To vše je obsaženo v Ježíšově stručném prohlášení, v němž náboženským vůdcům připomíná, že pouhé znamení nemůže zásadně změnit zkažené srdce: "Tak se stane i tomuto bezbožnému pokolení" (12:46).

Jedinou cestou je tedy znovuzrození, nikoli znamení a zázraky. A není regenerace bez pokušení. Každý z nás projde v životě mnoha pokušeními a pokaždé to bude vypadat jako smrt a vzkříšení. Pokaždé něco z naší sobecké přirozenosti zemře; zároveň, pokud se obrátíme k Bohu, použijeme jeho pravdu a budeme se modlit o jeho moc - zrodí se v nás něco nového. To je naše vzkříšení k novému životu, postupný proces, který začíná v tomto životě a pokračuje po celou věčnost. To je to, co se rozumí zázrakem znovuzrození - a to je "znamení proroka Jonáše". ⁹

K obnově dochází skrze život podle Boží vůle. Neexistuje žádný jiný způsob a žádný zázrak, který by ji mohl nahradit. Cesta je jednoduchá a přímá a ti, kdo se rozhodnou po ní jít, se "znovu narodí" k novému životu. Z tohoto důvodu tuto část vyprávění uzavírá krátká epizoda, v níž se Ježíšova matka a bratři snaží s ním promluvit. Ježíš toho využívá jako příležitosti, aby lidem představil nový a vyšší pohled na rodinné vztahy. Vztáhne ruce k učedníkům a říká: "Zde je má matka a moji bratři. Neboť každý, kdo plní vůli mého Otce v nebesích, je můj bratr, sestra i matka" (12:50).

Když žijeme svůj každodenní život a snažíme se plnit vůli našeho nebeského Otce, můžeme si všimnout malých změn v našich myšlenkách, pocitech a chování. Možná si všimneme, že se stáváme trpělivějšími v situacích, které nás kdysi mohly rozčilovat; možná zjistíme, že se méně bráníme a více zohledňujeme názory a pocity druhých; možná zjistíme, že méně usilujeme o to, aby bylo po našem, a více se staráme o naplňování potřeb druhých. Ať už je to jakkoli, tyto okamžiky "nového života", které se v nás objevují, jsou výsledkem procesu regenerace. To jsou některé z mnoha způsobů, jak prožíváme "znamení proroka Jonáše".

Poznámky pod čarou:

706. Verse 1. And a great sign was seen in heaven, signifies Divine attestation respecting the coming church and the reception of its doctrine, and by whom it will be assaulted. This is evident from the signification of "a great sign in heaven," as being Divine manifestation and attestation; that it has reference to the church and the reception of its doctrine, and also to assault upon it, is evident from what follows, for the "woman" means the church, her "son a male" doctrine, and "the dragon and his angels" and afterwards "the beasts," mean those who will assault the church and its doctrine. This vision is called "a great sign" because a "sign" means Divine manifestation respecting things to come, and attestation, here respecting the coming church and its doctrine, and also the assault upon it by those who are meant by "the dragon" and "the beasts." This is called a "sign," because it manifests and attests. "Sign" and "wonder" are mentioned in many passages in the Word, "sign" meaning that which indicates, witnesses, and persuades respecting the subject of inquiry, and "wonder" meaning that which stirs up, strikes dumb, and fills with amazement; thus a sign moves the understanding and faith, but a wonder the will and its affection, for the will and its affection are what are stirred up, stricken dumb, and filled with amazement, while the understanding and its faith are what are persuaded and moved by indications and proofs.

[2] That there is a difference between a sign and a wonder is evident from the fact that the Jews, although they had seen so many wonders performed by the Lord, still sought signs from Him; and also from the fact that the prodigies wrought in Egypt and in the wilderness are sometimes called "signs" and sometimes "wonders," and sometimes both. It is further evident from this, that in every particular of the Word there is a marriage of truth and good, and thus also of the understanding and will, for truth is of the understanding and good of the will, consequently "signs" there have reference to things pertaining to truth, and to faith and the understanding, and "wonders" to the things pertaining to good, and to affection and the will. Thence is clear the meaning of "signs" and of "wonders," where they are both mentioned in the Word, as in the following passages. In Moses:

I will harden Pharaoh's heart, that I may multiply My signs and My wonders in the land of Egypt (Exodus 7:3).

In the same:

Jehovah gave signs and wonders great and evil upon Egypt, upon Pharaoh, and upon all his men ¹ (Deuteronomy 6:22).

In the same:

Hath Jehovah tried to come to take to Him a nation out of the midst of a nation, by wonders, by signs, and by prodigies? (Deuteronomy 4:34)

In David:

They remembered not the day in which Jehovah set His signs in Egypt, and His prodigies in the field of Zoan (Psalms 78:42, 43).

In the same:

They set among them the words of their ² signs and wonders in the land of Ham (Psalms 105:27).

In the same:

He sent signs and wonders into the midst of thee, O Egypt, upon Pharaoh and all his servants (Psalms 135:9).

In Jeremiah:

Who hast set signs and wonders in the land of Egypt, and even to this day, both in Israel and in men, and hast led forth Thy people Israel out of the land of Egypt by signs and by wonders (Jeremiah 32:20, 21).

This shows that the prodigies wrought in Egypt, and afterwards among the sons of Israel, are called "signs and wonders," "signs" because they attested and persuaded, and "wonders" because they stirred up and filled with amazement; yet they agree in this, that the things that stir up and fill with amazement also attest and persuade, as those things that stir up the will also persuade the understanding, or as those things that move the affection also move the thought by persuading. Likewise in the Gospels:

In the consummation of the age there shall arise false Christs and false prophets, they shall show great signs and wonders, so as to lead astray, if possible, even the elect (Matthew 24:24; Mark 13:22).

Here "great signs and wonders" have a like signification, namely, that they will attest and persuade, and that they will strike dumb and fill with amazement, which will cause a strong persuasion. Who are meant by "false Christs and false prophets," and who by "the elect," may be seen above (n. 624, 684).

[3] In Moses:

If there shall arise in the midst of thee a prophet or a dreamer of dreams who shall give thee a sign or a wonder, and if the sign or the wonder come to pass whereof he spake unto thee, saying, Let us go after other gods, thou shalt not obey (Deuteronomy 13:1-3).

Here a "prophet" and a "dreamer of dreams," also "sign" and "wonder" are mentioned, because a "sign" has reference to a prophet, and a "wonder" to a dreamer of dreams, because a "prophet" means one who teaches truths, and in the abstract sense the doctrine of truth, and a "dreamer" means one who stirs up to doing, and in the abstract sense the stirring up from which a thing is done; this, too, pertains to a "wonder," and the former to a "sign;" for prophets were instructed by a living voice from the Lord, and "dreamers" by representatives exciting to doing, which flowed into the affection of the dreamer, and from that into the sight of the thought, for when a man dreams his natural understanding is laid asleep and his spiritual sight is opened, which draws its all from the affection. But in this passage the sight that draws its all from an evil affection is meant, for it treats of prophets who teach falsities and who dream vain things, for "other gods" mean the falsities and vain things that such heard and saw.

[4] That "signs" signify attestations which indicate and persuade to the belief that a thing is so, is evident from the following passages. In Moses:

If they will not believe thee nor hear the voice of the first sign, yet they will believe the voice of the latter sign. And if they will not believe these two signs nor hear thy voice, thou shalt take of the waters of the river and they shall become blood (Exodus 4:8, 9).

This is said of the wonders wrought by Moses, when the Lord appeared to him in the bush, which are called "signs" because they were to attest and persuade that Moses was sent to lead them out of Egypt; this is why it is three times said "that they may believe," and also "that they may hear his voice."

[5] In the same:

Jehovah said unto Moses, How long will the people not believe in Me for all the signs which I have done in the midst of them? All the men that have seen My glory and the signs which I wrought in Egypt and in the wilderness, they shall not see the land (Numbers 14:11, 22, 23).

These miracles, too, are called "signs," because mention is made of believing; for as has been said, miracles are called "signs" because they persuade and induce faith; and as signs did not induce faith with those who were unwilling on account of fear to enter into the land of Canaan, therefore it is said of them that "they should not see the land." "Signs" have a like signification in Exodus 4:17; and Jeremiah 10:1, 2.

[6] In the Gospels:

The Scribes and Pharisees said, Master, we would see a sign from Thee. But He answering, said, An evil and adulterous generation seeketh after a sign, but no sign shall be given to it but the sign of Jonah the prophet; for as Jonah was three days and three nights in the belly of the whale, so shall the Son of man be three days and three nights in the belly ³ of the earth (Matthew 12:38-40; Luke 11:16, 29, 30).

A "sign" plainly means attestation that they may be persuaded and believe that the Lord was the Messiah and the Son of God who was to come, for the miracles that the Lord wrought in abundance, and that they saw, were no signs to them, because miracles, as has been said above, are signs only with the good. "Jonah was three days and three nights in the belly of the whale," and this was taken for a "sign," because it signified the burial and resurrection of the Lord, thus the complete glorification of His Human, "three days and three nights" also signifying completeness.

[7] In Matthew:

The Pharisees and the Sadducees, tempting, asked Jesus to show them a sign from heaven. He answering, said to them, When it is evening ye say, It will be fair weather, for the heaven is red. And in the morning, There will be storm today, for the heaven is red and gloomy. Ye hypocrites, ye know how to discern the face of heaven, but not the signs of the times. A wicked and adulterous nation requireth a sign, but no sign shall be given unto it but the sign of the prophet Jonah (Matthew 16:1-4).

Here, too, the "sign" asked from heaven means attestation that they might be persuaded and might believe that the Lord was the Son of God, although miracles were wrought that they did not call signs. The Lord then spoke of evening and of morning because "evening and morning" signifies the Lord's coming; here it means when the church with the Jews was laid waste, who then had "fair weather," because they had no knowledge of the Lord, and lived securely in falsities from evil; this is the "evening;" but when they knew Him, and because of falsities from evils in which they were denied and assaulted Him, this is signified by "the morning when there is a storm." This is why the Lord said, "Ye hypocrites, ye know how to discern the face of heaven, but not the signs of the times," that is, the Lord's coming; and because they were "a wicked and adulterous nation," that is, one that adulterated the Word, He said that "no sign should be given unto them."

[8] So again in Mark:

The Pharisees began to dispute with Jesus, seeking of Him a sign from heaven; and He, sighing in His spirit, said, Why doth this generation seek a sign? Verily I say unto you, There shall no sign be given unto this generation (Mark 8:11, 12).

That a "sign" here signifies attestation by which they might plainly know, acknowledge, and believe, that the Lord was the Messiah and Son of God whom they expected from the predictions in the prophets, is evident from this, that "sighing in spirit, He said, Why doth this generation seek a sign? Verily I say unto you, There shall no sign be given unto this generation;" and this was because if this had been plainly revealed or told them from heaven, and if thus persuaded they had acknowledged and believed it, they would nevertheless have rejected it afterwards, and to reject after acknowledgment and faith is to profane, and the lot of profaners in hell is the worst of all.

[9] That for this reason plain attestation was not given them from heaven is evident from these words in John:

He hath blinded their eyes and hardened their hearts lest they should see with their eyes and understand with their heart, and should turn themselves, and I should heal them (John 12:40).

"To turn themselves and be healed" means here to profane, which is done when truths and goods are acknowledged, especially when the Lord is acknowledged and afterwards denied; so would it have been if the Jews had turned themselves and been healed by a sign. "To see with the eyes and understand with the heart" signifies to receive in the understanding and will, or in faith and love. From this it is clear that a "sign" signifies a plain testification. (On the lot of profaners see The Doctrine of the New Jerusalem, n.172.)

[10] In John:

The disciples ⁴ said unto Jesus, What doest Thou for a sign, that we may see and believe Thee, what workest Thou? Our fathers ate the manna in the wilderness, as it is written, He gave them bread out of heaven to eat. Jesus said unto them, Verily, verily, I say unto you, Moses gave you not the bread out of heaven; but my Father giveth you the true bread out of heaven; for the bread of God is He who cometh down out of heaven and giveth life unto the world (John 6:30-33).

Here also the disciples ⁴ desired a sign; that this signifies attestation that they might believe is clear from their saying, "That we may see and believe, what workest Thou?" They then spoke of "manna," and the Lord answered respecting "bread from heaven," because "bread" signifies all good and truth that nourishes the soul, and in the highest sense the Lord Himself, from whom is everything of doctrine and everything of spiritual nourishment, whereby he gave attestation that they might see and believe. Nevertheless attestation, that is, a sign from heaven, was given to the three disciples, Peter, James, and John, as can be seen from the Lord's transfiguration, for they then saw His glory, and heard a voice out of heaven saying, "This is My beloved Son, hear ye Him" (Mark 9:7; Luke 9:35; Matthew 17:5).

[11] In John:

When Jesus cast out of the temple them that sold therein, the Jews said, What sign showest Thou, that Thou doest these things? Jesus answered and said to them, Destroy this temple, yet in three days I will raise it up (John 2:16, 18, 19).

Here evidently "to show a sign" signifies to give attestation by something wonderful, or by a voice out of heaven. But because such an attestation would have damned rather than saved them, as has been said just above, He answered them concerning "the temple," by which He meant His body, that this should be destroyed, that is, should die, and should rise again glorified on the third day. This too is what the Lord meant by "the sign of Jonah in the belly of the whale three days and three nights." (That "temple" in the highest sense signifies the Lord's body, see John 2:21.)

[12] In Luke:

The angels said to the shepherds, There is born to you this day in the city of David a Savior, who is Christ the Lord; and this is a sign unto you, ye shall find the babe wrapped in swaddling clothes lying in a manger (Luke 2:11, 12, 16).

Since a "sign" means attestation that they might believe that the Savior of the world was born, it is said that "they should find Him lying in a manger wrapped in swaddling clothes;" but that this was an attestation no one can know until it is known what is meant by a "manger" and by "swaddling clothes." "A manger" means the doctrine of truth from the Word, because "horses" signify the understanding of the Word (as can be seen from what has been shown above, n. 355, 364, and in the small work on The White Horse 2-4); and thus a manger, as a feeding place for horses, signifies the doctrine of truth from the Word. It is said in the seventh verse of the same chapter that this was done "because there was no place in the inn," an "inn" signifying a place of instruction. (This is the signification of "inn" also in Luke 10:34; 22:11; Mark 14:14; and elsewhere.)

Because this was the state with the Jews, who were then in mere falsities, through the adulteration of the Word, this was signified by "there was no place in the inn;" for if it had pleased the Lord He might have been born in a most splendid palace, and have been laid in a bed adorned with precious stones; but He would thus have been with such as were in no doctrine of truth, and there would have been no heavenly representation. He is also said to have been "wrapped in swaddling clothes," because "swaddling clothes" signify first truths, which are truths of innocence, and which are also truths of the Divine love; for "nakedness," in reference to a babe, signifies deprivation of truth. From this it is clear why it was said by the angels, "This is a sign unto you, ye shall find the babe wrapped in swaddling clothes lying in a manger."

[13] In the Gospels:

The disciples said to Jesus, What shall be the sign of Thy coming and of the consummation of the age? (Matthew 24:3; Mark 13:4; Luke 21:7)

"The coming of the Lord and the consummation of the age" signifies the beginning of the New Church and the end of the former church, "the coming of the Lord" the beginning of the New Church, and "the consummation of the age" the end of the old church, therefore in these chapters the Lord instructs His disciples respecting the successive vastation of the former church, and at its end the establishment of the New Church; but He instructs and teaches them by mere correspondences, which cannot be unfolded and made known except by means of the spiritual sense; and because the Lord spoke by correspondences, all of these were signs and thus attestations. Moreover, the Lord calls them "signs."

As in Luke:

And there shall be fearful things, great signs from heaven. There shall be signs in the sun, moon, and stars, and upon the earth distress of nations in desperation, the sea and the waves roaring (Luke 21:11, 21:25).

In Matthew:

And then shall appear the sign of the Son of man; and then shall all the tribes of the earth lament, and they shall see the Son of man coming In the clouds of heaven with power and glory (Matthew 24:30).

The signification in the spiritual sense of these and the other things contained in the twenty-fourth chapter of Matthew have been explained in the Arcana Coelestia, and of "the appearing of the sign of the Son of man in the clouds of heaven" in the work on Heaven and Hell 1), therefore further explanation is unnecessary.

[14] In Mark:

Jesus said unto the disciples, These signs shall follow them that believe, In My name shall they cast out demons; they shall speak with new tongues; they shall take up serpents; and if they drink any deadly thing it shall not hurt them; they shall lay hands on the infirm and they shall be well. And they went forth and preached everywhere, the Lord working with them by signs following (Mark 16:17, 18, 20).

These were miracles, yet still they are called "signs" because they were attestations of the Divine power of the Lord who wrought them; therefore it is said, "The Lord working with them by those signs." If these had been applied to the evil they would have been called "wonders," for with the evil such things only fill with amazement and strike the mind, and still do not persuade to belief; but with the good it is otherwise, for with them the same things are attestations that persuade to belief, and therefore they are called "signs," and it is said "these signs shall follow them that believe." But how these signs can persuade to belief shall be briefly told. These miraculous signs, as that "they should cast out demons," "should speak with new tongues," "should take up serpents," "if they drank any deadly thing it should not hurt them," and "they should become well by the laying on of hands," were in their essence and in their origin spiritual, from which these flowed forth and came forth as effects; for they were correspondences that derived their all from the spiritual world by influx from the Lord. For instance, that "they should cast out demons in the name of the Lord" derived its effect from this, that the name of the Lord understood spiritually means everything of doctrine out of the Word from the Lord, and that "demons" mean falsities of every kind, and these are thus cast out, that is, taken away, by the doctrine out of the Word from the Lord; that "they should speak with new tongues" derives its effect from this, that "new tongues" mean doctrinals for the New Church; "they should take up serpents" was because "serpents" signify the hells in respect to malice, and thus they would be safe from infestation by it; "they would not be hurt if they drank any deadly thing" meant that they would not be contaminated by the malice of the hells; and "the infirm would become well by the laying on of hands" meant to be healed of spiritual diseases, which are called iniquities and sins, by communication and conjunction with heaven, thus with the Lord; the laying on of the hands of the disciples corresponding to communication and conjunction with the Lord, and thus to the removal of iniquities by His Divine power.

[15] In Isaiah:

Jehovah said unto Ahaz, Ask thee a sign of Jehovah, direct it into the deep, or lift it up on high. The Lord giveth you a sign, Behold, a virgin shall conceive and shall bear a son, and shall call His name God-with-us (Isaiah 7:11, 14).

This was said to Ahaz king of Judah, because the king of Syria and the king of Israel made war against him, even to Jerusalem, and they also had on their side the tribe of Ephraim, and yet they did not prevail, for the reason that "the king of Syria" here represented the external or natural of the church, "the king of Israel" its internal or spiritual, and "Ephraim" its intellectual; but here these three, the natural, the spiritual, and the intellectual, perverted, and these wished to attack the doctrine of truth, signified by "the king of Judah" and by "Jerusalem," wherefore they did not succeed. Nevertheless, in order that Ahaz might be assured of the frustration of their attempt he was told "to ask a sign," that is, an attestation that he might be assured, and the choice was granted him whether it should be from heaven or from hell; this was signified by "direct it into the deep, or lift it up on high," for the king was evil. But because "Jerusalem," which signifies the doctrine of truth from the Word, was not to be destroyed by such before the Lord's coming, there was given him, as an attestation of this, a miraculous sign, namely, that "a virgin shall conceive and shall bear a son, whose name shall be God-with-us." That this church would subsequently be destroyed is indicated further on in the same chapter.

[16] In the same:

This shall be a sign to thee from with Jehovah, behold, I will bring back the shadow of the steps which is gone down on the steps of Ahaz before the sun, ten steps backward, that the sun may return ten steps on the steps which it has gone down (Isaiah 38:7-8).

This sign was given to King Hezekiah as an attestation that the Lord would defend him and Jerusalem from the king of Assyria (as is said in the sixth verse of that chapter), Isaiah 38:6 that king signifying the perverted rational destroying all things of the church; therefore this sign represented also a New Church that was to be established by the Lord, but here that the time would be protracted beyond that indicated to Ahaz just above; "bringing back the shadow that had gone down on the steps of Ahaz before the sun" signifies a drawing back of the time before this should be done, "steps of Ahaz" signifying a time, here even until the coming of the Lord, and the "shadow" signifying the progress of time from the rising to the setting; that the shadow "should be drawn backwards ten degrees" signifies the prolongation of the time for many years still, "ten" signifying many, and the "sun" which should go back signifying the Lord's coming.

But this shall be further illustrated. The Lord's coming took place when the Jewish Church was at an end, that is, when there was no good or truth left in it; this is meant by "when iniquity was consummated," also by "the fullness of times," in which the Lord was to come. The entire period of the duration of the Jewish Church was represented by "the steps of Ahaz," its beginning by the first step there, which is when the sun is in its rising, and its end by the last when it is at its setting. This makes evident that by "the drawing back of the shadow" from the setting towards the rising means the prolongation of the time. This should take place "in the steps of Ahaz," because Ahaz was a wicked king, and profaned the holy things of the church, consequently if his successors had done the same, the end of that church would have quickly come; but as Hezekiah was an upright king the time was prolonged, for on that account the iniquity of that nation was not so soon to reach its consummation, that is, its end.

[17] In the same:

Say to King Hezekiah, This shall be the sign unto thee, Ye shall eat this year that which springeth up of itself, and in the second year that which groweth of its own accord; but in the third year sow ye, reap, and plant vineyards, and eat the fruit thereof (Isaiah 37:30).

This was said to King Hezekiah when Sennacherib, king of Assyria, made war against him, and spoke proudly of himself and insolently of God and of Israel; in consequence of which also one hundred and eighty ⁵ thousand were smitten in his camp, and he was himself killed by his sons. This was done because "Assyria" signifies the rational, and "the king of Assyria" the like, and "Judea" the celestial of the church, and "its king" the spiritual of the church; but here "the king of Assyria" signifies the perverted rational, which destroys by false reasonings all the celestial and spiritual things of the church, which are its goods and truths. And as "Judea and its king" signify the celestial and spiritual of the church which will be from the Lord when He comes into the world, therefore these things are said by which is described the regeneration of those who will be of that church. So the sign that the first year "they shall eat that which springeth up of itself" signifies celestial good that the Lord will implant in them; "in the second year that which groweth of its own accord," signifies the truth of that good which shall come from it; "to sow, to reap, to plant vineyards, and to eat the fruit thereof," signifies all the goods and truths that flow forth therefrom, "to sow and reap" signifying the implantation of good and its reception; "to plant vineyards" the implantation of truth and its reception; and "to eat the fruits thereof" the enjoyment of good and joyous things therefrom which the regenerate man has. These things are called "a sign" because they are attestations of a celestial church with those who are meant in the spiritual sense by "Judah," whose regeneration is effected by the Lord by the implantation of celestial good, afterwards by the implantation of spiritual good, which in its essence is the truth of celestial good, and finally by multiplication and fructification in the natural man.

[18] In the same:

Thus said Jehovah, the Holy One of Israel and his Former, They have asked Me signs respecting My sons, and respecting the work of My hands they command Me. I have raised him up in righteousness, and I will make straight all his ways. He shall build My city, and he shall send forth My captivity, not for price nor reward (Isaiah 45:11, 13).

This also treats of the Lord's coming and of the establishment of a church by Him. The Lord is meant by "Jehovah, the Holy One of Israel, and his Former," who is called "the Holy One of Israel" from Divine truth, and his "Former" from the establishment of the church by means of truth; and "Israel" means the church; therefore "His sons, respecting whom they asked signs," mean those who are in truths from the Lord, and "the work of His hands" means their formation, and the establishment of a church among them. "I have raised him up in righteousness, and I will make straight all His ways" signifies that Divine good and Divine truth are the Lord's, for "righteousness" is predicated in the Word of good, and "ways" signify truths that lead, here Divine truths, because they are predicated of the Lord; "he shall build My city, and he shall send forth My captivity" signifies that He will restore the doctrine of truth, and that He will deliver those who are in falsities from ignorance, "city" signifying the doctrine of truth, and "captivity" the falsities of ignorance in which the Gentiles were, and through which they were in spiritual captivity; "not for price nor reward" signifies freely given from Divine love.

[19] In the same:

Let them declare to you ⁶ the things that shall happen, declare ye the former things, that we may set our heart and may know the latter end of them; or make us to hear things to come, declare to us a sign for the future, that we may know that ye are gods (Isaiah 41:22, 23).

That to tell things past and to come belongs to the Lord alone, and not to any man or any spirit, is expressed by "declare a sign for the future, that we may know that ye are gods;" this concludes what precedes, therefore "to declare a sign" means to testify by persuading to believe.

[20] In Ezekiel:

Take to thee a pan of iron, and set it for a wall of iron between thee and the city; and thou shalt set thy faces against it, that it may be for a siege, and thou shalt lay siege to it; this shall be a sign to the house of Israel (Ezekiel 4:3).

These and the rest of the things in this chapter are representatives of the state of the church with the Jewish nation, signifying that they had no truth that was not falsified and adulterated, which in itself is falsity. Such truth is signified by "the pan of iron" that he should set for a wall between him and the city; and because this, like iron, is hard, shutting out and not admitting any genuine truth, it is said, "that it may be for a siege, and thou shalt lay siege to it;" that this sign should be a witness that the church is such is signified by "this shall be a sign to the house of Israel," "sign" meaning an attestation, and "house of Israel" the church.

[21] In David:

The adversary hath destroyed all things in the sanctuary; the adversaries have roared in the midst of Thy feast; they have set up their own signs for signs. We see not our signs; there is no more a prophet (Psalms 74:3, 4, 9).

"The adversary hath destroyed all things in the sanctuary" signifies that evil has destroyed the holy things of the church; "the adversaries have roared in the midst of Thy feast" signifies that falsities have destroyed all things of worship; "they have set up their own signs for signs" signifies that they have given attestation and persuaded by every means; "we see not our signs" signifies that no attestations of truth were accepted in the church; "there is no more a prophet" signifies no doctrine of truth.

[22] In the same:

Jehovah make a sign with me for good, that they that hate me may see and be ashamed, because Thou, O Jehovah, hast helped me and comforted me (Psalms 86:17).

"To make a sign for good" signifies attestation that Jehovah will help and comfort him, as follows, for this is the good for which Jehovah makes a sign; and because a sign is an attestation of this it is said "that they that hate me may see and be ashamed."

[23] In the same:

God who setteth fast the mountains by His power is girded with might; He maketh the tumult of the seas to cease, the tumult of its waves and the noise of the peoples, that the dwellers in the uttermost parts may fear because of Thy signs (Psalms 65:6-8).

This describes the Lord's Divine power through attestations that cause belief; but attestations that are signs are not that "He setteth fast the mountains, maketh the tumult of the seas and of its waves, and the noise of the people to cease," for these are not such signs as convince those who ascribe all things to nature; but the things meant in the spiritual sense, in which sense heaven and the church are treated of, are the signs that give attestation of the Lord's Divine power, for in that sense, the "mountains" that God setteth fast by His power mean the higher heavens, because the angels of those heavens dwell upon mountains; and in the abstract sense love to the Lord and charity towards the neighbor are meant; these are what the Lord "girded with might, setteth fast by His power," that is, makes them to stand fast forever; that "mountains" have such a signification may be seen above n. 405; "the tumult of the seas" and "the tumult of the waves" mean the disputations and reasonings of those who are beneath the heavens, and who are natural and sensual; that "seas" signify the things of the natural man, thus those who are natural, therefore their tumults and waves signify disputations and reasonings, may be seen also above n. 342. "The noise of the peoples" mean contradictions from falsities, for "peoples" signify those who are in truths, and in the contrary sense those who are in falsities (See above, n. 175, 331, 625). "That the dwellers in the uttermost parts may fear because of Thy signs" signifies holy worship from faith in regard to Divine power with those who are in the ultimates of heaven and the church; that "to fear" means to worship the Lord from charity and faith may be seen above n. 696; and that "dwellers in the uttermost parts" mean those who are in the ultimates of heaven and the church, and are in the faith of charity there, is evident, since "the uttermost parts" mean the ultimates of heaven and the church. From this it is clear that "signs" here signify attestations respecting the Lord's Divine power.

[24] In Jeremiah:

This shall be the sign unto you that I will visit upon you in this place, that ye may know that My words shall stand against you for evil. Behold, I give the king of Egypt into the hand of his adversaries and into the hand of them that seek his soul (Jeremiah 44:29, 30).

This treats of those of the church who have become natural, who are meant by those who sojourned in Egypt and returned therefrom. That such would be destroyed by evils and falsities is meant by "He will give the king of Egypt into the hand of his adversaries and into the hand of them that seek his soul," "adversaries" here meaning those who are in evils, and "them that seek the soul" those who are in falsities, thus in an abstract sense evils and falsities (that "Egypt" means the natural man see above, n. 654.

This is called a "sign," because it is an attestation that this will be done; therefore it is added, "that ye may know that my words shall stand against you for evil."

[25] That a "sign" means attestation of certainty is evident from the following passages. In Isaiah:

Hezekiah said, What is the sign that I am to go up into the house of Jehovah? (Isaiah 38:22)

In the book of Judges:

Gideon said to the angel of Jehovah, Show me a sign that it is thou that speakest to me; and the sign was, that when he touched with the staff the flesh and unleavened bread which Gideon had offered, a fire went up out of the rock and consumed them (Judges 6:17, 21).

In the first book of Samuel:

This shall be the sign unto thee that shall come upon thy two sons, in one day they shall die, both of them (1 Samuel 2:34).

If the Philistines say, Come up unto us, then will we go up, for Jehovah hath given them into our hand; this shall be the sign unto us (1 Samuel 14:10).

Nearly the same is signified by:

The signs of the covenant (Genesis 9:13; 17:11; Ezekiel 20:12, 20; and elsewhere);

namely, attestations respecting conjunction.

[26] Attestations are signified also by "signs" wrought by the evil that appeared like miracles, as in the following passages. In Isaiah:

Jehovah maketh void the signs of the liars, He rendereth the diviners mad, He turneth wise men backward, and maketh their knowledge stupid (Isaiah 44:25).

In Jeremiah:

Jehovah hath said, Learn not the way of the nations, and be not dismayed at the signs of the heavens; for the nations are dismayed at them. The statutes of the nations ⁷ are vanity (Jeremiah 10:2, 3).

In Revelation:

The beast coming up out of the earth did great signs, so that he even maketh fire to come down from heaven unto the earth before men, and seduceth them that worship ⁸ upon the earth, because of the signs that were given him to do (Revelation 13:13, 14).

They are the spirits of demons doing signs to go forth unto the kings of the earth, to gather them together unto the war of that great day (Revelation 16:14).

And again:

The beast was taken, and with him the false prophet that did signs before him, by which he seduced them that had received the mark of the beast (Revelation 19:20).

But what is meant by "signs upon the hand and in the forehead" may be seen above n. 427. Again, the "signs" that were set upon mountains to gather the people together to war, to battle, and so on, signified indications to do the things commanded. As in Isaiah:

It shall be in that day that the root of Jesse, which standeth for an ensign of the peoples, the nations shall seek, and his rest shall be glory. When he shall lift up an ensign to the nations, and shall gather together the outcasts of Israel and the dispersed of Judah from the four winds of the earth (Isaiah 11:10-12).

In Jeremiah:

Set thee up signs, place for thee columns, set thine heart to the highway, the way thou mayest go (Jeremiah 31:21).

In the same:

Declare ye among the nations, and make to be heard, and lift up an ensign; Babylon is taken (Jeremiah 50:2).

Lift up an ensign against the walls of Babylon, keep the watch, set the watchmen. Lift up an ensign in the land, sound the trumpet among the nations (Jeremiah 51:12, 27);

and elsewhere, especially in the historical parts of the Word. From all these passages quoted from the Word it is clear that "a great sign seen in heaven" signifies Divine manifestation and attestation (as also in the third verse of this chapter, an (Revelation 12:3) d afterwards in chap. Revelation 15:1).

Poznámky pod čarou: