Joshua Chapter 1: Bůh přikázal Joshua

Kniha Joshua je o vstupu, dobytí a urovnání. Izraelité mají jít a žít v zemi, kterou jim Bůh slíbil, a kde bydleli před mnoha staletími.

Kapitola 1 Joshua odstartuje tento příběh. Joshua se ujal vedení Děti Izraele a je pověřen, aby vedl lidi přes řeku Jordán a převzal zemi. Vnitřní význam tohoto příběhu není politický, ale protože je v Bibli, je to osobní nebo duchovní. Kanaánská země je náš vlastní osobní život (viz Vysvětlená Apokalypsa 569[5]), která má kromě některých vysokých ideálů a dobrých úmyslů, které reprezentuje izraelský lid, také velmi lidský v tom, že se zaměřuje na sebe, je kritická, chamtivá, soudná (jmenujete ji!) - a tyto rysy jsou znázorněny v knize Jozue několik kmenů Kanaánů, kteří se tam usadili, zatímco Izrael byl v Egyptě. Jejich kmenová jména mají významy jako „nízko ležící“ a „obyvatelé bláta“. Jejich dobytí symbolizuje naši potřebu - s Boží pomocí - překonat tyto lidské životy s nízkým životem a místo toho být vedeni Božími pravdami (Nebeská tajemství 4816).

Joshua je pověřen Bohem, aby vedl lidi (Nebeská tajemství 8595). Mojžíš zemřel a nyní vede Joshua. Při uvedení do provozu Bůh popisuje několik věcí, s nimiž se musíme osobně vztahovat. Nejprve je nám řečeno, že musíme překročit řeku Jordán, abychom se dostali do země. Řeka je velmi určitá hranice a to nám říká, že existuje ostrý rozdíl mezi naším starým životem a naším novým životem, bez odstínů šedé.

Dále je Joshua řečeno, že každé místo, na kterém chodí vaše noha, bude vaše. To ukazuje na naši potřebu používat Boží pravdy prakticky tím, že žijeme a děláme je spíše než intelektuálně jen o nich přemýšlíme, protože naše „noha“ je nejnižší bod našeho těla, který se přímo dotýká země (viz viz Nebe a Peklo 97). Důvodem, po kterém chodíme, je samotný život.

Poté jsou hranice země Kanaánu popsány namem a ty nám dávají představy o naší potřebě být vyzváni (divočina), dobře myslet (Libanon), dělat dobro (Hittites) a mnohem více (Velké moře). . Pak Bůh říká, že pokud se rozhodneme žít Boží pravdy, nic nám nebude stát v cestě.

Poté přicházejí slavná slova „Buďte silní a velmi odvážní“ (Nebeská tajemství 6343). V kapitole 1 přicházejí několikrát, aby nás povzbudili a drželi v síle Boží moci. Je nám také řečeno, aby se neotáčeli na pravou nebo levou stranu, což znamená, že musíme poslouchat Boha a dělat to, co je správné, aniž bychom se odchýlili. Po skvělém startu můžeme tak snadno zpomalit a odvrátit se.

Kniha zákona se neodkloní od našich úst, ale musíme ji meditovat ve dne i v noci a udržovat ji v ústech, v mysli, v srdci a v našich činech a v našich úmyslech.

Joshua pak dává vůdcům vůdce, aby připravili lidi k odchodu. To pro nás znamená, že naše poznání, že musíme následovat Boha a dobýt svůj život, musí stékat z naší mysli do každé části nás v nejmenším detailu tohoto a tohoto a dokonce i toho. A vždy být připraven.

Poslední část kapitoly 1 je o některých izraelských kmenech - Reubenitech, Gaditech a polovině Manasseh. Dříve se tyto kmeny rozhodly, že se raději usadí na východní straně řeky Jordán, kde jsou dobré pastviny. Mojžíš jim řekl: „Ano“, ale nyní Joshua říká, že předtím, než to udělají, musí všichni muži jít se všemi do Kanaánu a bojovat a teprve poté se vrátit přes Jordán, aby byli se svými manželkami a dětmi a hejny.

To nám říká, že v našich životech je místo pro vnější potěšení a majetek, ale pouze tehdy, když jsme vlastnili a žili Boží věci jako první (Nebeská tajemství 870).

880. That 'he waited yet another seven days' means the beginning of the second state of regeneration becomes clear from the fact that the interval between the first state, dealt with in verses 8-9, just above, and this second state, dealt with here in verses 10-11, is being described. So that things may be linked together as though they were historical events, that interval is expressed by the phrase 'he waited'. The nature of the second state of regeneration becomes clear to some extent from what has been stated and shown concerning the first, which was a state in which truths of faith had not as yet been able to take root on account of the falsities that obstructed. Truths of faith first strike root when a person starts to acknowledge and believe. Till then they have not struck root. What a person hears from the Word and retains in the memory is no more than a sowing of the seed; in no way does rooting start until that person receives and welcomes good that stems from charity. Every truth of faith has its roots in the good of faith, that is, in good that stems from charity. It is just like seed that is cast on the land. While it is still winter-time, that is, when the land is frozen hard, there it indeed lies but does not take root. But as soon as the warmth of the sun which arrives in early spring warms up the land, the seed starts to grow roots for the first time and then to strike down into the soil. The same applies to spiritual seed that is sown. This never strikes root until good that stems from charity warms it up so to speak. Only then does it grow a root on itself which it then pushes forth.

[2] With man there are three things which go together and combine - the natural, the spiritual, and the celestial. His natural never acquires any life except from the spiritual; the spiritual never acquires any except from the celestial; and the celestial does so from the Lord alone, who is Life itself. To obtain a clearer picture of this idea, let it be said that the natural is the receptacle that receives, or the vessel into which the spiritual is poured; and the spiritual is the receptacle that receives, or the vessel into which the celestial is poured. Thus it is through celestial things that life from the Lord flows. That is how influx works. The celestial is essentially all the good of faith; with a spiritual man it exists as the good of charity. The spiritual is truth, which in no way becomes the truth of faith unless it has within it the good of faith, that is, good that stems from charity, in which good there is life itself from the Lord. To make the matter more intelligible still: it is man's natural that puts a work of charity into effect, whether by hand or by mouth, and so through the organs of the body. Yet in itself the work is dead and has no life except from what is spiritual within it. Nor does what is spiritual have life except from what is celestial, which has it from the Lord. This is what enables it to be called a good work, for nothing is good if it does not derive from the Lord.

[3] This being so it may become clear to anyone that with every work of charity, the work regarded in itself is a purely physical action, which is made living however by the truth of faith lying within the work. And what is more, the truth of faith is something lifeless, which is however made alive from the good of faith. And the good of faith has no life except from the Lord alone, who is Good itself and Life itself. This explains why celestial angels will not hear of faith, even less of works, see 202, for they trace both faith and works back to love. They attribute faith to love, and they attribute the works produced by faith to love. For them therefore both the works and faith leave their sight, and only love and good deriving from it remain. And within their love is the Lord. Because those angels have ideas so celestial they are differentiated from the angels who are called spiritual. Their very thinking and consequent speaking are more inconceivable by far than the thought and speech of spiritual angels.