326. Tyto body však musíme prozkoumat a vysvětlit jednotlivě.

a) Uznání Boha vytváří spojení Boha s člověkem a člověka s Bohem; popírání Boha způsobuje rozdělení. Někdo si může myslet, že spasení mohou dojít lidé, kteří neuznávají Boha, stejně jako ti, kdo Jej uznávají, pokud jen vedou morální život. Říkají: „K čemu je něco uznávat? Není to jen myšlenka? Nemohl bych Jej uznat snadno, kdybych jen s určitostí věděl, že existuje? Slyšel jsem o Něm, ale neviděl jsem Ho: ukaž mi Ho, a já uvěřím.“ Takto hovoří mnozí z těch, kdo popírají Boha, když jim je dovoleno svobodně debatovat s někým, kdo Boha uznává.

Skutečnost, že uznání Boha spojuje a popírání Boha rozděluje, však osvětlím pomocí něčeho, co jsem se dozvěděl v duchovním světě. Když tam někdo na někoho myslí a přeje si s ním hovořit, druhý se okamžitě ocitne v jeho přítomnosti. To se tam děje běžně a funguje to vždy. Příčinou je, že v duchovním světě neexistují vzdálenosti tak jako ve světě přírodním, ale pouze zdání vzdáleností.

Dalším tamním fenoménem je, že tak jako myšlení z určitého povědomí o druhém způsobuje přítomnost, tak láska z určité pohnutky pro druhého způsobuje spojení. Díky tomu se tam lidé společně procházejí a přátelsky spolu hovoří, bydlí v jednom domě nebo v jednom společenství, často se setkávají a vykonávají společné činnosti.

Dochází i k opaku. Když někdo druhého nemiluje, a ještě více, když někdo někoho nenávidí, nevidí jej ani se s ním nesetká. Je od něj vzdálen podle stupně své nelásky či nenávisti. Pokud se však takový člověk přesto octne v jeho přítomnosti a tato přítomnost pak vyvolá jeho nenávist, zmizí mu z dohledu.

Z těchto několika příkladů je zřejmé, co v duchovním světě vyvolává přítomnost a spojení - tedy že přítomnost je vyvolána vzpomínkou na druhého spolu s touhou jej vidět a že spojení je vyvoláno pohnutkou z lásky.

Obdobné je to se vším v lidské mysli. Je v ní nespočet elementů, každý jednotlivě sdružený a spojený podle pohnutek neboli podle toho, jak jeden element miluje druhý.

Toto spojení je spojením duchovním a působí stejně ve věcech obecných i jednotlivých. Jeho zdrojem je spojení Pána s duchovním a přírodním světem, obecně i v jednotlivostech.

Vidíme tedy, že nakolik někdo uznává Pána, a to jej vede k přemýšlení o Něm, natolik je Pán u něj přítomen; a nakolik Jej uznává z pohnutky lásky, natolik je s ním Pán spojen. A naopak, že nakolik někdo neuznává Pána, natolik je Pán nepřítomen; a nakolik Jej popírá, natolik je oddělen.

Toto spojení způsobuje, že Pán obrací tvář člověka k Sobě, a tehdy jej vede - oddělení způsobuje, že jeho tvář obrací k sobě peklo a vede jej. Proto se všichni nebeští andělé obracejí tvářemi k Pánu jako ke slunci a všichni pekelní duchovné se tvářemi od Pána odvracejí. Z toho vysvítá, k čemu vede uznání Boha a k čemu vede popírání Boha.

Lidé, kteří popírají Boha ve světě, popírají Jej i po smrti. Jsou vnitřně organizováni tak, jak je popsáno výše (odst. 319) - a struktura ustavená ve světě přetrvává do věčnosti.

b) Každý uznává Boha a je s Ním spojen podle dobra svého života. Poznat Boha mohou všichni, kdo vědí alespoň něco z náboženství. Mohou o Bohu hovořit ze svých vědomostí neboli z paměti a někteří také o Něm intelektuálně přemýšlejí. Pokud však dobře nežijí, nezpůsobuje to nic jiného než přítomnost. Mohou se totiž od Něj odvrátit a obrátit se k peklu, což se také děje, pokud žijí zle.

Uznávat Boha ze srdce však mohou pouze ti, kdo žijí dobře. Tyto lidi Pán odvrací od pekla a obrací je k Sobě podle dobra jejich života, a to proto, že pouze oni Boha opravdu milují. Milují totiž Božské hodnoty, jež pocházejí od Něj, tím, že je uskutečňují. Božské hodnoty od Boha jsou předpisy Jeho zákona. Ty jsou Bůh, neboť On je Svým vyzařujícím Božstvím. Toto činit tedy znamená milovat Boha; proto Pán řekl: „Kdo zachovává Má přikázání, ten Mě miluje. Kdo Má přikázání nezachovává, ten Mě nemiluje.“ (Jan 14:21-24)

Z této příčiny existují dvě desky desatera, jedna pro Boha a druhá pro člověka. Bůh neustále působí tak, abychom přijímali předpisy Jeho desky. Pokud však nečiníme, co se píše na naší desce, nepřijímáme a neuznáváme ze srdce ani to, co je na desce Boha - a bez tohoto přijímání nedochází ke spojení. Proto jsou tyto dvě desky spojeny v jeden celek a nazývají se deskami zákona; zákon značí spojení.

Důvod, proč každý uznává Boha a je s Ním spojen podle dobra svého života, je ten, že životní dobro je podobné dobru, jež je v Pánu, a proto je od Pána. Když jsme tedy v životním dobru, dochází ke spojení. Opačné to je u zlého života - ten Pána odmítá.

c) Mít životní dobro neboli dobře žít znamená vyhýbat se zlům, protože jsou proti náboženství, a tím proti Bohu. Že právě tím je životní dobro neboli dobrý život, jsem plně prokázal v knize O životě od začátku do konce. Dodám k tomu jen to, že i kdybys činil spoustu dobrých skutků, například stavěl chrámy, zdobil je a plnil dary, přispíval penězi na nemocnice a útulky, dával denně almužny, pomáhal vdovám a sirotkům, horlivě se účastnil posvátné bohoslužby, ba dokonce kdybys na to vše jakoby ze srdce myslel, hovořil a kázal o tom, a přesto se nevyhýbal zlům jako hříchům proti Bohu, všechna tato dobra nebudou skutečnými dobry. Budou buď pokrytecká, nebo záslužná, neboť budou v sobě mít zlo. Život každého člověka je absolutně ve všem, co činí - a dobra se nestanou dobry jinak než tím, že z nich bude odstraněno zlo.

Z toho vysvítá, že dobře žít znamená vyhýbat se zlům, protože jsou proti náboženství, a tím proti Bohu.

d) To jsou univerzální principy všech náboženství, kterými může být každý spasen. Uznávat Boha a nečinit zlo, protože je proti Bohu, to jsou dva principy, které činí náboženství náboženstvím. Pokud jeden z těchto principů chybí, o náboženství nemůžeme vůbec hovořit, neboť uznávat Boha a činit zlo si protiřečí - stejně jako činit dobro a neuznávat Boha. Jedno nemůže být bez druhého.

Pán zajistil, že téměř všude existuje nějaké náboženství a že každé obsahuje tyto dva principy. Pán také zajistil, že každý, kdo uznává Boha a nečiní zlo, protože je proti Bohu, má své místo v nebi. Nebe jako celek se totiž vztahuje k jednomu Člověku, jehož životem neboli duší je Pán. V tomto nebeském Člověku se nalézá vše, co se nachází v přírodním člověku, s tím rozdílem, jaký panuje mezi duchovním a přírodním.

Je známo, že v člověku nejsou pouze organizované formy tvořené cévami a nervovými vlákny zvané orgány, ale že lidské tělo tvoří rovněž kůže, membrány, šlachy, chrupavky, kosti, nehty a zuby. Ty mají nižší stupeň života než tyto vlastní organizované formy a slouží jim jako vazivo, vnější pokrývka či opora. Má-li tedy toto vše být v nebeském Člověku, jenž je nebem, nemohou jej tvořit lidé jediného náboženství, ale lidé mnoha náboženství. Proto všichni, kdo tyto dva univerzální principy činí součástí svého života, mají v tomto nebeském Člověku, tedy v nebi, své místo a těší se své míře štěstí. Více o tom viz výše (odst. 254).

Tyto dva principy jsou tím nejdůležitějším v každém náboženství, což je zřejmé i z faktu, že právě jim učí desatero. Desatero bylo počátkem Slova, jež bylo proneseno živým hlasem Jehovy z hory Sínaj a bylo napsáno na dvě kamenné desky Božím prstem. Potom bylo umístěno do stánku nazvaného Jehovah a stalo se základem jeho velesvatyně i svatostánku v jeruzalémském chrámu. Vše ostatní bylo svaté jen pro svou přítomnost ve stánku. Mnoho dalšího o desateru ve schráně uvádí Slovo; viz verše sebrané v knize O životě v odst. 53-61. K tomu dodám následující:

Ze Slova víme, že schrána, v níž byly umístěny dvě desky s vepsaným desaterem, byla ukořistěna Pelištejci a umístěna do chrámu Dágona v Ašdódu. Dágon před ní klesl na zem, a pak byla nalezena jeho hlava a ruce oddělené od těla, jak leží na prahu chrámu. Lidé Ašdódu a Ekrónu byli kvůli schráně po tisících stiženi hemoroidy a jejich země byla pustošena myšmi. Tehdy Pelištejci na radu vůdců svého lidu vytvořili pět zlatých hemoroidů a pět zlatých myší a novou káru. Na ní uložili schránu a vedle ní zlaté hemoroidy a myši, a pomocí dvou krav, které cestou před vozem bučely, poslali schránu zpět Izraelcům. Ti krávy a vůz obětovali (viz 1. Samuelova 5:6).

Nyní si řekneme, co tyto věci symbolizovaly. „Pelištejci“ byli symbolem pro ty, kdo žijí ve víře oddělené od lásky k bližnímu; „Dágon“ představoval jejich náboženství; „hemoroidy“, kterými byli stiženi, symbolizovaly přírodní lásky, jež jsou nečisté, jsou-li oddělené od duchovních lásek; a „myši“ symbolizovaly pustošení církve překroucením pravdy.

„Nová kára“, na níž poslali schránu zpět, symbolizovala novou nauku, avšak nauku přírodní, neboť nauku z duchovních pravd ve Slově označuje vůz. „Krávy“ symbolizovaly dobré přírodní pohnutky; „hemoroidy ze zlata“ očištěné a v dobré proměněné přírodní lásky; „zlaté myši“ zpustošení církve prostřednictvím dobra, neboť „zlato“ ve Slovu představuje dobro. „Bučení krav cestou“ symbolizovalo obtížnou přeměnu žádostí po zlu přírodního člověka v dobré pohnutky, a „obětování krav a káry v zápalnou oběť“ vyjadřovalo, že Pán byl usmířen.

Toto je duchovní význam této historické události. Spoj vše v jediný smysl a vyvoď praktické závěry. (Že Pelištějci představují ty, kdo žijí ve víře oddělené od lásky k bližnímu, viz knihu O víře 49-54 odst.. A že schrána byla tím nejsvatějším v církvi díky desateru, jež obsahovala, viz pojednání O životě 53-61 odst..)