Kapitola 2

Dívka ležící v jesličkách

1. A stalo se v těch dnech, že vyšlo nařízení od Caesara Augusta, aby byl zapsán celý svět.

2. Tato registrace byla poprvé  provedena, když byl Quirinius guvernérem Sýrie.

3. A všichni se šli zapsat, každý do svého města.

4. I Josef vystoupil z Galileje, z města Nazaret, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, protože byl z domu a rodu Davidova,

5. Být zapsán s Marií, jeho zasnoubenou manželkou, a mít dítě.

6. A stalo se, [že] když tam byli, naplnily se dny, kdy měla porodit;

7. A porodila svého prvorozeného

Syna, zavinul jsem Ho do plének a položil do jesliček, protože v hostinci pro ně nebylo místo.

Zatímco první kapitola se soustředila na narození Jana Křtitele, druhá kapitola se zaměřuje na narození Ježíše Krista. Začíná jednoduchým popisem cesty Josefa a Marie do Betléma. Tato cesta byla nezbytná, protože Caesar Augustus vydal prohlášení, že všichni lidé se musí vrátit do svého rodného města, aby byli zaregistrováni. Takže „Josef vystoupil z Galileje, z města Nazaret, do Judeje, do města Davidova, které se nazývá Betlém, aby byl zapsán s Marií, svou zasnoubenou manželkou, která byla těhotná“ (Lukáš 2:4-5). 

Na rozdíl od královského výnosu Caesara Augusta, který prohlašuje, že „celý svět by měl být zaregistrován“, se nám podává jednoduchý příběh o Marii a Josefovi, kteří hledají ubytování v Betlémě, ale žádné nenacházejí. Jediné, co mohli najít, byl přístřešek v nízké stáji a jedinou postýlkou pro jejich dítě byly jesličky – krmítko pro zvířata.

„A porodila svého prvorozeného Syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo“ (Lukáš 2:6-7).

Příběh o tom, jak Bůh přichází na zem a nenachází „žádné místo“ v hostinci, je bohatý na duchovní význam. Symbolizuje způsob, jakým se náš život může stát tak rušným, tak naplněným starostmi každodenního života, že nemáme místo – žádné místo v nás – kde by se mohl narodit Kristus. Symbolizuje také to, jak tiše a nenápadně v našich životech probíhá zázračný porod.

Na tom, že byl Kristus uložen na místě, kde se živí zvířata, je něco hlubokého.

Zajímavé je, že toto je jediné evangelium, které zmiňuje jesličky, a to třikrát. V sedmém verši čteme, že „ho položili do jeslí“.

Ve dvanáctém verši čteme: „Toto vám bude znamením: Naleznete nemluvně zavinuté do plének a ležící v jesličkách. A ve verši šestnáctém čteme: "A oni přišli se spěchem a našli Marii a Josefa a dítě, které leželo v jeslích." Symbolický obraz Nejsvětějšího děťátka ležícího v krmném žlabu předznamenává velkou realitu – že Ježíš je samotným zdrojem a obživou našeho duchovního života, stejně jako jídlo je zdrojem a obživou našeho přirozeného života. To je důvod, proč později řekl svým učedníkům, když je pozval, aby jedli velikonoční chléb: „Toto je mé tělo“ (Lukáš 22:19).

V evangeliu, které se zaměřuje na rozvoj porozumění, je nejvhodnější pochopit význam „jeslí“ – místa, kde se zvířata krmí. Naše vlastní chápání se živí pravdou, která k nám přichází od Boha. To je pravda, která nás bude živit na našich duchovních cestách, živí náš hlad po duchovním poznání a pomáhá nám rozvíjet silného vnitřního ducha. Znovu si zaslouží zopakovat, že toto je jediné evangelium, které zmiňuje „jesle“. ¹

Sledování

8. A ve stejné zemi byli pastýři, kteří zůstávali na poli a v noci hlídali své stádo.

9. A hle, anděl Páně stál při nich a sláva Páně je oslňovala a oni se báli velkým strachem.

10. Anděl jim řekl: "Nebojte se; neboť hle, zvěstuji vám velkou radost, která bude všemu lidu.

11. „Neboť se vám dnes narodil Spasitel, který je Kristus Pán, ve městě Davidově.

12. "A toto [bude] pro tebe znamením: najdeš [to] nemluvně zavinuté do plének, jak leží v jesličkách."

13. A najednou bylo s andělem množství nebeského zástupu, chválilo Boha a říkalo:

14. "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, dobrá vůle mezi lidmi."

15. A stalo se, když andělé od nich odcházeli do nebe, muži, pastýři, řekli jeden druhému: „Pojďme nyní dokonce do Betléma a podívejme se na toto slovo, které se stalo, Pán nám dal poznat."

16. Spěchali a našli Marii a Josefa a nemluvně ležící v jeslích.

17. A když to viděli, oznámili v zahraničí slovo, které jim bylo řečeno o tomto malém Dítěti.

18. A všichni, kdo slyšeli, žasli nad tím, co jim pastýři mluvili.

19. Ale Maria zachovávala všechna tato slova a přemýšlela o nich ve svém srdci.

20. A pastýři se vrátili, oslavujíce a chválíce Boha za vše, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno.

Děj další epizody se přesouvá ze stáje na venkov: „Teď ve stejné zemi žili pastýři na polích a v noci hlídali svá stáda“ (Lukáš 2:8). Klíčovou frází je zde „bdít“. Ještě jednou, jako v prologu, kde se říká, že byli „očitými svědky“ (Lukáš 1:2), je tam zmínka o zraku – tentokrát ve frázi „bdít“. To odpovídá fungování intelektu, části naší mysli, která rozumí, zdůvodňuje, analyzuje a „sleduje“. V tomto případě se bdít nad „hejny“ týká naší Bohem dané schopnosti bdít nad těmi něžnými, nevinnými myšlenkami a pocity, které nám Bůh dal, a střežit je. Toto jsou stavy v nás, které chtějí následovat Boha a žít podle Jeho Slova. Jako ovce, které následují svého pastýře, jdeme tam, kam vede Bůh, a přijímáme od Něj dobro (zelené pastviny) i pravdu (stojaté vody). Potom, jako pastýř, který hlídá stádo a dohlíží na ně, dbáme na to, aby se sem nedostaly falešné myšlenky a negativní emoce, které by „ovečkám“ ublížily – zvláště v noci. A tak čteme, že tito pastýři „hlídali svá stáda v noci“. ²

Na individuální úrovni musíme být stále ostražití a hlídat „hejna“ v nás. Musíme pozorovat své myšlenky a pocity a všímat si jemných změn, jak k nim dochází. Tento druh sebezkoumání je nezbytný; bez ní se otevíráme tomu, abychom byli kořistí vlků všeho druhu, kteří by se vplížili a zničili každou nevinnou myšlenku a něžnou emoci, kterou bychom mohli mít. Musíme proto být dobrými pastýři a střežit své nebeské myšlenky a city. Musíme se naučit „bdít“. ³

Kromě ochrany našich nevinných stavů nám bdění také pomáhá uvědomovat si ušlechtilé myšlenky a shovívavé emoce, které k nám proudí od Boha. Toto je světlo, které je dáno, když očekáváme příchod Páně, dokonce i v našich nejtemnějších stavech. Jak je psáno: „A hle, anděl Páně stál před nimi a Hospodinova sláva je zazářila“ (Lukáš 2:9)

Velké světlo, které svítilo na pastýře, bylo doprovázeno úžasným zvoláním: „Hle,“ říká anděl, „zvěstuji vám velkou radost, která bude všem lidem“ (Lukáš 2:10).

Toto je pouze začátek prohlášení, ale je zajímavé ho porovnat s prohlášením, kterým začala tato kapitola, oznamující, že by měl být zaregistrován celý svět. Kontrast mezi oběma proklamacemi je nápadný. Královský výnos Caesara Augusta se týká sčítání lidu, civilní vlády a zdanění. Ale andělské zvěstování je o příchodu Pána do našich životů. „Zvěstuji vám velkou radost,“ říká anděl, „která bude všem lidem.

Podivuhodné prohlášení pokračuje: „Neboť se vám dnes narodil Spasitel ve městě Davidově, který je Kristus Pán“ (Lukáš 2:11).

Provolání je doprovázeno dalším zábleskem světla a sláva je ještě větší, když slova anděla podporuje řada dalších andělů: „A najednou bylo s andělem množství nebeských zástupů chválících Boha“ (Lukáš 2:13). Slovy nejvyšší chvály, které nyní hlásá množství andělů, pokračuje andělské provolání: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj všem lidem dobré vůle“ (Lukáš 2:14).

Tímto způsobem bylo pastýřům zvěstováno zázračné narození Ježíše. V reakci na to pastýři okamžitě odešli do Betléma, aby navštívili Marii, Josefa a Kristovo dítě. Po své návštěvě dali na veřejnost vše, co jim o dítěti řekli. Jejich bezprostřední ochota hlásat dobrou zprávu všude je v kontrastu s Marií, která „všechny tyto věci uchovávala a přemýšlela o nich ve svém srdci“ (Lukáš 2:19).

Odpověď pastýřů nám připomíná Markovo evangelium, tak plné ducha evangelizace a hlásání. Na konci tohoto evangelia učedníci „vyšli a kázali všude“ (Marek 16:20), stejně jako pastýři v Lukášově evangeliu: „Pastýři se vrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno“ (Lukáš 2:20).

Ale s Mary je to velmi odlišné. Místo toho, aby šla kázat evangelium, jako to dělají pastýři, je Maria tichá, kontemplativní a přemýšlivá. O všech těchto věcech ve svém srdci přemýšlí. Její činy představují klíčové téma tohoto evangelia: reflexe, myšlení a rozvoj hluboce duchovního porozumění.

Simeon a Anna

20. A pastýři se vrátili a oslavovali a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno.

21. A když se naplnilo osm dní pro obřezání děťátka, bylo jeho jméno nazváno Ježíš, jak ho nazval anděl dříve, než bylo počato v lůně.

22. A když se naplnily dny jejího očišťování podle Mojžíšova zákona, přivedli ho do Jeruzaléma, aby [ho] představili Hospodinu,

23. Jak je psáno v zákoně Páně, že každý muž, který otevírá lůno, bude nazýván svatým Hospodina;

24. A obětovat podle toho, co je řečeno v Zákoně Páně, Pár hrdliček nebo dvě holubice.

25. A hle, v Jeruzalémě byl muž jménem Simeon; a tento muž [byl] spravedlivý a obezřetný, čekajíc na útěchu Izraele; a Duch svatý byl nad ním.

26. A Duch svatý mu odpověděl, že neuvidí smrt, dokud neuvidí Krista Páně.

27. A přišel skrze Ducha do chrámu; a když rodiče přinášeli malé dítě Ježíše, aby pro něj učinili podle zvyklostí zákona,

28. Dokonce ho přijal do náručí, dobrořečil Bohu a řekl:

29. “Nyní Thou pošle Thy služebníka pryč v míru, O pán, podle Thy říkat;

30. „Neboť mé oči viděly tvé spasení,

31. “který Thou má připravený před tváří všech národů;

32. "Světlo pro zjevení pro národy a slávu tvého lidu Izrael."

33. A Josef a jeho matka žasli nad tím, co se o něm mluvilo.

34. Simeon jim požehnal a řekl své matce Marii: "Hle, toto [Dítě] je připraveno k pádu a povstání mnoha v Izraeli a jako znamení, proti kterému se bude mluvit.

35. “A také meč projde tvou vlastní duší, že úvahy mnoha srdcí mohou být odhaleny.”

36. Byla tam Anna, prorokyně, dcera Fanuelova, z pokolení Asser; byla pokročilá v mnoha dnech, když žila s manželem sedm let od svého panenství;

37. A ona [byla] vdova ve věku asi osmdesáti čtyř let, která nestála od chrámu a sloužila [Bohu] posty a modlitbami ve dne v noci.

38. A ona stála opodál v tu hodinu, vyznala Pána a mluvila o Něm všem, kteří v Jeruzalémě očekávali vykoupení.

39. A když dokončili všechny věci podle Hospodinova zákona, vrátili se do Galileje, do svého města Nazaret.

Jak jsme zdůraznili, ústředním tématem Luka je rozvoj porozumění. V souladu s tímto tématem je vhodné, aby se další scéna odehrávala v chrámu. Tentokrát je to rituál očisty, který se normálně odehrává čtyřicet dní po narození. Právě zde se starý muž jménem Simeon poprvé setkává s Dítětem Ježíšem. Když čteme popis Simeonova zážitku, všímáme si, jak často se příběh zaměřuje na jeho „zrak“ a na to, co „vidí“. Čteme, že „jemu bylo zjeveno Duchem svatým, že neuvidí smrt dříve, než uvidíPánova Krista“ (Lukáš 2:26). A když Simeon vejde do chrámu, vezme Dítě do náruče a říká: „Pane, nyní necháváš svého služebníka odejít v pokoji, podle svého Slova. Neboť moje oči vidělytvou spásu“ (Lukáš 2:29-30).

Stejně jako Zachariáš prorokoval o „světlu“, které bude zářit ve tmě,(Lukáš 1:79), stejně jako pastýři spatřili velké světlo – „slávu Páně“ – zářící na ně, pravý Zdroj tohoto světla nyní září na Simeona, když hledí na tvář Dítěte. Simeon, hluboce inspirován, pokračuje ve svém proroctví: „Moje oči viděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy, světlo, které přinese zjevení pohanům, a slávu tvého lidu Izraele“ (Lukáš 2:30-32).

Simeon se obrací k Marii a říká: „Hle, toto Dítě je určeno k pádu a povstání mnoha v Izraeli a ke znamení, proti kterému se bude mluvit (ano, i vaši vlastní duši pronikne meč), že myšlenky z mnoha srdcí může být zjeveno“ (Lukáš 2:35).

Simeonova slova jsou plná proroctví. Existuje síla, která každému z nás umožňuje žít podle pravdy, kterou známe. A ti, kteří tuto moc obdrží, „povstanou“, zatímco ti, kteří ji odmítnou, „padnou“. Je to přesně tak, jak říká Simeon: „Hle, toto Dítě je určeno k pádu a povstání mnoha v Izraeli.

Protože nikdo z nás není dokonalý, všichni zažijeme chvíle pochyb a zkoušek. Přijdou chvíle, kdy pocítíme „bodnutí mečem“. Ani Marie by nebyla osvobozena. Byla svědkem hrůzy z ukřižování svého vlastního Syna a cítila bolest a úzkost matky. Opravdu, jak jí řekl Simeon, „meč pronikne i vaši vlastní duši“.

Je to součást cesty. I když naše utrpení nemusí být tak velké jako Mariino, když stála u kříže, ani tak bolestné jako Ježíšovo, když byl ukřižován, přijdou chvíle, kdy i my zažijeme smutek, ztrátu a zármutek – časy, které mohou být tak bolestné. že to bude mít pocit, jako by naši duši probodl meč. Těmto časům se ale není třeba vyhýbat ani se jich bát. Místo toho mohou být příležitostí k obnovení naší víry, potvrzení naší víry v Boha a odhodlání jít vpřed. Toto jsou časy, kdy naše nejcennější hodnoty budou zpochybněny a naše nejhlubší myšlenky se projeví. Je dovoleno, aby tyto časy a tyto zkoušky vstoupily do našich životů, aby mohla být odhalena naše pravá přirozenost a „mohou být odhaleny myšlenky mnoha srdcí“.

Ale bez ohledu na to, jak zoufalá je naše situace nebo jak těžké jsou naše zkoušky, v našich srdcích stále existuje tiché místo, které trpělivě čeká na Boha. Tuto víru představuje prorokyně Anna, která je stejně jako Simeon právě v tu chvíli vedena do chrámu. Po sedmiletém manželství zůstala dlouhá léta jako vdova. Nyní, ve věku osmdesáti čtyř let, nikdy neodešla z chrámu. Místo toho se rozhodla zůstat věrná a „sloužit Bohu půstem a modlitbami ve dne v noci“ (Lukáš 2:37).

Je pozoruhodné, že Simeon i Anna byli přitahováni k chrámové prezentaci ve stejnou dobu. Společně představují základní duchovní náklonnosti – náklonnost k pravdě (Simeon) a náklonnost k dobru (Anna), které jsou nezbytné k „uskutečnění všech věcí podle zákona Páně“ (Lukáš 2:39). Kdykoli se v nás tyto dvě vlastnosti spojí, víme, že jsme v Boží přítomnosti, že je nad námi Duch svatý a že naše oči viděly Jeho spasení. ⁴

Nejedná se o jednorázovou zkušenost. Je to zkušenost, která v nás stále roste, zkušenost, která se postupem času stává silnější. Jak je psáno: „A dítě rostlo a sílilo v duchu, naplněno moudrostí; a milost Boží byla na něm“ (Lukáš 2:39).

V chrámu s učenci

40. A malé Dítě rostlo a sílilo v Duchu, plné moudrosti; a milost Boží byla na něm.

41. A jeho rodiče chodili do Jeruzaléma každý rok na slavnosti velikonoční.

42. A když mu bylo dvanáct let, odešli do Jeruzaléma podle zvyku svátků.

43. A když skončily dny, když se vraceli, Chlapec Ježíš zůstal v Jeruzalémě a Josef a jeho matka to nevěděli.

44. Ale domnívali se, že je mezi těmi, kdo byli s [nimi] na cestě, ušli den cesty a hledali Ho mezi [svými] příbuznými a známými;

45. A nenalezli Ho, vrátili se do Jeruzaléma a hledali Ho.

46. A stalo se po třech dnech, že Ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a klade jim otázky.

47. A všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad Jeho porozuměním a odpověďmi.

48. A vidouce Ho, divili se; a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s bolestí hledali."

49. A řekl jim: "Proč jste mě hledali?" Nevěděl jsi, že musím být v tom, co [je] mého Otce?"

50. A nerozuměli řeči, kterou k nim mluvil.

51. Sestoupil s nimi a přišel do Nazareta a byl jim poslušný. a Jeho matka zachovala všechna tato slova ve svém srdci.

52. A Ježíš rostl v moudrosti a věku a v milosti u Boha i u lidí.

Jak vyprávění pokračuje, jazyk písem odráží postupný vývoj Ježíše od „Nemluvněte“ (Lukáš 2:12), k „Dítě Ježíši“ (Lukáš 2:27) k „Chlapci Ježíši“ (Lukáš 2:43). V další epizodě zjistíme, že „Chlapci Ježíši“ je nyní dvanáct let. Jeho rodiče ho vzali do jeruzalémského chrámu, aby slavil svátek Pesach: „A když mu bylo dvanáct let, odešli do Jeruzaléma podle zvyku svátku“ (Lukáš 2:42).

Ale když Josef a Marie odešli a byli už na cestě domů, zjistili, že Ježíš s nimi není. Ve skutečnosti už ušli celý den cesty, než si uvědomili, že Ježíš chybí. S největší pravděpodobností cestovali s mnoha dalšími lidmi, a proto předpokládali, že Ježíš je někde mezi nimi. Ale poté, co se zeptali svých společníků na cestách, a stále Ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma. "A tak se stalo, že ho po třech dnech našli v chrámu, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a klade jim otázky" (Lukáš 2:46).

Ježíš je „v chrámu“. Naslouchá učeným mužům a klade jim otázky. Téma porozumění, jeho růst a vývoj pokračuje: „A všichni, kdo ho slyšeli, byli ohromeni jeho rozuměním a odpověďmi“ (Lukáš 2:47).

Když se Josef s Marií vrátí do Jeruzaléma a najdou Ježíše, jak se zdržuje v chrámu, Maria říká: "Synu, proč jsi nám to udělal?" Poté pokračuje dalším odkazem na zrak: „Podívejte se,“ říká. „Tvůj otec a já jsme tě úzkostlivě hledali“ (Lukáš 2:48). Ježíš odpovídá slovy, která odhalují Jeho pravou totožnost: „Proč jsi mě hledal? říká Ježíš. "Nevěděl jsi, že musím být o věci mého otce?" (Lukáš 2:49). Když epizoda končí, Ježíš se vrací do Nazaretu se svými rodiči a je jim poslušný, ale „jeho matka uchovávala všechny tyto věci ve svém srdci“ (Lukáš 2:51). Ježíš věděl, že je zcela vhodné a správné poslouchat přikázání: „Cti svého otce a matku“. Ale také věděl, že Jeho vyšší povinností je ctít Otce v nebesích.

To je důvod, proč Ježíš řekl: „Musím se starat o věc mého Otce. Jeho rodiče však „nerozuměli prohlášení, které k nim mluvil“ (Lukáš 2:50).

I když pro ně jeho slova musela být matoucí, Marie dál přemýšlela o jejich významu. Je zajímavé si připomenout, že Marie měla podobnou odezvu po návštěvě pastýřů. Tam čteme, že „Maria zachovávala všechny tyto věci a přemýšlela o nich ve svém srdci“ (Lukáš 2:19). V obou případech se Mariina odpověď stává symbolem oné hlubší odpovědi na Ježíšova slova, k níž jsme všichni povoláni. Je to povolání, které nás vyzývá, abychom přemýšleli, přemýšleli a meditovali o významu a významu Ježíšových slov v našem vlastním životě.

Je třeba také poznamenat, že kromě narození ve stáji a zjevení andělů pastýřům zůstává chrám ústředním bodem většiny epizod v těchto prvních dvou kapitolách. Luke začíná Zachariášem v chrámu. Poté, ve druhé kapitole, je Dítě Ježíš představeno v chrámu a Simeon v chrámu prorokuje. Pak je tu Anna, „která neodešla z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami“. A nyní, na konci této druhé kapitoly, když byl čas opustit chrám, čteme, že Ježíš nechtěl opustit chrám, Ježíš nechtěl jít. Místo toho se rozhodl zůstat v chrámu, kde mohl, jak to řekl, „být o věci mého Otce“.

Když uvažujeme o Zachariášových modlitbách v chrámu, když uvažujeme o Mariině roli přemýšlivé, přemýšlivé matky a když myslíme na Ježíše, dokonce i jako malé dítě, jak sedí v chrámu, poslouchá zákon a klade otázky, nemůžeme si pomoci, ale musíme se divit těmto zmínkám o kontemplativním, modlitebním, pravdu-hledajícím životě – věnovaném rozvoji porozumění. Důraz je kladen na kontemplativní aspekt našeho života, oddanost modlitbě a ochotu „přemítat v srdci“ o všech věcech Božích. V této fázi našeho duchovního vývoje se zaměřujeme na učení a porozumění Božímu Slovu. Stejně jako Ježíš musíme být „o věci našeho Otce“.

Poznámky pod čarou: