Bible

 

Genesis 8

Studie

   

1 Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.

2 A zavříny jsou studnice propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval s nebe.

3 I navrátily se vody se svrchku země, odcházejíce zase, a opadly vody po stu a padesáti dnech,

4 Tak že odpočinul koráb sedmého měsíce, v sedmnáctý den toho měsíce na horách Ararat.

5 Když pak vody odcházely a opadaly až do desátého měsíce, prvního dne téhož desátého měsíce ukázali se vrchové hor.

6 I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal,

7 Vypustil krkavce. Kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.

8 Potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země.

9 Kterážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou, vzal ji, a vnesl k sobě do korábu.

10 A počekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici z korábu.

11 I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejích. Tedy poznal Noé, že opadly vody se svrchku země.

12 I čekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici, kterážto nevrátila se k němu více.

13 I stalo se šestistého prvního léta, v první den měsíce prvního, že vyschly vody na zemi. I odjal Noé přikrytí korábu a uzřel, ano již oschl svrchek země.

14 Druhého pak měsíce, v dvadcátý sedmý den téhož měsíce oschla země.

15 I mluvil Bůh k Noé, řka:

16 Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, a synové tvoji, i ženy synů tvých s tebou.

17 Všecky živočichy, kteříž jsou s tebou ze všelikého těla, tak z ptactva jako z hovad a všelikého zeměplazu, kterýž se hýbe na zemi, vyveď s sebou; ať se v hojnosti rozplozují na zemi, a rostou a množí se na zemi.

18 I vyšel Noé a synové jeho, i žena jeho a ženy synů jeho s ním;

19 Každý živočich, každý zeměplaza všecko ptactvo, všecko, což se hýbe na zemi, po pokoleních svých vyšlo z korábu.

20 Tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu, a vzav ze všech hovad čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápaly na tom oltáři.

21 I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou, a řekl Hospodin v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho; aniž budu více bíti všeho, což živo jest, jako jsem učinil.

22 Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.

   

Ze Swedenborgových děl

 

Tajemství nebe # 875

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

875. Slova holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout znamenají, že zatím nejsou žádné pravdy, ani dobro víry schopny zakořenit. To je patrné z významu slova holubice, což je pravda víry, a také z významu slov místečka, kde by její noha mohla spočinout, což je zakořenění. Důvod, proč dobro ani pravda víry nemohou v této fázi zakořenit, spočívá v tom, že nepravd bylo velké množství. Nikdo však nemůže porozumět tomu, co to všechno znamená, pokud neví, jakým způsobem probíhá znovuzrození duchovního člověka.

II. Znalosti víry tento člověk čerpal ze Slova Božího, což je nauka pocházející ze zdroje, jejž Nejstarší církev odhalila Staré církvi. Tyto poznatky musely být člověku vštípeny do paměti a tím způsobem rozumová část jeho mysli obdržela instrukce. Jestliže však je zde množství nepravd, náboženské pravdy nemohou zakořenit, i když tam byly zasety. Zůstávají pouze na povrchu, tj. v paměti. Půda není vhodná, dokud nepravdy nejsou natolik rozptýleny, že se už znovu neobjeví, jak již bylo řečeno dříve (č. 842 a 868).

III. Pro lidi duchovního typu platí, že půda je připravena v rozumové části jejich mysli. Když je příprava u konce, Pán do této půdy zaseje dobro, které pochází z účinné lásky k bližnímu a prostřednictvím této lásky pak ještě vloží svědomí. Na základě tohoto svědomí pak člověk jedná, přesněji řečeno – toto svědomí slouží jako prostředek, s jehož pomocí Pán uvádí v činnost náboženské dobro a pravdu. Tímto způsobem Pán v člověku odděluje to, co patří rozumu, od toho, co patří vůli, a to tak, že se vůle a rozum nikdy nepropojí. Pokud by se totiž propojily, byl by člověk navěky zničen.

IV. U lidí Nejstarší církve byly vůle a rozum vzájemně propojeny, stejně jako je tomu u nebeských andělů. Ale u lidí Staré církve rozum a vůle propojeny nebyly a nejsou ani propojeny u lidí duchovního typu. Zdá se, že dobro lásky k bližnímu pochází z vůle tohoto člověka, je to však pouze zdání a klam. Žádné dobro účinné lásky k bližnímu, které člověk koná, nemá původ ve vůli člověka, ale v jeho svědomí. Pokud by Pán nechal člověka jenom trošku jednat podle jeho vlastní vůle, člověk by konal místo dobra jenom zlo, jež by mělo původ v jeho nenávisti, mstivosti a krutosti.

V. Totéž platí o pravdě, kterou člověk duchovního typu myslí a mluví. Pokud nemyslí a nemluví ze svého svědomí, to jest z dobra, které je Pánovo, mluví a myslí jenom jako ďáblové, když se vydávají za anděly světla. To je naprosto zřejmé v příštím životě.

Z těchto všech skutečností je patrné, jakým způsobem je dosaženo znovuzrození člověka a v čem spočívá znovuzrození člověka duchovního typu. Znovuzrození je vlastně oddělení rozumové části mysli od volní části prostřednictvím svědomí, které Pán vytvoří v rozumové části mysli. Cokoli pak člověk činí, zdá se jako by činil ze své vůle, ale ve skutečnosti to činí Pán.

  
/ 10837  
  

Přeložil: rev. Mgr. Pavel Heger Jazyková úprava: Mgr. Květoslava Hegrová; Návrh a zpracování obálky: dr. Jan Buchta, Vydáno vlastním nákladem r. 2017 ISBN 978-80-270-1572-6