(Následující odkazy jsou chronologické, jak Abram / Abraham stárne a jsou v biblické posloupnosti.) Abraham (nebo Abram, jak je jmenován na začátku svého příběhu) je jednou z hlavních postav v příběhu posvátného písma. Byl předkem všech dětí Izraele prostřednictvím svého syna Izáka a Arabů prostřednictvím svého syna Izmaela. Jeho život lze považovat za rozdělený do tří období. První období zahrnuje neznámá raná léta od jeho narození v Ur a jeho pozdější přesun do Haranu se svým otcem Terahem. Druhá část začíná Abramovým povoláním Jehovem, aby šlo do Kanaánu. Zahrnuje to dobrodružství, které tam měl, a pokračuje až do událostí 17. kapitoly Genesis, kde se říká, že je 99 let starý, bohatý a mocný - ale bez syna jeho manželkou Sarai. Znovu se mu Pán zjevuje, slibuje, že jeho potomstvo se stane velkým národem, zavede obřad obřízky a změní své jméno na Abrahama, čímž přidá zvuk „ah“ od Jehovy. Třetí a poslední období jeho života vidí narození Izáka, smrt Sarah (jejíž jméno bylo také změněno) a nalezení manželky pro Izáka z Abrahamova příbuzného zpět v Mezopotámii. Abrahamovi se říká, že mu zemřelo 175 let, jak bylo zaznamenáno v 25. kapitole Genesis. Zajímá nás však hluboké zastoupení Abrahama, protože prorokuje nebo předstírá nejpodrobnější část Ježíšova života poté, co se narodil Marie po staletí poté, co muž Abraham žil na zemi. Abraham představuje božské dobro nebo lásku. Vnitřní smysl Slova nám říká, že Bůh sám poskytl život do vajíčka uvnitř Marie, takže mohla poskytnout přirozené tělo a přirozenou dědičnost od židovského náboženství, zatímco Ježíšova duše byla držena jako přímý majitel Božího života . Během Ježíšova raného života, pravděpodobně až do dospívání, prožil Ježíš ty reprezentativní činy Abrahama v nejvnitřnějších částech jeho mysli a ducha. Abraham, když pastvil ovce a běžel ve své velké domácnosti, vůbec netušil, že je to pravda, a na počátku Ježíšova života si to také neuvědomil. Když Ježíš vyrůstal, muselo to být vnímáno, svědkem jeho návštěvy chrámu, když mu bylo dvanáct, ale ne úplné porozumění, dokud nebyl plně dospělý. A dále to není jen Abraham. Když Abraham zemře, reprezentace se připojí k Izákovi, který představuje racionální úroveň mysli, a pak k Jacobovi a Esauovi, kteří představují přirozenou mysl, pokud jde o pravdu a dobro v mysli. A pak se pokusy dvanácti kmenů, králů a všech výroků proroků staly stejnou reprezentací. Ježíš tedy mohl dvěma učedníkům říci, že se setkal na cestě k Emauzovi: „Ó blázni a pomalé srdce ... a počínaje Mojžíšem a všemi proroky, které jim vysvětlil ve všech písmech, ve všech věcech, které se ho týkají.“ A dále, pokrok mentálního a duchovního života v každém z nás je matným a konečným obrazem toho, co představuje Abrahamův život, pokud se tedy snažíme dodržovat Pánovy zákony a přikázání milovat se navzájem. Také v nás máme cestu do Kanaánské země, pracovitý pobyt v Egyptě, boj na poušti a Saula, Davida a Ahaba. Máme doma pěstované Amalekity a Philistiny. Celý starý zákon je obrazem toho, jak funguje náš duchovní život.

(Odkazy: Nebeská tajemství 1416 [2], Nebeská tajemství 1426, Nebeská tajemství 2533, Geneze 12:4, 17, 17:5, 20:7, 25)

2533. That 'now return the man's wife' means that the spiritual truth of doctrine was by him to be brought back untouched from the rational is clear from the meaning of 'a wife' as spiritual truth, dealt with in 2507, 2510, and from the meaning of 'a man' as doctrine itself. Actually when Abraham who represents the Lord in that state is called 'a man' he means celestial truth, which is the same as doctrine from a celestial origin; for 'man' in the internal sense means the understanding part of the mind, see 158, 265, 749, 915, 1007, 2517. From this it is evident that 'resuming the man's wife' means bringing back the spiritual truth of doctrine untouched. Its being brought back untouched from the rational is meant because 'Abimelech' who was required to return her means doctrine that has regard to rational things, or what amounts to the same, means the rational things comprising doctrine, 2510.

[2] It has been stated above that although the doctrine of faith is in itself Divine and so stands above all human, even angelic, range of understanding, it has nevertheless been expressed in the Word in a rational manner in accordance with man's range of understanding. It is like a parent who is teaching small boys and girls. When teaching them he explains every single thing in accordance with their own mentality, even though he himself thinks from what is more interior or higher. Otherwise he would be teaching without their learning, or it would be like casting seed on bare rock. The same applies also to the angels who in the next life instruct the simple in heart. Although the angels possess celestial and spiritual wisdom they nevertheless do not go above the heads of those they are teaching but use simple ideas to talk to them, yet advance by degrees to higher ideas as the instruction advances. For if they were to speak from angelic wisdom the simple would not grasp anything at all and so would not be led on to the truths and goods of faith. Much the same would happen if in the Word the Lord had not taught in a rational manner in accordance with man's range of understanding. Nevertheless in its internal sense the Word is raised up to angelic understanding. But even so, that highest level of meaning on which the Word exists with angels is infinitely lower than the Divine. This shows what the Word is like in origin, and so what it is in itself, and thus that at every point it embodies more than the whole of heaven is capable of comprehending, even as to one small part, though in the letter it seems so ordinary and so crude.

[3] The fact that the Lord is the Word, because the Word derives from Him and He is in the Word, is clear in John,

In the beginning was the Word, and the Word was with God, and the Word was God. In Him was life, and the life was the light of men. The Word became flesh and dwelt among us, and we beheld His glory, glory as of the Only Begotten from the Father, full of grace and truth. John 1:1, 4, 14.

See also Revelation 19:11, 13, 16. And because the Lord is the Word, He is doctrine also, for no other doctrine exists which is itself Divine.