Bible

 

Deuteronomium 32

Studie

   

1 Pozorujte nebesa a mluviti budu, poslyš i země výmluvností úst mých.

2 Sstupiž jako déšť naučení mé, spadniž jako rosa výmluvnost má, jako tichý déšť na mladistvou trávu, a jako příval na odrostlou bylinu,

3 Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu. Vzdejtež velebnost Bohu našemu,

4 Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest.

5 Ale pokolení převrácené a zavilé zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou,jakáž vzdálena jest od synů jeho.

6 Tím-liž jste se odplacovati měli Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Zdaliž on není otec tvůj, kterýž tě sobě dobyl? On učinil tebe a utvrdil tě.

7 Rozpomeň se na dny staré, považte let každého věku; vzeptej se otce svého, a oznámí tobě, starců svých, a povědí tobě.

8 Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedlé počtu synů Izraelských.

9 Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho.

10 Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítedlnice oka svého.

11 Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je, a nosí je na křídlách svých:

12 Tak Hospodin sám vedl jej, a nebylo s ním boha cizozemců.

13 Zprovodil jej na vysoká místa země, aby jedl úrody polní, a učinil, aby ssál med z skály, a olej z kamene přetvrdého,

14 Máslo od krav a mléko od ovcí, s nejtučnějšími beránky a skopci z Bázan a kozly s jádrem zrn pšeničných, a červené víno výborné aby pil.

15 Takž Izrael ztučněv, zpíčil se; vytyl jsi a ztlustl, tukem jsi obrostl; i opustil Boha stvořitele svého, a zlehčil sobě Boha spasení svého.

16 K horlení popudili ho cizími bohy, ohavnostmi zdráždili jej.

17 Obětovali ďáblům, ne Bohu, bohům, jichž neznali, novým, kteříž z blízka přišli, jichžto se nic nestrašili otcové vaši.

18 Na skálu, kteráž zplodila tě, zapomenul jsi; zapomněl jsi na Boha silného, stvořitele svého.

19 To když viděl Hospodin, popudil se hněvem proti synům a dcerám svým,

20 A řekl: Skryji před nimi tvář svou, podívám se posledním věcem jejich; nebo národ převrácený jest, synové, v nichž není žádné víry.

21 Oniť jsou mne popudili k horlení skrze to, což není Bůh silný, rozhněvali mne svými marnostmi. I jáť popudím jich k závisti skrze ty, kteříž nejsou lid, skrze národ bláznivý k hněvu jich popudím.

22 Nebo oheň zápalen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor.

23 Shromáždím na ně zlé věci, střely své vystřílím na ně.

24 Hladem usvadnou, a neduhy pálčivými a nakažením morním přehořkým žráni budou; také zuby šelm pošli na ně s jedem hadů zemských.

25 Meč uvede sirobu vně, a v pokojích bude strach, tak na mládenci jako panně, dítěti prsí požívajícím i muži šedivém.

26 Ano, řekl bych:Rozptýlím je po koutech, rozkáži přestati mezi lidmi paměti jejich,

27 Bych se pýchy nepřítele neobával, aby spatříce to nepřátelé jejich, neřekli: Ruka naše nepřemožená byla, neučinilť jest Hospodin ničeho z těch věcí.

28 Nebo národ ten nesmyslný jest a nemající rozumnosti.

29 Ó by moudří byli, rozuměliť by tomu, prohlédali by na poslední věci své.

30 Jak by jich jeden honiti mohl tisíc, a dva pryč zahnati deset tisíců? Jediné že Bůh skála jejich prodal je, a Hospodin vydal je.

31 Nebo Bůh skála naše není jako skála jejich, což nepřátelé naši sami souditi mohou.

32 Nebo z kmene Sodomského kmen jejich, a z réví Gomorských hroznové jejich, hroznové jedovatí, zrní hořkosti plné.

33 Jed draků víno jejich, a Jed lítý nejjedovatějšího hada.

34 Zdaliž to není schováno u mne? zapečetěno v pokladnicích mých?

35 Máť jest pomsta a odplata, časemť svým klesne noha jejich; nebo blízko jest den zahynutí jejich, a budoucí věci zlé rychle připadnou na ně.

36 Souditi zajisté bude Hospodin lid svůj, a nad služebníky svými lítost míti bude, když uzří, že odešla síla, a že jakož zajatý tak i zanechaný s nic býti nemůže.

37 I dí: Kde jsou bohové jejich? skála, v níž naději měli?

38 Z jejichžto obětí tuk jídali, a víno z obětí jejich mokrých píjeli? Nechať vstanou a spomohou vám, nechť vám skrejší jest skála ta.

39 Pohleďtež již aspoň, že já jsem, já jsem sám, a že není Boha kromě mne. Já mohu usmrtiti i obživiti, já raniti i uzdraviti, a není žádného, kdo by vytrhl z ruky mé.

40 Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky.

41 Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má, učiním pomstu nad nepřátely svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím.

42 Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátely.

43 Veselte se pohané s lidem jeho, neboť pomstí krve služebníků svých, a uvede pomstu na nepřátely své, a očistí zemi svou a lid svůj.

44 I přišel Mojžíš, a mluvil všecka slova písně této v uši lidu, on a Jozue, syn Nun.

45 A když dokonal Mojžíš mluvení všech slov těch ke všemu množství Izraelskému,

46 Řekl jim: Přiložtež srdce svá ke všechněm slovům, kteráž já dnes osvědčuji vám,a přikažte to synům svým, aby ostříhali všech slov zákona tohoto, a činili je.

47 Nebo není daremné slovo, abyste jím pohrdnouti měli, ale jest život váš; a v slovu tom prodlíte dnů svých na zemi, kterouž abyste dědičně obdrželi, půjdete přes Jordán.

48 Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka:

49 Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Nébo, kteráž jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným.

50 A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému, jako umřel Aron, bratr tvůj, na hoře řečené Hor, a připojen jest k lidu svému.

51 Nebo jste zhřešili proti mně u prostřed synů Izraelských, při vodách odpírání v Kádes, na poušti Tsin, proto že jste neposvětili mne u prostřed synů Izraelských.

52 Před sebou zajisté uzříš zemi tu, ale tam nevejdeš do země té, kterouž dávám synům Izraelským.

   

Ze Swedenborgových děl

 

Arcana Coelestia # 9475

Prostudujte si tuto pasáž

  
/ 10837  
  

9475. And for the incense of spices. That this signifies for acceptable perception, is evident from the signification of “incense,” as being the things of worship which are acceptably perceived, such as confessions, adorations, prayers, and the like; and from the signification of “spices,” as being the truths of faith which are acceptable because from good; for sweet odors signify what is acceptable, in accordance with their perfumes, and whatever is acceptable is so from good through truths. It is for this reason that by “the incense of spices” Is signified the acceptable perception of truth from good. The spices of which this incense was compounded are enumerated, and its preparation is described, in these words:

Take unto thee spices, stacte, and onycha, and galbanum; sweet spices, and pure frankincense. Thou shalt make them an incense salted, pure, holy. Thou shalt beat some of it very small, and put some of it before the testimony in the tent of meeting; it shall be to you the holy of holies. The incense shall be to thee holy for Jehovah (Exodus 30:34-37).

The altar of incense, and the burning of the incense itself, are thus described:

Thou shalt make an altar to burn incense upon. Thou shalt overlay it with pure gold. Thou shalt put it before the veil that is over the ark of the testimony, before the propitiatory [mercy seat], that Aaron may burn thereon incense of spices every morning; when he dresseth the lamps, he shall burn it; and between the evenings (Exodus 30:1-8; 37:25-29; 40:26-27).

When Aaron shall come into the holy place, he shall take a censer full of coals of fire from off the altar; and his fists full of incense of spices beaten small; then he shall bring it within the veil, so that he may put the incense upon the fire before Jehovah, and the cloud of the incense may cover the propitiatory [mercy seat] that is upon the testimony (Leviticus 16:3, 12-13).

[2] As by “incense” were signified such things of worship as are from good through truths-as are all the things that belong to the faith that is from the good of love-therefore fire was taken from the altar; for by “the fire of the altar” was signified the good of Divine love (n. 934, 4906, 5071, 5215, 6314, 6832, 6834, 6849, 7324, 7852); and therefore when fire was taken from any other source, they were smitten with a plague, and died (Leviticus 10:1-2; Numbers 17:10-13); for by fire from some other source, or strange fire, was signified love not Divine.

[3] That such things as belong to the faith that is from the good of love and charity-as for instance confessions, adorations, and prayers-are signified by “incense,” is evident in David:

Accepted are my prayers as incense before Thee (Psalms 141:2).

The four animals, and the four and twenty elders, fell down before the Lamb, having each one of them a harp, and golden vials full of incense, which are the prayers of the saints (Revelation 5:8).

Another angel came, having a golden censer, and there was given unto him much incense, that he should add it to the prayers of all the saints upon the golden altar which was before the throne. The smoke of the incense went up from the prayers of the saints (Revelation 8:3-4).

[4] The reason why such things are signified by “incense” is that they belong to the thought and thence to the mouth; but the things which belong to affection, and thence to the heart, are signified by the “meat-offering” in Malachi:

From the rising of the sun even to its going down, the name of Jehovah shall be great among the nations, and in every place shall incense be offered to My name, and a clean meat-offering (Malachi 1:11);

and by “the burnt-offering” in Moses:

The sons of Leviticus shall teach Jacob Thy judgments, and Israel Thy law; they shall put incense in Thy nostrils, and a burnt-offering upon Thine altar (Deuteronomy 33:10).

Here “incense” denotes such things as belong to the thought and the mouth, and that bear relation to the truths of faith; and the “meat-offering” and “burnt-offering” denote such things as belong to the affection and the heart, and bear relation to the goods of love. Consequently in the opposite sense worship from falsities of faith is meant by “burning incense to other gods” (Jeremiah 1:16; 44:3, 5); and by “burning incense to idols” (Ezekiel 8:11; 16:18); and by “burning incense to the Baals” (Hosea 2:13).

  
/ 10837  
  

Thanks to the Swedenborg Foundation for the permission to use this translation.

Bible

 

Deuteronomy 33:10

Studie

       

10 They shall teach Jacob your ordinances, and Israel your law. They shall put incense before you, and whole burnt offering on your altar.