15. Člověk, který není duchovní, může přesto rozumně myslet, a proto i mluvit, stejně jako duchovní člověk; intelekt člověka totiž může být povznesen do světla nebe, tedy do pravdy, a člověk může vidět díky tomuto světlu; jeho vůle však do tepla nebe, tedy do lásky, nemůže být povznesena, a nemůže proto díky tomuto teplu jednat. Proto u člověka, který není duchovní, pravda a láska nevytvářejí jeden celek. To je také důvod, proč člověk dokáže mluvit. Liší se v tom od zvířete - tím, že jeho intelekt (ale ne vůle) může být povznesen do nebe, člověk může být přetvořen a může se stát duchovním člověkem; nejdříve však musí být přetvořen a duchovním se stává až tehdy, když je povznesena i jeho vůle.

Jelikož dar rozumu je nad darem vůle, člověk jakéhokoliv, třeba i zlého charakteru může stejně jako člověk duchovní rozumně myslet a mluvit. Přesto však není rozumný, protože intelekt nevede jeho vůli, ale vůle vede jeho intelekt. Pouze intelekt však učí a ukazuje cestu, jak se uvádí v Nauka o Písmu svatém 115. Dokud se tedy vůle s intelektem nenalézají v nebi, člověk není duchovní, a proto ani rozumný. Když je totiž ponechán o své vůli neboli své lásce, zavrhuje své intelektové představy o Bohu, nebi a věčném životě a místo nich přijímá takové, které souhlasí s motivy jeho vůle, a ty nazývá rozumnými. To však bude osvětleno v díle O moudrosti andělů.