Kapitola 17.

Záblesky nebe

1. Po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je samotné na vysokou horu,

2. A proměnil se před nimi; jeho tvář zazářila jako slunce a jeho roucho zbělelo jako světlo.

3. A hle, viděli před sebou Mojžíše a Eliáše, jak s ním mluví.

4. Petr Ježíšovi odpověděl: "Pane, je dobré, abychom tu byli; chceš-li, udělejme tu tři stánky: jeden pro tebe, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše." A Ježíš mu odpověděl: "Pane, je dobré, abychom tu byli."

5. Ještě když mluvil, hle, zastínil je osvícený oblak a hle, z oblaku zazněl hlas: "Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; poslouchejte ho."

6. Učedníci to uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli.

7. Ježíš se jich dotkl a řekl: "Vstaňte a nebojte se."

8. Pozvedli oči, ale nikoho neviděli, jen Ježíše.

Na konci předchozí epizody Ježíš slíbil, že "tu stojí někteří, kteří neokusí smrti, dokud neuvidí Syna člověka přicházet v jeho království". V této další epizodě svůj slib plní - ale ne tak, jak učedníci očekávali. Zatímco oni přemýšlejí o přirozeném království s trůny, císařským postavením a politickou mocí, Ježíš je připravuje na duchovní království, které se řídí božskou pravdou a je naplněno božskou láskou. V následující epizodě Ježíš dává několika učedníkům nahlédnout do tohoto království.

Učedníci vybraní pro tuto zvláštní výsadu jsou Petr, Jakub a Jan. Když Ježíš opouští Cesareu Filipovu, která se nachází na úpatí hory Hermon, bere nyní tyto tři učedníky na vrchol této hory a tam se jim zjevuje: "Po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana, vyvedl je samotné na vysokou horu a proměnil se před nimi. Jeho tvář zářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo" (17:1-2). ¹

Tento okamžik na vrcholu hory, známý jako "proměnění", je duchovním naplněním toho, co Ježíš slíbil na konci předchozí epizody: "Syn člověka přijde ve svém království". Je to obraz toho, jaké to je být v přítomnosti božské pravdy ("Syna člověka"), která září ze Slova. Slova "Jeho tvář zářila jako slunce" jsou obrazem Boží lásky a "Jeho oděv zbělel jako světlo" je obrazem pravdy, která z této lásky září. Právě v takových chvílích se překonávají pochybnosti o božství Slova a božství Pána. Pravda o Ježíšově božství září v naplnění Izaiášova proroctví: "V onen den ... bude světlo slunce jako světlo sedmi dnů" (Izajáš 30:26).

Tento záblesk božství je dopřán každému, kdo projde bojem s pokušením. Je dopřán všem, kdo dobrovolně položí svůj život ve službě lásce a moudrosti, a tak naleznou svůj život. Ve Slově jsou práce v pokušení zastoupeny číslem "šest". Jak je psáno: "Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota" (Exodus 20:9). Na začátku této epizody čteme: "Po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu." ²

V předchozích epizodách Ježíš učil své učedníky o nutnosti pokušení a připravoval je na ně. Ježíš sám bude muset jít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět, než bude vzkříšen. Podobně i my musíme projít pokušeními, aby naše nižší přirozenost byla pokořena a naše vyšší přirozenost "pozvednuta". Právě tyto zápasy nám dávají příležitost odložit naše sobecké starosti. I když může být tento boj obtížný a namáhavý, vede ke stavům na vrcholu hory. V jazyce Písma svatého je tato vrcholná zkušenost popsána jako "být na vysoké hoře s Ježíšem".

Když Ježíš řekl svým učedníkům, že někteří z nich "neokusí smrti", dokud ho neuvidí přicházet v jeho království, nemohli vědět, že má na mysli Petra, Jakuba a Jana. Vyvstává tedy otázka, proč byli vybráni právě tito tři, a ne ostatní? Bylo to proto, že byli obzvláště oblíbení? Nebo to snad bylo kvůli tomu, co představovali? Jak již bylo zmíněno, každý učedník představuje určitý duchovní princip. V tomto případě Petr, Jakub a Jan představují tři hlavní principy našeho probouzejícího se duchovního života: Petr představuje princip víry, Jakub představuje princip lásky a Jan, který je Jakubovým bratrem, představuje skutky lásky - tedy užitečnou službu druhým. Všimněte si, jak úzce spolu láska a skutky lásky souvisejí: jsou to bratři. Protože se jedná o tři hlavní zásady našeho duchovního života, jsou popsány jako oddělené od všech ostatních: "Vyvedl je na vysokou horu samotné". ³

Ježíš nyní začíná konat další velký zázrak. Dočasně je odvádí od starostí o tělo a svět a otevírá jim duchovní zrak, aby mohli vidět nebeské věci. ⁴ I nám je někdy dopřán nezasloužený pohled do nebe, abychom se inspirovali k další cestě. V tomto případě jsou Petr, Jakub a Jan uvedeni do povzneseného duchovního stavu, protože Ježíš je chce připravit a posílit na případná pokušení, kterými budou procházet. Záblesky nebe, jako je tento, jsou nezbytné na začátku regenerace. Je to jako na začátku manželství, kdy lidé zakoušejí čistou, nebeskou lásku ke svému partnerovi. Jsou přesvědčeni, že našli svou pravou lásku, a udělají pro ni cokoli - dokonce i položí svůj život. Připomínka těchto záblesků nebe je může posílit, když se objeví pokušení. ⁵

Na hoře se Petrovi, Jakubovi a Janovi naskytne letmý pohled na Ježíše v jeho božském lidství. Vzpomínka na tento zázračný okamžik jim dobře poslouží během následujících pokušení. Důležité pro ně bude také vědomí, že Ježíš je úzce spjat s hebrejskými písmy. Proto čteme, že "Mojžíše a Eliáše viděli spolu s Ježíšem, jak s ním mluví" (17:3). Je to nádherný obraz Zákona (Mojžíš), Proroků (Eliáš) a Evangelií (Ježíš), které nyní společně tvoří úplné Boží slovo - "mluví spolu". V našich bojích s pokušením potřebujeme víc než příjemné a rozkošné vzpomínky. Potřebujeme víc než "záblesky" nebe. Potřebujeme také živou pravdu Slova, která působí v naší mysli, Mojžíšův zákon, slova proroků a Ježíšovo učení. A potřebujeme vidět zásadní shodu mezi těmito učeními; potřebujeme vidět, jak "spolu mluví".

Petr, ohromený a zdrcený touto nádhernou vizí, vyjadřuje své přání uchovat si tuto vzpomínku ve svém srdci navždy: "Pane," říká, "je dobré, abychom tu byli; chceš-li, dej nám tu udělat tři stánky: jeden pro tebe, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše" (srov.17:4). Ale ještě když Petr mluví, přichází z nebe odpověď: "Toto je můj milovaný Syn, v němž mám zalíbení. Slyšte ho!" (17:5). Hlas z nebe neříká: "To jsou moji tři proroci. Slyšte je." Říká: "Toto je můj milovaný Syn. Slyšte ho."

V takových chvílích se obzvlášť jasně ukazuje bezproblémové propojení každé epizody - dokonce i samotné věty. Naše duchovní znovuzrození může začít tím, že uvidíme nějakou pravdu, která září ze Slova - Syn člověka přichází ve svém království. Ale proces zrození se tím nemůže zastavit. Nejde jen o to, abychom pravdu viděli; jde o to, abychom pravdu slyšeli. "Slyšte ho", říká hlas.

Smysl pro slyšení předčí smysl pro vidění v tom, že to, co je slyšeno, přesahuje to, co je viděno. Řekneme-li někomu: "Slyším tě", znamená to, že nejen rozumíme významu slov; cítíme také náklonnost, která se za slovy skrývá. V Písmu "slyšet slovo Páně" neznamená jen naslouchat; jde také o vnitřní vnímání pravdy a zároveň o zbožnou touhu poslouchat to, co bylo slyšeno. ⁶

Když tedy učedníci uslyší tento hlas z nebe, padnou na tvář a velmi se vyděsí (17:7). Pravé klanění a uctívání vychází ze stavu nejhlubší pokory. Je to bázeň, kterou člověk pociťuje v přítomnosti božství. V takových stavech zažíváme něco podobného jako úctyhodnou bázeň - pocit, jak je Bůh veliký a jak pokorné je být v jeho přítomnosti. Právě z tohoto stavu nejvyšší pokory se nás může dotknout teplo a světlo nebe. Proto čteme: "Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: 'Vstaňte, nebojte se'" (17:7). Poslechnou a okamžitě prožijí nejhlubší, nejniternější okamžik ze všech. Čteme: "Když pozvedli oči, neviděli nikoho jiného než Ježíše" (17:8). ⁷

Slova: "Neviděli nikoho jiného než Ježíše" naznačují, že celé slovo ukazuje pouze na Ježíše. V Ježíšových slovech a životě se nejen naplňuje celý Zákon a všichni proroci, ale také se naplňuje další vnitřní moudrostí. Ježíš se stává způsobem, jakým chápeme posvátné pravdy obsažené v hebrejských Písmech. Když čteme tato Písma ve světle Ježíšova učení - pozvedáme oči -, nečteme jen slova, ale nasloucháme samotnému autorovi.

Víra, která hory přenáší

9. Když sestupovali z hory, Ježíš jim přikázal: "Nikomu to vidění neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých." A oni se rozloučili.

10. Učedníci se ho zeptali: "Proč tedy zákoníci říkají, že nejdřív musí přijít Eliáš?" On jim odpověděl: "Ne," odpověděli.

11. Ježíš jim odpověděl: "Eliáš skutečně přijde první a všechno obnoví.

12. Ale já vám říkám, že Eliáš už přišel, a oni ho neznali, ale dělali mu, co chtěli; tak i Syn člověka má trpět skrze ně."

13. Tehdy učedníci pochopili, že k nim mluvil o Janu Křtiteli.

14. Když přišli k zástupu, přistoupil k němu člověk, který před ním klečel a říkal: "Co je to za člověka?" A on mu řekl: "Já jsem ten, který klečí,

15. "Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je blázen a těžce trpí, často padá do ohně a často do vody.

16. Přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale ti ho nemohli vyléčit." A tak ho přivedl ke svým učedníkům.

17. Ježíš odpověděl: "Ó pokolení nevěřící a převrácené, do kdy budu s vámi? Do kdy s vámi budu snášet? Přiveďte ho sem ke mně."

18. Ježíš ho napomenul a démon z něho vyšel a chlapec byl od té [hodiny] uzdraven.

19. Učedníci pak sami přišli k Ježíšovi a řekli: "Proč jsme ho nemohli vyhnat?" Ježíš jim odpověděl: "Nevím."

20. Ježíš jim odpověděl: "Pro vaši nevíru, neboť amen, pravím vám: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, řeknete této hoře: 'Přejdi odtud tam', a ona přejde, a nic vám nebude nemožné." 21. Ježíš jim odpověděl: "Nevěřte.

21. Ale tento druh nepřejde, leda modlitbou a postem."

Když Petr, Jakub a Jan "pozvedli oči" a spatřili "pouze Ježíše", byl to konec jejich vidění na vrcholu hory. I když to byl pouhý záblesk nebe, byla to podstatná součást jejich přípravy na duchovní boje, které budou muset brzy podstoupit. Nyní nastal čas sestoupit z hory a ujmout se běžných každodenních povinností.

Podobně je tomu i v našem životě. Čas od času nám Bůh dovolí prožít "stavy na vrcholu hory", při nichž zahlédneme, jak úžasně v našem životě působí. Možná nějaká pravda ze Slova zazáří s velkou slávou a my se cítíme povzneseni a inspirováni. Nebo se nám ve chvíli rozjímání - ať už na vrcholu hory, nebo třeba před zrcadlem při čištění zubů - dostane vhledu, který v sobě spojí řadu otázek, jež nám vrtají hlavou. Cítíme se povzneseni a povzneseni do nových výšin.

Ale nemůžeme tam zůstat. Tyto nové vhledy si musíme vzít s sebou, když sestupujeme z hory a pokračujeme v životě ve světě. Zatímco Petr chce zůstat na hoře a postavit si tam svatostánek, skutečnost je taková, že skutečný svatostánek je v našich srdcích a zůstává s námi, ať jdeme kamkoli. Je to živý stánek z masa, krve a ducha. Je to vnitřní stánek, který podle Izajáše "nebude nikdy stržen, ani jeden z jeho kůlů nebude nikdy odstraněn a žádný z jeho provazů nebude přetržen" (Izajáš 33:20).

Cílem je tedy sestoupit z hory, aniž bychom ztratili inspiraci. Vize z vrcholu hory by se měla stát naší nedílnou součástí, když se snažíme užitečně sloužit druhým. To je samozřejmě to, co má Ježíš na mysli pro své učedníky, ale upozorňuje je na to, že je důležité zachovat tuto zkušenost v tajnosti. Když sestupují z hory, Ježíš říká: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých" (17:9).

Není to poprvé, co Ježíš říká svým učedníkům, aby mlčeli o svém poznání jeho božství. Hned poté, co Petr vyznal, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha, Ježíš učedníkům přikazuje, aby o tom nikomu neříkali (16:20). A zde říká něco podobného: "Nikomu to vidění neříkejte." Petrovo vyznání víry v Cesareji Filipově a vidění na vrcholu hory jsou důležitými momenty v postupném odhalování Ježíšova božství, ale učedníci ještě neprošli žádnou vážnou duchovní výzvou. Nezažili "znamení proroka Jonáše" - duchovní vzkříšení - ve svém vlastním srdci. Nezažili ani "Syna člověka, který vstal z mrtvých" - nejen Ježíšovo fyzické vzkříšení, ale také nějakou pravdu, které je Ježíš učil, jež v nich povstala, aby jim dala život. Ačkoli tedy byli svědky úžasných zázraků a viděli velká vidění, není to svědectví, které Ježíš hledá. Jediné svědectví, které od nich - a od nás - hledá, je svědectví, které pochází z očištěného srdce po zápasech s pokušením. ⁸

Proto se musíme neustále vracet na rovinu každodenního života, bez ohledu na to, jak vysoko jsme vystoupali v horách povzneseného vhledu, bez ohledu na to, jaké "emocionální opojení" jsme zažili. Bez ohledu na to, jak vysoko jsme vystoupali, se musíme vrátit do světa aplikace a služby. A tak když se Ježíš a jeho tři učedníci vracejí ze svého dobrodružství na vrcholu hory, okamžitě dostanou příležitost být užiteční: k učedníkům přistoupí muž a požádá je, aby uzdravili jeho syna. Učedníci, kterým byla dána moc uzdravovat a vyhánět démony, jsou neúspěšní: "Přivedl jsem ho k tvým učedníkům," říká muž Ježíšovi, "ale oni ho nedokázali uzdravit." (17:16).

Je to poprvé, co se učedníci pokoušejí někoho vyléčit - a tento první pokus je neúspěšný. ⁹ Zdá se, že Ježíš je s nimi nespokojen: "Ó pokolení nevěrné a převrácené," říká, "jak dlouho budu s vámi? Jak dlouho to s vámi budu snášet?" (17:17). Ježíš chlapce okamžitě uzdraví: "Ježíš démona okřikl a ten z něj vyšel a dítě bylo od té hodiny uzdraveno" (17:18).

Zdá se, že Ježíš je na učedníky naštvaný a nazývá je "nevěřícími" a "zvrácenými" - což je dost silný výraz - jen proto, že nejsou schopni vyléčit dítě posedlé démonem. Co to může znamenat? Právě sestoupili z hory, kde se jim dostalo zvláštního pohledu na Ježíšovo božství. Jejich víra musela být na vrcholu. Předtím jim Ježíš slíbil, že jim dá "moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli", a přikázal jim, aby "uzdravovali nemocné, očišťovali malomocné a vyháněli démony" (10:8). Proč by to tedy nemohli udělat nyní?

V soukromém rozhovoru s Ježíšem se ptají: "Proč jsme ho nemohli vyhnat?" A Ježíš odpovídá: "Pro vaši nevíru; neboť vpravdě vám říkám, že budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, řeknete této hoře: 'Přesuň se odtud tam', a ona se pohne; a nic vám nebude nemožné" (17:20).

Příběh o osvícení na hoře a následném selhání v údolí obsahuje zásadní duchovní lekci. Pokud po osvícení nenásleduje silná víra ve zdroj tohoto osvícení, může tato zkušenost vést k pocitům domýšlivosti, že jsme zvlášť vyvolení, vysoce privilegovaní, a tudíž lepší než ostatní. Pravé osvícení je pravým opakem. Vždy je provázeno pocitem pokory a vděčnosti. Odhaluje nám naši v podstatě hříšnou přirozenost. Poznáváme, že jsme méně hodni než ostatní a že si zasloužíme spíše peklo než nebe. To je osvícení. Petr, Jakub a Jan to sice zahlédli na vrcholu hory, když v uctivé bázni padli na tvář, ale je to lekce pokory, kterou se učedníci budou muset ještě naučit. ¹⁰

Síla pokory, která jako jediná může přijmout Pánovu moc, může přenášet hory - hory sebelásky, nepřiměřené pýchy a nadřazenosti. K tomu je však zapotřebí zvláštní druh víry, víry, že sami od sebe nemáme vůbec žádnou moc a že veškerá moc pochází pouze od Pána. ¹¹

Ježíš pak vysvětluje, jak tuto víru praktikovat. S odkazem na démony, kteří chlapce posedli, Ježíš říká: "Takoví démoni se dají vyhnat jen modlitbou a postem" (17:21). “"Modlitba" v podstatě znamená obrátit se k Pánu a přijímat dobro a pravdu, které od něho přicházejí; "půst" znamená odmítat zlo a nepravdu, které přicházejí z pekla. ¹²

Je to víra, která nejen vyhání démony, ale také přenáší hory.

Placení daní

22. Když byli v Galileji, Ježíš jim řekl: "Syn člověka má být vydán do rukou lidí;

23. Ti ho zabijí, ale třetího dne bude vzkříšen." A tak se stalo. A oni se velmi zarmoutili.

24. Když přišli do Kafarnaum, přišli k Petrovi ti, kdo dostali didrachmu, a řekli: "Copak tvůj Učitel neplatí didrachmu?" Petr jim odpověděl: "Ne," odpověděli.

25. On řekl: "Ano." Když vešel do domu, Ježíš před něj předstoupil a řekl: "Co si myslíš, Šimone? Od koho berou králové země daň nebo povinnost? Od svých vlastních synů, nebo od cizinců?" "Od svých synů," odpověděl.

26. Petr mu odpověděl: "Od cizinců." Ježíš mu prohlásí: "Synové jsou tedy svobodní.

27. Abychom je však nepohoršili, jdi k moři, nahoď háček, vytáhni rybu, která se vynoří jako první, a až jí otevřeš ústa, najdeš statera; toho vezmi a dej jim za mě i za sebe."

Jakmile sestoupíme z hory osvícení a vstoupíme do každodenního života, čeká nás nejen vyhánění démonů, ale také plnění občanských povinností. Jednoduchou povinností, která nás čeká, až "sestoupíme z hory", je placení daní. Ačkoli se placení daní nemůže rovnat majestátu našich horských stavů ani zásadní práci při odstraňování zla, přesto je třeba ho vykonávat. Skutečná duchovnost zahrnuje všechny aspekty života, jak duchovní, tak i přirozený život. Dokud jsme na tomto světě, nemůžeme být čistě duchovními bytostmi, aniž bychom se starali také o světské a světské věci. Zodpovědný občanský život ve skutečnosti poskytuje pevný základ pro duchovní život, stejně jako tělo poskytuje pevnou strukturu, díky níž může duch působit. ¹³

Proto je příznačné, že v následující epizodě je Ježíš konfrontován s otázkou, zda je pro něj a jeho učedníky vhodné platit chrámovou daň. Jednalo se o každoroční daň, kterou museli platit všichni Izraelci na podporu a údržbu jeruzalémského chrámu. Vzhledem k tomu, že Ježíš a jeho učedníci byli pod neustálou kritikou zkorumpovaných chrámových úřadů, je otázka, zda má Ježíš chrámovou daň platit, nebo ji odmítnout, důležitá. Měli by Ježíš a jeho učedníci nadále podporovat zkorumpované náboženské zřízení?

Ježíš hodlá chrámovou daň zaplatit, ale způsobem, který ukazuje, že přímo nepodporuje to, co náboženští představitelé dělali. Navíc tuto situaci využije jako příležitost k trvalému duchovnímu poučení o tom, že starosti a problémy každodenního života je třeba podřídit niternějším, duchovním principům. Jinými slovy, duchovní hodnoty by nikdy neměly být nadřazeny materialistickým zájmům nebo jim být podřízeny. Vyšší hodnoty musí vládnout nad nižšími - a nikdy ne naopak.

To je vnitřní poučení obsažené v Ježíšových slovech Petrovi. "Jdi k moři," říká, "nahoď háček a vezmi první rybu, která se vynoří. A když rybě otevřeš tlamu, najdeš minci" (17:27). Petr tak učiní a jako zázrakem má první ryba, kterou chytí, z moře, kde jsou tisíce ryb, v tlamě minci. Navíc,

je to přesně taková mince, jaká je potřeba k zaplacení chrámové daně pro Ježíše i Petra. "Vezmi tu minci," říká Ježíš, "a dej jim ji za mě i za tebe" (17:27).

To je další projev Ježíšova božství. Jak mohl vědět, že v ústech ryby bude mince a že její hodnota bude přesně stačit na zaplacení chrámové daně za něj i za Petra? A v hlubší rovině, jak mohl mít tolik moudrosti, aby poskytl příhodu, která dokonale odpovídá na obtížnou otázku ohledně placení chrámové daně?

Odpověď na tuto otázku se nabízí ve dvou rovinách. Za prvé, na té nejvnější úrovni Ježíš jako by říkal, že Pán se vždy postará, a to i tím nejzázračnějším způsobem. Proto není nikdy třeba si dělat starosti. Na vnitřní úrovni však Ježíš říká, že přirozený život, představovaný rybou ve vodě, musí sloužit vyšším, duchovním principům našeho života, které představují Ježíš a Petr. Skutečnost, že ani Ježíš, ani Petr tuto podporu neposkytují přímo - ale spíše platí nepřímo z ryby chycené ve vodě -, ukazuje, že ani Ježíš (který představuje to, co je božské), ani Petr (který představuje víru v to, co je božské) chrám přímo nepodporují. ¹⁴

Další zázrak obsažený v této události se týká podrobností o incidentu při rybolovu. Patří k nim chození na ryby do moře, háček použitý k chycení ryby, otevření rybí tlamy a stříbrná mince, která je vytažena z rybí tlamy. Kdykoli jdeme ke Slovu a hledáme nějakou pravdu, "jdeme na ryby". "Háček", který používáme, je naše upřímná touha být osvícen, abychom mohli objevit nějakou pravdu, která nám pomůže vést lepší život. "Ryba", kterou chytíme, je doslovné učení ze Slova; a stříbrná mince, kterou vytáhneme z rybí tlamy, je vnitřnější pravda obsažená v tomto doslovném učení; tato vnitřnější pravda září jako jasné stříbro s přímou aplikací na náš život.

Při tom všem bychom však měli mít na paměti nejobecnější učení celého sledu epizod, počínaje proměněním na vrcholu hory. Bez ohledu na to, jak vysoko se duchovně povzneseme, je třeba vše přenést do praktického života. Zatímco tato kapitola začíná na vrcholu hory, kde se Ježíš zjevuje učedníkům ve své proměněné slávě, končí u moře, v prosté venkovské scéně popisující minci nalezenou v ústech ryby. V této závěrečné scéně Ježíš zjevuje svou vševědoucnost i všemohoucnost a ukazuje, že jeho zářivá sláva na vrcholu hory je stejně univerzální jako jeho nádhera u moře. Je všude, naplňuje vesmír a v každém okamžiku se stará o každého z nás.

Jedním ze zřejmých poznatků je, že Petr by si nemusel dělat starosti s chrámovou daní; v jeho případě by byly prostředky zázračně zajištěny. I když bychom si to neměli vykládat tak, že Pán vždy pokryje naše finanční závazky, poskytuje nám to ujištění, že hojně naplní naše duchovní potřeby způsobem, který je často překvapivý - podobně jako učedníci našli minci v ústech ryby. Bůh nás ve své vševědoucnosti vede po celou dobu a okolnosti našeho života uspořádává do nejmenších detailů - od vrcholu hory až po dno moře - tak, aby nás přivedl k největší radosti, kterou můžeme obdržet.

Ve své vševědoucnosti Pán vnímá možné výsledky každého našeho rozhodnutí. Díky tomu je s námi na každém kroku; předvídá možnosti špatných odboček, které bychom mohli udělat, a zároveň nás vede - pokud jsme ochotni ho následovat - na cesty, které vedou k největší radosti. Jak píše žalmista: "Ukážeš mi cestu života. V tvé přítomnosti je plnost radosti, po tvé pravici jsou potěšení navěky" (Žalmy 16:11). ¹⁵

V zázraku s mincí v ústech ryby Ježíš zjevuje Boží vševědoucnost - božskou vševědoucnost, která předvídá a zároveň poskytuje úžasnou cestu pro každého z nás. Uvědomění si této hluboké pravdy nás může vést k odevzdání se do Pánovy vůle, k víře v jeho vedení a nakonec ke stavu nejhlubší pokory. ¹⁶

Poznámky pod čarou: