128. Světský a tělesně zaměřený člověk si ve svém srdci říká:
„Nebudu-li poučen ohledně víry a všeho, co se k ní vztahuje, prostřednictvím svých smyslů, abych mohl vše vidět, nebo prostřednictvím vědy, abych mohl vše chápat, neuvěřím.“ A v tomto přesvědčení se utvrzuje úvahou, že přírodní záležitosti musí být v souladu s duchovními.
Poučit se o duchovních záležitostech prostřednictvím smyslů je však nemožné - stejně, jako nemůže projít velbloud uchem jehly. Čím více si totiž člověk přeje tímto způsobem zmoudřet, tím více se naopak v těchto záležitostech oslepuje, až nakonec nevěří v nic, ani v existenci věčného života, ani vůbec něčeho duchovního. To je právě myšleno pojídáním ze stromu poznání dobrého a zlého - čím více z něho člověk jí, tím více se stává duchovně mrtvým.
Ten, kdo však nechce svou moudrostí spoléhat na zdroje z přírodního světa, ale chce spoléhat na Pána, ten si ve svém srdci říká, že Mu musí v těchto ohledech věřit. To znamená, že musí věřit tomu, co nám Pán sděluje v Písmu, protože tam je pravda. Podle této zásady se člověk řídí ve svých myšlenkách. Své přesvědčení upevňuje rozumovými argumenty, vědeckými fakty, smyslovými vjemy i přírodními zákony. To, co nepotvrzuje pravdy uvedené v Bibli, odkládá stranou.
