Použití jsou hmatatelné, vyjádřené formy lásky k sousedovi. Můžeme myslet na věci, které bychom mohli udělat, abychom pomohli sousedovi, a můžeme chtít udělat něco, co by pomohlo, ale až poté, co rozmístíme myšlenky a jednáme podle své vůle, skutečně využijeme.

Skutečná užitečná služba dokončí trilogii konce, příčiny a následku, přičemž akce je výsledkem. Dále se v náukách Nové církve učíme, že primárním divadlem pro charitu není dávat almužnu různým lidem nebo příčinám, i když je to důležité, ale dělat práci nebo naplňovat kancelář, ve které jsme upřímně, spravedlivě a pracovně, jak nejlépe umíme, ne proto, že nám to pomáhá, ale proto, že to pomáhá obecnému dobru. A protože to je to, co od nás Pán vyžaduje.

Nebe se nazývá království použití, protože všichni andělé jsou zaneprázdněni děláním užitečného úkolu každý den a andělé to milují, protože tyto úkoly jsou dokonale vhodné pro anděla, který je dělá, což každému andělu umožňuje potěšit se z toho, co každý den dělá jeho srdce.

Jeden z klíčových popisů nebe v doktrínách je popis jedné velké lidské bytosti, ne kvůli tvaru, ale kvůli funkci. Moderní věda se toho hodně naučila o lidském těle. Můžeme vědět, že se skládáme z miliard různých druhů buněk, mozkových buněk, svalových buněk, kostních buněk a dále a dále a že všechny tyto buňky jsou zaneprázdněny malými obchody, odebírají suroviny z krve a odvracejí se produkty, které tělo potřebuje a posílá je. Vidíme, že každá buňka v našem těle je analogická společnosti andělů, jak se říká, že v provinciích všech částí těla jsou společnosti, které vykonávají duchovní korespondentku toho, co různé části těla dělají v anatomické nebo fyziologické cesta. Stejně jako všechny naše buňky používají v našem těle použití k udržení celého těla zdravého a aktivního, stejně jako všechny andělské společnosti a uvnitř těchto jednotlivých andělů. Nebe tedy může nadále existovat, růst a provádět jeho využití vůči těm z nás, kteří jsou stále tady dole v hmotném světě.

Podobný obrázek, i když v nedokonalejším způsobem, ukazuje, jak může politická entita, země nebo stát nebo město fungovat se všemi různými úkoly, které přispívají k pulzujícímu společenství, s lidmi, kteří obchodují se zbožím a službami a dělají vše věci, které oživují komunitu. Funguje to však lépe, když jsou všichni občané vnitřně vedeni láskou k sousedovi než láskou k sobě samému.

(Odkazy: Nebeská tajemství 454, 997, 4222, 4984, 7038; Božská Láska a Moudrost 65, 213, 297; Nebe a Peklo 64, 387, 403, 517 [2])

4984. 'And he did not concern himself with anything except the bread that he ate' means that the good from there was made its own. This is clear from the meaning of 'bread' as good, dealt with in 276, 680, 3478, 3735, 4211, 4217, 4735; and from the meaning of 'eating' as being made one's own, dealt with in 3168, 3513 (end), 3596, 3832, 4745. 'He did not concern himself with anything except the bread' means that it took to itself nothing else than good. One might think that when good makes truth its own, it makes its own that kind of truth which is the truth of faith; but in fact it makes the good of truth its own. Truths that have no useful purpose do indeed come near it but they do not enter into it. All useful purposes led to by truths are instances of the good of truth. Truths which have no useful purpose are separated, some of which are then retained, others laid aside. The ones that are retained lead in some direct or else more remote way to good and actually have a useful purpose. Ones that are laid aside do not lead to good, nor do they become linked to it. Initially all useful purposes exist as the truths of doctrine, but they move on to become forms of good. They become such when a person acts in conformity with them, for it is what the person actually practises that imparts such a nature to those truths. Every action springs from the will, and the will is what causes that which existed initially as truth to become good. From this it is evident that, when in the will, truth is no longer the truth of faith but the good of faith, and that it is not the truth of faith but the good of faith that brings happiness. For the latter exerts an influence on the essential constituent of a person's life, that is to say, on the intentions in his will, bringing him interior delight or bliss, and in the next life happiness that is called heavenly joy.