Fráze „jako já“ ve švédskéborgské teologii se vztahuje k myšlence, že ačkoli my jako lidské bytosti jsme příjemci života od božského, musí se nám náš život zdát jako svůj vlastní, abychom mohli mít svobodu a rozumný důvod aby žili jako my sami. Svoboda a důvod, který máme, není do nás plně implantována, ale je k nám neustále připojována. U moci, původu a inspirace je to božské, ale používá se člověk. Tuto schopnost uplatňujeme, když jednáme ve všech oblastech života zcela jako sami se sebou, ale zároveň bychom si měli uvědomit, že náš život, stejně jako jakákoli pravda, kterou aplikujeme nebo která vede k výsledkům, pochází od Pána.

Pán nám dává tuto „schopnost sebe sama“, abychom mohli mít svobodu, a tak mít šanci svobodně vrátit svou lásku. Zabraňuje nám to být roboti nebo otroky. Můžeme přijímat a používat Pánovu sílu, cítit, že je to naše - dělat ji skutečnou. Zároveň můžeme - ve skutečnosti musíme - uznat, že to vlastně nepochází od nás. Toto potvrzení je kritické; bez něj člověk zapomene na Boží představu a bude záviset pouze na sobě, což vede k pýchě, aroganci a nakonec k peklu.

Doktrína „jako já“ je důležitá. Ukazuje, jak mohou být lidé duchovně svobodní a zodpovědní za jejich regeneraci, i když sami nemohou udělat nic dobrého.

(Odkazy: Stručný úvod do nauk Nové církve 69; Zjevená Apokalypsa 224; Nebeská tajemství 1712 [2], [3]; Manželská láska 134, 135; Božská Láska a Moudrost 115; Božská Prozřetelnost 42, 79; Nauka o životě pro Nový Jeruzalém 101)

42. (5) Čím těsněji je člověk spojen s Pánem, tím zřetelněji si připadá sám sebou, a přesto tím zřejměji vidí, že je Pánův. Zdá se, že čím těsněji je člověk spojen s Pánem, tím méně je sám sebou. Takto se to zdá všem zlým lidem a také těm, kteří z náboženského přesvědčení věří, že nejsou svázáni zákonem a že nikdo nemůže činit dobro sám od sebe. Oba tyto druhy lidí totiž vidí věci pouze tak, že pokud člověku není dovoleno myslet na zlo a chtít zlo, ale pouze myslet na dobro a chtít dobro, nemůže být sám sebou. Ti, kdo jsou spojeni s Pánem, totiž nechtějí ani nemohou rozmýšlet a zamýšlet zlo - vnější zdání proto vede ty druhé k domněnce, že to znamená ztratit svou identitu. Pravdou je však pravý opak.