Když Ježíš zemřel na kříži, došlo k zemětřesení. Skály byly rozděleny. Setník a jeho vojáci, kteří prováděli rozkazy ukřižování, se báli.

V srdci chrámu, ve „svatyni svatých“, v samém srdci Jeruzaléma, se roztrhl posvátný závoj shora dolů.

Závoj „rent in twain“ ...

Závoje ve svatostánku a později v chrámu byly důležité. Jsou popsány velmi podrobně v Exodu a v 1. Královské. v Nebeská tajemství 2576„Říká se, že„ racionální pravdy jsou jakýmsi závojem nebo oděvem do duchovních pravd… Závoj představoval nejbližší a nejvznešenější zjev racionálního dobra a pravdy…

A teď, když Ježíš umírá na kříži, se závoj slzí. Co to znamená?

Takto Swedenborg popisuje symboliku tohoto:

„... že jakmile byly všechny zjevy rozptýleny, Pán vstoupil do samotného božského a zároveň otevřel prostředek přístupu k samotnému božskému prostřednictvím svého člověka, který se stal božským.“ (Nebeská tajemství 2576)

Přemýšlejte o čtyřech duchovních událostech na předměstí:

1) Vytvoření fyzického vesmíru. (Aktuální nejlepší odhad: před 13,8 miliardami let). Geneze 1:1-10

2) Začátek života. (Na Zemi před 3,5 až 4,5 miliardami let.) Geneze 1:11-25

3) Počátek duchovně vědomých lidských bytostí. (Rozumný odhad: před 100 000 lety). Geneze 1:26-31

4) Vtělení a vzkříšení Pána Boha Ježíše Krista (před 2000 lety).

Boží láska a moudrost proudila do vesmíru po dlouhou dobu. Tam, kde můžete očekávat entropii, místo toho vidíme vesmír, který zřejmě upřednostňuje život a inteligenci. Pomyslete na to, jaký to musel být okamžik naplnění, když Bůh mohl po tom všem výlevu říci, že lidské mysli na něj nyní reagovaly.

Ale schopnost volné odezvy má tragédii, protože se můžeme také rozhodnout nereagovat a jít opačnou cestou.

Když jsme se my lidé stávali „sofistikovanějšími“, Bůh k nám používal nové kanály, zejména proroky a duchovní vůdce, a později psané slovo. A v těchto kanálech již od nejranějších dob existují proroctví, že Pán jednoho dne přijde na svět v lidské podobě.

Proč to musel udělat? Musel předvídat, že lidé budou potřebovat tuto lidskou úroveň spojení, aby existovalo dostatek dobra a pravdy, abychom mohli činit rozhodnutí, která nás otevírají spáse.

Vraťme se k popisu Swedenborg:

„... jakmile byla všechna zjevení rozptýlena, vstoupil Pán do samotného Božského ...“

Po celý Pánův život na zemi se zdálo, že je to člověk jako my. Měl lidské tělo. Mohl být unavený a hladový. Mohl být v pokušení (i když na rozdíl od nás vždy vyhrál). V jeho duchovním životě byly chvíle, kdy živě cítil vzhled svého člověka odděleného od své božské podstaty. Jindy se tento vzhled ztenčil a jeho božství cítil silněji. Když vyrůstal a byl pokřtěn a zahájil svou službu, musel si stále více a více plně uvědomovat, co se v něm děje - oslavu jeho lidské části. Se smrtí jeho těla na kříži už tělesná lidskost nestála v cestě. Ten vzhled byl rozptýlen. Bylo plně vytvořeno nové spojení mezi božským a lidským.

A pak je tu druhá část tvrzení Swedenborga:

„současně otevřel způsob přístupu k samotnému božskému prostřednictvím svého člověka, který byl učinen božským.“

Závoj byl roztrhaný. Staré náboženství, které postavilo rituál nad skutečné dobro a kde byl Bůh neviditelný, oddělené od lidského poznání závojem - bylo roztrháno. Nové světlo se mohlo dostat k lidem prostřednictvím nového učení Páně. Mohli bychom reagovat na Boha, který ve svém Božském člověku nyní dokážeme hlouběji porozumět, přiblížit se a milovat.

3804. 'And she ran and told her father' means acknowledgement by means of interior truths. This is clear from the meaning of 'running and telling' as the affection for making known, in this case from acknowledgement; and from the meaning of 'her father' as the good meant by 'Laban'. The bringing about of that acknowledgement by means of interior truths is represented by 'Rachel', who means the affection for interior truth. Consequently these words mean acknowledgment by means of interior truths. The situation is this: The existence of the good which Jacob represents, the good of the natural, like all good in general, is known and acknowledged, but not the specific character of it except by means of truths. For good receives its own specific character from truths, and so it is by means of truths that it is known and acknowledged. For good does not become the good which is called the good of charity until truths have been implanted in it. And the character of the truths implanted in it determines that of the good.

[2] This is why one person's good, though seemingly just the same, is not however like another's, for the good in every single human being throughout the whole world is different from that in any other. It is like human faces in which for the most part affections present themselves, in that none throughout the whole human race is exactly like another. Truths themselves compose so to speak the face of good, whose beauty arises from the form which truth takes; but it is good that produces the affections there. All angelic forms are such, and man would be such if from interior life he were ruled by love to the Lord and charity towards the neighbour. Man was created into forms such as these because he was created in the likeness and image of God, and forms such as these are the ones whose spirits have been regenerated, whatever appearance their bodies present. From this one may see what is meant by the statement that good is acknowledged by means of interior truths.