„A když se přiblížili, uviděl město a plakal nad ním a řekl:„ Kdybyste věděl, dokonce i vy, zvláště v tento den, věci, které patří vašemu míru! '“(Luke 19: 41,42 ).

"Jeruzalémské dcery, neplačte po mně, ale plačte za sebe a za své děti ... Protože pokud dělají tyto věci v zeleném lese, co se stane v suchu?" ( Lukáš 23:28,31).

Ježíš plakal nad Jeruzalémem. Ženy nad ním plakaly a řekl jim, aby plakali pro sebe a pro své děti. Smutek ve chvíli triumfu, smutek ve chvíli zoufalství.

V příběhu o Palmové neděle je ironie, protože nad její radostí visí stín zrady, soudu a ukřižování. Byl rozzlobený dav, který požadoval Jeho ukřižování, stejný zástup, který Ho před pěti dny nazýval králem? Proč Pán triumfoval, protože věděl, co se jistě stane? Učinil tak, aby oznámil, že On, božská pravda z božského dobra, bude vládnout všem věcem; dát nám obrázek, který bude stát po celou dobu Jeho Veličenstva. A potom události v Getsemanech a na Kalvárii nám dají vědět povahu této vznešenosti - že jeho království opravdu není z tohoto světa.

Můžeme si představit scénu na Palm Sunday? Zástupy se radovali a křičeli, a pak uviděli svého krále plakat. Nebyl to krátký okamžik, ale trvalý pláč, který způsobil, že o něm slyšel spisovatel evangelia. Zemřel jejich křik, když sledovali Jeho zármutek, přemýšleli, když vyslovil zkázu nad městem, v němž žili? „Vaši nepřátelé postaví kolem vás nábřeží, obklopí vás a zavřou vás na všech stranách a postaví vás a vaše děti s sebou na zem; a nenechají ve vás jeden kámen na druhém, protože jste nevěděli, čas vaší návštěvy. “ Pak, možná, když jel dál, pokračovalo fandění a na podivná slova byla zapomenutá.

Je tu ještě další ironie; protože lidé křičeli, že nastal mír. „Blahoslavený král, který přichází ve jménu Páně! Mír v nebi a sláva na nejvyšší!“ Když však Ježíš plakal, řekl městu: „Kdybyste věděl, dokonce i vy, zvláště v tento den, věci, které dělají pro váš mír! Ale teď jsou před vašimi očima skryté.“

Toto velké panorama hovoří o světě uvnitř každé lidské bytosti. Je to v našich myslích, v duchovním smyslu Slova, že Ježíš triumfuje. Když vidíme zázrak Jeho pravdy, cítíme její moc nad všemi věcmi, korunujeme Ho. Všechny události Palmové neděle říkají o těch časech, kdy si uvědomujeme, že Pán, viditelný Bůh, vládne naší mysli skrze Slovo, které je v nás. Je to čas velké radosti. Stejně jako zástupy Palmové neděle cítíme, že tato vize zametne všechno, co je zlé, a Pán v nás snadno vládne jako náš král a náš Bůh.

Takové šťastné časy k nám přicházejí a my se z nich můžeme radovat a oslavovat našeho Pána a Krále. "Mír v nebi a sláva v nejvyšší!" Mír přichází prostřednictvím spojení s Pánem, kterého jsme viděli (Apokalypsa vysvětlila 369: 9, 11). Sám Pán však ví, že existují bitvy od těch, kteří neznají mír. I to nás varuje ve svém Slově. V přirozeném Jeruzalémě Pána použili vládci falešnost, aby zničili pravdu, a přinesli křesťanům mnoho zármutku. V duchovním Jeruzalémě jsou v našich myslích falešné hodnoty, které by zničily mír. Než se dostaneme do nebe, proběhne bitva mezi naší vizí Pána a naší vlastní láskou, která zneužije pravdu, aby se to stalo.

Proto Pán plakal, venku na Olivové hoře, když se díval dolů na město. Jeho pláč byl znamení milosrdenství, protože on truchlí nad státy v nás, které nás budou bolet a které budou proti našemu míru. (Nebeská tajemství 5480; Apokalypsa vysvětlila 365 [9]; srov. 365:11, 340). Přesto je jeho zármutek aktivní silou, je to milosrdenství, které se snaží tyto stavy odstranit. Ježíš slíbil, že Jeruzalém bude zcela zničen - ani jediný kámen nezůstane stát. Je pravda, že přírodní Jeruzalém byl zbourán na zem, ale to není to, co tím myslel. Slibuje nám - i když nás varuje před blížícími se bitvami -, že zvítězí, a že náš Jeruzalém - naše výmluvy za zlé - nebude stát. Budou zdecimováni Jeho Slovem. (Srov. Arcana Coelestia 6588 [5]; Apokalypsa vysvětlila 365 [9]).

Plakal z milosrdenství a slíbil konec pláče, protože „jeho něžné milosrdenství je nad všemi jeho skutky“.

Na Velký pátek byla určitě důvod k pláči. Představte si tuto scénu: Ženy sledovaly kříž, bědovaly. Ježíš musel krvácet ze šlehání a zjizvený trnovou korunou. Byl obklopen lidmi, kteří rádi viděli někoho umřít. Ti, kdo ho nazvali svým nepřítelem, byli spokojeni, že vyhráli.

Jeho následovníci byli pusté. Nikdy si nedovedli představit, že by sen, který podporoval, skončil tímto způsobem, nebo by se s vůdcem, kterého miloval, zacházelo tak strašně. Cítili pro něj v tom, v co si byli jistí, jeho utrpení. Plakali pro něj.

Pak se možná davy, které ho urazily, uklidnily, když se obrátil k truchlícím. Ze své nekonečné lásky promluvil. „Jeruzalémské dcery, pláč ne pro mě, ale pláč pro sebe a pro vaše děti.“ „Nemyslel na svou blížící se agónii, truchlil za ty, které miloval. Zvítězil. Bylo na nich, aby utrpení utrpělo. Jaký jasnější obrázek můžeme mít k cíli, který přivedl našeho Boha na Zemi, než věta? Přišel, protože zlí lidé a zlé pocity přinášejí jeho dětem utrpení. Přišel jim dát radost po jejich pláči, dát jim útěchu a naději a konečně jim dát jistotu, že už nebude žádná smrt, ani smutek ani pláč.

Ženy té doby skutečně čelily fyzickému zármutku. Je srdcervoucí učit se o pronásledování křesťanů, myslet na zabité lidi, protože uctívají svého Boha; dětí, které jim byly odebrány, dobrých lidí podléhajících milosrdenství těm, kteří neznají milosrdenství. Opravdu se muselo zdát, že Pán měl pravdu v tom, že řekl, že by bylo lepší, kdyby nikdy neznesly děti, které by tak trpěly pro svou víru. „Vždyť přicházejí dny, ve kterých řeknou:„ Blahoslavení jsou neplodní, břicho, které se nikdy nenarodilo, a prsa, která nikdy nekojila! ““

Skutečným důvodem, proč Pán sestoupil na Zemi, však bylo to, že ve fyzické krutosti je mnohem větší zranění. Po této zemi chodí spousta lidí, kteří by nemysleli na vraždu někoho jiného, ale kteří si pravidelně užívají odebírání něčeho mnohem cennějšího - jeho schopnosti následovat svého Pána.

Proto Pán řekl tato slova: „Plač ne pro mě, ale pro sebe i pro vaše děti.“ Jeruzalémské dcery představují jemnou lásku k pravdě s upřímnými lidmi po celém světě. Jejich děti jsou láskou a vírou, která vychází z lásky k pravdě. Jedná se o oběti zla, zvláště když napadne kostel. To jsou věci, které způsobují vnitřní pláč, smutek ducha, který je ničivější, protože je tichý.

„Jeruzalémské dcery,“ zavolal jim. Naše nevinná láska k pravdě vyrůstá spolu s naším ospravedlněním pro sobectví. Ve skutečnosti je ovládán vlastním ospravedlněním, protože Jeruzalémským dcerám vládla zkorumpovaná církev. Když se tyto ženy pokusily osvobodit se od židovské církve, byly pronásledovány. Když se naše nevinná láska k pravdě snaží vést nás, abychom následovali Pána, utrpíme v našich duších pokušení. K čertu povstávají a lákají nás všemi sobeckými a zlými potěšeními, jaké jsme kdy měli, a opravdu plačeme sami za sebe.

Jak vidíte, není to pravda sama o sobě! „Neplačte na mě,“ řekl Ježíš. Pravda je mocná. Je to naše láska k té pravdě, která je v pokušení. Trpí naše láska a naše víra - děti této lásky.

„Vždyť přicházejí dny, ve kterých řeknou:„ Blahoslavení jsou neúrodní, břicho, které nikdy nenarodilo, a prsa, která nikdy nekojila. “„ Nezdá se nám, že občas lidé, kteří nemají pravdu , kteří nemají žádné ideály, jsou ti, kteří jsou šťastní? Ve skutečnosti je to proroctví, že ti, kteří jsou mimo církev a najdou ji znovu, budou mít snadnější čas než ti, kteří do bitvy vnášejí falešnosti života.

V Palm neděli, když Ježíš plakal, řekl, že Jeruzalém bude zničen. Jak jsem řekl, ve skutečnosti sliboval ničení zla v nás. Ve Velký pátek dal stejnou jistotu: „Pak začnou říkat horám:„ Padněte na nás! “A do kopců:„ Zakryjte nás! “„ Tato zjevně drsná slova jsou taková útěcha, protože slibují to, jak v nás zvěstuje Pánova pravda, se Nebe přiblíží. Když k tomu dojde, nebudou moci pekla, která nás svádějí, nést přítomnost nebe a budou se skrývat a skrývat.

"Pokud dělají tyto věci v zeleném lese, co se stane v suchu?" Posluchači věděli, co to znamená: pokud, když byl mezi nimi, odmítli jeho pravdu, co udělají, když vzpomínky na jeho přítomnost a jeho zázraky vyschly? Ve vnitřním smyslu je zelené dřevo pravda, která je stále živá láskou k němu. I když vidíme ideály Slova, budeme bojovat s pokušením. Ale když toto dřevo vyschne, když nemůžeme vnímat život a sílu pravdy, bitva se stává mnohem těžší.

V obou těchto obrazech - Jeho pláč na Palmovou neděli, Jeho smutné varování pro ženy, aby plakali pro sebe a pro své děti, nás Pán připravuje k boji za to, čemu věříme. Jak nás připravuje? Tím, že nás ujistil, nejen o budoucích zkouškách, ale o jistotě vítězství teď, když odhalil svou sílu. Existuje taková zázrak, taková naděje na věčné štěstí v pravém křesťanském náboženství. Přesto si nikdy nebudeme moci udržet lásku, dokud nebude čelit svým výzvám. Musí existovat čas pláče: náš milosrdný Pán, pláčící nad našimi zápasy a dávající nám sílu z milosrdenství; naše sny a naděje pláč, když se bojíme, že jsou ztraceni. Skrze zkoušku vyjadřujeme svůj závazek vůči našim snem a On nás vysvobozuje.

Méně než dvacet čtyři hodin před svým zatčením mluvil Pán znovu o pláči. Na poslední večeři řekl: „Opravdu vám říkám, že budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat.“ Ale nezastavil se tam. „A budete smutní, ale vaše smutek se změní v radost. Žena, když je v práci, má smutek, protože přišla její hodina; ale jakmile porodila dítě, už si nepamatuje úzkost, kvůli radosti, že se lidská bytost narodila na světě. Proto nyní máš smutek, ale uvidím tě znovu, a tvé srdce se bude radovat a tvou radost nikdo z tebe nepřijme. ““

Když byl ukřižován a znovu vstal, museli si myslet, že nyní byla Jeho slova splněna. Nyní našli radost, kterou nikdo z nich nemohl vzít. Možná, když trpěli v rukou pronásledovatelů a našli radost mezi spolu-křesťany, mysleli si to samé. A konečně, když bojovali se svými soukromými bitvami a ze své moci překonali nepřítele uvnitř, věděli, co tím vlastně myslí.

"Ježíš plakal nad městem." "Plačte za sebe a za své děti." Bude ohrožena naše láska k pravdě as ní i naše naděje na pravou víru a pravou lásku. Za tímto účelem přišel na svět a triumfoval a pil z poháru odmítnutí a zjevné smrti - aby mohl náš zármutek proměnit v radost. Mohl tedy také říci: „Ve světě budete mít soužení; ale buďte dobrej nálady, překonám svět.“ Amen.

(Odkazy: Lukáš 19:29-44, 23:24-38)

102. And for My name's sake hast toiled, is the acknowledgment of the Lord and of the knowledges of truth that have respect to Him. This is evident from the signification of "the name" of Jehovah, or of the Lord, as being, in the highest sense, His Divine Human (See Arcana Coelestia 2628, 6887), and in a relative sense, all things of love and faith by which the Lord is worshiped, because these are things Divine that proceed from His Divine Human (n. 2724, 3006, 6674, 9310). This is evident also from the signification of "toiling," as being to strive with mind and zeal that these things may be known and acknowledged; for this is signified by "toiling" when it is said of those who apply themselves to the knowledges of truth and good. From this it follows that "for My name's sake hast toiled" signifies the acknowledgment of the Lord, and of the knowledges that have respect to Him. The knowledges that have respect to the Lord are all things that are of love and faith. In many passages of the Word it is said, "for the sake of Jehovah's name," "for the sake of the Lord's name," "for the sake of the name of Jesus Christ," that "the name of God should be sanctified," and the like. Those whose thoughts do not go beyond the sense of the letter suppose that the name alone is meant; but what is meant is not the name, but everything whereby the Lord is worshiped; and all of this has relation to love and faith. Therefore by "the Lord's name" in the Word all things of love and of faith by which He is worshiped are meant; here the acknowledgment of the Lord and of the knowledges of truth that have respect to Him, because this is said to those who are only zealous about knowledges.

[2] That "Jehovah's name" or the "Lord's name" does not mean the name itself, but all things of love and faith, is from the spiritual world. There the names used on the earth are not uttered; but the names of the persons who are spoken of are formed from the idea of all things known about them combined into a single word. In this way names in the spiritual world are expressed; consequently names there, like all the other things, are spiritual The names "Lord" and "Jesus Christ," even, are not uttered there as on the earth, but in place of those names a name is formed from the idea of all things known and believed respecting Him; and this idea is made up of all things of love to Him and faith in Him. This is because these in the complex are the Lord in them; for the Lord is in everyone in the goods of love and of faith that are from Him. As this is so, the quality of everyone there, in respect to love to the Lord and faith in the Lord, is immediately known if he only utters "Lord" or "Jesus Christ" by a spiritual expression or spiritual name; and for the same reason also, those who are not in any love to Him or faith in Him are unable to speak His name, that is, to form any spiritual name of Him. From this it is now clear why by the "name" of Jehovah, of the Lord, or of Jesus Christ, name is not meant in the Word, but everything of love and of faith whereby He is worshiped.

[3] Lest, therefore, the opinion that is entertained by many should prevail, that the mere name Jesus Christ, without love to Him or faith in Him, thus without the knowledges by which love and faith exist, contributes something to salvation, I will introduce some passages from the Word in which the expressions "for His name's sake" and "in His name" are used, from which those who think more deeply may see that name alone is not meant:

Jesus said, Ye shall be hated of all for My name's sake (Matthew 10:22, 24:9, 10).

Where two or three are gathered together in My name, there am I in the midst of them (Matthew 18:20).

As many as received Him, to them gave He power to become sons of God; even to them that believe in His name (John 1:12).

When Jesus was in Jerusalem many believed in His name (John 2:23).

He that believeth not hath been judged already, because he hath not believed in the name of the only-begotten Son of God (John 3:17, 18).

These are written that ye may believe that Jesus is the Christ, the Son of God; and that believing ye may have life in His name (John 20:31).

Blessed is He that cometh in the name of the Lord (Matthew 21:9; 23:39; Luke 13:35; 19:35).

Everyone that hath left houses, or brethren, or sisters, or father, or mother, or wife, or children, or fields, for My name's sake, shall receive a hundred-fold, and eternal life (Matthew 19:29).

(What is here signified by "houses, brethren, sisters, father, mother, wife, children, and fields," which are to be left for the name of the Lord, see Arcana Coelestia 10490.)

Jesus said, Whatsoever ye shall ask in My name, that I will do (John 14:13, 14);

"to ask in My name" is to ask from love and faith.

Many shall come in My name, saying, I am He; go ye not therefore after them (Luke 21:8; Mark 13:6);

"to come in My name" and "to say that I am He" is to proclaim falsities and to say that they are truths, and thus to lead astray. The like is signified by saying that they are the Christ, when they are not, in Matthew:

Many shall come in My name, saying, I am the Christ, and shall lead many astray (Matthew 24:5, 11, 23-27);

for by "Jesus" is meant the Lord in respect to Divine good; and by "Christ" the Lord in respect to Divine truth (Arcana Coelestia 3004-3005, 3009, 5502), and by not being Christ, truth not Divine, but falsity.

[4] The "name of the Lord," in the New Testament means the like as the "name of Jehovah" in the Old, because the Lord there is Jehovah.

Thus in Isaiah:

And in that day shall ye say, Confess ye to Jehovah, call upon His name (Isaiah 12:4).

In the same:

O Jehovah, we have waited for Thee; to Thy name and to Thy memorial is the desire of our soul. By Thee will we make mention of Thy name (Isaiah 26:8, 13).

In the same:

From the rising of the sun shall My name be called upon (Isaiah 41:25).

In Malachi:

From the rising of the sun even unto the going down of the same My name is great among the nations; and in every place incense is offered unto My name; for My name is great among the nations (Malachi 1:11).

In Isaiah:

Everyone that is called by My name I have created for My glory, I have formed him (Isaiah 43:7).

In Micah:

All peoples walk in the name of their god, and we will walk in the name of Jehovah our God (Micah 4:5).

In Moses:

Thou shalt not take the name of thy God in vain; for Jehovah will not hold him guiltless that hath taken His name in vain (Deuteronomy 5:11).

In the same:

Jehovah separated the tribe of Levi, that they should minister and bless in the name of Jehovah (Deuteronomy 10:8).

In the same:

They shall worship Jehovah in one place, where He shall place His name (Deuteronomy 12:5, 11, 13, 14, 18, 26; 16:2, 6, 11, 15, 16).

"Where He shall place His name" means where there shall be worship from the good of love and the truths of faith. This was done at Jerusalem; and therefore by "Jerusalem" the church in respect to doctrine and worship is signified (See in the small work on The New Jerusalem and its Doctrine 6).

[5] Since by the "name of Jehovah" or the "name of the Lord" is signified in the spiritual sense all worship from the good of love and the truths of faith, therefore in the highest sense by "name of Jehovah" is meant the Lord in respect to the Divine Human, for the reason that from His Divine Human everything of love and of faith proceeds. That by "name of Jehovah," in the highest sense, the Lord is meant, is evident in John:

Jesus said, Father, glorify Thy name. There came a voice out of heaven, saying, I have both glorified and will glorify again (John 12:28).

In Isaiah:

I will give thee for a covenant to the people, for a light of the nations. I am Jehovah, this is My name, and My glory will I not give to another (Isaiah 42:6, 8);

the coming of the Lord is here treated of.

In Jeremiah:

Behold the days come that I will raise unto David a righteous shoot, and He shall reign as King, and this is His name, by which they shall call Him, Jehovah, our righteousness (Jeremiah 23:5, 6).

From this it is clear what is meant in the Lord's prayer by the words:

Hallowed be Thy name (Matthew 6:9);

namely, that the Divine Human of the Lord is to be accounted holy, and to be worshiped.

[6] As this is meant by "the name of the Lord," the meaning of the following passages can be seen.

In John:

The shepherd of the sheep calleth his own sheep by their name (John 10:3).

In Luke:

Rejoice that your names are written in heaven (Luke 10:20).

And in Revelation:

Thou hast a few names in Sardis (Revelation 3:4).

He who does not know what "name" signifies in the Word cannot possibly know how these words are to be understood, in Matthew:

He that receiveth a prophet in the name of a prophet shall receive a prophet's reward; and he that receiveth a righteous one in the name of a righteous one shall receive a righteous one's reward; and whosoever shall give to drink unto one of these little ones a cup of cold [water] in the name of a disciple only, verily I say unto you, he shall not lose his reward (Matthew 10:41, 42).

"To receive a prophet in the name of a prophet," "a righteous one in the name of a righteous one," and "to give drink in the name of a disciple," signifies to love truth for the sake of truth, good for the sake of good, and to exercise charity from the faith of truth; for by "prophet" is signified truth, by "righteous one" is signified good, and by "disciple" good from truth; and "to give to drink of cold [water]" is to exercise charity from obedience; "in the name" of these is for the sake of what they are, thus for their sake. Who could ever understand these things unless he knew what "name" signifies?

[7] To love and to do truth for the sake of truth, and good for the sake of good, is to have affection for truth and good for their sake, and not for the sake of one's own reputation, honor, or gain. Such affection of truth and good is a truly spiritual affection; but the affection of truth and good for the sake of one's own reputation, honor, or gain, is a merely natural affection. And as those who love truth and good for the sake of truth and good, or because they are truth and good, are in the spiritual affection of truth and good, therefore it is said that they shall receive "a prophet's reward" and "a righteous one's reward;" which means that they are in the spiritual affection of truth and good, and this affection has reward in itself, because it has heaven in itself. (That the happiness of heaven is in the affection of loving and doing truth and good, without regard to reward as an end, thus for the sake of truth and good, see Arcana Coelestia 6388, 6478, 9174, 9984. That "prophet" signifies one who teaches truth, thus also, in the abstract, truth that is taught, see n. 2534, 7269. That a "righteous one" signifies the good of love to the Lord, n. 2235, 9857. That "disciple" signifies good from truth, which is the good of charity, n. 2129, 3354, 3488, 3858, 6397. That "to give drink" is to instruct in the goods and truths of faith, and thus to exercise charity, n. Arcana Coelestia 3069, 3772, 4017, 4018, 8562, 9412; and that "name" signifies the quality of a thing, n. 144, 145, 1754, 1896, 2009, 3237; hence "the name of Jehovah," or "the name of the Lord," signifies every quality by which He is worshiped, n. Arcana Coelestia 2724[1-3], 3006, 6674, 9310).