Kapitola 7.
Zkoumání našich motivů
1. "Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
2. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.
3. A proč se díváš na stéblo slámy v oku svého bratra, ale na břevno ve svém oku nehledíš?
4. Nebo jak řekneš svému bratru: "Dovol [mi], abych ti vyvrhl kousek slámy z oka, a hle, trám [je] v tvém vlastním oku"?
5. Pokrytče, nejprve vyhoď trám ze svého oka, a pak se pozorně podívej, abys vyhnal kousek slámy z oka svého bratra.
6. Nedávej to, co je svaté, psům a neházej své perly před svině, aby je nepošlapaly nohama a neobrátivše se, neroztrhaly tě.
7. Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
8. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
9. Nebo kdo z vás je ten, kdo, kdyby jeho syn prosil [o] chléb, dá mu kámen?
10. A požádá-li [o] rybu, dá mu hada?
11. Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte [dávat] dobré dary svým dětem, oč spíše váš Otec, který [je] v nebesích, dá dobré [věci] těm, kdo ho prosí?
12. Proto všechno, co chcete, aby vám lidé dělali, dělejte i vy jim, neboť to je Zákon a Proroci.
13. Vejděte těsnou branou, neboť široká [je] brána a široká [je] cesta, která vede do záhuby, a je mnoho těch, kdo jí vcházejí,
14. Neboť těsná [je] brána a úzká [je] cesta, která vede do života, a je málo těch, kdo ji nacházejí.
15. A mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou draví vlci.
16. Po jejich ovoci je poznáte. Cožpak [lidé] sbírají hrozny z trní nebo fíky z bodláčí?
17. Tak každý dobrý strom přináší dobré plody, ale shnilý strom přináší špatné plody.
18. Dobrý strom nemůže přinášet špatné plody; ani [nemůže] shnilý strom přinášet dobré plody.
19. Každý strom, který nedává dobré ovoce, je vyťat a hozen do ohně.
20. Proto je poznáte podle jejich ovoce."
Předchozí díl končil slovy: "Dostatečný ke dni je jeho vlastní zlo". Tato slova nám připomínají, že není nic důležitějšího než zkoumat skryté zlo ve vlastním životě, zkoumat vlastní pohnutky a zjišťovat, do jaké míry stavíme Boha na první místo. To je naprosto nezbytné, pokud vůbec doufáme, že budeme vůči bližnímu konat dobro, které je skutečně dobré. Jinými slovy, abychom mohli konat dobro, musíme nejprve prozkoumat své hlubší pohnutky a požádat Boha, aby odstranil všechny zlé, sobecké sklony, které by ještě mohly být v našem srdci. To je každodenní proces, dokonce i okamžik po okamžiku, kdy identifikujeme a odstraňujeme jeden sobecký sklon za druhým.
Pokud jsme například byli k druhým velmi kritičtí, učíme se, abychom tento aspekt své povahy prozkoumali: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni," říká Ježíš. "Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni" (7:1-2). To neznamená, že bychom neměli vůbec vynášet soudy, protože aby společnost přežila, je třeba vynášet občanské a morální soudy. Personální manažeři musí rozhodnout, zda je určitý člověk více či méně kvalifikovaný pro danou práci; lékaři musí rozhodnout, zda provést či neprovést život ohrožující operaci; rozhodčí musí rozhodovat o zápasech, které řídí; soudci musí rozhodovat v souladu se zákonem. Rozhodnutí tohoto druhu je třeba činit neustále, aby společnost mohla řádně fungovat.
Co má tedy Ježíš na mysli, když říká: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni"? Má na mysli, že bychom neměli vynášet duchovní soudy o lidech. Měli bychom být nanejvýš opatrní, pokud jde o posuzování motivů a záměrů druhých. Do duše druhého člověka skutečně nevidíme, a proto nevíme, co člověka pohání, jaké má kdo motivace a jaké důvody se skrývají za jeho vnějšími slovy a činy. Protože to všechno je v oblasti ducha, je nám zakázáno vynášet soudy o hlubších motivacích nebo základním charakteru kohokoli. 1
Jsme však důrazně vybízeni, abychom posuzovali své vlastní motivy a záměry. Proto Ježíš říká: "Proč se díváš na třísku, která je v oku tvého bratra, ale na třísku, která je v tvém oku, se neohlížíš? . . . Pokrytče! Nejprve odstraň prkno ze svého oka, a pak uvidíš jasně, abys odstranil třísku, která je v oku tvého bratra" (Matouš 7:3, 5). Jak uvidíme, klíčem k duchovnímu růstu je sebezkoumání. V míře, v jaké zkoumáme a odstraňujeme ze sebe zlo, otevíráme cestu dobru, které k nám proudí od Boha.
Proces zkoumání sebe sama, rozpoznávání zla a jeho překonávání však vyžaduje modlitbu k Bohu o světlo a vůli k tomu, abychom tak učinili: "Proste, a bude vám dáno," říká Ježíš. "Hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno" (7:7). Ježíšova slova jsou plná jistoty: "Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno" (7:8).
V pokračování kázání Ježíš nabízí několik klíčů, jak můžeme zkoumat své motivy a záměry. Snad nejznámějším a nejpraktičtějším z nich je zlaté pravidlo: "Cokoli tedy chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim, neboť to je Zákon a Proroci" ("Zlaté pravidlo").7:12). Tato univerzální zásada sebezkoumání platí pro všechny lidi všech vyznání a v každé době. Vyzývá nás, abychom si položili otázku: "Chtěli byste, aby vám někdo udělal to, co se chystáte udělat vy jemu?". Pokud je odpověď "ne", neměli bychom to dělat. Pokud je odpověď "ano", měli bychom to udělat.
Ale i když je zlaté pravidlo univerzální zásadou, může být také "úzkou cestou", pokud po ní chodíme jen zřídka. Pokud se místo toho rozhodneme jít po cestě sebeobětování a přísného posuzování druhých, čím častěji po této cestě chodíme, tím širší se stává.
Proto Ježíš říká: "Vejděte těsnou branou, neboť široká je brána a široká je cesta, která vede do záhuby, a je mnoho těch, kdo jí vcházejí. Neboť úzká je brána a obtížná cesta, která vede do života, a je málo těch, kdo ji nalézají" (7:13-14). Ježíš ví, že cesta pečlivého sebepozorování a ohleduplnosti k druhým je úzká. Není dobře vyšlapaná, protože po ní lidé nechodí příliš často. Přesto je to cesta, která vede k nejplnějšímu životu.
Při prohlubování procesu sebezkoumání si musíme být obzvláště vědomi své tendence používat Písmo k prosazování vlastních sobeckých cílů. Ježíš nás proto varuje, abychom se "měli na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouše beránčím, ale uvnitř jsou to draví vlci" (7:15). “"Falešní proroci" jsou naše vlastní sklony využívat Písmo svaté ("ovčí roucho") k dosažení sobeckých ambicí ("uvnitř jsou to draví vlci"). Dokud máme zištné postranní úmysly, nemůže vzniknout nic skutečně dobrého. Keře, které plodí "bodláčí" a "trní", symbolizují neplodnost jednání, které má v sobě zištné zájmy - prázdnou, neplodnou snahu vypadat v očích druhých spravedlivě, zatímco uvnitř žádná spravedlnost není. Jak říká Ježíš: "Poznáte je po ovoci: zda lidé sbírají hrozny z trní nebo fíky z bodláčí?". (7:16).
Nikdo z nás, bez ohledu na to, jak často čteme nebo citujeme Písmo, není na cestě, která vede k životu, dokud nezačne sloužit druhým ze skutečně duchovních pohnutek. Službu druhým a víru v Boha nesmíme od sebe oddělovat. Existuje například mnoho kontemplativních cest, které se zaměřují na modlitbu, meditaci, studium a rozjímání. I když jsou tyto disciplíny zaměřené na víru životně důležité, musí zahrnovat také užitečnou službu. Pokud tomu tak není, jsou neúplné.
Podobně existuje mnoho cest, které kladou důraz na dobročinnost a dobrou vůli. Tyto disciplíny zaměřené na službu se zaměřují na záchranu životního prostředí, zakládání škol, poskytování přístřeší pro bezdomovce, nasycení hladových, pomoc postiženým a péči o chudé a potřebné na celém světě. Tyto skutky vnějšího soucitu jsou životně důležité, ale pokud nejsou motivovány skutečnou láskou k bližnímu, mají v sobě jen málo skutečného dobra. Ve skutečnosti se mohou stát další formou, v níž se dravý vlk (touha být oceněn, odměněn a vážen) převléká do ovčího roucha (konání vnějších dobrých skutků pro druhé).
Ať už se přikláníme k cestě kontemplace, nebo k cestě služby, neměli bychom úzkou stezku zanedbávat, neboť je jádrem obou přístupů. Připomíná nám, abychom zůstali duchovně bdělí a uvědomovali si, co se objevuje v našem vnitřním světě. Vyzývá nás, abychom v první řadě hleděli na Boha v jeho slově a vyhýbali se zlu jako hříchům proti němu (disciplíny zaměřené na víru), a pak se díváme směrem ven k bližnímu a snažíme se v každém vidět Boha a sloužit mu (disciplíny zaměřené na službu). Mají-li být naše skutky skutečně dobré a naše úsilí o službu přinášet ušlechtilé plody, musí vycházet z našich nejvyšších úmyslů. Jsou to jemnější instinkty a ušlechtilejší podněty srdce, které se očišťuje sebezkoumáním ve světle Božích přikázání. 2
Kdykoli pečlivě a upřímně zkoumáme své motivy a modlíme se k Bohu, aby nám pomohl odstranit každou sobeckou touhu a falešnou myšlenku, otevíráme tím Bohu cestu, aby v nás a skrze nás působil. V tomto okamžiku se naše "dobré" skutky stávají skutečně dobrými: "Tak i každý dobrý strom nese dobré ovoce. ... dobrý strom nemůže nést špatné ovoce" (7:17-18). Pokud se však vyhýbáme tvrdé práci sebezkoumání (úzké cestě), nikdy se nedostaneme k tomu, abychom vykořenili sobecké touhy, které znečistí každé dobré dílo, které konáme. V takovém případě ovoce našich navenek dobrých skutků nebude dobré, protože kořen stromu je zkažený: "Špatný strom nese špatné ovoce" (7:19).
Pokud si nezvolíme úzkou cestu a nebudeme neustále vykořeňovat a odstraňovat všechny formy sobeckého zájmu, nebudeme schopni přinášet dobré ovoce. V důsledku toho nás budou stále více stravovat plameny sobeckých tužeb: "Každý strom, který nenese dobré ovoce, je vyťat a hozen do ohně" (7:19).
Nakonec záleží jen na naší upřímné touze povznést se nad sobecké zájmy, aby naše pohnutky byly co nejčistší. Proto tento oddíl začíná výzvou, abychom nejprve odstranili prkno z vlastního oka. Když odstraníme prkno vlastních zájmů, jasně uvidíme, jak můžeme druhým pomáhat těmi nejužitečnějšími a nejlaskavějšími způsoby - způsoby, které jsou zbaveny egoistických obav. Kdykoli se tak stane, přinášíme ovoce, které je skutečně dobré. To má tedy Ježíš na mysli, když říká: "Po jejich ovoci je poznáte" (7:20).
Plnění Otcovy vůle
21. "Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce, který [je] v nebesích.
22. Mnozí mi v onen den řeknou: 'Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevyháněli démony a ve tvém jménu nekonali mnohé [skutky] moci?
23. A tehdy jim řeknu: 'Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mne, vy, kdo pácháte nepravost.
24. Proto každého, kdo slyší tato má slova a plní je, připodobním k rozumnému muži, který postavil svůj dům na skále.
25. I spustil se déšť, přišly řeky a vál vítr a dopadly na ten dům, ale ten se nezřítil, neboť byl založen na skále.
26. A každý, kdo slyší tato má slova, a neplní je, bude připodobněn bláznivému člověku, který postavil svůj dům na písku.
27. I spustil se déšť, přišly řeky, vichry válce a bily na ten dům, takže se zřítil a jeho pád byl veliký.
28. Když Ježíš skončil tato slova, zástupy se divily jeho učení.
29. Učil je totiž jako ten, kdo má autoritu, a ne jako zákoníci."
Jak bylo zmíněno v předchozí části, kontemplativní život, jakkoli modlitební a zbožný, je bez dobrých skutků zbytečný. Stejně tak je zbytečný i aktivní život naplněný vnějšími dobrými skutky, aniž bychom nejprve rozpoznali a vyhnuli se svým zlům. Jak extrémně zbožní lidé, tak lidé usilovně zaměřeni na službu se mohou domnívat, že slouží Bohu a dělají to nejlepší. Ježíš však říká: "Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce v nebesích" (srov.7:21).
Plnit Otcovu vůli znamená zachovávat přikázání; to je základ a východisko všeho ostatního. 3
Bez dodržování přikázání na ničem jiném nezáleží. I kdybychom vymítali démony a dělali zázraky, nepomůže to. Jak říká Ježíš: "Mnozí mi v onen den řeknou: 'Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali, nevyháněli démony ve tvém jménu a nedělali mnoho zázraků ve tvém jménu?'" (7:22). Jinými slovy, každý z nás je povolán k hlubšímu sebezkoumání. To zahrnuje rozpoznání zla v nás samých a jeho vyvarování se jako hříchu proti Bohu. Pokud však nedodržujeme základní zákony duchovního života, mezi něž patří vyhýbání se zlu, jako je vražda, cizoložství, krádež, křivé svědectví a lakomství, nemůžeme o sobě tvrdit, že jsme Božími následovníky. Proto nám Ježíš řekne: "Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mne, vy, kdo pácháte bezbožnost" (7:23).
Duchovní nauka, která se v této kapitole objevuje, je zcela jasná: jen do té míry, do jaké se vyhýbáme zlu v sobě jako hříchu proti Bohu, je dobro, které konáme, skutečně dobré. To je to, co znamená plnit Boží vůli. Není to nic složitého. Stačí zachovávat přikázání a modlit se za sílu, abyste tak mohli činit.
Kdo to dělá, je jako "moudrý muž, který postavil svůj dům na skále". A kdo to nedělá, je jako blázen, který postavil svůj dům na písku. Když přišly bouře, dům pošetilého člověka, postavený na pohyblivém písku lidských názorů, neobstál. Ale dům, který byl postaven na skále - víra v Pána a život podle jeho učení -, dokázal odolat i těm nejprudším životním bouřím. Jak říká Ježíš: "Déšť se spustil, přišly záplavy, vichry se přehnaly a tloukly na ten dům, ale nespadl, neboť byl založen na skále" (7:25).
V bouřlivých životních překážkách - představovaných deštěm, záplavami a větrem, který buší na dům - se odhalují naše skutečné motivy. V těchto chvílích se můžeme svobodně rozhodnout obrátit se k Bohu a požádat ho, aby nám pomohl očistit naše srdce od každé sobecké touhy. Když tak učiníme, déšť ustane, povodeň se zklidní a vítr utichne.
Když se bouřkové mraky přeženou a začne svítit slunce, vrátí se pokoj a nastane radost. Tehdy si uvědomíme, že Bůh byl celou dobu s námi, pomáhal nám odstraňovat zlo a inspiroval nás ke konání dobra. V těchto stavech "po bouři" stále hlouběji chápeme, že Bůh je stále přítomen, klidně nás vede a poučuje, nabízí nám pravdu, která nás udrží pevnými jako skála i uprostřed těch nejbouřlivějších citových bouří.
Toto uvědomění nepřichází pouze na základě naslouchání pravdě; je spíše výsledkem života v pravdě. Proto Ježíš uzavírá Kázání na hoře nádherným příslibem a důrazným varováním. Nejprve zaslíbení: "Každého, kdo slyší tato má slova a plní je, připodobním moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. I spustil se déšť, přišly záplavy, vanuly větry a bily na ten dům, a nespadl, neboť byl založen na skále" (7:24). A pak přijde varování: "Každého, kdo slyší tato má slova, a neplní je, připodobním k bláznivému člověku, který si postavil dům na písku. A spustil se déšť, přišly záplavy, vichry válcovaly a bily do toho domu, takže se zřítil. A veliký byl jeho pád" (7:27).
To byl silný závěr toho, co se stalo známým jako "kázání na hoře". Je příznačné, že Ježíš toto kázání pronesl na "skále" (hoře), která je nejtrvalejším symbolem nehybné a neotřesitelné víry na zemi.
Když Ježíš kázání ukončil, "zástupy se divily jeho slovům" (7:28). To proto, že "je učil jako ten, kdo má autoritu, ne jako zákoníci" (7:29). Ježíšova slova byla plná síly. Mluvil s autoritou, která se nepodobala ničemu, co slyšeli předtím; rozhodně se nepodobala ničemu, co slyšeli od jiných náboženských vůdců. Je snadné si představit, že si říkali: "Kdo je ten muž? Odkud se vzal? A odkud má takové znalosti?
To se stane hlavní otázkou celého zbytku tohoto evangelia. Kdo je Ježíš?
Poznámky pod čarou:
