Kapitola 14.
Jan Křtitel sťat
1. V té době uslyšel tetrarcha Herodes zprávu o Ježíšovi;
2. A řekl svým chlapcům: "To je Jan Křtitel, vstal z mrtvých, a proto v něm působí [tyto] síly." 3. "Ať je to cokoli," řekl Herodes.
3. Herodes totiž Jana chytil, svázal ho a dal [ho] do vězení kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa.
4. Jan mu totiž řekl: "Není ti dovoleno ji mít." Herodes mu odpověděl: "Máš ji mít!" A tak se stal Herodes.
5. A [ačkoli] ho chtěl zabít, bál se zástupu, protože ho považovali za proroka.
6. Když se však slavily Herodovy narozeniny, dcera Herodiady tančila uprostřed a Herodovi se zalíbila.
7. Načež se zapřísahal, že jí dá, o cokoli požádá.
8. A ona, když na ni matka naléhala, prohlásila: "Dej mi tady na míse hlavu Jana Křtitele."
9. Králi to bylo líto, ale kvůli přísaze a kvůli těm, kdo [s ním] seděli, nařídil, aby [ji] dali.
10. A posílaje, sťal Jana ve vězení.
11. Jeho hlavu přinesli na míse, dali ji dívce a ta ji přinesla své matce.
12. Jeho učedníci přišli, vzali tělo, pohřbili je a přišli a oznámili [to] Ježíšovi.
Náboženští vůdci nejsou jediní, kdo odmítají přijmout Ježíšovo božství. Stejně tak římský místodržitel Herodes tetrarcha - známý také jako Herodes Antipas. 1
Ačkoli slyšel zprávy o Ježíši, nevěří, že Ježíšovy "mocné skutky" mají božský původ. Místo toho má vlastní teorii: "To je Jan Křtitel," říká." Vstal z mrtvých, a proto v něm působí tyto síly" (14:2).
V následujících verších se dozvídáme, proč Herodes Antipas věří, že Jan Křtitel "vstal z mrtvých". Ukazuje se, že Herodes Antipas je synem "Heroda Velikého", římského krále, který nařídil zmasakrovat všechny betlémské děti mužského pohlaví ve věku dvou let a mladší (2:16). Historikové nás informují, že Herodes Antipas (Herodesův syn) se tak zamiloval do manželky svého bratra, že se rozvedl s jeho ženou a oženil se s jeho švagrovou. Když Jan Křtitel konfrontoval Heroda s jeho cizoložným poměrem s manželkou svého bratra, Herodes to nenesl dobře. Jan Křtitel, který si nebral servítky, dal Herodovi najevo, že jeho chování je proti přikázáním. "Není dovoleno, abys ji měl, řekl Jan Křtitel" (14:4).
Příběh Heroda Antipy a jeho reakce na Janovu kritiku představuje ty stránky naší nižší přirozenosti, které hluboce nesnášejí jakoukoli formu kritiky - zejména kritiku, která odhaluje naše morální nedostatky. Proto Herodes v reakci na to nařídil, aby byl Jan Křtitel vzat do vazby a poslán do vězení (viz. 4:12).
Po letech, kdy Herodes pokračuje v nezákonném sňatku se svou švagrovou, prožívá nové poblouznění - je to jeho nevlastní dcera. Jak se píše: "Když se slavily Herodovy narozeniny, tančila před nimi Herodiadina dcera a těšila Heroda" (14:6). Řada historiků a umělců popisuje Herodiadinu dceru jako femme fatale, kouzelnici, která vzbuzovala Herodovy temné choutky.
I když to nemusí být povaha Herodovy nevlastní dcery, víme, že Herodes je natolik uchvácen tancem této mladé dámy, že složí přísahu a slíbí jí, že jí dá vše, co bude chtít. Mladá dáma Herodovu nabídku přijme a na matčinu výzvu řekne: "Dej mi hlavu Jana Křtitele, tady na talíři" ("Dej mi hlavu Jana Křtitele, tady na talíři").14:8). Herodes její prosbě vyhoví a ihned nařídí stít Janovi hlavu v jeho vězeňské cele. Jako důkaz, že Herodesův příkaz byl splněn, je Janova hlava přinesena na talíři a předána mladé dívce, která ji na oplátku předá své matce (viz. 14:10-12).
To vše nám pomáhá vysvětlit Herodovu reakci, když se dozvídá o Ježíšových zázracích. "To je Jan Křtitel," říká, "vstal z mrtvých." Je možné, že Herodes, pronásledovaný svými strašnými hříchy, věří, že Jan Křtitel vstal z mrtvých, aby mu připomněl jeho provinění? Mohlo by to tak být, zvláště když se na tuto epizodu podíváme ve světle vnitřního smyslu. Jak jsme již naznačili, Jan Křtitel představuje jasné učení litery Slova. Stejně tak jsou chvíle, kdy i my můžeme odmítnout jasné a nejpřímější učení Slova (Jan Křtitel). A přesto, máme-li vůbec nějaké svědomí, se nám tato jasná učení stále znovu vynořují v mysli spolu s nevyhnutelnými pravdami, jako například: "Nezabiješ", "Nepokradeš", "Nezalžeš" a "Nezcizoložíš".
Stejně jako doslovné pravdy Slova, které zastupuje, i Jan Herodovi bez okolků řekl: "Není dovoleno, abys ji měl". Žádné zapírání, ať už jde o vězení nebo stětí, nemůže zabránit tomu, aby v nás Jan znovu a znovu povstal. Pravdy litery Slova nemohou díky svému božskému původu nikdy zemřít.
Degenerace
Podobenství o obnově, která bezprostředně předcházela této epizodě, se zabývala procesem duchovního vývoje. V detailech příběhu o stětí Jana Křtitele však dostáváme reprezentativní obraz postupných stadií, jimiž člověk degeneruje, tj. vrhá se stále hlouběji do temnot nevědomosti a plamenů požitkářství. Tento proces začíná v žádostech naší nižší přirozenosti. To je ta naše část, která touží po něčem, co by neměla mít - v tomto případě je to cizoložství. Nejenže odmítá učení Slova (uvržení Jana do vězení), ale dokonce nařizuje toto učení usmrtit (stětí Jana).
Jediné, co nás dočasně brzdí, je strach z davů. Proto čteme: "Herodes chtěl sice Jana Křtitele usmrtit, ale bál se zástupů, protože ho považovaly za proroka" (14:5). V tomto kontextu představují zástupy aspekty dobra a pravdy, které jsou vloženy do každého lidského srdce - do té naší části, která vnímá svatost božské pravdy. Je to ta naše část, která stále respektuje doslovný smysl Slova, zejména Desatera. To je to, co je míněno výrokem: "Považovali ho [Jana Křtitele] za proroka".
Hlas zástupů, které Jana považují za proroka, však už není dost silný na to, aby Heroda zadržel. I když čteme, že "král litoval" (14:9), už se vrhl do osudové pasti a je příliš pozdě na to, aby se vrátil zpět. Nařizuje zavraždit Jana Křtitele.
Degenerace Herodova ducha, jak je nastíněna v této epizodě, poskytuje pozoruhodný obraz toho, jak může hřích postupovat v našem vlastním životě. Začíná, když se rozhodneme ignorovat literu Slova a popíráme jeho božství. To znamená uvěznit Jana Křtitele. Je stále naživu, ale na náš život má jen malý vliv. Když nás však jeho učení začne pronásledovat - zejména přímé učení o Desateru -, nenasytné choutky naší temné stránky rozhodnou, že Jana je třeba zcela odmítnout a odstranit z našeho života. Jan musí zemřít. Podněty Herodiady a svody její dcery představují různá stadia tohoto degenerativního procesu, neboť se spikly, aby nás svedly na temnější a násilnější místa. Nakonec je Jan zavražděn a jeho hlava je přinesena na podnose.
Když tato pochmurná epizoda končí, čteme, že Janovi učedníci odnesou tělo, pohřbí ho a pak jdou Ježíšovi říct, co se stalo s jejich milovaným vůdcem (14:12). Janovi učedníci, kteří odnášejí jeho tělo a něžně o něj pečují, představují všechny ty, kteří se starají o doslovné pravdy Slova, i když je ostatní přehlížejí, odmítají, a dokonce mrzačí. To je ta část nás, která ví, že litera Slova, ať už s ní lidé dělají cokoli, je nějakým způsobem hodna naší největší úcty.
Krmení pěti tisíc
13. Když to Ježíš uslyšel, odplul odtud na lodi na opuštěné místo sám a zástupy to uslyšely a šly za ním pěšky z měst.
14. Když Ježíš vycházel, uviděl zástup mnoha lidí a byl jimi pohnut soucitem a uzdravil ty z nich, kteří byli nemocní.
15. A když byl večer, přišli k němu jeho učedníci a řekli: "To místo je opuštěné a hodina už minula; rozešli zástupy, aby si, jdouce do vesnic, nakoupili jídla." 16. Ježíš jim řekl: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.
16. Ježíš jim však řekl: "Nemusejí odcházet, dejte jim najíst." A oni se na něj obrátili.
17. A oni mu řekli: "Nemáme tu nic než pět chlebů a dvě ryby."
18. On řekl: "Přineste mi je sem."
19. Přikázal zástupům, aby si lehli na trávu, vzal pět chlebů a dvě ryby, pohlédl k nebi, požehnal, lámal a dával chleby učedníkům a učedníci zástupům.
20. Všichni se najedli a nasytili se; přebytečné kousky pak sebrali, plných dvanáct košů.
21. Těch, kteří jedli, bylo asi pět tisíc mužů, kromě žen a malých dětí.
Poté, co se Ježíš dozví zprávu o Janově stětí, odjíždí lodí na odlehlé místo, aby byl sám. Zdá se, že potřebuje čas, aby mohl truchlit nad ztrátou Jana Křtitele. Zástupy ho však následují a nedávají mu šanci izolovat se. Když vidí zástupy, je s nimi pohnut soucitem a uzdravuje jejich nemocné (14:14). 2
To je krásný obraz Ježíšova božství, které má přednost před jeho lidstvím. Ačkoli měl všechny důvody k tomu, aby truchlil a strávil nějaký čas o samotě, potřeby zástupů se Ho dotýkají a On je pohnut soucitem. I v našem životě jsou chvíle, kdy cítíme potřebu truchlit nad nějakým neúspěchem nebo zklamáním, ale zároveň cítíme volání ke službě a dotýkají se nás potřeby druhých. Stejně jako Ježíš "jsme pohnuti soucitem".
Večer za ním přicházejí učedníci a říkají mu, že je čas propustit zástupy: "Tohle je opuštěné místo a hodina je pozdní," říkají. "Pošli zástupy pryč, ať jdou do vesnic a nakoupí si jídlo" (14:15). Zatímco učedníci, kteří se teprve zaučují, projevují nedostatek soucitu se zástupy, Ježíš s nimi soucítí. Učedníci chtějí, aby Ježíš poslal zástupy pryč, ale Ježíš říká: "Nemusejí odcházet. Vy jim dejte jíst" (14:16).
Učedníci museli být překvapeni a zmateni. Je tam více než pět tisíc lidí, z nichž mnozí jsou chudí, nemocní a hladoví. Učedníci nemají dostatek jídla, ani zdaleka ne tolik, aby je všechny nasytili. Ve skutečnosti mají jen pět chlebů a dvě ryby. Ale co jim mají dát? A jak je všechny nasytí?
Ježíš chápe jejich zmatek. Ale nedělá si s tím starosti, protože má na mysli větší plán. "Přineste mi je sem," říká učedníkům a oni mu přinášejí pět chlebů a dvě ryby. Kdykoli se ve slově objeví dvojí význam, jako v tomto případě, kdy čteme o "chlebu" a "rybě", můžeme si být jisti, že je v tom hlubší, duchovní význam. Nejčastěji tento druh duality představuje dva základní aspekty božství: dobro ("chléb") a pravdu ("ryba"). 3
Slovo "chléb" je spojeno s dobrotou a láskou, protože je teplé a měkké - také kvůli dobré zemi, z níž vyrůstá; slovo "ryba" je spojeno s pravdou a inteligencí, protože je chladné a tvrdé - také kvůli čisté, chladné vodě (rovněž symbol pravdy), v níž plave. Dohromady tvoří vlastnosti dobra ("chléb") a pravdy ("ryba") podstatu Boha. Abychom pochopili vnitřní význam tohoto podobenství a mnoha dalších, která následují, je důležité porozumět těmto základním symbolům. 4
Ježíš pak bere od učedníků pět chlebů a dvě ryby, vzhlíží k nebi a žehná tomu, co mu učedníci dali. Z duchovního hlediska to vypovídá o lásce a pravdě, které máme jako lidé. Jak bychom vůbec mohli mít dost na to, abychom nasytili národy? Někdy nemáme ani dost lásky, abychom uspokojili potřeby vlastní rodiny, nebo dost moudrosti, abychom se vyrovnali s výzvami, které nám každý den přináší. Pokud však cokoli, co máme, přineseme Bohu a uznáme ho za zdroj všeho, požehná našemu úsilí a kupodivu znásobí všechnu lásku a pravdu, které jsme již dostali. Výsledkem bude, že zástupy v nás i kolem nás budou nasyceny do sytosti. Jak je psáno: "Požehnal, lámal a dával chleby učedníkům a učedníci dávali zástupům. A tak všichni jedli a nasytili se a učedníci vzali dvanáct košů z úlomků, které zbyly" (14:19-20).
Tento podivuhodný zázrak, viděný ve světle nepřetržitého vnitřního smyslu, je ve skutečnosti pokračováním lekcí, které se učí v podobenstvích o obnově. Bůh skutečně zasévá dobré semeno do dobré půdy vnímavého srdce (13:23). Je to srdce, které uznává Boha jako zdroj všech věcí; je to srdce, které objevilo "drahocennou perlu" (13:46). Právě toto uznání nám umožňuje nést ovoce a konat dobré skutky v našem životě "některé stonásobně" (13:23). V rozmnožení chlebů a ryb vidíme zázračný projev této pravdy.
Mnozí lidé vidí a uznávají Boží působení v rozmnožení semen v bohatou úrodu a ve způsobu, jakým se řeky a oceány neustále doplňují. Je to skutečně zázrak přírody. Ježíš zde však koná ještě větší zázrak a ukazuje, co může udělat pro každého z nás po duchovní stránce. Může nás naplnit svou láskou (chlebem) a nadchnout svou pravdou (rybou), pokud k němu přicházíme a hledáme jeho požehnání pro své úsilí a jeho moc udělat vše, co nám přikázal - bez ohledu na to, jak nemožné se to může zdát.
Toto je druhý případ, kdy Ježíš prokázal svou moc nad přírodními silami. Předtím tak učinil, když uklidnil vlny a moře - čímž znázornil klid a mír, který může přinést každému z nás. Učedníci tehdy mohli jen přihlížet a žasnout (8:27). Tentokrát však mají zcela jinou úlohu. Ve skutečnosti se na zázraku aktivně podílejí, protože to oni přinášejí Ježíšovi chléb a ryby a jsou to oni, kdo krmí zástupy. Prostřednictvím tohoto krásného příběhu nám Ježíš ukazuje, jak živou a zásadní roli můžeme hrát při spáse duší. Všichni bychom měli hojnost lásky, kterou bychom mohli rozdávat, a pravdy, o kterou bychom se mohli dělit, jen kdybychom nejprve šli k Bohu pro jeho požehnání.
Praktická aplikace
Ježíš děkuje před rozdáváním jídla. Jako by tím říkal. "Děkuji ti za tento zázrak, který se má stát". I my můžeme zkusit říci: "Děkuji ti, Pane," ještě předtím, než je naše prosba vyslyšena. "Díky, Bože, za to, že jsi děti přivedl v pořádku domů" (i když ještě neodjely). "Děkuji ti, Pane, za to, jak byli všichni na tomto setkání laskaví" (i když setkání ještě nezačalo). Je úžasné, co se může stát, když začneme vděčností!
Chůze po vodě
22. Ježíš hned přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď a šli před ním na druhý břeh, zatímco zástupy propouštěl.
23. A když propustil zástupy, vystoupil sám na horu, aby se modlil, a když nastal večer, byl tam sám.
24. Loď už byla uprostřed moře, zmítaná vlnami, protože foukal protivítr.
25. Ve čtvrté noční hlídce k nim přišel Ježíš a šel po moři.
26. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zneklidnili se a řekli: "Je to přízrak!" A vykřikli strachem.
27. Ale Ježíš k nim hned promluvil: "Mějte důvěru, já jsem, nebojte se!" A oni se ho zeptali: "Co se stalo?" Ježíš jim odpověděl: "Já jsem.
28. Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li ty, přikázal jsi mi, abych k tobě přišel po vodě."
29. On řekl: "Pojď!" Petr sestoupil z lodi a šel po vodě, aby přišel k Ježíši.
30. Při pohledu na silný vítr se však vyděsil a začal se potápět, proto zvolal: "Pane, zachraň mě!" A když se potopil, řekl: "Pane, zachraň mě!"
31. A Ježíš hned vztáhl ruku, chytil ho a řekl mu: "[Ó] ty malověrný, proč jsi pochyboval?" 32.
32. Když vstoupili na loď, vítr se utišil.
33. Ti, kdo byli na lodi, se mu poklonili a řekli: "Vpravdě jsi Boží Syn." On se jim poklonil.
Ježíš, Mistr Učitel, pečlivě vychovává své učedníky, vybavuje je pro jejich službu. Hlavní lekcí je samozřejmě bez ohledu na jednotlivé služby to, aby se zcela spolehli na Ježíše, aby ho považovali za střed svého života a aby na něj neustále upírali svůj zrak. Pokud se objeví jakékoli zaváhání, jakákoli myšlenka, že mohou uspět bez Něho, budou ochabovat a selhávat.
V následující epizodě Ježíš tuto pravdu demonstruje velmi názorným způsobem. Bere je dolů k moři a posílá je samotné na loďce. On zatím odchází na horu, aby se modlil, a zůstává tam až do večera. Během této doby mimo Ježíše se učedníci dostávají do potíží: "Člun byl nyní uprostřed moře a zmítaly jím vlny, protože foukal protivítr" (14:24).
Když se učedníci naposledy sešli na lodi, byla další bouře a rozbouřené moře. V té době byl Ježíš s nimi ve člunu a zdánlivě spal. Představuje to chvíle duchovního pokušení, kdy máme pocit, že Pán je sice přítomen, ale nezajímá se o nás. Tentokrát se však zdá, že je zcela nepřítomen, což představuje ještě hlubší stav pokušení. Pravdou však je, že Bůh nikdy nespí a nikdy není nepřítomen. Navzdory všemu zdání opaku - zejména v dobách největších bolestí - je Bůh důvěrně přítomen s každým z nás a skrytě nás podporuje a podpírá způsobem, který nemůžeme vidět ani vnímat. 5
Tuto duchovní pravdu představuje Ježíš, který kráčí po vodě směrem k jejich rozbouřenému člunu. Je čtvrtá noční hlídka, někdy mezi třetí a šestou hodinou ranní, a proto je ještě tma - přinejmenším taková, že Ježíše nejsou schopni poznat. Místo toho si myslí, že vidí ducha: "Když ho učedníci viděli kráčet po moři, zneklidněli a říkali: 'Je to duch. A křičeli strachem" (14:26). Ježíš se je přesto snaží utěšit slovy: "Buďte dobré mysli. To jsem já, nebojte se" (14:27). Peter si není tak jistý. Chce nějaký důkaz, že je to opravdu Ježíš, a ne duch. Říká tedy: "Pane, jsi-li to ty, přikázal jsi mi, abych k tobě přišel po vodě" (14:28).
V předchozí epizodě učedníci nasytili zástupy. Podíleli se na úžasném zázraku, ale sami nic zázračného neudělali. Vlastně až do této chvíle učedníci nic úžasného neudělali. Ačkoli je Ježíš skutečně pověřil, aby šli a hlásali dobrou zprávu, není zaznamenáno, že by vykonali nějaký zázrak. Žádná uzdravení. Žádné zázraky. Žádné vyhánění démonů. Nikdo nebyl vzkříšen z mrtvých. Ale to všechno se má změnit, když Ježíš řekne Petrovi prosté slovo: "Pojď" (14:29).
A pak se to stane. Petr vystoupí z lodi a začne kráčet po vodě směrem k Ježíši - skutečný zázrak (14:29). Zde máme krásný obraz prosté, důvěřivé víry: Ježíš říká: "Pojď" a Petr odpovídá s vírou. První velký zázrak pro učedníky začal. Petr skutečně chodí po vodě. Jakmile však Petr přesune svou pozornost na "bouřlivý vítr", naplní ho strach a začne se potápět. Když se potápí do moře, volá na Ježíše: 'Pane, zachraň mě'" (14:30). Ježíš okamžitě natáhne ruku, chytí Petra a společně nastoupí do člunu.
V našem životě jsou chvíle, kdy naši pozornost upoutá "bouřlivý vítr", hluk a zmatek způsobený každodenními požadavky a rušivými myšlenkami, které někdy vytěsňují vědomí Boží přítomnosti. Jsou to chvíle, kdy nevidíme jasně, chvíle, kdy pochybujeme, zda je Bůh s námi. Stejně jako Petr si nejsme jisti, zda je Ježíš skutečně přítomen. "Pane, jsi-li to ty..." říká. Pravá víra nepochybuje o Boží přítomnosti ani o jeho bezpodmínečné lásce. V pravé víře vůbec neexistují žádná "jestli".
Nicméně i přes naše pochybnosti nás Bůh zve, abychom k němu přišli, vystoupili ze své zóny pohodlí a důvěřovali výhradně jemu. Při tomto kroku musíme mít oči na stopkách.
Ježíše, nedívat se napravo ani nalevo a nepřemýšlet o hlučných větrech, které se dožadují naší pozornosti. 6
Je pravda, že ne vždy se nám to daří. Někdy se nám stává, že propadáme pochybnostem a nedůvěře, hrůze a zoufalství, ztrácíme směr a scházíme z cesty. Přesto je tu pro nás vždy Bůh s nataženou náručí a vřelým úsměvem, který nám říká: "Ó, vy malověrní. Proč jsi pochyboval?" (14:31). 7
O chvíli později jsou Ježíš a Petr spolu na lodi a vše je v pořádku: "A když vstoupili do člunu, vítr ustal" (14:32).
V jedné z předchozích epizod, kdy Ježíš utišil vítr a moře, učedníci reagovali slovy: "Kdo to může být, že ho poslouchají i větry a moře?" (8:27). Tentokrát je však jejich reakce velmi odlišná. Čteme: "Tehdy přistoupili ti, kdo byli na lodi, a klaněli se mu se slovy: 'Opravdu jsi Boží Syn'" (14:33).
Dobře se poučili. Od nynějška má být Ježíš zdrojem a středem jejich života a předmětem jejich uctívání. V jejich očích už není "synem Davidovým, synem Abrahamovým" (1:1). Jeho božství začíná zářit skrze jeho lidství. Pomalu a postupně se zjevuje jako Boží Syn.
Víra z Genezaretu
34. Když přešli na druhý břeh, přišli do země Genezaretské.
35. Muži z toho místa, kteří ho znali, rozeslali po celém kraji a přivedli k němu všechny, kdo měli nějakou nemoc;
36. A prosili Ho, aby se jen dotkli lemu Jeho roucha, a kolik se jich dotklo, bylo zachráněno.
Když tato kapitola končí, Ježíš a jeho učedníci přicházejí do Genezaretu, města na severozápadním pobřeží Galileje. Zde se setkávají s lidmi, kteří projevují naprostou víru v Ježíšovu moc uzdravovat - což velmi kontrastuje s kolísavou vírou Petra, kterému Ježíš řekl: "Ó, ty malověrný. Proč jsi pochyboval?"
Na rozdíl od Petra, který řekl: "Pane, jsi-li to ty," lidé z Genezaretu Ježíše okamžitě poznávají a přinášejí k němu všechny nemocné (14:35). Jejich víra je tak silná, že věří, že nemocný může být uzdraven pouhým dotykem lemu jeho roucha. Taková je prostota a velikost jejich víry. "A kolik se jich dotklo, tolik jich bylo uzdraveno" (14:36).
Tato epizoda je podobná příběhu o ženě s krvotokem, která byla uzdravena, když se dotkla lemu Ježíšova roucha (viz. 9:20). V komentáři k této epizodě bylo zdůrazněno, že výraz "lem jeho roucha" představuje nejvnější aspekty Slova - doslovný smysl. Stejně jako nás oděv chrání před extrémními vlivy počasí, chrání nás pravdy Slova před duchovní újmou. Oděv tedy obecně označuje silnou, ochrannou vlastnost božské pravdy. V Žalmech například čteme, že "Hospodin je oděn, opásal se silou" (Žalmy 93:1). To odkazuje na moc Boží pravdy. 8
Věřit, že litera Slova má v sobě Boží moc, a používat ji ve svém životě znamená dostat se pod Boží ochranu a být uzdraven ze svých slabostí. To je moc Slova, a to i v jeho nejvnější podobě. Když čteme Slovo, žijeme podle jeho učení, "dotýkáme se ho" a dovolujeme mu, aby se zase dotýkalo našeho života, jsme stejně jako lidé z Genezaretu "dokonale uzdraveni".
Tato kapitola, která začíná stětím Jana Křtitele, končí uzdravením "všech nemocných" v zemi Genezaretské (14:36). Doslovný smysl slova navzdory Herodovým pokusům o jeho zničení stále převládá. Jan Křtitel, který představuje uzdravující pravdy doslovného smyslu Slova, žije dál.
Poznámky pod čarou:
