Kapitola 8.
Pravda v akci
1. Když sestoupil z hory, šly za ním mnohé zástupy.
2. A hle, přišel jeden malomocný [a] klaněl se Mu: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit." On mu odpověděl: "Pane, chci, abys mě očistil." A on mu odpověděl: "Pane!
3. Ježíš vztáhl [svou] ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď očištěn!" 4. Ježíš se ho dotkl. A hned bylo jeho malomocenství očištěno.
4. Ježíš mu řekl: "Hleď, abys to nikomu neřekl, ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který nařídil Mojžíš, na svědectví pro ně."
5. Když Ježíš vešel do Kafarnaum, přišel k němu setník a prosil ho,
6. a řekl: "Pane, můj chlapec je v domě sražen k zemi, je nemocný ochrnutím a strašně se trápí."
7. Ježíš mu řekl: "Přijdu a uzdravím ho."
8. Setník odpověděl: "Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu, ale stačí říci slovo, a můj chlapec bude uzdraven.
9. Já jsem totiž člověk podřízený, mám pod sebou vojáky; a řeknu tomuto [člověku]: 'Jdi,' a on jde; a jinému: 'Pojď,' a on přijde; a svému služebníku: 'Udělej to,' a on [to] udělá."
10. Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo šli za ním: "Amen, pravím vám, tak velkou víru jsem nenašel, ne v Izraeli.
11. A říkám vám, že mnozí přijdou od východu i západu a budou odpočívat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském království.
12. A synové království budou vyvrženi do vnější temnoty, kde bude pláč a skřípění zubů." A tak se stane, že synové království budou vyvrženi do vnější temnoty, kde bude pláč a skřípění zubů.
13. Ježíš řekl setníkovi: "Jdi, a jak jsi uvěřil, tak ať se ti stane." 14. "Ať se ti stane, co jsi uvěřil," řekl setník. A jeho chlapec byl v tu hodinu uzdraven.
14. Když Ježíš přišel do Petrova domu, uviděl jeho tchyni skleslou a s horečkou.
15. Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; vstala a sloužila jim.
16. Když nastal večer, přivedli k němu mnohé posedlé démony a on slovem vyhnal duchy a uzdravil všechny, kdo měli nemoc,
17. Aby se naplnilo, co vyhlásil prorok Izaiáš: "On vzal na sebe naše slabosti a nesl [naše] nemoci." 18.
18. Když Ježíš viděl, že je kolem něho mnoho zástupů, přikázal odejít na druhou stranu.
19. Jeden ze zákoníků, který přicházel, mu řekl: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."
20. Ježíš mu řekl: "Lišky mají nory a nebeské ptactvo [má] hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil."
21. Jiný z jeho učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi, abych šel nejprve pohřbít svého otce." A on mu odpověděl: "Pane, dovol mi, abych šel pohřbít svého otce."
22. Ježíš mu však řekl: "Pojď za mnou a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."
Na hoře je Ježíš Božským dárcem pravdy. V další epizodě a v celém dalším sledu událostí však žije právě tu pravdu, kterou učil. Božský Kazatel se stává Božským Léčitelem. Proto čteme: "Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy, a hle, přišel malomocný a klaněl se mu se slovy: 'Pane, chceš-li, můžeš mě očistit. Ježíš vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: 'Chci, buď očištěn'" (8:1-3).
Malomocný, který přichází k Ježíši, oslovuje ho "Pane" a klaní se mu, představuje tu část nás, která touží po hluboce duchovním a živém náboženském životě. Uvědomujeme si, že falešné zásady nám uškodily a že jsme překroutili pravdu, abychom hájili své sobecké zájmy a sebestředné ambice. Stejně jako malomocný, který přichází k Ježíši, i my přicházíme před Boha s upřímnou touhou po skutečném náboženství, ne jen po zbožných obřadech, zbožných praktikách a pseudoučeních, která ospravedlňují sebestřednost. Chceme pravdu, chceme být uzdraveni.
Ježíš chápe tuto základní lidskou potřebu skutečné pravdy a autentické náboženské zkušenosti, vztáhne ruku, dotkne se malomocného a okamžitě ho uzdraví. Ježíšovo soucitné gesto představuje očistný účinek pravdy v životě každého z nás. 1
Tak začíná série božských uzdravení. Po uzdravení malomocného se na Ježíše obrátí římský setník. Stejně jako malomocný v předchozí epizodě ho i setník oslovuje "Pane": "Pane," říká, "můj služebník leží doma ochrnutý a strašně se trápí" (8:6).
Všechny nemoci a choroby ve Slově mají svůj duchovní protějšek. Protože malomocenství je nemoc, která napadá kůži a někdy je relativně lehká, představuje relativně vnější stav duchovního úpadku - stav způsobený falšováním pravdy. Ochrnutí však představuje mnohem hlubší a nebezpečnější duchovní stav. To proto, že paralýza napadá svaly a představuje stav vnitřního ochrnutí. Je to stav, kdy sice dobře známe pravdu, ale nedokážeme se přimět k jejímu plnění. Ve stavech "duchovní paralýzy" můžeme skutečně uznat, že Bůh je zdrojem veškerého života. Můžeme znát pravdu (naše "kůže" je zdravá), ale chybí nám schopnost přimět údy našeho těla, aby se pohybovaly v souladu s naším přesvědčením. V takových stavech potřebujeme vzývat Boha, aby nás uzdravil z naší paralýzy - aby nás rozhýbal.
Setníkova žádost je uznáním Ježíšovy moci. Znamená to přiznat, že každý sebemenší pohyb našeho těla, od napnutí bicepsu po mrknutí oka, má svůj původ v Bohu. Bez jeho božské moci, která nás v každém okamžiku podpírá, jsme bezmocní jako ochrnutý. Když však uznáme základní pravdu, že veškerá moc konat dobro pochází pouze od Boha, a požádáme Boha, aby nám svou moc udělil, jsme okamžitě uzdraveni. Proto čteme: "A jeho služebník byl v tu samou hodinu uzdraven" (8:13).
Série zázračných uzdravení pokračuje a my se dostáváme ke třetímu uzdravení. Ježíš vstupuje do Petrova domu a vidí, že Petrova tchyně leží nemocná s horečkou. Ve srovnání s relativně vnějším onemocněním kůže malomocného a spíše vnitřní nemocí zvanou ochrnutí představuje "horečka", o níž je zde řeč, mnohem hlubší a vážnější duchovní stav. V celém Slově jsou spalující, zuřivé horečky spojovány s pekelným žárem - intenzivní, spalující touhou dělat si, co chceme, bez ohledu na Boha nebo bližního. 2
Jakmile se však Ježíš ženy dotkne, je uzdravena. Nejenže je uzdravena, ale také udělá něco, o čem se v prvních dvou uzdraveních nemluví. Čteme: "Potom vstala a posloužila jim" (8:15).
Toto třetí uzdravení nás učí o účelu Ježíšova uzdravování, a proto je nejvýznamnější z celé série. Nejenže je to zatím nejhlubší forma uzdravení - uzdravení našich nejniternějších pohnutek, ambicí a lásky -, ale také ukazuje, co se s námi stane, když dojde k uzdravení na této úrovni. Toužíme sloužit druhým. "Pak vstala a sloužila." Bůh nás uzdravuje nejen pro naše vlastní spasení, ale také proto, abychom mohli sloužit i druhým. 3
Když se tato uzdravení stanou známými, začnou Ježíše následovat velké zástupy lidí. Jsou nadšeni jeho zázračnými uzdraveními a zajímají se o mimořádnost jeho díla. Ježíš však ví, že fascinace zázraky je krátkodobá a relativně vnější. Důležitější je pravda, které přišel učit - každý vnější zázrak je příkladem niternější pravdy. Proto říká: "Lišky mají nory a nebeské ptactvo hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil" (8:20). Výraz "Syn člověka" odkazuje na božskou pravdu, kterou přišel učit - pravdu, o níž ví, že ji lidé těžko přijmou. Je si vědom toho, že je snadné chválit ho za jeho zázračné schopnosti, ale když přijde na důležitější úkol, kterým je pochopení a přijetí pravdy, je o něj malý zájem. Proto tato pravda, kterou nazývá "Synem člověka", nenachází místo, kde by složila hlavu. 4
To je patrné v další epizodě, kdy mu jeden z učedníků říká: "Pane, nech mě nejdřív jít a pohřbít svého otce" (8:21). Je to zdánlivě mírný a pochopitelný požadavek, ale při hlubším pohledu představuje touhu vrátit se k dřívějšímu stavu sebelásky. V tomto případě výraz "můj otec" představuje nejhorší z našich dědičných sklonů ke zlu. 5
Ježíš to využívá jako příležitost k hlubšímu poučení a říká svému učedníkovi: "Následuj mě a nech mrtvé pohřbívat mrtvé."
Někdy, pokud někoho následujeme v davu, může chvíle "ohlédnutí" způsobit, že ztratíme člověka, kterého následujeme, z dohledu; v důsledku toho se nám může snadno stát, že ho v davu ztratíme. Podobně, jakmile se vydáme na cestu regenerace, není možné se ohlédnout. Existuje pouze jediný směr - následovat tam, kam nás Pán vede. Jakákoli snaha vrátit se k dřívějším stavům, jakákoli touha ohlížet se s láskou zpět na to, jací jsme byli, je známkou toho, že ještě nejsme učedníky. Je to známka toho, že jsme ve svém srdci ještě Pána skutečně nepřijali. Místo toho raději lpíme na starých zvycích, postojích, touhách a sobeckém způsobu myšlení - zde reprezentovaném touhou důstojně pohřbít "našeho otce". "Nejdříve půjdu a pohřbím svého otce," říkáme. Kdykoli je to náš případ, "Syn člověka" - pravda, kterou Ježíš učí - nebyl plně přijat; nemá kam složit hlavu.
Ve Svatém písmu se výraz "Otec", je-li spojován s Bohem, vztahuje k božské lásce, která k nám přichází od Boha; je přirovnáván k lásce rodiče k dítěti. Pojem "otec" však může mít i opačný význam. Může odkazovat na naši nižší přirozenost - dědičné zlo, které se dědí z generace na generaci. Proto Ježíš říká: "Následujte mě." Je to výzva, abychom se povznesli nad svou nižší přirozenost (neboli "otce") a začali nový život. Je to výzva, abychom svůj život plně zasvětili následování Ježíše.
Máme-li skutečně následovat Boha, nesmí dojít k návratu k dřívějším stavům, k žádnému couvání, k lpění na minulosti, k ohlížení se zpět. Ve srovnání s novým životem, který se chystáme začít, je minulost pryč; falešné představy, které jsme si pěstovali, a sobecké požitky, které jsme si užívali, jsou nyní za námi. A není třeba je "důstojně pohřbívat". Jak říká Ježíš, je čas ho následovat a "nechat mrtvé pohřbívat mrtvé".
Zklidnění moře
23. Když nastoupil na loď, šli za ním jeho učedníci.
24. A hle, na moři nastalo veliké třesení, takže loď zalila vlna; On však spal.
25. A když přišli jeho učedníci, přiměli ho, aby vstal, řka: "Pane, zachraň nás, hyneme." A tak se stalo.
26. A On jim řekl: "Proč se bojíte, [vy] malověrní?" Potom vstal, pokáral větry a moře a nastal velký klid.
27. Lidé se divili a říkali: "Co je to za [člověka], že ho poslouchají i větry a moře!" A on se podivil.
Předchozí epizoda končí tím, že se jeden z učedníků ptá Ježíše, zda může jít pohřbít svého otce. Ježíš však řekl: "Pojď za mnou." Ježíšovu radu si zřejmě vzal k srdci, protože hned následující verš začíná slovy: "A když [Ježíš] vstoupil na loď, jeho učedníci ho následovali" (8:23). Jak uvidíme, refrén "Následuj mě" se bude opakovat po celá evangelia.
Tentokrát jdou za Ježíšem na břeh moře, kde je Ježíš vezme na palubu lodi. V jazyce Písma svatého slova "loď" a "loď" symbolizují naše chápání pravdy. Stejně jako nás čluny a lodě nesou po proudech života, nese nás naše chápání pravdy na naší duchovní cestě. Ve světě obchodu lodě a čluny často obsahují cenné bohatství; podobně i Slovo obsahuje poklady duchovní moudrosti - poklady, které jsou na naší cestě životem tak potřebné. 6
Dokud se nám v životě daří a neprobíhají žádné vážné bouře, jsme se svým chápáním pravdy většinou spokojeni. To je naše loď, a dokud je moře klidné, nemáme žádné problémy. Naše plavba je hladká a příjemná.
Když se však životní okolnosti rozbouří a zaútočí na nás životní bouře, když se zvedne hladina a zuřivě fouká vítr, naše důvěra v přijatou pravdu začne kolísat. Naše "loďka" se začne nepříjemně houpat a my začneme pochybovat. V těchto obdobích citových turbulencí se zdá, jako by Bůh o naší situaci nevěděl. A přestože je do značné míry s námi - dokonce i na naší lodi - zdá se, jako by mu bylo jedno, co se děje. Ve skutečnosti se zdá, že spí! 7
Mezitím se zdá, že naši loď (náš systém víry) pokrývají vlny. Vyděšeni budíme Ježíše, který jako by na lodi spal, a voláme: "Pane, zachraň nás! Hyneme!" (8:25). Když naši loď stále bičuje bouře, zdá se, že pravda, kterou nám dal a ve kterou jsme věřili, je k ničemu. Zdá se, že se naše loď potápí. Ale Ježíš zůstává klidný i uprostřed bouře a říká: "Proč se bojíte, vy malověrní?" (Mt 24,7). (8:26).
Stejně jako učedníci, kteří se obávají, že se jejich loď potopí, i my někdy nevěříme, že nás božská pravda dokáže přenést přes bouře neštěstí. A přesto je Pán v pravdě, kterou nám dal - i když nevidíme okamžité výsledky. "Modlil jsem se," říkáme, "ale nic se nestalo," "choval jsem se ke svému příteli se vší laskavostí, ale on mě stejně podvedl," "vždycky jsem byl dobrý člověk, ale stejně se mi stala ta hrozná věc." A tak si říkáme: "Ne, ne. "Kde byl Bůh, když jsem ho nejvíc potřeboval?" "Spal snad?"
Víme, že Bůh nespí: "Ten, kdo střeží Izrael, nedřímá ani nespí" (Žalmy 121:4). Ti, kdo žijí podle toho, co učí nauka, a důvěřují božské pravdě, vědí, že Bůh nikdy nespí. Je neustále vzhůru a bdí, je středem jejich víry a přikazuje větrům a moři, aby se uklidnily. A tak čteme, že "Ježíš vstal, napomenul větry a moře a nastal velký klid" (8:26).
Systémem víry, v jehož středu stojí správné chápání Boha, nelze otřást a nemůže se potopit, ať už se v našem každodenním životě děje cokoli. Chybný systém víry - systém víry, který má "díry" - však není spolehlivou lodí, která by nás převážela přes těžké časy. Proto je úplně prvním a nejdůležitějším aspektem každého systému víry správná představa o Bohu. 8
"Správná představa o Bohu" zahrnuje představu, že Bůh je všemohoucí - že má veškerou moc. Jinými slovy, ve vesmíru existuje síla, která je větší než my, větší než příroda, větší než cokoli jiného. Tato síla se skutečně právem nazývá naše "vyšší moc". Každý z nás jako lidská bytost čerpá z Boží všemohoucnosti sílu bojovat proti zlu a falši, které vnikají do našich životů - někdy se valí jako vlny narážející na loď. Je však třeba zdůraznit, že musíme mít absolutní důvěru v Boží moc - moc jeho pravdy, která nás vždy duchovně ochrání. Bez této naprosté víry jsme jako malé veslice, do kterých buší bouřlivé vlny života. 9
Při zázračném utišení bouře Ježíš zjevuje svou božskou všemohoucnost. Již dříve prokázal svou moc nad lidským tělem, když uzdravil malomocenství, ochrnutí a horečku. Nyní prokazuje svou moc nad přírodními silami, když utišuje vítr a vlny. Tento příběh mocně ilustruje způsob, jakým Bůh uklidňuje emocionální turbulence v každém z nás, navozuje pocit vnitřního klidu, zklidňuje naši mysl a uklidňuje našeho ducha. Připomínáme si, co Bůh prostřednictvím Davida řekl v žalmech: "Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh" (Žalmy 46:10).
Když Ježíš ukončil své kázání na hoře, zástup se podivil a ptal se: "Kdo je ten muž, který mluví s takovou autoritou?" Tentokrát jsou na řadě učedníci, kteří se diví a přemýšlejí, kdo je Ježíš. Říkali si totiž: "Co je to za člověka, že ho poslouchají i větry a moře?" Ježíš se ptal: "Co je to za člověka, že ho poslouchají i větry a moře?" Otázka Ježíšovy identity nabývá na významu.
Vyhánění démonů
28. Když přišel na druhou stranu gergesenského kraje, potkali ho dva posedlí démony, kteří vycházeli z hrobů, nesmírně zuřiví, takže nikdo nemohl tou cestou projít.
29. A hle, vykřikli: "Co [je] nám a tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem před časem, abys nás trápil?" "Ne," odpověděli.
30. A opodál od nich se páslo stádo mnoha prasat.
31. Démoni ho prosili: "Když nás vyháníš, dovol nám odejít do stáda vepřů." A on jim řekl: "Vyháníte nás?" A démoni ho prosili.
32. On jim však řekl: "Jděte!" Když vyšli, odešli do stáda prasat, a hle, celé stádo prasat se řítilo ze skály do moře a zemřelo ve vodách.
33. Ti, kdo je pásli, utekli, odešli do města a oznámili všechno [to] i [záležitost] posedlých.
34. A hle, celé město vyšlo Ježíšovi vstříc a když ho spatřili, prosili [ho], aby odešel z jejich hranic.
Když Ježíš ukončil horské kázání, lidé žasli nad jeho učením, protože učil jako ten, kdo má autoritu, a ne jako zákoníci. Bylo však zřejmé, že jeho služba není jen o učení. Přišel také uzdravovat. Při uzdravení malomocného, ochrnutého a ženy s horečkou Ježíš ukázal svou moc léčit nemoci. Ale při uklidnění moře projevil jiný druh moci - moc ovládat vítr a vlny. Všechny tyto zázraky zatím ukazují, že Ježíš má moc ve světě přírody.
Hned v následující epizodě se však Ježíš setkává se dvěma muži posedlými démony. Tentokrát ukáže, že jeho všemohoucnost přesahuje hranice přirozeného světa. Ukáže, že má moc i v duchovním světě.
Epizoda začíná v zemi Gadarénů, kde se Ježíš setkává se dvěma muži posedlými démony. Muži nemluví přímo k Ježíši, ale spíše démoni v nich: "Když nás vyháníš, dovol nám odejít do stáda prasat" (8:31). Ježíš odpovídá jediným slovem - jednoduchým příkazem: "Jdi" (8:32). Jakmile uslyší Ježíšův příkaz, démoni okamžitě vyjdou z mužů a vstoupí do skupiny prasat. Prasata, nyní posedlá šílenými duchy, sbíhají ze strmého kopce a vrhají se do moře, kde ve vodách hynou.
Ve Slově obsahuje každý doslovný příběh duchovní ponaučení. V tomto případě vyhánění prasat z posedlého muže znázorňuje způsob, jakým Bůh vyhání z naší mysli špinavé myšlenky a nečisté pocity, osvobozuje nás od zla a navrací nám zdravý rozum. Tyto myšlenky a touhy jsou vyhnány z našeho přítomného vědomí, svrženy ze strmého kopce a ponořeny do hlubin moře - daleko od našeho vědomí.
Zázračná uzdravení ukazují jednu úroveň Ježíšovy moci. Uklidnění větru a moře je projevem jiné. Lidé žasnou a jdou za ním, diví se, co je to za člověka (8:27). V další epizodě, kdy ukazuje svou moc nad zlými duchy, je však reakce lidí jiná. Jsou zmatení a vyděšení. Nevědí, co si mají o tomto muži myslet. Aby toho nebylo málo, jsou velmi znepokojeni ztrátou svých vepřů. Proto ho prosí, "aby odešel z jejich kraje" (8:34).
Dokud chováme špinavé myšlenky a chamtivé sklony, které jsou zde zjevně zobrazeny na příkladu prasat, přejeme si, aby byl Bůh jinde; prosíme ho, aby "odešel". Stejně jako Gadaréňané nemusíme být na své tajné hříchy a svinské touhy hrdí, ale často se jich nechceme vzdát. Podobně se Gadarenským nelíbilo, když Ježíš odehnal jejich stádo sviní. A tak "ho prosili, aby odcestoval z jejich hranic" (8:34). 10
Raději si nechali prasata.
Poznámky pod čarou:
