Bible

 

Matas 13

Studie

   

1 Tą dieną, išėjęs iš namų, Jėzus atsisėdo ant ežero kranto.

2 Prie Jo susirinko didžiulė minia; todėl Jis įlipo į valtį ir atsisėdo, o žmonės stovėjo pakrantėje.

3 Jis daug jiems kalbėjo palyginimais: “Štai sėjėjas išėjo sėti.

4 Jam besėjant, vieni grūdai nukrito palei kelią, ir atskridę paukščiai juos sulesė.

5 Kiti nukrito uolėtoj vietoj, kur buvo nedaug žemės. Jie greit sudygo, nes neturėjo gilesnio žemės sluoksnio.

6 Saulei patekėjus, daigai išdegė ir, neturėdami šaknų, sudžiūvo.

7 Kiti nukrito tarp erškėčių. Erškėčiai išaugo ir nusmelkė juos.

8 Dar kiti nukrito į gerą žemę ir davė derlių: vieni šimteriopą, kiti šešiasdešimteriopą, dar kiti trisdešimteriopą.

9 Kas turi ausis klausyti­teklauso!”

10 Priėję mokiniai paklausė Jo: “Kodėl jiems kalbi palyginimais?”

11 Jėzus atsakė: “Jums duota pažinti dangaus karalystės paslaptis, o jiems neduota.

12 Mat, kas turi, tam bus duota, ir jis turės su pertekliumi, o iš neturinčio bus atimta ir tai, ką jis turi.

13 Aš jiems kalbu palyginimais todėl, kad jie žiūrėdami nemato, klausydami negirdi ir nesupranta.

14 Jiems pildosi Izaijo pranašystės žodžiai: ‘Girdėti girdėsite, bet nesuprasite, žiūrėti žiūrėsite, bet nematysite.

15 Šitų žmonių širdys aptuko. Jie prastai girdėjo ausimis ir užmerkė akis, kad nepamatytų akimis, neišgirstų ausimis, nesuprastų širdimi ir neatsiverstų, ir Aš jų nepagydyčiau’.

16 Bet palaimintos jūsų akys, nes mato, ir jūsų ausys, nes girdi.

17 Iš tiesų sakau jums: daugelis pranašų ir teisiųjų troško išvysti, ką jūs matote, bet neišvydo, ir girdėti, ką jūs girdite, bet neišgirdo”.

18 “Tad pasiklausykite palyginimo apie sėjėją.

19 Pas kiekvieną, kuris girdi karalystės žodį ir nesupranta, ateina piktasis ir išplėšia, kas buvo pasėta jo širdyje. Tai yra pasėlis prie kelio.

20 Pasėlis uolėtoje vietoje­tai tas, kuris, girdėdamas žodį, tuojau su džiaugsmu jį priima.

21 Tačiau jis be šaknų­nepastovus žmogus. Kilus kokiam sunkumui ar persekiojimui dėl žodžio, jis tuoj pat pasipiktina.

22 Pasėlis tarp erškėčių­tai tas, kuris klauso žodžio, bet šio pasaulio rūpesčiai ir turtų apgaulė nustelbia žodį, ir jis lieka nevaisingas.

23 O pasėlis geroje žemėje­tas, kuris girdi ir supranta žodį; tas ir neša vaisių: kas duoda šimteriopą, kas šešiasdešimteriopą, o kas trisdešimteriopą”.

24 Jis pateikė jiems kitą palyginimą: “Su dangaus karalyste yra kaip su žmogumi, kuris pasėjo dirvoje gerą sėklą.

25 Žmonėms bemiegant, atėjo jo priešas, pasėjo kviečiuose raugių ir nuėjo.

26 Kai želmuo paūgėjo ir subrandino vaisių, pasirodė ir raugės.

27 Šeimininko tarnai atėję klausė: ‘Šeimininke, argi ne gerą sėklą pasėjai savo lauke? Iš kurgi atsirado raugių?’

28 Jis atsakė: ‘Tai padarė priešas’. Tarnai pasiūlė: ‘Jei nori, eisime ir jas išravėsime’.

29 Jis atsakė: ‘Ne, kad kartais, ravėdami rauges, neišrautumėte kartu su jomis ir kviečių.

30 Palikite abejus augti iki pjūties. Pjūties metu pasakysiu pjovėjams: ‘Pirmiau išrinkite rauges ir suriškite į pėdelius sudeginti, o kviečius sukraukite į mano kluoną’ ”.

31 Jis pateikė jiems dar vieną palyginimą: “Dangaus karalystė yra kaip garstyčios grūdelis, kurį žmogus ėmė ir pasėjo savo dirvoje.

32 Nors jis mažiausias iš visų sėklų, bet užaugęs būna didesnis už visus augalus ir tampa medeliu; net padangių paukščiai atskridę susisuka lizdus jo šakose”.

33 Jis pasakė ir dar kitą palyginimą: “Dangaus karalystė yra kaip raugas, kurį moteris įmaišė trijuose saikuose miltų, ir nuo jo viskas įrūgo”.

34 Visa tai Jėzus kalbėjo minioms palyginimais, ir be palyginimų Jis jiems nekalbėjo,

35 kad išsipildytų, kas buvo per pranašą pasakyta: “Aš atversiu savo burną palyginimais, skelbsiu nuo pasaulio sukūrimo paslėptus dalykus”.

36 Paleidęs minias, Jėzus parėjo namo. Prie Jo priėjo mokiniai ir prašė: “Išaiškink mums palyginimą apie rauges dirvoje”.

37 Jis jiems atsakė: “Sėjantysis gerą sėklą yra Žmogaus Sūnus.

38 Dirva­tai pasaulis. Gera sėkla­karalystės vaikai, o raugės­ piktojo vaikai.

39 Jas pasėjęs priešas­velnias. Pjūtis­pasaulio pabaiga, o pjovėjai­ angelai.

40 Taigi, kaip surenkamos ir sudeginamos ugnyje raugės, taip bus ir pasaulio pabaigoje.

41 Žmogaus Sūnus išsiųs savo angelus, tie išrankios iš Jo karalystės visus papiktinimus bei piktadarius

42 ir įmes juos į ugnies krosnį. Ten bus verksmas ir dantų griežimas.

43 Tada teisieji spindės kaip saulė savo Tėvo karalystėje. Kas turi ausis klausyti­teklauso!”

44 Dangaus karalystė yra kaip dirvoje paslėptas lobis. Atradęs jį, žmogus tai nuslepia; iš to džiaugsmo eina, parduoda visa, ką turi, ir perka tą dirvą.

45 Vėl su dangaus karalyste yra kaip su pirkliu, ieškančiu gerų perlų.

46 Atradęs vieną brangų perlą, jis eina, parduoda visa, ką turi, ir nusiperka jį”.

47 “Ir vėl su dangaus karalyste yra kaip su jūron metamu tinklu, užgriebiančiu įvairiausių žuvų.

48 Kai jis pilnas, jį išvelka į krantą, susėda ir surenka gerąsias į indus, o blogąsias išmeta.

49 Taip bus ir pasaulio pabaigoje: išeis angelai, išrankios bloguosius iš gerųjų

50 ir įmes juos į ugnies krosnį. Ten bus verksmas ir dantų griežimas”.

51 Jėzus paklausė jų: “Ar supratote visa tai?” Jie atsakė: “Taip, Viešpatie”.

52 Tada Jis jiems tarė: “Todėl kiekvienas ašto žinovas, tapęs dangaus karalystės mokiniu, panašus į šeimininką, kuris iškelia iš savo lobyno naujų ir senų daiktų”.

53 Baigęs sakyti tuos palyginimus, Jėzus iškeliavo iš ten.

54 Jis parėjo į savo tėviškę ir mokė žmones jų sinagogoje taip, kad jie stebėjosi ir klausinėjo: “Iš kur šitam tokia išmintis ir stebuklingi darbai?

55 Argi Jis ne dailidės sūnus?! Argi Jo motina nesivadina Marija, o Jokūbas, Jozė, Simonas ir Judas argi ne Jo broliai?

56 Ir Jo seserys­argi jos ne visos yra pas mus? Iš kur Jam visa tai?”

57 Ir jie ėmė piktintis Juo. O Jėzus jiems atsakė: “Pranašas nebūna be pagarbos, nebent savo tėviškėje ir savo namuose”.

58 Ir Jis ten nedarė daug stebuklų dėl jų netikėjimo.

   

Komentář

 

Vnitřní význam slova

Napsal(a) Alice Spiers Sechrist (strojově přeloženo do čeština)

Vnitřní smysl slova

[Poznámka redakce NCBSP: Toto je úryvek z předmluvy k "The Dictionary of Bible Imagery" (1973) od Alice Spiers Sechrist, přední učence švédské teologie a zkušené latinistky. Je to dobrý úvod do základů Swedenborgova výkladu Bible.]

Metoda biblického výkladu uvedená v teologických spisech Emanuela Swedenborga (1688-1772), švédského vědce a věštce – sama o sobě neobvyklé spojení zájmů – je stejně jedinečný systém, jako byl jeho autor filozof. Odmítl jej však vlastnit jako originální vynález s tím, že byl dobře známý mezi nejstaršími národy, protože byl zákonem, který dosvědčuje jednotu a stejnorodou povahu všeho stvoření, spojující lidský vnitřní svět ducha – a jeho nebeský svět. moudrost — s jeho vnějším světem přírody a vědy a umožňující komunikaci mezi člověkem a Božstvím, a to až do bodu spojení lidské náklonnosti a myšlení s božskou láskou a moudrostí, skrze to, co je dobré a pravdivé (Arcana Coelestia 911:2, 978:2, 1476).

Swedenborg nazval tento symbolický systém korespondence, přičemž používal také termíny reprezentativní a významný. "Člověk nechápe nahé duchovní pravdy," říká, "a tak jsou ve Slově prezentovány odpovídajícími přírodními věcmi." Také: „Mezi duchovním a přirozeným existuje shoda a věci v přírodě, které existují z duchovních věcí, jsou zástupci. Osoby ve Slově však neodpovídají duchovním věcem, ale představují něco v Pánu nebo v tom, jak Ho člověk přijímá nebo odmítá, a jsou to jejich funkce nebo činy, které jsou takto reprezentativní. Historické události zaznamenané v Bibli také představují duchovní stavy člověka, ať už v určité době v dějinách, nebo v průběhu regenerace jedince (Nebeská tajemství 1409, 6948; Zjevená Apokalypsa 768).

V ilustraci Swedenborg uvádí vztah mezi myslí a tělem, přičemž první představuje duchovní svět člověka a druhý jeho přirozený neboli svět přírody. U toho, kdo nebyl naučen přetvářet, odpovídá výraz tváře a gesta těla náklonnostem a myšlenkám mysli; nebo, slovy často používanými Swedenborgem, k vůli a porozumění. „Formy“ existující v mysli jsou zpodobňovány ve tváři a ve fyzických aktech, ale v mysli jsou nebeské a duchovní, zatímco v těle jsou přirozené. Stručně řečeno, přirozené věci, které se objevují ve vnějším člověku, představují jeho vnitřní já a jednotlivosti, které souhlasí s jeho vnitřním, mu odpovídají (Nebeská tajemství 2987-2991; Nebe a peklo 97-99).

Swedenborg dále říká, že tři říše přírody – zvířecí, rostlinná a minerální – odpovídají nebo reprezentují duchovní svět až do svých nejmenších podrobností; neboť příčiny všeho, co je ve světě, jsou z duchovních věcí, zatímco jejich použití je z nebeských věcí. „Blaze tomu, kdo koresponduje, to jest, jehož vnější člověk odpovídá jeho vnitřnímu“ (Nebeská tajemství 2994).

KORESPONDENCE V PÍSMU

Bible mluví o slunci, měsíci a hvězdách, o časech a ročních obdobích, o zvířatech všeho druhu – divokých nebo domácích, ve vodě, na souši nebo ve vzduchu; zemí a jejich údolí a hor; povodní a řek; kamenů, obyčejných a drahých; z kovů — zlato, stříbro, měď, železo; bouří a zemětřesení; také věcí přímo vyrobených člověkem: potravin, oděvů, obydlí a chrámů, silnic, lodí a měst; částí a orgánů lidského těla; a historických osob a událostí. Skutečnosti všech těchto symbolů zmíněných ve Slově jsou v člověku. Království nebeské i království pekelné je v něm a ve Slově je také zobrazen boj, který člověk podstupuje, aby zvítězil nad jedním a podlehl druhému; a existují symbolické sliby učiněné „tomu, kdo vítězí“.

Tímto způsobem náš Stvořitel komunikuje se svým stvořením. Když spolu mluvíme, nedosáhneme jeden druhého v pravdě, pokud nebudeme komunikovat mysl mysli a duši duši: těla nekomunikují bez své vnitřní reality. Tak je to s Pánovým slovem: pokud neoslovíme ducha v dopise a nedovolíme mu, aby na oplátku oslovil nás, máme uši, které neslyší, a oči, které nevidí (Nebe a Peklo 99-114).

Navrhuje Písmo samo o sobě vnitřní obsah?

V samotném Slově je mnoho, co podporuje Swedenborgovu tezi. Ve své Apocalypse Explained uvádí, že ve své konečné nebo nejnižší podobě, tedy v jazycích země, je jako muž oblečený, ale s rukama a nohama holýma, nebo vším, co je podstatné pro spásu, otevřeně vyjádřené v dopise. Tam, kde je takto holé, se jeho statky a pravdy jeví tak, jak jsou v nebi, nebo se zjevným duchovním smyslem v doslovném smyslu. Vnější význam přirovnává k Pánovu oděvu, zatímco vnitřní význam přirovnává k Jeho tělu. Z ještě jiného hlediska je Slovo jako oděvy zmíněné v příběhu o ukřižování v Janovi: svrchní oděv byl rozdělen mezi čtyři vojáky, ale vnitřní oděv nebo tunika, protože byly beze švu, byly losem přiděleny pouze jednomu. To znamená rozptýlení a falšování vnějších pravd Zákona a Proroků církví té doby – která byla pouze představitelem církve; ale že vnitřní smysl nemohl být zfalšován, protože byl chráněn písmenem (Nebeská tajemství 9035; Vysvětlená Apokalypsa 644, 776; Pravé křesťanské náboženství 130).

Pro některá podpůrná doslovná prohlášení ve Wordu zvažte následující:

1. Když se Slovo stalo tělem, Pán řekl:

„Je to duch, který dává život... Slova, která k vám mluvím, jsou duch a život“ (Jan 6:63).

Taky:

„Neřekl jim nic bez podobenství“ (Matouš 13:34).

2. v Žalmy 78:2, čteme: „Otevřu svá ústa v podobenství; Budu pronášet temná stará slova." Poté následuje báseň vyprávějící o historii Synů Izraele a zkouškách, které prožili, když opustili svůj stav otroctví v Egyptě a vydali se do země zaslíbené. Nenaznačuje to, že zastupují Každého v jeho úsilí osvobodit se od nadvlády vnějších věcí, „tělesných nádob Egypta“, a získat mír a bezpečí znovuzrozeného života? Země Kanaán představuje stav lásky k Pánu a bližnímu neboli nebesům. Jako národ Izraelité nikdy plně nedosáhli tohoto stavu, ačkoli někteří jednotlivci pravděpodobně ano; půda tedy pouze představovala stát jako ideál, ale neodpovídala mu (Arcana Coelestia 1025:4, 1093, 1413).

3. Ve Slově Starého i Nového zákona je mnoho dalších situací a událostí, které jsou zjevně symbolické. Takový je příběh o stvoření v prvních kapitolách Genesis: ve Swedenborgově systému popisuje nikoli formování naší fyzické Země, ale přetváření nebo regeneraci lidského nitra. Zde si připomeňme, že náš Pán ve své inkarnaci pouze dvakrát použil slovo, které se překládá jako must, jako absolutně závazné pro jeho následovníky. Obě tyto příležitosti jsou v Janově evangeliu:

"Musíte se znovu narodit" (Jan 3:7);

a:

„Ti, kdo Ho uctívají, MUSÍ Ho uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4:24).

To je hluboce významné. V jiném vnitřním smyslu (protože existují vrstvy ve vrstvách neboli „kola v kolech“, jak to říká Ezekiel), první dvě kapitoly Genesis popisují budování první Církve mezi lidmi, míněno „církví“, nikoli církevní institucí, ale určitý typ nebeského nebo duchovního života v zemi nebo v epoše.

4. Dále je zde vyprávění o požehnáních nebo zlořečení, která Jákob vyslovil nad jeho syny a jejich potomky v r. Geneze 49, a také řadu protichůdných tvrzení v literě Písma. Jako příklad je nám dáno přikázání: „Cti otce svého a matku svou“; přesto Ježíš říká Lukáš 14:26, že pokud muž „nenávidí svého otce a matku... nemůže být mým učedníkem“. Swedenborg při vysvětlování takových rozporů poukazuje na to, že každá korespondence nebo zástupce má jak pozitivní, tak skutečný význam, nebo negativní a opačný význam. V posledním citátu jsou míněni negativní otec a matka, nemilosrdná sebeláska a její druh, falešné myšlení, které generují zlý život – stejný původ, o kterém se mluví, když se například nazývají Eliho synové "Synové Belialovi." Nemohlo to znamenat, že Eli byl Belial (Nebeská tajemství 6333).

Pokud tedy tyto zprávy nejsou pouze pravdivou historií, nebo i když jsou výmysly, ale vztahují se také na duchovní vývoj a historii jednotlivce nebo rasy, proč by totéž nemohlo dělat celé Písmo? Primárním cílem Slova je učit člověka o jeho duchovní přirozenosti, o životě, který vede do nebe, o dokonalé lásce a moudrosti Jeho Tvůrce a o tom, jak Mu může odpovědět; nevadí tedy, že účty nejsou vždy doslova pravdivé? Náš Nebeský Otec nepotřebuje inspirovat Slovo, aby své děti učilo věcem, které se mohou naučit svým vlastním zkoumáním. Neodsuzujeme Ezopovy bajky, protože je nelze brát doslovně, ale jsou navrženy tak, aby ukazovaly na morální (Nebeská tajemství 6948; Nebe a peklo 89; Apocalypse Explained 985:4).

Swedenborgova exegeze

Swedenborg analyzoval tři biblické knihy podle tohoto zákona: ve Starém zákoně Genesis a Exodus a v Novém zákoně knihu Zjevení. Nicméně, rozptýlené ve všech jeho dílech, jsou interpretovány další pasáže, zejména v jeho "Apocalypse Explained". Na druhou stranu se s mnohými vůbec nepočítalo. Přesto se věří, že zde student najde nějakou nápovědu pro téměř jakýkoli verš v těch knihách, které Swedenborg přijal jako Slovo. Některé knihy byly vyloučeny, a to z nějakého důvodu: ve Starém zákoně byly Rut, Letopisy, Ezra, Nehemiáš, Ester, Job, Přísloví, Kazatel a Šalomounova píseň nepřijatelné, protože nemají ten nejvnitřnější smysl, který odkazuje samotnému Pánu. O Jobovi říká, že byl vědomě zapsán v korespondencích pro lidi starověké církve, mezi nimiž znali zákony, lid později nazývaný „mudrci z východu“. Uvádí také, že Píseň Šalomounova byla vytvořena napodobováním takových spisů (Arcana Coelestia 1756:2; Nauka Nového Jeruzaléma o Písmu svatém 20).

V Novém zákoně přijímá Swedenborg pouze čtyři evangelia a Zjevení jako součást Slova. Mluvil o Pavlovi jako o „inspirovaném“, ale říká, že jeho inspirace nešla tak daleko, aby dosáhla nejniternějšího neboli nebeského smyslu, který pojednává výhradně o Pánu Ježíši Kristu, pokušeních, jimž bylo vystaveno Jeho mateřské lidství, Jeho případném oslavení a spojení s Otcem a jeho královstvím (Nebeská tajemství 3540; Vysvětlená Apokalypsa 422, 543, 740:16).

[...] Pro ducha člověka a pro anděly jsou myšlenky důležitější než slova a totéž slovo může mít v různých pasážích různé konotace. Ve všech biblických symbolech existuje několik stupňů významnosti – jednotlivé stupně nebo samostatné, ale homogenní referenční rámce, protože existuje několik vnitřních smyslů, jeden v druhém.

Swedenborg zvláště zmiňuje čtyři stupně:

1. Nejvnitřnější neboli nebeský smysl, smysl nebeského nebe, třetí neboli nejvyšší. Jak bylo řečeno, jedná se pouze o Pánu a je to Písmo „o něm samém“ (Lukáš 24:27 kterou alespoň částečně rozvinul po svém vzkříšení dvěma učedníkům, které doprovázel na cestě do Emauz a jejichž „srdce v nich hořela“ při rozvinutí. Samozřejmě nikdo na zemi nemůže vstoupit do tohoto stupně do výše nebeských andělů, můžeme si to prohlédnout z dálky (Nebeská tajemství 1963, 1965, 8943, 9407; Nauka o Písmu svatém 39, 40, 80; Nebe a Peklo 95).

2. Duchovní smysl pro znovuzrozené muže a ženy (anděly) Ducha nebo středu Nebe a pro regenerující lidi na zemi, kteří vědí, že se musí znovu narodit. Týká se to především lásky k bližnímu a vyhýbání se zlu jako hříchu proti Bohu. Vypráví také historii duchovního vývoje člověka, jeho sestupů a pokroků nebo jeho přijímání či odmítání pravd církevního univerzálie. Zatímco nebeský smysl se zabývá především božskou láskou, duchovní pojednává o vztahu člověka k božské pravdě (Nauka Nového Jeruzaléma o Písmu svatém 39).

3. Nebeské-přirozené a duchovně-přirozené Prvního nebo nejnižšího Nebe, někdy nazývané Swedenborgem přirozené nebo konečné nebe. V termínech je tento smysl přibližně stejný jako duchovní, nebo dokonce nebeský; a ve Swedenborgovi mnohé naznačuje, že když mluví obecně o vnitřním významu Slova, myslí tím duchovní-přirozený nebo nebesky-přirozený; protože je to něco naučeného, něco, co se máme naučit a uchovat v paměti, jak se zdá, že to dělají oni v Nejvyšším nebi; zatímco v duchovním a nebeském nebi není potřeba vnějšího učení: andělé spontánně přicházejí do podoby Slova přizpůsobeného jejich stavům a žijí v ní (Nauka Nového Jeruzaléma o Písmu svatém 5, 26, 39; Vysvětlení apokalypsy 375:2, 449, 629:6, 832:6; Nebe a Peklo 414; Zjevená Apokalypsa 325).

4. Konečně je tu „přibližný“ smysl, který je nejblíže písmenu. To se týká morální historie Synů Izraele a jejich potomků; a také jiné národy nebo dokonce historické osoby v příbězích písem. Swedenborg se toho dotýká jen občas; ale někdy to poněkud znepokojivě použije na několik veršů, když vysvětloval předchozí pasáže na více vnitřních úrovních. Podobně tu a tam náhle bez vysvětlení přejde z nebeského do duchovního nebo naopak (Nebeská tajemství 4690).

Na závěr nemohu udělat nic lepšího, než citovat úryvek z ruky reverenda Williama F. Wunsche, Swedenborgského ministra a učence, ve kterém vyjadřuje jedno z hlavních Swedenborgových učení, totiž že tímto otevírá vnitřní význam Písma, Pán činí svůj druhý příchod v „nebeských oblacích“, tj. „zakalený“ doslovný smysl, tak otevřený, že síla a sláva vnitřního obsahu jsou odhaleny a mohou se zjevit zakaleným myslím muži na zemi.